Hon na čarodějnici - 7. část + bonus

Takže poslední část. Společně s malým Masrur-Mamoru bonusem.

Není to nejspíše příliš vánoční... protože přišel na řadu smutný Chika... ale i přesto: Přeji vám všem krásné Vánoce! Hodně radosti, dárků pod stromeček. A hlavně pohodu a štěstí. ;)

(Ještě se tu asi zastavím s nějakým zhodnocením a nějakou vizí do nového roku...)

Příjemnou četbu. Děkuji za komentáře Kroketovi. ;)

HON NA ČARODĚJNICI

spolupráce se Seiriel.

 Nejen absinthová nejen víla | seznam | dotazník | předchozí díl

[7. část]

Blonďák nasedl do auta na místo spolujezdce a sundal si rovnou stínidlo, aby v malém zrcátku zkontroloval, jak hrozně vypadá tentokrát. Musel se tomu sám tiše zasmát, i když to trochu pokazilo, jak na konci posmrkl. “Bylo to ale krásné…” otočil se na černovlasého, který také nastoupil a natáhl se rovnou pro polibek. “Bereš mě na samé takové tragické věci…”

“Možná bych tě bral na horory, kdybych se nebál, že se pak budeš v noci bát jít sám na záchod,” řekl mu na to černovlasý, poté  si ho ovšem znovu přitáhl k polibku. Rozpustil mu vlasy ze spony, kterou je měl sepnuté, poté do nich něžně vpletl prsty.

Papouch se znovu tiše zasmál, “to bych se asi bál,” potvrdil mu, přičemž se od něj neodtahoval a užíval si jeho doteky, “musel bych tě probudit a vzít si tě s sebou, abys mě svojí magií ochránil,” zavrněl do jeho rtů, “vůbec by to nebylo tak smutné…”

“Hmm - bereš si z filmů špatnou inspiraci,” prohodil Tadashi a polibky se přesunul na jeho čelist až k oušku. “Já jsem si vzal jinou… a přemýšlím, že budeme muset něco ozkoušet.”

Mladší naklonil hlavu na stranu, jak mu dělal místo, “co přesně myslíš?” nadhodil, přičemž jednou dlaní se sám přesunul na jeho bok.

“Jsme v autě,” napověděl mu a na okamžik se od něj odtáhl, aby si mohl odjet sedadlem až úplně nejvíc dozadu, co to šlo. Pak ho sklopil. Poté se pousmál a dlaní si poklepal na stehno. “Pojď za mnou,” zavrněl.

Světlovlasý se přesunul obkročmo za ním a pažemi ho objal okolo krku. “Vzrušuje tě vidět mě brečet?” zeptal se škádlivě, potom ho kousl něžně do brady. “Takový chlípník… kdo by to byl řekl, že mě budeš svádět v podzemní garáži…” prsty se vkradl pod látku jeho oblečení.

“Vzrušuje mě to, že jsi takový všeobecně citlivý,” odpověděl mu popravdě Tadashi a natáhl se, aby ho kousl do brady. “Ale pokud ti něco vadí na podzemní garáži... můžeme vyjet ven a zaparkovat na nějaké ulici.”

Papouch mu vyhrnul rolák, který měl na sobě, a dlaněmi vystoupal po jeho hrudi, “nejsem si jistý, jak bych na to měl reagovat…” zašeptal nejprve trošku nadneseně, “ale jsem rád, že tě vzrušuju…” sklonil se sám pro polibek, přičemž si nepřestával užívat dotek jeho kůže. “Na ulici by nás vidělo ještě více lidí…” poznamenal do jeho rtů.

“Právě proto,” zavrněl Tadashi, “musím se přece pochlubit,” dodal. Poté ovšem se od něj trochu odtáhl a podíval se mu do očí. “Mám opravdu rád tvoji citlivost,” řekl vážněji. “Líbí se mi tvá povaha - je to tak srozumitelnější? Nechci tě vidět plakal, ale jsem rád, že jsi takový, že tě dojme film až k slzám.”

Mladší se na něj usmál, “to jsem rád…” zašeptal a objal ho, “já mám taky rád tvou povahu - jsi jenom můj černokněžník…” zavrněl a kousl ho škádlivě do lalůčku, “neuhnal bych tě přece, kdyby to bylo jinak…” sesunul se v jeho klíně níž, aby se rozkrokem mohl otřít o ten jeho, i když zatím byli oba oblečení.

Černovlasý našel jeho rty, aby ho mohl začít líbat, přičemž se dlaněmi dostal na jeho holé bříško a hruď, aby se palci mohl otřít o jeho bradavky a začít ho vzrušovat.

Mladší vydechl do jeho rtů a vybídl se mu, přičemž jednou dlaní sklouzl do jeho rozkroku. Prsty druhé vpletl do černých vlasů a dál si užíval postupně se prohlubující polibek. Byl to jistým způsobem zvláštní a vzrušující pocit, uvědomovat si, že by je mohl někdo vidět, i když v garáži už téměř nebyla auta a světla byla jen velmi mdlá.

Tadashi sjel po jeho holé hrudi níž až na zadek a přitáhl si ho za něj k sobě, než se mu jal svlékat mikinu a posléze i tričko, protože mu jeho oblečení překáželo. Sice by nejspíše bylo nejlepší se celkově málo vysvlékat, ale černovlasý by si to bez dotyku kůže druhého pořádně neužil.

Blonďák přivíral oči a užíval si jeho dlaně na vlastní kůži, přičemž se k němu vrátil a sám se polibky vydal na krk staršího, i když mu proto musel jednou rukou stáhnout límec roláku. Druhou ho přes látku kalhot nepřestával provokovat.

Černovlasý se nechával opečovávat. Dlaněmi nakonec sjel na jeho hýždě a našel si cestu pod jeho kalhoty, aby je mohl masírovat prsty a přitahovat si jej za ně. Zaklonil hlavu, jak mu dělal místo pro polibky a skousl si ret.

Světlovlasý si nepřestával užívat jeho chuť, přičemž chvílemi se i snažil zanechat po sobě stopy, i když Tadashi stále měl na kůži známky toho, že už se na ni mladší vrhal i předtím. Trochu se odtáhl, i když mu prostor auta nedával nijak velkou volnost, a rozepnul svému milenci kalhoty, aby se sám také dostal pod ně.

Staršímu připadalo hezké, jak moc se druhý bál, že mu někdo Tadashiho přebere, a proto na něm měl nutkání nechávat známky, že mu patří. Černovlasému to dokonce tolik nevadilo, že si na to nestěžoval, ani když musel chodit oblékaný v rolácích. Spokojeně vydechl, když se mladší vydal pod látkou kalhot do jeho rozkroku, a přitáhl si ho k vášnivému polibku.

Papouch se nechal vtáhnout do polibku, přičemž se mu ovšem nepřestával věnovat. Mírně se začal pohupovat v bocích a vybízel se tak i jeho dlaním.

Černovlasý si užíval jeho rty, přičemž se dlaněmi přemístil tak, aby mu mohl rozepnout pásek a kalhoty. “Tohle musí jít dolů,” zavrněl pak. “Měl bych si pořídit větší auto,” zasmál se tiše. Pravda, že Kohaku se svou výškou nebyl zrovna nejskladnější a stvořený pro takové aktivity. “Myslíš, že by to bylo lepší na zadním sedadle?”

Blonďák se tiše zasmál do jeho rtů, “myslím, že bychom se tam skládali úplně stejně těžko…” odpověděl mu, protože nízký strop auta byl i tam a ten mu dělal asi největší problém. I když nevypadal, že by mu to zase až tak vadilo. “Musíš si pořídit dodávku, abychom ji mohli vzadu vybavit matrací a být vždy připraveni…” odpověděl mu žertovně. Potom se na okamžik ještě vpil do jeho rtů, než se odtáhl a na chvíli vrátil na své sedadlo, kde se chtěl zbavit zbytečného oblečení. Hned, jak byl hotov, se vrátil za černovlasým a dal se do svlékání jeho roláku.

