Těžkopádní pro lidské - čtvrtá bonusová kapitola

Téměř nestíhám, takže všechny odkazy doplním až zítra, stejně musím zapřemýšlet, jak to tady umístím.

Protože - jak si můžete všimnout - tak by ještě měla být jedna obyčejná (20.) kapitola před bonusovou. Ale mám své důvody: mohla jsem ji zveřejnit hned, jakmile mám čas, a nahnat si tak trochu psaní, a po tak dlouhé odmlce je pro mne lepší skočit do příběhu přes něco, co není úplně aktuální děj a nálada.

Připojila jsem obrázek (českých) žní, protože žádný přímo válečný obrázek se k příběhu nehodí, a máme za sebou léto... (a taky jsem nedávno viděla kousek muzikálu o sklizni v SSSR... xD)

Nevím, zda jsem se kdy ptala, ale byli byste rádi za nějaké rozsáhlejší komentáře ke kapitolám? (Třeba za kapitolou?) Protože třeba tuhle bonusovou jsem přepisovala několikrát a mám k ní co říct. Bylo pro mne docela obtížné vystihnout a správně podat tuhle část příběhu. Působí tam několik vlivů, které jsou pochopitelné jen v širších souvislostech, a zároveň se tam vyskytují faktické události, při kterých jsem byla na hranici, abych nespadla do yaoi klišé nebo něčeho nepřirozeného. I se Štěpánem, ale hlavně se Zinaidou se místy obtížně pracuje, dochází k rozporům, jak já vidím určitou problematiku, a jak se k ní staví (vědecká xD) majorita.

Nicméně doufám, že nakonec jsem tuhle bonusovou kapitolu napsala dostatečně vyváženou (taky jsem se snažila v rámci více stránek, než je obvyklé!), aby vám nepřišla nekvalitní. Protože nástup po odmlce je vždy přísněji souzen.

Přeji příjemnou četbu! Budu ráda za komentáře... a tiše se modlím, aby Těžkopádní ještě nějaké čtenáře měli.

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

úvod | 20. kapitola | 21. kapitola

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

[čtvrtá bonusová]

Šokalskij se posadil na novou manželskou postel, co do – nyní již – jejich společného bytu před několika dny pořídil. Ani nevěděl z čeho, ale cítil se opravdu unavený. A byla to ta nepříjemná psychická únava, která brala sílu i mladým lidem; ne fyzická, jakou si pamatoval z doby před válkou, kdy překonával školní rekordy v hodinách tělesné výchovy a zanechávalo to v něm pocit, že něco vykonal a může zaslouženě odpočívat; nebo když pomáhal na vesnici, kde bydleli, při sklizních a měl radost i z náročné práce pod spalujícím sluncem, protože nakonec se vše úspěšně sklidilo, než začaly deště, které by úrodu znehodnotily.

Nehledě na to, jak nyní byl unavený, každý den se mu těžko usínalo, a vůbec nepomyslel na to, že by si užil dobrý spánek po těžké fyzické námaze. Jeho práce sice byla náročná i tělesně – hlavně na výdrž –, ale nepřinášela mu pocit, že cokoliv pozitivního bylo vykonáno. A volno, které si ten den vzal, aby se mohl oženit, se samozřejmě minulo jakémukoliv účinku, protože tahle svatba vůbec žádnou úlevu jeho psychice nepřinášela.

Vzít si Zinaidu za ženu se logicky zdálo jako nejlepší řešení jeho situace. Avšak nakonec si tím závěrem nebyl tolik jistý. Nešlo ani o to, že by si nepromyslel, do čeho jde, nebo by si vytvořil nějaké plané naděje; ale se vším, s čím se musel vyrovnat, když skončila válka – a on přestal být zlatým chlapcem na prestižní škole či hrdinou Sovětského svazu, co sloužil vlasti jako špión –, mu to ihned začalo přerůstat přes hlavu. I podle toho, co všechno vyváděl v osobním životě, co se vrátil do vlasti, se dalo jasně usuzovat, že na tom stále nebyl psychicky dobře.

Přetrvával problém, že si nebyl tak úplně jistý, kým vlastně je. Nedalo se jen tak zapomenout na osobnost, kterou si držel čtyři roky v Říši; nemohl se tvářit, že nikdy nebyl příslušníkem SS a nemusel vykonávat zvěrstva společně s ostatními (nejtěžší bylo odbourat, že se zabíjení postupně stalo běžné a rutinní) … a co bylo horší, tak nyní – jako Štěpán Valerjevič Šokalskij – se dostal téměř do stejné situace jako tehdy u nacistů; jiná ideologie, ale stejné postupy. Tak jak se po tom všem – a při tom všem nyní! – mohl navrátit k tomu hodnému mladému muži, za kterého ho matka měla, a kterým by opravdu rád znovu byl? Štěpka, co nikdy neodmlouval matce a vždy se snažil všem pomoci, ten pohledný ruský mladík s dobrým srdcem.

A skutečně možná by bylo lepší si najít ženu, která by ho milovala a dávala mu něhu. I kdyby byl s ní nucen předstírat, že její lásku opětuje, že po ní touží… tak by ho neubíjel Zinaidin chlad a odmítavost. Což mu dohromady vmetalo do tváře, že je špatný člověk, hrozného charakteru a neobhajitelného povolání.

S tíživým pocitem v hrudi si toho večera po jejich svatbě prohlédl Zinaidu. Stejně jako u jiného jejího oblečení, byly i svatební šaty přešité z šatů jeho sestry; ale protože se jednalo o strohý obřad na úřadě, upravily je společně s matkou, aby byly co nejvíce prosté a působily občanským dojmem: bílá splývavá látka a jen nepatrně krajky. Jako kdyby ten den nebyl ničím výjimečný. Přesto Štěpán stále citlivěji vnímal jeho reálnou tíhu. Manželství pro něj nikdy nemělo jakýkoliv hlubší význam, ale nevěděl, jestli nakonec si na sebe nevzal kříž a neuvrhl neodčinitelnou nepříjemnost, co bude jeho posledním hřebíkem do rakve.

Zinaida samozřejmě vypadala krásně jako nevěsta, bílá jí slušela, zdála se mladinká a úplně z ní čišela panenská nevinnost. Štěpán ani jedním z těch faktů nebyl tolik okouzlený – měl rád muže, co vypadali jako muži, a snad i bylo lepší, když měli nějaké zkušenosti, protože pak věděli, po čem touží. Nicméně si ji i přesto prohlížel se zájmem, byla opravdu půvabná, pokud by ji posuzoval jako výtvarné dílo nebo přírodní úkaz. Netoužil po ní sexuálně, ale v jistém ohledu bylo obtížné se na ni vynadívat. Čistě ten pohled těšil jeho unavené oči a hladil ho po bolestivé duši.

Stejně jako dříve se jeho rodině podařilo ho dostat z toho nejtěžšího, když se vracel z Říše do vlasti, tak měl pocit, že kdyby našel někoho, kdo by byl jeho majákem, všechno by se vyřešilo. Potřeboval se upnout a vytvořit si vazby na někoho, pro koho by chtěl být lepší (bez takového člověka pro něj určitě bylo snadnější odsunout city do pozadí a být chladnokrevný a netečný vrah, třeba s vírou v pozitivní budoucnost); a bohužel jeho pouto k matce či sestře nebylo tak pevné, aby ho dokázalo vést i v takto temných vodách. Zinaida se mohla stát středem jeho vesmíru – byla pracovitá a starostlivá, pokud někoho (jeho matku) měla ráda, inteligentní a zajímavá, a i dostatečně silná, aby se jí mohl svěřit, přestože to vše sídlilo v takovém drobném těle –, i když si to uvědomoval jen podvědomě, právě tím pro něj byla přitažlivá. Rád se na ni díval, přestože určitě by si vybral jinak vypadajícího milence, a cítil k ní náklonost, protože jeho podvědomí do vztahu s ní vkládalo nějakou naději.

A pak byl vždy konfrontován s tím, jak planá ta naděje byla. Stačilo, aby si Zinaida všimla jeho pohledu, hned se pod ním zachvěla a její výraz ztvrdl. Odměřenost jí ubrala dojmu dívky a zároveň ji i vzdálila od chlapecké sympatičnosti. Už si ji Štěpán nemohl prohlížet bez myšlenek na všechny nepříjemné souvislosti a úplně pozbyl klid, co mu nevinné kochání se její krásou přinášelo.

Bylo dobře, že se oba tvářili tolik nezaujatí svou vlastní svatbou, protože při každé větší hostině by byli jen dokola vystavováni nepříjemným situacím. A Zinaida nedokázala předstírat vřelost, aby jí někdo uvěřil, že do sňatku nebyla donucena. Taková oslava by nakonec nepotěšila nikoho a zadělala na pomluvy.

„Máme dohodu,“ připomněla mu tiše, ale pevným hlasem. Poznal, že se ho bojí. Bylo to poprvé, co trávili noc v jednom pokoji – nemohl se jí divit. Ale přece jen ho rozčilovalo, že o něm má tak nízké mínění. Pod jejím pohledem se cítil jako ten nejhorší z mužů… a to proč?

Protože předtím v opilosti pochybil. Protože už dlouho nebyl sám sebou. Protože neovládl nějakou primitivnost lidské nátury, kterou v něm probudily zážitky posledních let. Muži, co byli ve válce, to chápali; ale ženy nikdy nemohly! A co se týkalo jeho povolání po válce – byl dobrý muž, protože se snažil dobrým mužem zůstat, jiní přijali osud a bez výčitek se stali svině. Ale tohle Zinaidě unikalo, protože ho chtěla nenávidět. Pokud tedy byla jeho majákem, tak mu ukazovala jen cestu, jak se stát ještě horším a úplně na vše dobré v sobě zapomenout.

Muž kývl. „Máme,“ souhlasil, ale pozorovat ji nepřestal. Schválně. Možná kdyby byla ochotná mu vyjít vstříc, tolik jím nepohrdat, tak by na oplátku nepociťoval potřebu ji situaci ještě více znepříjemnit. Něco v něm jí chtělo ublížit.

Zinaida se zamračila, protože slyšela v jeho tónu posměch. Cítila, že je úplně v jeho moci. Nemohla spát v jiném pokoji, a kdyby si chtěl cokoliv vynutit, tak by se mu neubránila. Za zavřenými dveřmi ložnice zbývalo manželce vyplnit svou povinnost a nemohla se tomu nijak vzpírat, protože souhlas se sňatkem a vším s ním spojeným ztvrdila podpisem na úřadě.

„Potřebuji se převléct, tak se otoč.“

Světlovlasý si tiše odfrkl. Ale nakonec ztěžka vstal. Nebyl opilý – bohužel, i když si slíbil, že pro dobro své matky a Zinaidy pít už nebude –, jen opravdu ze všeho unavený. „Také se musím převléct,“ připomněl. Obešel ji a postavil se ke skříni, což k ní bylo zády. Pak si začal rozepínat košili. Netěšila ho představa, že se upsal do konce svého života k nepříjemným večerům, chladným nocím a bezútěšným ránům. Tenhle boj o vlastní duši musel zákonitě prohrát.

Zinaida na něm zůstala pohledem, jak čekala, že ještě něco dodá, ovšem to jen do chvíle, než si sundal košili a objevila se jeho svalnatá ramena a záda v tílku. Poté od něj ustoupila a sáhla na boční skrytý zip šatů, aby je uvolnila.

Samozřejmě, že ho její roztřesená ruka zasekla!

Sklousla si ret a pokusila se je přetáhnout tak, jak byly. Možná je raději neměla nechávat vypasovat, protože teď v nich zůstala uvězněná. „M-můžeš... m' pomoct?“ dostala ze sebe bezradně nakonec. Ze všeho nejméně chtěla, aby její manžel se k ní měl důvod přiblížit.

Štěpán se otočil a tiše se tomu zasmál. Nikoliv zle. Přišla mu roztomilá svou nešikovností – která jí v jiných okamžicích nebyla vlastní –, než si znovu uvědomil, že se na ni vnitřně hněvá a nehodlá ji vycházet vstříc, dokud i ona neprojeví nějakou snahu. Jen prostě opravdu chtěl být lepší, tohle jeho zlé já se mu nelíbilo a nebyl spokojený, když se podle něj choval; ale cítil, že musí.

Přešel k ní a potáhl její šaty zpátky dolů. „Neboj,“ šeptl, když se celá pod jeho dotekem zachvěla. Pohladil ji po boku jako kdyby byla nervózní kobyla (a mohla ho kopnout) a sklonil se, aby viděl na zip. „Zasekla se v něm ta vrchní krajka,“ oznámil jí. Nakonec si klekl, protože tak měl lepší přístup. Chvíli se zipem válčil, než ho nakonec uvolnil. Vždycky měl šikovné prsty i na jemnou precizní práci. „Zvedni obě ruce.“

Černovlasá to udělala a zavřela oči, když jí šaty přetahoval přes hlavu. Cítila jeho ruce na svém těle, a přestože to v žádném případě nebyly toužebné doteky a ani jí nechtěly ublížit, vnímala je silně, protože se jí vůbec nikdy nikdo takto nedotýkal.

Šokalskij šaty přehodil přes křeslo a zůstal stát naproti ní. Sám už byl jen v tílku a trenkách. Shlížel na svou novomanželku a nepatrně se usmíval. Snažil se ten pocit ignorovat, ale něco ho vnitřně těšilo na těch nepříjemnostech, které jí způsoboval. Chtěl ji více vyděsit, vyhrotit tu situaci, aby viděla ten kontrast, jak se k ní choval, a jak by se k ní mohl chovat. Někdy cítil potřebu své okolí potrestat za to, kolik pro něj udělal a že ono se mu nijak neodvděčilo, jen ho využívalo dál. Chtěl být zlý, protože nikdo si nezasloužil, jak předtím byl dobrý a obětující se.

Ale všechen tenhle vztek, co v něm začal růst po návratu do Svazu, nemohl nechat vzkypět, protože byl příliš silný a ničivý. Přestože si Zinaida částečně zasloužila, aby jí oplatil její chování, nemohl nechat, aby se kvůli tomu spustila celá lavina jeho zloby.

 „Neublížím ti,“ zašeptal nakonec. Chystal se jí pohladit po tváři – jen něžně bříšky prstů, jako kdyby se mohla pod jiným dotekem roztříštit –, ale neudělal to. Stáhl si ruce k tělu a sevřel rty přísně k sobě.

Zinaidě silně a zrychleně bilo srdce. Ustoupila o krok dozadu a rychle se natáhla pro noční košili, aby s ní skryla své tělo, přestože nebylo nahé. Spodní ret se jí chvěl. Byla vystrašená a připomínala laň. Ta tam se zdála veškerá její chladná odmítavost a nedostupnost. Možná ji Štěpán nakonec rád takhle děsil, protože si nepřipadal tak tvrdě odmítnutý. Vždycky jí nepasoval, vždycky ho jen soudila a nepovažovala za hodného jejího přátelství. Ale teď ji najednou měl v moci a získal nad ní navrch, a ona s tím nic nemohla dělat.

Povzdechl si. Kdyby mu dala šanci, chtěl jí být hodným manželem, třebaže se necítil dobře. Opravdu to nebyly jen plané řeči, když jí sliboval, že se o ni postará.

„Zino, všem bude připadat podezřelé, když se budeš krčit, kdykoliv se tě budu chtít dotknout,“ poznamenal věcně. „Manželé se dotýkají, musíš si zvyknout. Tohle je nyní tvá role.“

Věnoval jí ještě jeden pohled, než obešel postel, aby si mohl lehnout na svou stranu. „Nevyznám se v tom, co všechno musíš jako žena předstírat, ale takhle noc je svatební. Tak ať tomu moje matka ráno věří.“

S tím se zakryl a otočil k ní zády. „Dobrou noc.“

Zinaida vlastně vůbec nevěděla, jakým člověkem její manžel je. Začala u nich bydlet, když mu bylo dvanáct let, a za tu krátkou dobu, co zůstal doma, než odešel na školu do Moskvy, z něj jen získala dojem, že není možné, aby někdo jako on existoval. Byl prostě moc hodný, než aby se tomu dalo věřit. Nevyváděl klukovi, místo toho se držel své matky a pomáhal jí. Něco Zinaidě v jeho osobnosti chybělo (projevy i špatných charakterových vlastností), aby měla pocit, že je živoucím člověkem, a vůbec tomu nepomáhalo to, jak byl jako dítě zářivý, až oslňující svým zevnějškem. Ničí vlasy nebyly tak zlaté, oči více nebesky modré a pleť bezchybná. Věděla, že na světě neexistují jen lidé, ale neznala žádnou nadpřirozenou bytost, která by takto své dítě podstrčila do obyčejné rodiny. Navíc voněl jako člověk. Jen mu prostě nedokázala uvěřit, že je takovým, jako všem ukazuje.