Starší ho plácl po zadku. “Možná by se vzadu vymyslela jiná a lepší poloha,” prohodil pak ještě, přesto spokojeně přejel po Kohakuově boku a pak si ho za hýždě přitáhl blíž. Jednou rukou se vrátil na jeho tvář, aby mu mohl palcem přejet přes rty, než ho vyměnil za ukazováček s prostředníčkem.

“Prozradím ti pravdu,” zavrněl druhý, “nechce se mi od tebe už ani na chvíli…” dlaněmi se vydal po jeho těle, potom vzal dva prsty mezi rty, aby si s nimi mohl začít hrát ve vlastních ústech.

Tadashi se tomu spokojeně usmál, přičemž ho sledoval, jak bere do úst jeho prsty. Byl to svůdný pohled. Druhou rukou se usídlil na jeho hýždích a přitáhnutím si ho k sobě ho vybídl, aby se zhoupl v bocích.

Mladší to udělal a na okamžik se na něj celý naléhavě natiskl. Jednou rukou ho chytil za zápěstí, aby se mu lépe hrálo s jeho prsty, tou druhou ho nepřestával hladit.

Černovlasý měl pocit, že by touhle činností mohli strávit hodně dlouho, protože byla opravdu vzrušující a dráždivá, ale nakonec prsty z jeho úst vyndal a nahradil je svými rty. Pak si ho začal připravovat.

Papouch tiše zasténal do jeho rtů a vybídl se mu, přičemž dlaněmi se přesunul na jeho hruď. Opřel se o něj a užíval si jeho péči, nepřestával se pohupovat v bocích, aby se mu tak i vybízel, i provokoval jeho vlastní rozkrok.

Starší se snažil přípravu neuspěchat, i když popravdě se jí zase nechtěl příliš zdržovat, protože čím déle jejich sex v autě trval, tím bylo více pravděpodobné, že je někdo načapá. Mohla z toho být slušná pokuta, když nic jiného.

“Stačí to už,” světlovlasý si skousl ret a naléhavěji se o něj otřel. Uvědomoval si to samé, co jeho milenec, navíc po něm už opravdu otužil.

Tadashi z něj vyndal prsty a přitáhl si ho k polibku, než ho pobídl, aby se trochu nadzvedl a on si mohl dostatečně stáhnout kalhoty. “Chceš použít kondom?” napadlo ho, protože by to jinak nemuselo být pro druhého po sexu nejpříjemnější, než dojedou domů.

“Můžeme…” odpověděl druhý a svraštil na okamžik obočí, “asi bychom měli…” uznal, protože bez něj by to celkově asi bylo o dost nepraktičtejší. Sám se pro jeden natáhl, aby ho mohl svému milenci nasadit. Sklonil se přitom znova k jeho rtům, “ale vůbec to nebude tak dobré…” zavrněl do nich škádlivě.

Černovlasý se tomu pousmál. Jakmile měl nasazený kondom, vzal svého milence za boky a částečně ho navedl na své přirození.

Mladší dosedl a spokojeně vydechl. Zavřel oči, jak si užíval ten pocit a dával si okamžik na to, aby si zvykl a plně vychutnal, co mu bylo nabízeno, než se sám začal pomalu nadzvedávat. Znovu našel jeho rty, aby v nich topil steny.

Tadashi trochu určoval tempo druhého dlaněmi na jeho bocích, přičemž jimi občas sjel až na jeho hýždě, za které ho pevně chytal a přitahoval si k sobě. Užíval si jejich spojení a neměl v tu chvíli žádné pochybnosti o tom, že tráví večer nejlépe, jak mohou.

Blonďák se nechával vést a naprosto se černovlasému oddával. Užíval si každý pohyb, přičemž po chvíli našel jednu jeho ruku, aby ji přesunul k vlastnímu rozkroku, jak ho chtěl mít všude okolo sebe, jako by se v něm úplně topil. Neměl daleko k vyvrcholení i pro ten nádech vzrušení z faktu, že by mohli být chyceni.

Černovlasý mu vycházel zespodu vstříc boky, přičemž ovšem na jeho vzrušení nepracoval příliš intenzivně, jak přece jen si chtěl chvíli užívat jejich spojení. Když ovšem už sám cítil, že se blíží, začal se mu věnovat víc.  

Mladší rozpojil jejich polibek a přesunul se na jeho rameno, aby v jeho kůži utopil sten, který se mu při vyvrcholení vydral ze rtů. Pevně se na svého milence natiskl a semkl víčka k sobě, jak to byl dokonalý a intenzivní pocit.

Tadashimu ještě několik přírazů trvalo, než ho následoval. Přesto ho zůstal pevně držet u sebe a užíval si, jak je jeho tělo celé horké a vláčné po tom, co spolu dělali. Políbil ho do vlasů a pousmál se. “Nestydo,” zavrněl a pohladil ho po zádech.

“Já…?” Papouch se k němu na chvíli jen vysíleně přitulil. “Nejspíš…” odpověděl pobaveně a políbil ho na rameno, přičemž si vychutnával ten pocit, kdy se na něj může jen tisknout a odpočívat. “Ale určitě nejsem sám…” dodal, “ještě, že tak…”

Černovlasý na okamžik zavřel oči a jen svého milence hladil po vlasech, přičemž si užíval jeho přítomnost. Po chvíli ovšem nadhodil: “Musíš mi umýt auto, když tu děláš takové nestydatosti.”

Mladší se zasmál, “tak pokud budu muset umýt jen, co jsem si tu zašpinil…” odpověděl a políbil ho mazlivě na krk. “Klidně ti ho umyju celé…” šeptl pak, “za to, jak mě pořád někde vozíš… a hlavně, protože jsi strašný workoholik a já chci, aby sis odpočinul…” zazubil se na něj.

“Připadám ti jako workoholik?” zeptal se překvapeně Tadashi, nic takového mu nikdy nepřišlo ani na mysl. “Lenošíme spolu dost, nebo ne?”

Blonďák se natáhl a kousl ho do brady, “to je přesně ono,” zašeptal, “kdybys nebyl workoholik, chtěl bys lenošit víc.” Odpověděl mu nejprve. “A jsi celé noci v práci, a pak toho ještě spoustu děláš doma… zařizuješ kavárnu a do toho všeho se teď ještě staráš o mě,” vyjmenoval. “nemůžu dovolit, aby ses mi přepracoval…” pohlédl ke hromádce svého oblečení. Vůbec se mu ještě nechtělo z obětí druhého muže.

“To se asi budu muset o tebe přestat starat,” poškádlil ho starší a pousmál se. Myslel to jako žert, protože se rád staral - ať už to bylo o Mamoru nebo o Papoucha, rád opečovával o své blízké. “Měli bychom se obléct a odjet...” nadhodil pak, protože už dlouho v autě jen seděli. “S tímhle tempem se nebudeme moc chlubit, že jsme měli rychlovku v autě,” zasmál se.

Mladší se vpil do jeho rtů a chvíli se užíval, než se vzdal jeho doteku, aby se mohl přesunou na vedlejší sedadlo a obléknout se. “Budeme se moc chlubit, že jsme měli dlouhý a romantický sex v autě,” zazubil se pak, “to je ještě lepší…”

Tadashi se zbavil kondomu a natáhl se do přihrádky pro vlhčené ubrousky, aby se mohl očistit. Pak si natáhl kalhoty. “Nevím, jestli je to k chlubení, ale já vlastně ani nemám před kým,” odpověděl mu pak, když už byl i zapnutý.