A to se ještě zhoršilo, když se vracíval ze školy. Všimla si, jak byl chytrý jako dítě, ale co se vracel ze školy, tak začal předstírat, že je více prostý a díky tomu před ním ostatní byli ještě méně na pozoru, protože pojali dojem, že je nemůže tak ohrozit. Jen Zinaida si na něj dávala pozor, protože netušila, co touhle hrou sleduje, a přidalo to na váze jejím pochybám, zda i tu svou poslušnost a hodnost jen nepředstíral.

Přestože o tom nemluvili, domyslela si, co znamenalo být špiónem v Říši. A stejně tak jí bylo jasné, co nyní jeho práce obnáší – na rozdíl od Štěpánovy matky si to nepřikrášlovala. Ve světle tohodle postupného vývoje byl Štěpán rozhodně někdo, na koho si musela dávat pozor. Nejspíše upřímně měl rád svou matku, která ji pojala za chráněnkyni, a proto nebyla Zinaida sama v takovém ohrožení… ale v bezpečí vedle takového muže přece také být nemohla.

Neměla ho ráda a nejspíše se ho i bála, protože dokud nedokázala s jistotou říct, jakým (jak hrozným) je, tak nemohla předpokládat, jak se zachová. Přesto se nechala donutit do sňatku s ním – nakonec se necítila, že má skutečně možnost ho odmítnout… a zbývala jí jediná naděje, že nebude tolik k nepřežití. Co pochopila z vyprávění Štěpánovy matky o jejím životě a životě jejích známých, tak jen výjimečně si žena brala svého muže z lásky, a i když ho na začátku milovala, tak postupně přestala a nahradila lásku zvykem. Tak se i Zinaida přesvědčila, že dokud manželství znamenalo lepší krytí její skutečné identity a nějaké výhody do jejího života, bude schopná si na Štěpána zvyknout.

Jenže to bylo mnohem těžší, než si představovala. Jak si mohla zvyknout na někoho, do koho vůbec neviděla? A jak mohla předstírat, že plní své manželské povinnosti, když se jí za celý život nikdo nedotkl a ona měla jen velmi obecnou představu, co se v manželském loži má dít?

Štěpán na ni tlačil, že má lépe předstírat, ale ona nevěděla jak. A začínala ho kvůli tomu nenávidět! Hlavně, když se jí posmíval a trápil ji. Ale ani, když jí to říkal věcně, a přidával k tomu chladné výhružky, co se stane, když ho dál bude tlačit do role násilníka, pro ni nebylo lepší. To se ho zase začínala bát.

V takovém světle by se možná mohla rozhodnout, že uteče od toho tyrana, kterého nenávidí a bojí se ho. Ale Štěpán nakonec nebyl jen takový. Více času se k ní choval – dalo by se říct – hezky. Nejprve se domnívala, že je to jen předstírání před jeho matkou a lidmi zvenčí, ale prosakovalo to i do jejich soukromí.

Pořídil jí nějaké oblečení. Mohlo by se říct, že jen chtěl, aby byla reprezentativnější jako jeho manželka. Ale skutečně si dal záležet, aby bylo kvalitní, z příjemného materiálu a sedělo jí. Všiml si, co jí chybělo na zimu, a doplnil jí šatník. A byla by hloupá, kdyby věřila, že jen náhodou se trefil, protože byl přece špión, musel být schopen vypozorovat informace, které potřeboval. Takže si opravdu dal záležet na tom, aby byla v zimě v pohodlí.

Když se vraceli z práce ve stejnou dobu, pomáhal ji s taškou s nákupem nebo s učebnicemi. S úplnou samozřejmostí ji obletoval, když se oblékala nebo svlékala z kabátu. A s tím, jak trpěl nespavostí – čeho si všimla hned v prvním týdnu, co sdíleli jednu postel, že v ní vlastně ani příliš času netráví –, tak pro ni připravoval snídani. Když vstávala do práce, už měla na stole silný černý čaj a pečivo vydatně namazané máslem a zavařeninou.

Večer, pokud dorazil domů v nějakou rozumnou hodinu, si po večeři sedl ke stolu za ní, zapálil si cigaretu, a pokud viděl, že toho má hodně, začal jí pomáhat s opravováním písemek nebo domácích úkolů. Jen zvýrazňoval a opravoval chyby, neznámkoval.

A v noci… Těsně před spaním to vždy bylo těžké, protože Zinaida se bála toho, co by po ní mohl chtít. Často chodívali spát rozhádání, nejspíše oba dva nešťastní a s odmítavým pocitem ke chování toho druhého. Ale pak když zalehli, zhasli a chvíli spali, Zinaida si všimla, že i tehdy se Štěpán stará, aby byla v pohodlí.

Zima nastupovala brzy a v plné síle, takže v noci bývalo chladno a v teplárnách se zatím netopilo. Nejprve ji jen starostlivě přikrýval, ale pak – jedné noci, kdy Zinaida nemohla usnout – se vkradl pod její peřinu, tu svou přes ně přehodil a Zinaidu opatrně, něžně a citlivě objal.

Bála se, že bude chtít něco víc, ale nechtěl. Jen ji zahříval svým tělem – a tehdy skutečně to nemohla být jen role dobrého manžela, protože je nikdo nemohl vidět – a jediné, co si dovolil navíc, bylo, že ji políbil do vlasů.

Tak kdo pak byl Štěpán Valerjevič Šokalskij?

Nemohla ho tak jednoduše nenávidět. Dal jí slib, že se bude snažit, aby jí byl dobrým manželem, a skutečně se ho držel. A možná byla pravda, že jen ona sama si to celé komplikovala.

Ovšem nedokázala se ovládat, když se cukala před jeho doteky. Nešlo to. Bylo to jako vzít divoké zvíře a chtít po něm, aby reagovalo na lidi jako to ochočené. Neměla žádné zkušenosti s doteky… a pokud nějaké ano – když si odmyslela svou vílí rodinu –, tak to byl právě Štěpán, kdo se ji pokusil znásilnit. A teď chtěl, aby na to úplně zapomněla.

Nemohla.

Černovlasá knikla, když si ji její manžel stáhl do klína a hned se zapřela do jeho hrudi, aby se od něj mohla začít odtahovat. „Zino, dost,“ okřikl ji šeptem jako nějakého psa, přičemž ji pevněji stiskl. V práci měl za sebou těžké dva týdny, kde snad každý nový den přinášel něco tolik nepříjemného a proti jeho přesvědčení, až se domníval, že dál už nedokáže zajít; než ho následující den přesvědčil o opaku. Bylo toho příliš samo o sobě, ale k tomu ještě byl zatažen do fiktivních problémů v rodině! „Matka mi už mluvila do duše, že se mnou nejsi šťastná,“ oznámil jí, „takže s tím musíme něco dělat.“

Zinaida se přestala bránit a místo toho se jen rozechvěla. Nedokázala se ovládat, pokud se jednalo o blízkost druhého muže, jako to dokázala v jiných situacích. „Budu se snažit lépe předstírat,“ slíbila, jako kdyby jí to mohlo pomoci.

I když problém nejspíše nebyl v tom, že by se málo snažila, ale neměla zkušenosti, aby dokázala předstírat, že má s manželem láskyplný a milostný vztah.

„Čím jsem způsobil, že se mne tolik štítíš?“ zeptal se místo toho, aby reagoval na její slib. Otrávený a unavený z celého jeho života.

„Pokusil ses mne znásilnit, a když jsi mi nabízel tenhle sňatek, tak jsi říkal, že v tom nebude zahrnuté... tohle,“ odpověděla mu Zinaida a v očích měla nenávist, protože byla uhnána do něčeho, z čeho už nemohla vycouvat, a nucena do tělesné blízkosti, jakou nechtěla.

Štěpán pokývl. Tyhle argumenty od ní neslyšel poprvé. „Nechci tě násilím do ničeho nutit, ale nemůžeme si dovolit – ani ty, ani já –, aby si matka nebo kdokoliv jiný myslel, že ti ubližuju. Potřebujeme vypadat jako manželé, aby nikdo nepojal podezření.“

Podíval se jí do očí a okamžik trvalo, než nakonec dodal: „Chci tě ochránit.“

Zinaidě se zachvěl ret, jak se nedokázala mu přiznat, proč není schopná předstírat, že s někým sexuálně žije. Z nějakého důvodu nedokázala vyslovit, že s nikým nikdy nebyla a jen málo tuší, o čem to je. Nechtěla před ním působit jako nějaký prosťáček. „Nechci, abys na mne sahal.“

Šokalskij ji pohladil jemně po tváři. Hnusila se mu představa, že by na ni měl začít být hrubý, aby dosáhl reality, jakou ona před všemi prezentovala. Působila křehce a unikátně, opravdu ji chtěl chránit. „Tak zavři oči a představuj si kohokoliv bys chtěla, aby na tebe sahal,“ nabídl jí.

„Mám v nose tvůj lidský pach.“

Světlovlasý k sobě příšně semkl rty a zamračil se. Nemyslel si, že smrdí. Vždycky se držel čistý a upravený. Setkával se s muži, co páchli na metr, a stejně měli bližší vztah se svými ženami než Štěpán. Zinaida jej se svou odmítavostí házela ještě do horšího pytle, než byli oni. A to ho uráželo! „Půjdu se umýt,“ nabídl. „Vydrbu se. Dvakrát třeba. Ale – už si konečně uvědom, že pokud mne nepřestaneš prezentovat před ostatními, že ti ubližuju, tak já budu se s tím muset sžít. Přijmout tu roli, do které mne tlačíš.“

Zinaida měla vlhké oči. „A nechováš se tak už?“

Šokalskij ji pustil. Tohle už na něj bylo příliš. Jak mohla být tak nevděčná?! „Dělám všechno, aby ses měla dobře a naše manželství bylo důvěryhodné,“ řekl ji, než ji nechal se zvednout a sám se postavil. „Vážně mne, Zino, nenuť, abych i doma musel být někým, kým nechci,“ do tónu se mu dostala zloba, kvůli které volil raději ústup do kuchyně a léčení své zraněné duše hořkým cigaretovým kouřem.

Protože by jí jinak mohl ublížit. Protože pohár jeho trpělivosti přetekl. Nemohl se nechat od ní urážet a přes všechno, co pro ni dělal a jak se snažil, poslouchat, že je neřád.

Tentokrát do ložnice vcházel s jistou neústupností. Jeho matka rozhodně byla tvrdohlavá žena, která se vrhala po hlavě do řešení problémů a nedala si pokoj, dokud všechno neskončilo tak, jak chtěla. A rozhodně mimo její zájem zůstávalo, aby mezi novomanželi rostl nějaký spor. Měla Zinaidu ráda a nechtěla, aby v manželství byla nešťastná, a dokud tak černovlasá působila, dokud se stranila svého manžela a uhýbala jeho dotekům, do té doby si jednoduše nemohla dát pokoj, aby se to nesnažila vyřešit. A veškerou tuhle snahu schytal samozřejmě její syn. Protože se situace nedala vysvětlit jinak, než že on dělá něco špatně.

A Štěpána to skutečně unavovalo stále poslouchat; protože domů si měl chodit odpočinout, ne být zatahován do problémů, které ani nemohly být skutečné. Nakonec musel vybuchnout a podlehnout tomu nátlaku, protože v práci zvládl vydržet hodně po dlouhou dobu, ale o to byl citlivější na vše, co se dělo v jeho soukromí.

Zamkl za sebou dveře ložnice a prohlédl si černovlasou chladným, věcným pohledem. „Pořád ti smrdím?“ zeptal se pak. Snad nikdy předtím si nedal tolik záležet, aby se vymydlil úplně všude. Posadil se k ní na postel a zhluboka se nadechl, ovšem nepokračoval a nechal ji nejdříve odpovědět.

Promyslel si to – ze svých vlastních zkušeností věděl, že sex nemusí být ani o lásce, ani o fyzické přitažlivosti; někdy stačilo jen chtít upustit páru nebo na chvíli zapomenout (nebylo to poprvé za války, co poznal tenhle přístup); a pokud to bylo dobrovolné a nenásilné, tak takové sblížení vedlo ke zlepšení situace, protože se odplavilo zbytečné pnutí a stres. Byl přesvědčený, že jedině takhle se konečně mohla rozseknout ta nesnášenlivost mezi ním a jeho manželkou. Zinaida se narodila mužem, tudíž alespoň částečně musela sdílet jeho přístup.

„Není to... o tobě,“ začala černovlasá po chvíli, možná si uvědomovala, že dříve ho svým výrokem urazila, „lidé mají prostě jinou vůni než Rusalky. I když zavřu oči, tak budu vědět, že jsi to ty.“ Tentokrát se opravdu snažila najít nějaký kompromis, protože ji Štěpán přesvědčil, že se zajímá o její blaho. Několik dní dozadu se postavil na její stranu, když měla nějaké neshody s jeho matkou. A to byl důkaz, protože dříve si mohla všechno vysvětlovat tak, že Štěpán se snaží vypadat před svou matkou jako dobrý manžel, ale v téhle chvíli šel proti člověku, na kterém Zinaida věděla, že mu záleží, právě kvůli ní. Tudíž i na ní mu muselo záležet.

Možná už tolik neměla ani problém se samotným Štěpánem, jako čistě jen s krokem do neznáma, který ji vždy děsil…

„Zino, zkoušíme to po tvém půl roku a je to jen horší,“ řekl opatrně, „dal jsem ti slib a nehodlám ho porušit, ale…“ Jak ji měl přemluvit, aby se mu dala, když ho tolik nesnášela?

Černovlasá zakroutila hlavou, že nemusí pokračovat. Sama si nebyla moc jistá, jestli dělá správně, ale chápala situaci, v níž byli. „Pokud si myslíš, že to něčemu pomůže, že se pak budu schopna tvářit, že... jsme spolu...“ zašeptala nejistě a oči se jí leskly strachem.

Šokalskij si ji prohlédl. Samotnému se mu do toho nechtělo, když působila takhle. I přes ten jeden incident, když byl opilý, tak si nikdy nebral nic, co mu nebylo dobrovolně dáno. Opatrně ji pohladil po tváři a sklonil se, aby spojil jejich rty. Chutnala stejně jako tehdy – naprosto dokonale; nešlo jen o pobláznění smyslů alkoholem. „Neublížím ti,“ slíbil šeptem.

Ještě jednou ji něžně pohladil po tváři, než jí začal rozepínat knoflíky svetru. Odhalil její klíční kosti a neodpustil si vtisknout polibek na světlou šíji.

Její kůže krásně voněla, lehká vůně květin s čímsi jiným, co ji přiřazovalo živoucí bytosti. On sám si musel přiznat, že ho jeho žena vzrušuje. Možná to bylo i mládím, že stále ještě potřeboval být sexuálně aktivním a jen málo mu záleželo na tom, s kým do postele ulehl. Ale užíval si, když se mohl dotýkat jejího těla, hýčkat ji a laskat.

Zbavil ji svetru a vzadu za krkem rozepnul knoflíček od domácích šatů, aby se daly přetáhnout přes hlavu. Zinaida se proto nepatrně nadzvedla, jak s ním spolupracovala. Poté se nechala položit na záda, přestože na sobě ještě měla košilku a spodní prádlo.

Štěpán se přesunul nad ni a zaváhal, než ji znovu políbil na rty. Polibky se vydal přes její dolní čelist na krk a kostnatá ramena. Něžně odhrnul jedno ramínko košilky, čímž odhalil malou nezdobenou podprsenku. Bezmyšlenkovitě vytáhl obě vycpávky a vtiskl jí polibek kousek nad bradavku.

Zinaida se zhluboka nadechla a s výdechem se snažila, aby se její tělo přestalo třást. Ty doteky nebolely, tak proč se jich tolik bála? Skutečně se jí hnusil? Šokalskij byl na rozdíl od jiných mužů opravdu lepší, ale to znamenalo jen lepší, ne chtěný. Nebo jen nechtěla, aby na ni někdo sahal, protože s tím neměla zkušenosti? Nedokázala se v sobě vyznat.

Skousla si ret a zavřela oči. Připadala si nahá, přestože stále ještě byla oblečená. Jen nebyla zvyklá se několik posledních let před někým ukazovat bez vycpávat.