Světlovlasý se na něj otočil a usmál se, “hlavní na tom je, že se můžeme chlubit, jak moc se máme rádi,” zavrněl a natáhl se pro polibek.

Chousokabe seděl v houpací síti, na klíně měl svého kocoura, kterého líně hladil jednou rukou, a v druhé láhev alkoholu, u níž doufal, že když ji celou zdolá - už byl za polovinou - tak mu bude lépe. Přesto se stále cítil stejně mizerně.

“Chiko,” ozval Papouch, který se zrovna vrátil od Tadashiho, a bylo slyšet, jak se zul a vydal dál do bytu. Překvapilo ho, že se nikde v bytě nesvítí a na jeho hlase bylo poznat, že váhá, jestli je vůbec někdo doma, i když si nepamatoval, že by se bělovlasý zmiňoval, že někam půjde. Opatrně nakoukl do jeho pokoje a přímo se zhrozil, když ho viděl. “Co se stalo?” vrhl se hned k němu, protože Chousokabe oproti tomu, jak působil ještě ráno, teď byl na první pohled něčím zničený.

Bělovlasý si ho prohlédl a skousl si ret. Odmlčel se, jak měl chuť mu neodpovědět a prostě jej ignorovat. Jediné, co chtěl, bylo, aby šel celý svět do háje. “Otcovství se nekoná,” řekl nakonec tiše a do očí se mu nahrnuly slzy. Už předtím vypadal, že plakal.

“Co-co?” Starší si ho nechápavě prohlédl. Dřepl si k síti a natáhl se, aby ho pohladil po rameni, jak ho chtěl nějak uklidnit, i když vůbec netušil, jak reagovat - nedokázal si moc představit, co se mohlo stát, navíc, když tu teď byl Chousokabe sám. Předpokládal, že kdyby se něco přihodilo Machiko, byl by s ní. “Jakto?”

“Prostě… ze mě nebude táta...” zopakoval mladší, jako kdyby na tom nebylo nic složitého k pochopení. Protřel si rukou obličej v docela zoufalém gestu. “Není moje...” dostal ze sebe ztěžka.

Blonďák na něj na okamžik vykulil oči, protože to bylo to poslední, co by ho napadlo. Navíc opravdu netušil, co by mohl pro svého nejlepšího kamaráda udělat, aby ho nějak potěšil - věděl, jak se těšil na dítě a tím pádem chápal, že to pro něj musela být neskutečná rána. Znovu si stoupl, aby se k němu naklonil a objal ho, jak ho v tu chvíli opravdu nenapadalo, co říct.

Motochika vděčně přijal jeho objetí, i když mu jakoby dodalo impulz, aby se úplně rozplakal. “Nevím, co dál...” zašeptal. Všechny plány, co měl do budoucnosti, vzaly za své. Když mu Machiko řekla, že budou mít dítě, tak hned potom, co se s tím srovnal, měl konečně pocit, že jeho život nabral směr a on sám je důležitý, protože bude otec a to mnohem lepší, než byl jeho vlastní. Ale teď - když to dítě nebylo jeho a on se o něj nemohl postarat, protože byl na scéně pravý otec - vůbec netušil, co by měl dělat, chtít a pro co by měl žít. “Jsem k ničemu...”

“To neříkej, to vůbec není pravda,” Papouch ho pevněji stiskl v náručí a políbil ho do vlasů. “Nemůžeš za to přece… taková… huh…” ani nemohl najít slovo, kterým by vyjádřil co si myslí o tom, že Machiko tahala bělovlasého celou dobu za nos. “Bude to teď zase jako dřív…” pokusil se, “šachy pořád platí…”

“Jako dřív...” zopakoval po něm Motochika. “Hmm… asi k ničemu jinému nejsem dost dobrý… než vymetat bary a tahat se… s courami,” prohodil a zhluboka se nadechl. “Ona… Machiko… já ji nemiluju… ale to malé… víš, já bych se o to malé postaral, i když není moje...”

“Tohle dřív jsem nemyslel,” starší si tlumeně povzdechl. Pohladil ho po tváři a prohlédl si ho, “a to tě dělá úplně nejlepším a nejhodnějším na světě, že by ses i tak pro ně obětoval…” ujistil ho, pak ho znovu pevně stiskl v náručí. “Pokud si tě neváží… ani si tě nezaslouží,” myslel to vážně. Coura bylo pro to, co si nyní o Machiko myslel, dost slabé slovo. “Ještě to neznamená, že nikdy nebudeš mít možnost být otcem, budeš nejlepší táta na světě, až na to přijde čas…”

“Fakt jsem se těšil,” přiznal mladší. “Na nic nikdy jsem se tak netěšil.” Zakroutil hlavou. “Jsem takový kretén...”

“Nejsi kretén,” jeho kamarád zakroutil hlavou. “Nemohls něco takového vědět… je dobře, že ses těšil, kdo by se netěšil…” políbil ho znovu do vlasů. “Hlavně si to nesmíš dávat za vinu…”

“Měl jsem… více přemýšlet… a neskočit jí na to,” utrousil Motochika. “Měl jsem za to, že jsme spolu nikdy nebyli… nechráněně… ale říkal jsem si, že jsem třeba byl opilý nebo tak… a… podváděla mě… to jsem nevěděl.” Občas se mu zlomil hlas, jak to pro něj bylo těžké o tom všem mluvit. “A přece… přece, když říkala, že je moje… tak jsem nemohl nechtít být jeho táta… tak jsem nepřemýšlel o ničem… jen chtěl se o něj postarat… a vidět ho růst.”

“A to je správně, žes chtěl dělat takové věci,” dál si ho k sobě pevně tiskl, jen ho sem tam pohladil, nebo mu vtiskl polibek do vlasů. “Nemůžeš za to, jaká byla… A už vůbec nemůžeš vědět, že ti lže, když ti tvrdí, že se něco přihodilo…”

Bělovlasý se zhluboka nadechl. “Mám tě rád, Pápěnko,” šeptl a pevněji ho objal. “Mám místo u vás s Tadashim na dvorku?” zeptal se tiše. Situace se úplně obrátila.

“Vezmeme tě klidně i mezi naše kocoury,” odpověděl mu nadneseně, jak se snažil mu zvednout náladu, i když v jeho hlase nebylo slyšet radost nebo veselí.

Papouch otevřel dveře svému příteli, když vyjel až do jejich patra, a věnoval mu úsměv na přivítanou. Pozdravil ho a natáhl se pro polibek, potom ho vpustil do bytu a ukázal, kde se má zout. “Chika je u sebe…” poznamenal docela tiše a pohlédl na dveře do pokoje bělovlasého.

Černovlasý se na ně podíval také a tiše si povzdechl. Chtěl se zeptat, jak na tom je, ale nevěděl, jak moc dobře jde přes dveře slyšet. “Ukážeš mi toho vašeho kocoura?” zeptal se místo toho.

“Kraken je s Chikou v pokoji…” odpověděl mu druhý. “Ale mohli bychom je oba vytáhnout alespoň do kuchyně…” dodal a znovu se ohlédl po místě, kde by měl jeho kamarád být. “Chtěl bych ho nějak rozveselit…” povzdechl si. Sám vypadal docela zasažený tím, co se jeho kamarádovi dělo.

Starší ho pohladil po zádech. “A nepomohlo by, kdyby přišel ten… Masamune?” napadlo ho. “Můžeme objednat pizzu, zkusit navodit večer mezi přáteli…” napadlo ho.

“Můžu mu taky dát vědět,” pokýval druhý. “Taky tady ještě nebyl…” dodal, potom ztišil hlas, “trochu se ale bojím, že když vytáhne Chiku ven, upije se tam.”

“Teď si nejsem jistý, kdo z nich,” prohodil Tadashi. Sice se s Masamunem potkal jen jednou, ale přestože byl od Mamoru jen o dva roky starší, tak pil opravdu hodně na svůj věk. “Zavolej mu, projevil se, že má opravu Motochiku rád… a asi s takovými by teď měl Motochika být.”