Šokalskij se opřel o jednu ruku, aby tou druhou mohl přejíždět po jejím stehnu. Přestože byla drobnější než on, její tělo mělo skutečné rysy, které byly příjemné pod prsty. Ještě několik okamžiků se s ní mazlil, než se odtáhl, aby si ji mohl prohlédnout. Rád by jí něco hezkého řekl, aby se uvolnila, ale nic vhodného ho nenapadlo.

Vyhrnul jí košilku tak, aby dobře viděl, když jí odepínal podvazky. Dal si ten čas – stáhl jí punčochy. Pak i kalhotky. Přejel dlaní po jejím stehnu, než prsty projel jejím ohanbím rudých chloupků. „Barvíš si vlasy?“ ujelo mu, protože mu nikdy nedošlo, o kolik vlastně jeho žena musí mít jinou barvu vlasů; domníval se, že si je jen výluhy z rostlin tónuje.

Zinaida otevřela oči, aby se na něj podívala, ale neodpověděla mu, protože jí to v té chvíli přišlo naprosto nemístné. Štěpán si to také uvědomil. Nevěděl, jak se u sexu bavit se ženou, muži nepotřebovali slyšet sladké řeči.

Vzal její chloubu do ruky a sklonil se, aby ji mohl políbit na vnitřní stehno. Málo komu se věnoval tolik, co Zinaidě teď. Opravdu se snažil, aby se jí to líbilo a nenechal na jejím těle ani jediný kousek, kterého se nedotkl. Protože pak se přece nemohla dál tolik bát jeho doteků. Pomalu se po kůži jejího vnitřního stehna přesunul tak, aby ji mohl ochutnat. Její tělo na to přece jen reagovalo, nějaké zkušenosti s tím Štěpán měl.

Přestože Zinaidin rozum vůbec nevěděl, co si o něčem takovém má myslet. Byl to příjemný, i když zvláštní pocit. Všechny její zkušenosti byly omezené jen tím, co se doslechla, protože Nívil vždy stál na okraji společnosti Rusalek a vlastně se nikdy neptal na detaily; měl představu, co se mezi milenci – i oběma muži – děje, ale nezažil ani neviděl přesně, jak to mělo vypadat. O to více byla Zinaida vydaná na pospas svému manželovi.

Štěpán se jí ještě několik okamžiků věnoval, než se odtáhl a olízl si rty. Sám byl vzrušený a nechtěl to všechno ukončit tím, že udělá dobře jen jí, přestože možná by to bylo lepší. Ukázat jí nejprve jen slast, nikoliv celou realitu.

Pohladil ji něžně po tváři, přičemž si všiml, že se jí do ní nahrnula horká krev. „Zino,“ oslovil ji tiše, přesto hlubokým hlasem zastřeným vzrušením, „otoč se na všechny čtyři, prosím.“ Trochu se odtáhl, aby ji udělal prostor.

Poslechla ho, už se tolik nechvěla, ale zdálo se, že nová poloha, a hlavně tak obnažující, v ní znovu budila veškerou nedůvěru, kterou ta trocha slasti i proti rozumu částečně tlumila.

Šokalskij ji pohladil po hýždích, přičemž se sám pro sebe usmál. Měla hezký zadek, to jí musel uznat, i jako milovníka mužů ho přitahoval, nebyl plochý ani tučný. „Musíš se uvolnit,“ šeptl, aby ji ujistil o svých úmyslech, „nebude to nejpříjemnější, ale opravdu ti nechci ublížit.“

Chtěl jí něco říct, protože jemu nic řečeno nebylo, když byl v podobné pozici, a musel se s tím vyrovnat jako muž. Něco chtěl, a když to získával, musel překousnout bolest. Ale Štěpán své ženě slíbil, že jí neublíží. I když si nebyl jistý, zda stejně nepříjemné by to pro ni bylo, kdyby byla skutečná žena.

Naslinil si prsty a začal. Nelíbilo se jí to, ale držela. Zinaida v jistém ohledu musela být opravdu hodně silná, protože necouvla a nepanikařila, přestože přímo padala do propasti něčeho neznámého.

Světlovlasý nakonec vyndal prsty z jejího těla. Stáhl si trenky a plivl do dlaně, aby si vlastní sliny rozetřel po svém vzrušení. Chytil ji pevněji za boky, než do ní začal pomalu pronikat, protože věděl...

Byla dokonalá. Měl pocit, že ztrácí rozum, jak moc se zdál ten pocit intenzivní. Možná tím, že si vážně dlouho cokoliv sexuálního odpíral, nebo kvůli Zinaidě. Kvůli jejímu drobné a horkému tělu plně Štěpánovi na pospas. 

Držel ji za boky, aby mu neunikla. Pouze ji nechal, aby klesla níž a mohla své projevy tlumit v kůži vlastních dlaní. Muselo ji to bolet, ale nejspíše představa, že by se jí dalo slyšet mimo pokoj, ji držela, aby jí neuniklo nic než tichounké kňučení.

Jakmile v ní byl celou svou délkou, pustil její boky jednou rukou a pohladil ji po vlasech. „Zlepší se to,“ slíbil. Sjel na její krk, a jako kdyby ji chtěl masírovat, několikrát promnul její šíji. Jako kdyby jí to mohlo pomoci, aby se uvolnila.

Znovu si ji chytil za boky a začal do ní přirážet. Skousl si ret, aby ani on nebyl slyšet mimo pokoj, i když se mu tou slastí, co mu způsobovala, až zatmívalo před očima. Přesně tohle potřeboval, aby se zbavil stresu ze své práce a života po válce. Možná proto se trochu nechal unést.

Netrvalo to dlouho, než vyvrcholil do jejího těla. Přestože původně nechtěl.

Vyšel z ní a lehl si vedle. Pohladil ji po zádech, než si ji přitáhl k sobě a postaral se, aby i ona vyvrcholila. I když z ní veškeré dřívější vzrušení opadlo. Poté ji políbil na rameno a kousek se od ní odsunul, aby jí dal prostor se upravit.

„Vše?“ zeptala se tiše třesoucím se hlasem, když se bolestivě a unaveně zvedala do sedu.

„Ano. M-můžu pro tebe něco udělat?“

Zinaida se mu podívala do tváře naprosto chladně, ale nic neřekla. Pak vstala z postele a přehodila přes sebe župan, aby mohla z pokoje odejít. Pláč dokázala přemáhat jen tak dlouho, než za sebou zavřela dveře do koupelny.

Černovlasé nemohlo uniknout, že od toho, co se svému manželovi dala, se k ní začal chovat v jistých ohledech jinak; pokud dříve se k ní choval dobře jako manžel, tak to bylo čistě společenské, jako kdyby jen plnil povinnost, co si myslel, že by manžel měl mít vůči své choti. Nicméně nyní se zdálo, že to dělal pro vlastní potěšení.

A Zinaida netušila, jak se k tomu postavit. Měl pravdu, že když si prožila to nejhorší, co ji mohl jejich společný život přinášet, pak už se nemusela tolik bát jeho doteků, i když stále byla raději, když se od ní držel dál. Uvědomovala si, že to nebylo tak hrozné, jako když se ji pokoušel znásilnit, když byl opilý. Místy jí způsoboval (nechtěnou) slast. Nezažívala celou dobu jen bolest a jiné nepříjemné pocity.

Ale co se tohodle týkalo – už jí mluvila do duše několikrát tchýně i švagrová, podle žen bylo přirozené se dávat manželovi, přestože jim to nepřinášelo potěšení, protože to byla běžná manželská praxe, jak se zdálo… a proto se s tím musela smířit. Byla Štěpánova manželka – měla svou manželskou roli.

Navíc změna v chování Štěpána se nedala přehlédnout. Začal se o ní více zajímat „jako o člověka“. Snažil se s ní navázat rozhovor, zajímal se o její názor a chtěl vědět, co se jí líbí. Vzal ji do kina, do divadla a na balet, všechno jen proto, že ji chtěl potěšit. A poznávala rozdíl mezi tím, když chtěl jen dobře zapůsobit na ostatní – musela s ním na nějakou oficiální večeři, kde se jí chlubil a bavil celou společnost –, a když to dělal jen pro ni.

Stejně tak si všímala různých důvodů, proč se jí dotýká. Nechtěla si to přiznat, ale když ji při vycházení z budovy divadla vzal ochranitelsky kolem ramen, provedl ji vycházejícím davem, aniž by ji někdo cizí svou přítomností obtěžoval a zároveň ji svou blízkostí zahřál, tak se jí to líbilo. Kdykoliv ji něžně pohladil po tváři nebo políbil do vlasů, neměla s tím problém a dokázala si na to zvyknout. A pak také začal používat oslovení Zinečko, vždy to znělo něžně a citlivě, jako kdyby jí nikdy nemohl ublížit.

Jen ty žádostivé doteky jí skutečně vadily. Štěpán na ni občas tlačil, na rozdíl od těch prvních měsíců manželství po ní znovu tělesně toužil. Možná se až dokonce nemohl nabažit jejího těla.

Dokázala poznat, kdy se schyluje k nejhoršímu. Nejspíše to dost ovlivňovala Štěpánova práce, protože z ní vždy přišel v určité náladě, která znamenala, že v noci bude neodbytný. A nejspíše to zůstávalo na Zinaidě, aby rozhodla, zda si ho k sobě pustí nebo ne; ale když se postavila proti, ztrácela tím to dobré z jejich vztahu. Šokalskij ji nijak nenutil násilím, ani na ni nezačal být hrubý, jen se před ní znovu uzavřel a držel si odstup, všechno znovu dělal jen kvůli své roli dobrého manžela. A Zinaida se přece jen cítila lépe, když se mezi nimi budovalo jakési přátelství.

Měla pocit, že přesně o tomhle s ní mluvily starší ženy. Že si musela zvyknout, protože manželství pak bylo lepší. Stačilo skousnout zuby, dát co měla a Štěpán ji pak byl upřímně dobrým manželem. Nakonec to skutečně nebylo tak hrozné.

A Štěpán se do léta částečně vybouřil…

Slunce se opíralo do kamenitého břehu u řeky, kde se několik rodin opalovalo. Vanul jemný vánek, který příjemně ochlazoval, takže i přes vysoké teploty se takto u vody zdálo počasí ideální. Zinaida ležela na dece a vyhřívala se, přestože byla jedna z mála, která na sobě měla šaty a ne plavky. Četla si v jedné z učebnic, jak se snažila doplnit si vzdělání, aby mohla lépe učit. Připravenou měla i obyčejnou tužku, s níž si počítala zajímavé příklady nebo doplňovala některé věty o důkazy, aby se ujistila, že je dobře pochopila.

Nikdo ji nerušil. I sestra jejího bratra, která jindy byla velmi hovorná, ležela opodál tiše a na slunci zčásti podřimovala, jak si konečně mohla užít odpočinku. Její děti si hrály s otcem a možná i více se svým strýcem ve vodě.

Šokalskij se ovšem po chvíli vrátil na břeh, aby se mohl posadit za svou ženou na deku. Sčesal si své mokré vlasy dozadu, než se k ní naklonil a zadíval se, co dělá. Byla důsledná – to se mu líbilo –, i když místo měla jisté, o to víc, že se stala jeho ženou.

„Nechceš se jít projít, Zinečko?“ zeptal se pak a jen špičkou ukazováčku opatrně přejel po její paži od ramene dolů, jak se opírala o lokty. „Našel jsem místo, kde rostou lesní jahody,“ dodal, aby jeho nabídka byla lákavější.

Černovlasá se na něj trochu zamračeně natočila, ale nakonec zaklapla knihu. Potřebovala na chvíli do stínu, protože dokud nemohla do vody – rozhodně by v plavkách neschovala, co potřebovala – tak se jinak zchladit nemohla. „Ale vem si alespoň kalhoty.“

Světlovlasý se tomu zasmál a vyskočil na nohy, aby na sebe patřičnou část oděvu navlékl; dokonce si natáhl i nátělník a košili. Poté podal ruku své ženě, aby jí pomohl na nohy. Ta by ji určitě nepřijala, kdyby nebyli mezi lidmi, z nichž nejméně jeden je pozoroval. Všechny zajímal ten zvláštní novomanželský vztah, co měli, protože působil, že v sobě má nějaké tajemství a lidé byli přirozeně zvědaví a toužili po pikantnostech.

Štěpán ji nechal, aby se do něj zavěsila a vedl ji na lesní cestu. Celá hřála, zatímco on byl prochladlý ze studené říční vody. „Líbí se ti tady alespoň trochu?“ zeptal se, až byli od všech z doslechu. Vlastně si nemusel vybírat dovolenou, na úřadě měli vždycky práce dost, ale teď když byl ženatý, myslel si, že by mohlo být hezké pobýt někde mimo město se svou ženou a rodinou. Byla to součást normálního života, který si nikdy nemyslel, že by mohl mít. Až na to, jak komplikovaný vztah se Zinaidou stále měl.

„Vyrůstala jsem v lese,“ řekla mu a vzhlédla ke korunám stromů, přes listí místy pronikaly paprsky slunce, „a u řeky.“ Přestože měla svůj typický nepřístupný výraz – který se stával tím více takový, co byla blíže k Štěpánovi – v pohledu jí zářila melancholie. Štěpán si nemohl pomoci, ale zdála se mu stále jen krásnější...

„Chtěla by ses také jít koupat?“ napadlo ho. „Znám tady místo, kde řeka protéká lesem, a pokud vím, nikdo tam nechodí.“ Zastavil se a stoupl si k ní čelem. V jeho výrazu se objevila jakási mladá nadšenost, která prozrazovala, že v sobě stále měl cosi z chlapce. A zrovna tahle jeho část se do Zinaidy zamilovala. „Můžeme, Zinečko, dělat cokoliv budeš chtít,“ nabídl jí. A už by ji skoro pohladil po tváři, kdyby od něj tak všeříkajícně neodklonila pohled, když se k tomu schylovalo.

Povzdechla si a vzhlédla k němu. „Ty víš lépe, jak se chovat jako manželé.“ V jejím odevzdaném tónu neslyšel výčitku, přesto tam byla.

Štěpán pustil její dlaň, kterou celou dobu držel a vrátil se tak, aby mohl kráčet vedle jejího boku. Nadechl se, protože věděl, že by na to měl něco odpovědět – snažit se před ní obhájit, avšak ublížil ji tak dávno, že bylo zbytečné se o tom dále bavit –, ovšem nenašel žádná vhodná slova. „Také tě můžu doprovodit zpátky k chatě, pokud opravdu tolik se mnou nechceš být.“

„Tvá sestra se mne ptala, jestli mne biješ,“ utrousila Zinaida, jak to v jistém ohledu na sebe navazovalo. Tenhle stín tu stále byl, přestože se obětovala, aby zanikl. Mrzelo jí to.

Štěpán se na svou ženu podíval se zoufalým leskem. Tolik se snažil, aby jejich manželství fungovalo a Zinaida se měla dobře, ale nakonec to působilo takhle. To rozhodně nechtěl – sám ke své ženě začínal něco cítit a marně doufal, že nejen okolí, ale i ona to pochopí. Že pokud se bude snažit a rozmazlovat ji, tak mu začne city oplácet. „A tys jí řekla?“

„Upozornil si mě jasně, že pokud takhle budeme působit, musíš se podle toho zařídit,“ odpověděla mu. „Samozřejmě jsem řekla, že ne, ale nevím, kolik mi uvěřila.“ I na jejím tónu bylo znát, kolik se cítí nešťastná, a to by novomanželka jistojistě neměla. „Je tvrdohlavá jako tvá matka. Vzala si do hlavy, že to tak působí.“

Světlovlasý se odmlčel. „Nějak to vyřešíme.“

„Pokud mě chceš bít...“

„Zinečko,“ přerušil ji, „proč ty mne tak strašně nemáš ráda a myslíš si o mně jen to nejhorší? Vždyť nechci nic, než tě udělat šťastnou... a aby si byla v bezpečí.“ Několik okamžiků čekal na její reakci, ale když nepřišla, pokračoval. „Začínám tě mít rád, Zino... hodně rád.“

Černovlasá se zastavila. „A co to znamená pro mě?“

Štěpán se na ni otočil a prohlédl si její tvář, než sám odklonil pohled, jak pro něj bylo těžké se dívat na její výraz. Nikdy předtím si nedovolil nikoho milovat, třebaže měl více než přátele, kteří by mu to snad i opláceli. Ale v případě Zinaidy to konečně mohlo být bezpečné a na místě, tak se neměl k tomu, aby se těm pocitům bránil a zakazoval si je. Bylo kruté, že to bylo jen zoufale jednostranné. Nikdy ho neměla ráda, a po všem co se mezi nimi stalo, nejspíše už ani nemohla začít.