Blonďák pokývl, “půjdeš se mnou zatím do pokoje? Vidíš, a chceš něco? Třeba na pití?” napadlo ho ještě, přičemž se vydal do vlastní ložnice, aby našel telefon a zavolal Datemu.

Černovlasý ho následoval. Zavřel za nimi a na chvíli si přitáhl Papoucha k sobě. “Zatím nic,” odpověděl mu. Políbil ho na rty. “Zapnu tvůj parostroj a najdu nějakou pizzu, aby nám chutnala,” řekl pak a podíval se na Papouchův notebook.

Mladší ho pevně objal a opřel si vysíleně hlavu o jeho rameno. “Doufám, že to nemyslíš zle…” prohodil, “protože už je to starý a protivný dědeček a když na něj budeš zlý, tak nebude spolupracovat…” mluvil o svém notebooku, i když očividně byl stále o něco skleslejší než obvykle, ne vinou elektroniky.

Tadashi si ho k sobě více přitáhl, jak měl za to, že Papouchovi všeobecně nejvíce pomáhá na všechny neduhy dotek a kontakt. “Taky budu jednou starý a protivný dědeček, měl bych se k takovým chovat hezky, abych mohl žít s nadějí, že až takový budu, tak se ke mně někdo bude chovat hezky. Třeba má pirátská princezna,” políbil ho do vlasů. “S Chikou to nějak vyřešíme, chce to hlavně čas… vyjde ven, najde si nějakou hodnou dívku...”

Světlovlasý se opřel do jeho doteku a zavřel oči. “Já na tebe budu navždycky hodný…” šeptl do kůže jeho krku a opřel si o ni čelo. “Trochu vypadá, že už bude ven chodit jen za alkoholem…” povzdechl si pak. Opravdu se mu nelíbilo, kolik už toho od večera, kdy se to dověděl, jeho nejlepší kamarád vypil.

“Některé zážitky chtějí prostě čas...” povzdechl si Tadashi a ještě jednou pevně sevřel svého přítele v náručí, než ho pustil a odtáhl se. Tuhle pravdu znal velmi dobře. “Tak jdeme pokračovat podle plánu,” mrkl na něj a posadil se k počítači.


[bonus] - Omlouvám se, nějak se mi v těch dalších dvou scénách rozjelo formátování a nejde to zaboha spravit, a nemám čas se s tím drbat zrovna teď. Tak se k tomu vrátím, až bude po Vánocích.

Rudovlasý mladík stál před zábavním parkem. Byla to opravdu jen chvilka, co přišel ze Satanova panství, kde žil, do lidského svět. Rozhlédl se, stále se po něm někdo ohlížel, přestože se ptal ostatních Satanovců, co by si měl obléct, aby nejlépe zapadl. Věděl, že v uniformě Satanových hord by nejspíše razil, tak měl na sobě prý čistě lidské harémové kalhoty a volné tričko.

Ještě chvíli to trvalo, než přišel i Mamoru, na kterého Masrur na místě čekal. Zamával na svého kamaráda, aby na sebe upozornil, a věnoval mu přátelský úsměv. Částečně byl způsoben i tím, že i v relativně normálním oblečení svojí vysokou, vypracovanou postavou a nezvyklou barvou vlasů k sobě opravdu táhl pozornost. Pozdravil ho a napřáhl se k obětí, i když pekelník se ještě vytáhl a zmohutněl - od toho, co se poprvé potkali - a opravdu působil, že by ho klidně mohl rozmáčknout.

Druhý ho něžně objal, i když si ho možná přidržel o něco déle, než jako kdyby byli jen přátelé a přivoněl si k němu. Znali se skoro čtyři roky, a i když se vídali docela málo, byli přátelé. “Jsem rád, že sis udělal čas,” řekl upřímně rudovlasý a k jeho vzhledu to bylo nečekaně nejisté a opatrné.

Mamoru nad tím jen mávl rukou, “to je úplně v pohodě, já jsem rád, žes konečně přijel sem… a konečně na trochu delší dobu,” odpověděl mu na to. “Xanx mi dokonce na chvíli povolil úplné volno, abych se ti mohl věnovat,” mrkl na něj spiklenecky.

“To jsem si snad ani nezasloužil,” usmál se Masrur, “musím pak pánovu synovi poděkovat,” dodal. Byla pravda, že on sám byl do Mamoru od prvního okamžiku, co ho uviděl, zaláskovaný a stále se to nezměnilo, i když se smířil s tím, že jsou a budou vždy jen přátelé. Spíše proto, aby se druhý necítil nepříjemně, si ho přestal prohlížet - kochat se tím pohledem - a rozhlédl se okolo sebe. “Jsem… vhodně oblečený?” zeptal se, protože si všiml, že opravdu vzbuzuje pozornost.

“Nejsi oblečený nevhodně,” reagoval na to druhý, “v podstatě máš docela normální oblečení…” pokýval hlavou. “Ale jsi takový velikán, vypadáš jako cizinec, ještě s vaší barvou vlasů…” dodal k tomu. “Ale nemusíš si toho všímat, jestli máš pocit, že vzbuzuješ pozornost a vadí ti to…”

Masrur kývl. “Všiml jsem si, že lidé jsou docela maličcí,” zazubil se, přišlo mu to rozkošné, i když ne všichni v “pekle” byli vysocí, u lidí se mu to zdálo trochu jiné - fascinovalo ho, jací byli křehcí. “Takže… co máme v plánu?” zeptal se pak - popravdě by mu k radosti stačilo si někam s Mamoru sednou, dívat se na něj a poslouchat jeho hlas.

“Nejdřív si zajdeme tady do parku, to se ti určitě bude líbit,” pobídl ho, aby se vydali k pokladně, “a až toho budeme mít dost, zajdeme si sednou za Tadashim do kavárny a nakonec půjdeme domů… a domluvíme se na zítra,” vypověděl.

Rudovlasý kývl a následoval Mamoru. Sice toho o lidském světě si nechal hodně vyprávět a párkrát v něm chvíli byl, ale spoustu toho neznal, tak mu nezbývalo nic jiného - a neměl s tím vůbec problém, až na to, že se díky tomu cítil trochu hloupý - než vše nechat na svém společníkovi. Rozhlížel se okolo a vstřebával všechno nové, aby se co nejdříve sžil s prostředím.

Tmavovlasý mladík se na něj otočil a zazubil se, potom koupil lístky a vtáhl ho do areálu parku. “Tak se tu porozhlédneme, aby ses mohl rozhodnout, na co jít první… i když bych se nedivil, kdybyste tam u vás měli mnohem děsivější atrakce,” snažil se nemluvit nikdy v lidském světě o takových věcech konkrétně, protože i když by to nikdo nebral vážně, budilo by to jen zbytečnou pozornost navíc.

“A co bys mi doporučil?” zeptal se Masrur a dál se zkoumavě rozhlížel. “Asi něco známějšího na začátek...” podrbal se ve vlasech rozpačitě. “Támhle se střílí, to bych měl zvládnout… o co tam jde?”

“Střílíš na terč a pokud se trefíš, dostaneš odměnu,” vysvětlil mu mladší. “Můžeme si dát soutěž,” zazubil se.

“Kdo si vystřelí lepší odměnu?” zeptal se starší, jestli to chápe dobře. “To zní dobře. Pojďme. A pak můžeme jít na něco ve vzduchu...”

“Budeme taky muset rozhodnout nejlepší odměnu,” prohodil tmavovlasý, když se se svým společníkem vydal ke stánku, kde se střílelo. “A někdy bývají na takovýchle místech pušky křivé… ale tady moc ne…”

“Křivé? K čemu?” zajímal se rudovlasý. Nerozuměl tomu, proč by někdo měl křivou pušku.