„Vlastně nic,“ vydechl. Pak ukázal na zarostlou stesku směrem z kopce. „Tudy se jde k vodě, kdyby si přece jen chtěla.“ A počkal, aby se sama rozhodla, jestli tam chce jít. Asi že ji nakonec neřekl, kam by šli jinak, vydala se tím směrem. Tak jí následoval. Cesta byl schůdná, hlavně pro někoho Zinaidiny ladnosti.

Černovlasá slezla ze břehu a sundala si boty, než vlezla do vody. Ta jí sahala kousek nad kolena, takže si v ní máčela dolní lem šatů. Nabrala ji do dlaní a opláchla si nejdříve obličej, než se celkově postříkala. Přičemž si vůbec nedávala záležet, jak moc se namočí.

Šokalskij zůstal sedět na břehu a jen ji pozoroval, přičemž byl ostražitý, kdyby slyšel někoho, jak se k nim blíží. Bylo na ní poznat, jak se uvolnila; její pohyby se najednou zdály ještě ladnější... bylo to vůbec poprvé, co ji tak viděl se pohybovat, těžko by popsal slovy, v čem se to vlastně změnilo. Jako kdyby celou dobu předtím předstírala, že je uvězněná v kleci. A teď konečně si dovolila dát vyznít pravdě, jak ladně a lehce se umí pohybovat. Stačilo, aby čeřila vodu prsty, jemně se ukláněla nebo se jen procházela po proudu, a měl pocit, jako kdyby před ním obživlo umělecké dílo.

Nakonec si rozpletla vlasy z copu a zamířila hlouběji do vody, aby si v řece mohla skutečně zaplavat, i když měla na sobě šaty. Proud nebyl tolik silný, a pokud náhodou ano, snadno se s ním dokázala vypořádat. Ladně se vznášela ve vodě, jako kdyby tam patřila. Chtěl, aby se tak chovala i vedle něj – to by ho udělalo šťastným, kdyby mu tolik dokázala uvěřit.

Když vyšla z vody, nabídl ji ruku, aby jí pomohl zpátky nahoru na břeh. Nechala se vytáhnout, až poté si vykroutila sukni. Látka šatů se lepila na její tělo a dělala ho hmatatelnější. Svlékl si košili a přehodil ji přes její ramena.

Zinaida se do ní zahalila. Už si i zvykla na vůni jejího manžela a nebyla jí tolik nepříjemná. Posadila se do trávy a přitáhla si nohy k tělu. „Proč...?“ zeptala se po chvíli šeptem.

„Co proč?“ nerozuměl a bál se, čím dalším se provinil.

„Proč mne... začínáš mít rád?“

Štěpán pokrčil rameny. „Možná bych tě měl rád už předtím, kdybys mi dovolila, abych tě poznal,“ řekl, když se posadil za ní. Ve stínu nebylo tolik teplo jako na slunci, ale i přesto stále příjemně, takže mu nevadilo být bez košile. „I teď... jsou to jen střípky, co můžu poznávat, ale líbí se mi, kdo pod tou přetvářkou jsi,“ přiznal, „a částečně se mi líbí i ta přetvářka. Protože já sám v některé okamžiky nevím, kdo jsem.“ Zadíval se na vodu a bylo na něm zase vidět, jak vlastně mladý je a kolik toho už zažil. Jako kdyby se zhmotnila veškerá tíha, co mu ležela na bedrách, ale hlavně odhalila, jak moc je nepatřičná.

Odmlčel se, než pokračoval. „A také vím, že k tobě můžu být upřímný, protože si navzájem chráníme tajemství. Věřím ti, že když se svěřím, že jsem jistým způsobem měl rád, kým jsem byl v Říši, tak to zůstane jen mezi námi. A když ti budu říkat o svých pochybách ohledně mého nynějšího povolání, tak mne neudáš. Ale nikomu jinému bych tohle nemohl říct.“

Zinaida pokývla. „A není to naopak špatné, že se vzájemně držíme v šachu všemi tajemstvími, co o sobě známe?“

„Záleží jen na tobě, jak to bereš,“ připomenul jí, „já jsem rád, že někomu můžu věřit. Jsi první a jediná... v mém životě.“

 

Štěpán si zvykl budit se jako první, aby mohl svou manželku pozorovat ve spánku. Měli pokoj sami pro sebe téměř na půdě chaty, kam se vlezla jen postel a stolek, zatímco se jim z okna (kterým se dalo vylézt na střechu) naskýtal krásný výhled do lesa. Poprsky slunce se jim opíraly do povlečení už od samého rozednění, ale ani jeden z nich nikdy nezatáhl závěsy, aby tomu tak nebylo. Nejspíše si takové letní ráno užívali oba.

Zinaida usínala většinou otočená k němu zády a pečlivě si střežící, aby mezi nimi byl dostatečný prostor. Bylo tomu tak každou noc, co společně leželi jako manželé. Ale většinou se stejně ve spánku obránila na záda nebo celá na něj natočila, takže mohl pozorovat její klidnou spící tvář pokaždé, když nemohl sám spát. Některé noci skoro nezamhouřil oko, jen aby se vyhnul všem těm zlým vzpomínkám a nočním můrám, které ho stále pronásledovaly.

Zvykl si ji pozorovat ve spánku a občas se i odhodlal, že se velmi něžně a nepatrně dotkl jejích vlasů nebo paže, obezřetně ji pohladil, aby se neprobudila, a znovu se stáhl a stal jen pozorovatelem. V teplých letních měsících se již nemohl skrývat za dobrý úmysl Zinaidu zahřívat, aby ji mohl držet v náručí.

Čím déle se na ni díval, tím bezchybnější ji shledával. Vždycky věděl, že je krásná – vždycky to o ní všichni říkali a on jen nezaujatě přikyvoval, protože krásné ženy byly jako květiny, bez duše čekající až je někdo utrhne. I jeho sestra bývala krásná, než jí život udělal jen dobrou manželkou a matkou. Nesoudil to jako něco špatného, jen ta ženská krása takto souzená byla příliš křehká, než aby na ní lpěl. Když se díval na květinu, mohl se pozastavit, jak je krásná, ale jen povrchně, protože kdykoliv by chtěl tu kráso více poznat a procítit, tak nemohl: květinu se dalo utrhnout, aby zvadla ve váze, nebo ji nechat zvadnou neutrženou...

Ovšem ta krása, co on vnímal na Zinaidě, nebyla tak povrchní. Neuvadala, když přišla o nevinnost; byla živoucí, zemská a silná. Byla jako hora, v každém světle jiná, ale věčná a vytesaná do kamene. Přírodní živel.

Prsty jí sčesal pramínek vlasů z tváře a ztuhl, když si všiml, že se na něj dívá. Pohladil ji prstem po tváři, než se stáhl a jako kdyby byla divoké zvíře, nepatrně se posunul dozadu. Neuvědomil si, jak málo za ním je prostoru – Zinaida se roztahovala víc, než jistě měla v úmyslu – a svezl se na zem.

Bylo to snad poprvé, co ji slyšel se smát. Tiše, ale slyšitelně a upřímně. Nadzvedla se, aby na něj viděla. Seděl poníženě na zemi a oplácel jí pohled, jak čekal, co na to řekne.

Zinaida se posunula znovu na svou stranu postele a přetáhla přes sebe lehkou pokrývku, když si znovu lehala. „Je brzo,“ utrousila a pohlédla z okna. „Jaktože si vzhůru? Celou noc jsi pořádně nespal.“

Štěpán se zvedl ze sedu a vylezl zpátky na postel. Bylo možné, že ona věděla o tom, jak rád ji ve spánku pozoruje? Nebo jen ji rušíval, když měl noční můry? Položil se na bok, aby na ni viděl. „Už ani nevím, kdy jsem se pořádně vyspal,“ přiznal.

Černovlasá pokývla a také se na něj otočila. Ležela k němu čelem a prohlížela si ho. Poté vyprostila jednu ruku z pokrývky, kterou si předtím držela u sebe, a natáhla se, aby se prsty dotkla blízko u koutku jeho oka. „Zestárl si od konce války,“ zdůvodnila svůj dotek, „tohle tady nebylo.“ Možná sama chtěla vyzkoušet, co on vlastně má na tom, že se jí dotýká.