“To aby se nikomu moc nedařilo a oni nemuseli vydávat moc odměn,” odpověděl mu Mamoru popravdě. “Ale jak říkám… tady jsou většinou čestní…”

“Mamonovci jedni,” odfrkl si rudovlasý. “Ale s tím si na mne nepřijdou,” dodal potom s úsměvem. Kdyby chtěl, zvládl by pušku narovnat. “Asi to něco velkého chlupatého - takové ty… hračky - bude nejlepší odměna, je to vcelku hezké… jen - většinou chodí střílet děti?”

“Většinou někdo vystřeluje svoji vytouženou cenu pro někoho jako dárek,” vysvětlil jeho společník, proč vypadají ceny tak, jak vypadají. “Třeba rodiče dětem nebo zamilovaní těm, na které chtějí udělat dojem…”

“Oh,” okomentoval to Masrur jen a odklonil na okamžik pohled od Mamoru. “A která z těch věcí se ti nejvíce líbí?” zajímal se.

Mamoru si ho prohlédl. Uvědomoval si, že když byli mladší, byl do něj pekelník opravdu zakoukaný, i když nakonec mezi nimi nic nebylo. A i když to nejspíš nevymizelo, tmavovlasý věřil, že už to není tak silné, proto si nebyl úplně jistý, jestli by v té otázce měl něco vidět. “Mně ten velký plyšový tygr,” odpověděl, “a tobě?”

“Asi to nepojmenuju… to celé kulaté a baculaté… je tam podobných hodně, ale mně se líbí ten velký tvor, dalo by se tomu spát na břichu,” odpověděl mu. Tygra poznal, jiná zvířata docela taky, ale u té “roztomilé kreatury” si nevěděl vůbec rady s názvem.

“To je medvídek,” jeho kamarád se na něj usmál, “i když při jeho velikosti spíš medvědisko…” opravil se pak.

“Jo! Toho chci!” zazubil se starší. “Tomu se kluci zasmějou, až ho přinesu a řeknu, že to má představovat medvěda,” prohodil. “Mám spolužáka, co je právě tenhle typ dlaka, tomu ho ukážu...” vypadal tím opravdu nadšený. “Je trochu vyšší než já a takový rozvalitý, ale určitě by měl taky nosit takovou mašličku pod krkem!”

“Musí to být úplný obr,” reagoval na to Mamoru při představě medvědlaka. I když byla pravda, že mezi démony a podobnými vlastně Masrur až tak veliký nebyl. Ani Mamoru nebyl nijak malý, byl vysoký a jeho kamarád nebyl o tolik vyšší, ale vůbec se nezdál tak robustní.

“No, hlavně pořád machroval, že je medvěd,” pokývl Masrur a upřímně se tomu rozesmál. “Medvídek,” dostal ze sebe a chvíli mu trvalo, než to rozdýchal. Dokonce si musel pak utřít slzy z pobavení. “Tak asi jdem na to,” navrhl pak.

“Machroval?” nadhodil Mamoru jak moc nepochopil, čím přesně, přičemž ovšem i došel ke stánku se střílením a dal se do kupování střel.

“Ty bys neměl nos nahoře, kdybys byl medvěd?” prohodil Masrur. Sám si dával pozor, aby příliš nemluvil o věcech, jako bylo dlačství v lidském světě, ale odpovědět mu chtěl.

“Nevím…” jeho společník se na okamžik zamyslel, “to jsou snad medvědi ještě silnější, než vy?” podivil se.

“Nejsou silnější,” odpověděl mu starší, “ale umí se měnit,” dodal. “A zrovna medvědi jsou krásná zvířata,” poznamenal, co si myslel. Poté ovšem přijal od majitele střelnice zbraň, prohlédl si ji, aby zjistil, zda je na ní něco špatného, poté se zazubil. “Takže tygra?” otočil se na Mamoru s úsměvem. Poté si nechal vysvětlit, jak je možné ho vystřelit a samozřejmě, když se o to pokusil, získal ho.

“To zase jsou,” pokývl mu na odpověď k jejich rozhovoru o medvědech mladší, než počkal, až vystřelí. Zazubil se na něj a přátelsky ho poplácal po rameni, “učíte se snad vše na tom vašem lyceu,” oplatil mu zazubení, než i on si vzal zbraň, aby se mohl pokusit o medvěda, o kterého si řekl jeho společník. Ani on neminul.

“Tak, co dalšího?” zeptal se Masrur a prohlížel si ostatní ceny. “A nebudeme mít pak problém na ostatních atrakcí, když sebou potáhneme armádu medvídků?” napadlo ho, přičemž se vesele zazubil.

“Budeme si je muset někde nechat někomu na hlídání,” odpověděl pobaveně tmavovlasý. “Alespoň nebudou smutní a opuštění, když jich bude veliká skupina,” oplatil mu zazubení a zadíval se na ceny. “Teď třeba toho bílého psa? Vypadá takový huňatý.”

“Bílého psa…” chvíli hledal, než našel, co Mamoru myslel. “Dobře,” zamířil a vystřelil, skutečně mu nedělalo problém se strefit, přestože zbraň byla trochu upravená, aby se ne všichni dokázali trefit.

Když nechával Mamoru, aby tentokrát střílel on, všiml si, že se kousek od něj postavily dvě slečny. “Ahoj,” pozdravila ho jedna s úsměvem, přičemž si pohrávala se svými dlouhými hnědými vlasy, “vážně ti to jde...” začala.

Masrur si ji prohlédl. “No,” kývl jen.

Mladší vystřelil plyšáka, kterého rozhodl tentokrát jeho společník, a mírně se naklonil, aby také na slečny viděl. Pozvedl zvědavě jedno obočí a pousmál se tomu, i když nic neříkal, protože nejspíš ani jeden z nich tady nebyl proto, aby se seznamoval s děvčaty.

“Poslední střela,” prohodil Masrur, když se znovu dostal ke zbrani. “Kterého...” začal, ale to už se k nim přichomýtla jedna ze slečen - ta co na něj zprvu promluvila - jemně se dotkla jeho paže. “Támhleten veliký je rozkošný,” zašeptala. Masrur se otočil na Mamoru, co si ten o tom myslí.

Druhý z mladíků jen pokrčil rameny, “je pěkný,” potvrdil s pokývnutím hlavou. Poté si slečnu prohlédl, jestli jí jde jen o plyšáka, nebo - jak se dalo předpokládat - se snaží i o střelce.

Masrur kývl a plyšáka vystřelil, jak to pro něj nebyl žádný problém. “Ten růžový medvídek je už úplně zcestný, toho musíme mít,” zazubil se pak na Mamoru.

Ten na něj skoro rozverně mrkl, “tak ten bude moje poslední střela,” rozhodl.

Druhá z dívek, která přišla se svojí kamarádkou spíš jako doprovod a doteď se nijak neprojevila, chytila první za rameno, “myslím, že to fakt nemá cenu,” pošeptala jí a naznačila zataháním za její tričko, že by měli asi jít, “říkala jsem ti, že jsou jasní…”

Mamoru k nim pohlédl, protože i když si šeptali, slyšel ji, a jen se tomu pobaveně pousmál. Nebyli daleko od pravdy, přestože sem s Masrurem nepřišli jako pár.

Rudovlasý to také slyšel, ale docela ho zajímalo, proč dívky přišli, když by jim v tom mělo vadit, že jsou s Mamoru dobří přátelé. Jakmile druhý mladík vystřelil medvěda, majitel střelnice jim musel všechny jejich výhry - i když ne moc nadšeně - dát.

Nebojácná dívka se na Masrura sebevědomě usmála. “Můžu si teda vzít toho velkého, co jsi pro mě vystřelil?” zajímala se, přičemž si znovu hrála svůdně s vlasy.