Pouze kývl. Pak opatrně položil bříška prstů na hřbet její dlaně. Nechtěl, aby svou ruku stáhla.

„Chceš vědět, o kolik jsem skutečně starší než ty?“ zeptala se po chvíli důvěrně, přičemž si ho zůstávala prohlížet a stále setrvávala v tom dotyku. „Deset let,“ přiznala.

Nevěděl, co by jí na to řekl. Vypadala nejspíše i mladší než on. A ona zdálo se, ani nečekala žádnou jeho reakci, protože pokračovala: „Je to tolik těžké, co děláš teď, než co si dělal předtím?“

Štěpán položil na její dlaň svou úplně a jemně ji stiskl. „V Říši jsem si byl jistý tím, co dělám, byla válka a já chránil svou vlast proti nepřátelům,“ začal, „ale teď – je to o tolik složitější. To co dělám... snažíme se předcházet zlu, ale jediný způsob je ten, že ho sami konáme na vlastních lidech. Věřím, že to celé směřuje k lepší budoucnosti, ale -“ Zhluboka se nadechl a zavřel na chvíli oči. „Přál bych si být někým jiným,“ přiznal nakonec, místo aby pokračoval v pochybách o své práci, „pracovat někde v továrně, přispívat k lepší budoucnosti takovou prací, přímo.“ Pokrčil rameny a povzdechl si, ale už dál nepokračoval.

Zinaida sjela dlaní po jeho tváři a položila mu ji na rameno. Měl ho tvrdé a svalnaté, přestože v té chvíli působil zranitelně. Mohla by mu na to něco říct, co by mu ublížilo; byly způsoby, jak se mu pomstít, i když si nemohla dovolit prozradit jeho tajemství. Přesto nic takového udělat nechtěla.

„Víš, že se mi docela líbí představa, že bych byl učitelem?“ zeptal se po chvíli a usmál se na ni.

Černovlasá mu úsměv oplatila. Stáhla se od něj a podala si z nočního stolku učebnici, kterou se stále probírala. „Tak mi můžeš vysvětlit, o čem je tady tahle věta,“ ukázala mu stránku, na které pracovala předtím než šli spát.

Šokalskij si knihu vzal a chvíli se do ní díval. „O tomhle nikomu neříkej, protože by se na nás dívali už úplně jako na blázny, kdyby věděli, že o dovolené stáváme za rozednění, abychom se mohli učit matematiku,“ utrousil a přisunul se blíže k Zinaidě, aby i ona viděla do učebnice. „Tady v tom odvozování máš chybu, ale když to tady opravíš, tak to z toho rovnou vyplývá. S ohledem asi na nějakou předchozí definici, co se bere jako kladná část…  najdeme to.“

Zinaida sešla do hlavní místnosti chaty – přestože tomu tak říkali, bylo to nejspíše nějaký znárodněný letní dům šlechty –, právě když se chystalo na oběd. Se Štěpánem byli několik hodin zabraní do matematiky, než došli na konec kapitoly a Štěpán se otočil na záda, uvelebil se, že na chvilku zavře oči a podařilo se mu hned usnout. Zinaida ještě nějakou dobu otálela, než se zvedla a převlekla z nočního; nechtěla ho probudit, když předtím mluvil o tom, jak těžko se mu spí.

Štěpánova sestra se na ni ohlédla a usmála se. „Tyhle šaty jsem nosila za svobodna,“ poznamenala, „ale nepamatuji si, že by byly takové maličké...“ zasmála se tomu a utřela si ruce do zástěry, než se přesunula ke stolu, aby tam případně přidala talíře. „Bude Štěpán jíst?“

„Před chvilkou znovu usnul, tak ho asi nebudeme na oběd budit,“ odpověděla Zinaida. „Potřebuješ s něčím pomoct?“ nabídla se pak.

Žena zakroutila hlavou. „Už mám všechno hotové,“ vysvětlila a přidala tedy jen jeden talíř k ostatním. „Celé dopoledne jste nevstali z postele,“ zkonstatovala, přesto si Zinaidu změřila pohledem, jak jí neunikla ta rána, co se ráno z jejich ložnice ozvala, „tak co... už je to mezi váma lepší? Musíš s ním mít trpělivost, válka změnila všechny... ale on není špatný. Víš, že nikdy nebyl.“

Zinaida si ji dlouze prohlédla, jak nevěděla, co by jí na to měla říct. Bezmyšlenkovitě si skousla ret a jen sklopila pohled k podlaze.

„Chápu, že se ženy vdávají za muže, kteří je chtějí... a nemusí je milovat, aby byly dobrými manželkami, ale...“ podívala se na ni s prosbou v očích, „dej Štěpkovi šanci. Jak říkám, není špatný. Vždyť vidíš, jak mu to jde s dětmi, a co všechno pro rodinu zařizuje.“ Odmlčela se. „Mám si s ním promluvit?“

Černovlasá pomalu zakroutila hlavou. „Není to tak, jak si myslíš,“ zašeptala pak. A ohlédla se, jako kdyby doufala, že někdo přijde a tento nepříjemný rozhovor, v kterém musela lhát, ale moc nedokázala vymyslet jakým směrem, přeruší. Cokoliv teď řekne, ovlivní to, jaký bude muset být její vztah se Štěpánem do budoucna. „Nijak mi neubližuje a je na mne hodný.“

Žena nevypadala, že jí ta slova věří. „Všichni jsme si všimli, jak si k němu odmítavá.“

Zinaida vůbec nevěděla, jak z té situace vyjít jako vítěz. Nepřipadalo vůbec na mysl, aby řekla, že se jí její manžel hnusí, protože Štěpán byl krásný muž a snad každá jiná by s ním ráda ulehla na lože, protože vypadal jako z plakátů nebo filmů. Ale jaký jiný mohl být důvod k tomu, aby manželka nechtěla, aby se jí její manžel dotýkal. „Já jen... k němu necítím, co on ke mně.“

„Vždycky jsi mi připadala hlavně praktická, Zino,“ zakroutila hlavou nad tím druhá žena, „ale pokud ti jen tohle tolik vadí... změní se to, až budete mít dítě, budeš ho tolik milovat, že i kdybys předtím svého muže zbožňovala, nebude to znamenat nic. Ze Štěpána bude otec a ty mu budeš navždy vděčná za ten poklad, který si mu odnosila. Pak bude jedno, co jsi k němu cítila předtím.“

Černovlasá sklonila pohled a kývla. „Štěpán bude dobrý otec.“

Zinaida se vynořila z lesa a vydala se k venkovnímu posezení u chaty, kde Štěpán seděl u stolu a zrovna si balil cigaretu. Přešla před něj a natáhla k němu dlaň, v které měla natrhané lesní jahody. Štěpán se na ni překvapeně podíval. „Za co jsem si tohle zasloužil?“

Černovlasá se posadila vedle něj a zůstala s dlaní tak, aby si z ní mohl brát. „Mohli bychom se jít později koupat,“ prohodila a počkala, až si vezme její manžel jahodu, než si sama vzala, „a večer se znovu můžeme společně učit.“

Šokalskij se na ni usmál a opatrně ji pohladil po rameni. „Ale ani jedno z toho nepotřebovalo úplatu,“ namítl a schoval do tabatěrky cigaretu, kterou si předtím balil; protože v těžkém letním dnu a na dovolené ani neměl tolik touhu kouřit, jako spíše si tím krátil ze zvyku čas, což teď v přítomnosti Zinaidy nebylo potřeba.

Černovlasá se odmlčela. Vlastně nevěděla, co by mu na to řekla. Sama si moc nebyla jistá, proč ji napadlo mu jahody donést. Přivřela oči a opřela se o něj. Bylo to nečekané, protože vždy se jakémukoliv kontaktu s ním vyhýbala. Sama si neuvědomovala, jak důvěrné gesto to pro ni bylo, protože právě takhle se vždy Nívil opíral do svého bratra, když potřeboval mít pocit, že je milován. „Chtěla jsem jich nasbírat víc, ale neměla jsem do čeho,“ utrousila jen nakonec a zavřela oči úplně.

Muž jí políbil do vlasů a spokojeně se usmál. V takové chvíle byl šťastný, protože si myslel, že u ní má naději. Po ničem netoužil víc, než aby ho Zinaida milovala.