“Pro tebe?” zeptal se trochu překvapeně Masrur. “Neměl jsem v plánu na tebe udělat dojem a nejsi mi drahá...” řekl klidně, pak se trochu bezradně podíval na Mamoru, aby mu vysvětlil, co ta lidská dívka chce.

Tmavovlasý mladík se nedokázal ubránit potlačovanému zasmání. Poté se na svého kamaráda přívětivě usmál, “vybrala si ho, tak nejspíš čekala, že jí ho dáš,” osvětlil rudovlasému. “Že by z toho mohlo něco být… něco víc,” pomohl mu.

Druhá z dívek - měla vlasy střižené na krátko a zdála se o dost skeptičtější, než její kamarádka - se zamračila a podívala se z jednoho na druhého, “tropíte si z nás žerty?” nejspíše reagovala na Masrurova slova.

Masrur si je všechny prohlédl. Už to pochopil, jen mu chování dívek přišlo zvláštní, většinou ani Asmondeovi démoni nebyli tak drzí, že by tak prvoplánově a zištně se snažili zapůsobit na Satanovce. Přiznal si, že by si nejspíše všiml jejich úmyslů dřív, kdyby neměl oči jen pro Mamoru, i tak ovšem se mu její chování nelíbilo. “Pokud ho nechceš ty,” pokrčil nakonec jen rameny - na poznámku druhé vůbec nereagoval, protože se mu nelíbil její tón: měla by se stydět za svou kamarádku a být pokorná.

“Myslím, že když budu hledat místo pro tygra, bude muset být takové, že by se na něj stejně vlezlo ještě několik dalších takových…” odpověděl mu Mamoru. “A jsou přece jen od tebe,” dodal, možná aby tím všechny poškádlil. “Ale vystřelils je ty, tak s nimi dělej, jak uznáš za vhodné.”

“Tak v tom případě je to jasné,” pokývl Masrur a pokrčil rameny. “Stejně já musím vzít všechny tři od tebe ukázat domů,” zazubil se pak, jak si prohlížel medvěda, “bylo by to nefér, kdyby sis ty donesl jen dva.” Ani se nesnažil slečnám omlouvat. “Kam půjdeme teď?”

“Řiťolízalové,” vyplázla na ně jazyk dlouhovlasá slečna a vydala se uraženě pryč. Její kamarádka nad tím vším jen zakroutila hlavou a vydala se za svojí kamarádkou.

Mamoru nad nimi mávl rukou a otočil se na svého kamaráda. “Někde bych si schoval tuhle malou zoo,” naznačil k hromadě plyšáků, “a pak bych to viděl na nějakou pořádnou dráhu,” zazubil se.

“Lidské dívky jsou zvláštní,” utrousil Masrur po chvíli, kdy už se postarali o plyšáky a uložili je do boxu na klíček, přičemž směřovali k nejmonstróznější z drah. Poté si Mamoru zkoumavě prohlédl. “Chodíš teď… s nějakou?” zajímal se. “S někým?”

Druhý se na něj zadíval, potom zakroutil hlavou. “Mám známost,” přiznal mu, “ale není to nic oficiálního…” dodal pak hned. “Seznámili jsme se nedávno a asi… tak úplně nejsem jeho typ…” pokrčil rameny.

“Nejsi trochu mladý na něco, čemu by se dalo říkat známost?” zeptal se rozverně Masrur, možná jak se snažil sám si to příliš nebrat. Počechral Mamoru ve vlasech a zazubil se na něj. “A on tvůj typ je?” zajímal se dál. “Jaký je?” A možná, aby nepůsobil tak tragicky, dodal: “Taky když jsem už venku ze školy bych se měl po někom podívat.”

Mladší na něm viděl, že to není úplně příjemné téma, ale bylo by zvláštní stáčet hned rozhovor jinam, když se ptal sám Masrur. “Já si vlastně nejsem jistý, jestli je můj typ,” přiznal potom. “Nikdy jsem ještě s nikým vlastně pořádně nebyl… ale líbí se mi… svým způsobem mi trochu připomíná typy, jako byl Tadashi zamlada…” dodal.

Rudovlasý o tom něco málo slyšel. Pokývl a pousmál se. “To u nás je trochu problém v tom, že málokterý muž od nás si přeje tak ohnivou ženu, jaké jsou u nás,” prohodil. “I sám pán zplodil potomka s ženou úplně odlišnou od našich žen.”

“Jako tvoje sestra?” nadhodil mladší. Nikdy se s ní nesetkal, ale slyšel o Masrurově sestře spousty věcí - většinou o její výbušnosti a síle. “Vaše ženy myslím tak úplně asi nezvládá nikdo…” dodal.

“Má sestra možná i všechny ostatní předčí,” zasmál se rudovlasý, ale bylo vidět, že to nemyslí vůbec zle a svou sestru má rád. “Také brzo bude dokončovat,” poznamenal pak, “chtěl bys s ní seznámit?” nadhodil a dloubl lehce druhého do ramene. “Pěkná určitě je a stejně jako tvůj bratr by tě určitě vedla pevnou rukou,” mrkl na něj. “Pevnější než já, když na to přijde… jednou vydržela s Rohroh držet páku asi deset vteřin, než začala prohrávat!”

“Oh!” mladší uznale pokýval hlavou, protože o generálovi Satanových hord, také už slyšel své a dokonce to i na vlastní oči viděl. “Tak to si nejsem jistý, jestli bych její pevnou ruku zvládl,” přiznal a sám se tomu zasmál. “Asi by se mi nelíbilo, kdybych měl být pravidelně polámaný,” zažertoval, “ale seznámit nás musíš, chci poznat tvého sourozence, ještě když vidím, jak ji máš rád,” dodal a myslel to upřímně.

Masrur se zazubil. “Ale jsi si vědom, že pokud se do tebe zakouká ona, tak už tě nikdo nezachrání?” nadhodil žertem. Nemyslel si, že by se to mohlo stát, protože jeho sestra věděla, co on cítí k Mamoru. “Ale nebudu přilévat do ohně takových pomluv, sice jsme trochu nemotorní občas, ale dokážeme se mazlit i s malými myškami a nic jim neuděláme,” utrousil pak trochu vážněji. “Vlastně jsme celkově takoví ne nebezpeční - nemůžeme vzplanou, neživíme se lidským masem...” mrkl na něj. “Jsme myslím díky tomu opravdu dobrá partie pro lidi.”

“No,” Mamoru pokýval hlavou, “jak tě tak poslouchám, začínám tomu i věřit,” usmál se na něj. “Popravdě z toho, co jsem o vás vše slyšel, jsem se vaší síly - hlavně zezačátku - dost bál… ale za to nakonec za vše určitě může Rohroh a jeho přesvědčování, že ‘budu tě při přetlačování šetřit’.”

“Rohroh je až na tuhle drobnost opravdu fajn chlap,” zasmál se Masrur a znovu počechral Mamoru ve vlasech. “Myslím, že spousta děcek u nás by se bála tebe, když jsi pravá ruka pánova syna,” mrkl na něj pak a vzal ho kolem ramen. “A to asi i víc o to, že na první pohled vůbec nevypadáš - pro našince - silně, čekali by nějakou zákeřnou speciální schopnost, která zůstává skryta,” pokračoval a bylo vidět, že nejméně z části to myslí jako žert.

“Umím používat zbraně,” zazubil se mladší v odpovědi, jaká by tak mohla být jeho nejzákeřnější schopnost. “A jinak bych je mohl třeba pokousat, když by mě podcenili a moc se přiblížili,” zasmál se. Došli ke vstupu na atrakci, kde zrovna zastavoval vůz na dráhu.

Mamoru se posadil před velikou televizi v obývacím pokoji, aby mezi DVDčky mohl začít vybírat, který z filmů by si mohli s Masrurem pustit. Některé úplně zavrhl, jiné skládal na stůl, aby si starší mohl nakonec sám říct, co se mu líbí nejvíce. “Takže zatím si užíváš lidský svět?” nadhodil, když i druhý dojedl večeři.

“Je to tady zajímavé,” pokývl Masrur a zazubil se. “Jsem rád, že tu můžu být,” dodal a rozhlédl se. Pohled mu zůstal na bělovlasém trojčeti. Postavil se a uklonil, protože si to partner Satanova syna nejméně pro své postavení zasloužil.

Setsuna se tomu pousmál. “Máte v plánu intimčo nebo se můžu připojit?” zeptal se pak Mamoru.

I nejmladší si ho prohlédl, “pokud budeš chtít,” pokývl mu potom, “a Masrurovi to nebude vadit, vrátil se pohledem ke svému kamarádovi. “Chceme se teď dívat na film,” osvětlil, co mají v plánu, i když to bylo docela očividné.

“Záleží na typu snímku...” mrkl na Mamoru Setsuna, poté ovšem přešel blíže k nim. “Budu jako myška, jen Xan má zase tolik práce,” povzdechl si a podíval se na Masrura, jak ten zareaguje.

“Pokud si přejete zde být,” řekl jen ten.

Tmavovlasého mladíka napadlo, jestli to není jeho chyba, i Xanxus ho jen málokdy nechával dělat práci, kterou si zvolil pro sebe, takže nejspíš opravdu toho jen měl nyní hodně. Skončil vlastní výběr a filmy vzal, aby z nich dal Masrurovi vybrat. “Chceme se dívat spíš na nějakou komedii…” promluvil k Setsunovi, když se posadil.

Bělovlasý si ho prohlédl - on měl také o svou komedii postaráno, přišel se podívat na ně dva. “Rád se pobavím,” usmál se pak jen.

Masrur se začal probírat filmy. “Moc nevím, co si ani podle popisků, mám u těch filmů představit,” poznamenal. “Líbí se takové filmy pánovu synovi?” zajímal se pak, protože pokud by se líbily, určitě byly dobré všechny.

Mamoru pohlédl na bělovlasého, “nejsem si jistý…” odpověděl potom, “protože jestli líbí, tak je sleduje jen tajně,” zasmál se. Většinou je sledoval Setsuna, když byl doma sám, nebo sem tam Mamoru se na něco podíval před spaním, ale vlastně nikdy neviděl Xanxe dívat se na některý z filmů, co vybral. Celkově ho jen opravdu ojediněle viděl dívat se na filmy a samotného snad nikdy. “Jsou veselé… vzadu je napsané, o čem jsou…”  dodal.

Bělovlasý se zazubil. “Xan má rád něco romantičtějšího,” prohodil. Přešel na pohovku a spokojeně se tam usídlil. Složil si nohy pod sebe a urovnal látku domácích šatů, které byly střižené v řeckém stylu, aby se zbytečně moc neodhalovaly jeho nohy.

Masrur si ho prohlédl, nakonec to ovšem nijak nekomentoval, protože nevěděl, co k tomu říct. Přestože měl poprvé, když Setsunu viděl, dojem, že Xanxus také tíhnul k nepekelnému, hodnému a klidnému stvoření, poznával, že Setsunou “šijí všichni čerti.”

Mamoru se tomu jen pousmál, “někdy bych ho potom chtěl vidět, jak se u takových filmů tváří,” nadhodil stejně nadneseně. “Tyhle tři,” ukázal na filmy, které myslí, “jsou mé oblíbené,” svěřil Masrurovi, možná aby mu tak pomohl s vybíráním.

Masrur si prohlédl ty, o kterých mluvil Mamoru a zcela náhodně si jednu z nich vybral. “Tak můžeme třeba tuhle,” řekl pak.

Nejmladší pokývl hlavou, “fajn…” zazubil se a vydal zpět k televizi, aby DVD vložil do přehrávače pod ní. “Je to taková oddechovka…” prohodil, když naběhla úvodní obrazovka s volbou titulků, zvuku a podobnými věcmi.

Setsuna si je prohlédl. “A co jste vůbec dneska dělali?” zajímal se. Zdálo se, že ho film vůbec nezajímá. Většinou si je pouštěl jen jako kulisu nebo když se snažil zabít čas. Poslední dobou byl velmi znuděná ženuška v domácnosti, po které se nechce, aby vykonávala domácí práce, takže nemá vůbec co k práci.

Masrur přemýšlel, jestli je zvykem si u filmu povídat. “Mamoru mi ukazoval město,” odpověděl, jako kdyby to dostal příkazem. “Lidský svět mi přijde zvláštní a lidé ještě víc… opravdu dost odlišní s jinou mentalitou...”

Mamoru pohlédl z jednoho na druhého a trochu svraštil čelo, se mu jen potvrdilo, z čeho Setsunu podezříval už, když se objevil ve dveřích - že se nudí a proto je jen přišel rušit. “Už to začíná…” prohodil, když film pustil a přesunul se také na pohovku mezi své dva společníky.

Masrur se k němu nepatrně přiblížil a vypadal mnohem více zaujatý tím, že má Mamoru tak blízko a odhodláváním se ho dotknout, než samotným začínajícím filmem.

Setsuna pochytil výtku, kterou na jeho adresu měl nejmladší z nich a rozhodl se nedělat zbytečně peklo, protože se jim přišel potichu smát, hlavně Masrurovi, jak jsou marní, nikoliv jim kazit společné chvíle.

Tmavovlasý mladík se podíval z jednoho na druhého, potom se pohodlněji usadil a zadíval se sám na obrazovku. Cítil se trochu divně zrovna v takové společnosti, možná proto, že se trochu bál, co ještě bělovlasý vymyslí za poznámky. “Kdyby se ti to nelíbilo, řekni, a dáme tam něco jiného,” prohodil ještě k rudovlasému tiše.

“Určitě to bude dobré,” usmál se na něj Masrur a donutil se alespoň částečně soustředit na film.

Setsuna chvíli seděl klidně, než se naklonil k Mamoru a zašeptal mu do ouška: “S tímhle bys u Riku neuspěl.”

Nejmladší po něm střelil nespokojeným pohledem. “Nesnažím se taky v ničem uspět,” odpověděl mu stejně tiše a zadíval se zpět na obrazovku.

“Děláš chybu,” zavrněl mu Setsuna do ouška tak, aby to druhý neslyšel. “Masrur je impozantní mladý muž, který ti je a vždy bude naprosto oddaný,” vysvětlil a přejel Mamoru dlaní po stehnu. “Dej na mou radu, lepší vrabec v hrsti,” opřel se o něj, když vstával. “Je mi smutno po Xanovi, půjdu mu zavolat, pokud mne omluvíte.”

Nejmladší si povzdechl - často měl pocit, že bělovlasý s ním opravdu interagoval jen s potřebou ho nějak rozhodit. Sám si uvědomoval, že nemá příliš mnoho šancí na to, aby ho Riku bral opravdu vážně, ale to neznamenalo, že by se hned vrhal na Masrura. Kdyby už jen proto, že ho bral za svého dobrého přítele a nechtěl si z něj udělat “zadní vrátka”.

Masrur se postavil, aby se mohl se Setsunou rozloučit, jak se s někým tak vysoce postaveným slušelo.

“Jsi opravdu milý chlapec,” usmál se na něj bělovlasý a vydal se pryč z pokoje. Až když byl pryč, Masrur se znovu posadil a zadíval se na obrazovku. “Nerozptyluje tě trochu, jak je tvůj typ?” zeptal se jen mimochodem.

Mamoru si znovu povzdechl. “myslím, že ho na to znám moc dlouho…” odpověděl pak nejprve neurčitě, “uvědomuju si, že jsem pro něj jen děcko, ze kterého si tak akorát dělal zamlada srandu,” zvláštně se tomu pousmál. “Takže si na nic ohledně něj nemyslím  nebo se alespoň snažím a většinu času se mi to daří… Navíc vím, že je Xanxův a vím, co by mě čekalo, kdybych se na něj jen nevhodně podíval…” pokrčil jen rameny. Opravdu Setsunu se naučil brát jako někoho, ke komu by se měl stavět naprosto asexuálně.

Masrur se tomu zazubil. “Štěstí, že můj typ není,” řekl a pohodlně se uvelebil na pohovce.

“Někdy si říkám, že mě Tadashi taky začaroval tím, že teď toužím po takových typech…” prohodil, aniž by nad tím moc přemýšlel, “je to s nimi složité…” nepřestával sledovat obrazovku.

“Nejen s nimi,” odpověděl mu na to Masrur smířeně, i když co se týkalo Mamoru, už veškerou snahu dávno vzdal, protože věděl, že nemá cenu.

Tmavovlasý na něj prohlédl, jako by chtěl něco říct, ale nakonec ze sebe nic nedostal - všechno, co ho v tu chvíli napadlo, znělo, jako by zamlouval, co očividně slyšel a ve slovech druhého to bylo.

Masrur se tvářil jako by nic. Když měl dost času, aby se chvíli věnoval i filmu, dokonce se rozesmál jednomu z vtipů, který byl schopný pochopit.

…

Mamoru se po sprše vrátil do pokoje a posadil se na svoji postel, přičemž pohlédl na Masrura, který už byl připraven ke spánku. “Docela jsem se bál, že se ti filmy nebudou vůbec líbit,” prohodil - bál se, že pro Masrura nebudou vůbec zajímavé, protože se odehrávají v lidském světě a tím pádem by druhý nemusel mnoha věcem rozumět. Ale zdálo se nakonec, že si i starší snímek docela užil. “Tak co naplánujeme na zítra?” nadhodil potom.

“Co jsem ještě neviděl?” zeptal se místo odpovědi starší. “Máš nějaké místo, kam rád chodíš?” zajímal se pak. “Kavárna tvého bratra byla skvělá,” dodal, jak si vzpomněl, že ji zatím nepochválil.

“Popravdě poslední dobou mám jen málo času někam chodit, takže už jsme všechna má oblíbená místa viděli,” odpověděl mu jeho kamarád a doplnil to o mírné pokrčení ramen. “Hodně jsem v kavárně nebo doma a relaxuju, když můžu… a stejně většinu času musím být i ve volnu Xanxovi po ruce…” vysvětlil to. “Popravdě,” zamyslel se na chvíli, “ani na škole jsem zase tak moc nikam nechodil, jen na pár míst, kde jsem mohl být sám… přemýšlet a tak,” dodal k tomu. “Můžu ti je zítra ukázat… když jsem někam šel přímo… bavit se nebo tak, bylo to většinou s Tadashim, takže film, lunapark, zoo… to už máme všechno za sebou,” věnoval svému kamarádovi úsměv. “Jestli chceš, můžeme si něco zopakovat,” nadhodil a pohlédl na hromadu plyšových hraček, které stále ještě nebyly řádně ubytovány.

“Aby se k nám zase nepřipletly nějaké drzé slečny,” prohodil Masrur, který z toho nevypadal příliš nadšený, když se mezi ně někdo vetřel a on si nemohl nerušeně užívat přítomnost Mamoru. “Mohl bys mi ukázat svou školu… a pak bychom mohli třeba někam, kde je voda? A možná bych nakoupil něco hezkého pro známé a rodinu...”

“Klidně ti ji ukážu, i když tam toho asi moc k vidění není,” druhý pokýval hlavou. “A voda je dobrý nápad… mohli bychom se i jít někam koupat…” zazubil se.

“Tak to už zní jako plán,” usmál se na něj starší, poté se položil na futon, na kterém spával u Mamoru v pokoji. “Jen… lidé se asi nekoupou nazí, co? U nás to nikdo moc neřeší… ale u Asmondea mají tolik různých pravidel, že se nikdo v nich nevyzná.”

“No, to záleží na tom, kde se u nás koupou…” odpověděl mu mladší, “na veřejných koupalištích a tak se nazí nekoupou, není tu zvykem se tak před někým ukazovat, pokud není přímo k tomu určené místo… Ale když si najdeš místo, kde tě nikdo nevidí, můžeš se tam koupat, jak jen se ti zlíbí,” zasmál se. “Asmondeovci mají pravidla, jak se koupat?” podivil se tomu. “Zrovna u nich bych taky čekal, že se budou koupat, jak je Asmondeus stvořil,” zazubil se.

“Záleží u nich na mnohém - přestože se o Zahradách tvrdí, že jsou místem, kde všichni jsou nazí a smilní, tak některé části, někteří Asmondeovci jsou cudní, protože ví, že někdy zakrýt více než méně je svůdnější, než chodit nahý,” odpověděl mu. “Proto je tam tolik pravidel, každá skupina má jiné, ale zároveň jsou všechny k sobě tolerantní,” pokrčil rameny. “Jen některé činnosti - třeba, když je slíbená věčná láska a není to dodrženo - odsuzují. Je to i tím, že existují stvoření, které mají jednoho partnera na celý život, a když ho ztratí, umírají.”

Mamoru si ho chvíli prohlížel, “to už moc nesouvisí s koupáním,” neodpustil si, ovšem nemyslel to nijak zle nebo posměvačně, pouze ho to k tomu napadlo. “Ale je to zajímavé… a takové pěkné…” Dál se přátelsky usmíval. “Satanovci jsou s Asmondeovci asi hodně v kontaktu, co?” napadlo ho.

“Docela dost,” pokývl Masrur. “Pán s Asmondeem má opravdu dobrý vztah, tak i my s těmi jejich. Vlastně - dá se říct, že mezi naší sférou a Zahradami je jakési spojenectví, prý vždy vedli války společně a podporovali se… přece jen, Zahrady jsou velmi úrodné místo, spoustu našich tradičních pokrmů si vyžaduje plody, které u nás nerostou, ale v Zahradách ano, až tak jsme provázaní.” Zazubil se - bylo to docela vtipné. “A téměř každá naše rodina - snad kromě těch nejčistokrevnějších - má nějaké příbuzné v Zahradách. Však i pánův syn, co jsem slyšel nějaké zvěsti, prý celé dětství vyrůstal s nějakým potomkem vysoké šlechty ze Zahrad jako by byli sourozenci.”

“Opravdu?” mladší si ho překvapeně prohlédl, “na to bych se ho někdy měl zeptat,” poznamenal, protože to znělo vcelku těžko uvěřitelně. Bylo těžké si představit malého Xanxe jako takového - ještě, jak někde dovádí s nějakým malým Asmondeovcem… i když byla pravda, že ne všichni Asmondeovci museli být typičtí.

“Nemůžu si za tím stát na sto procent, protože jsem to slyšel od někoho, kdo to slyšel od někoho jiného, ale docela bych tomu věřil, protože to tak u nás prostě je, že jsme si s Asmondeovými blízko,” usmál se starší. “No, takže pokud se nekoupete nazí, budu potřebovat plavky,” vrátil se k původnímu tématu.

Mamoru se na chvíli rozesmál pro tu náhlou změnu. “Můžeme koupit,” prohodil potom, “nebo ti můžu půjčit nějaké své, protože nevím, jestli bys je ještě využil,” dodal potom.

Masrur si druhého prohlédl, jak si nebyl jistý, jestli by se do nich vlezl. “Co víš, třeba zavedu novou módu a i Satanovci začnou používat plavky,” nadhodil pak žertem. Byla pravda, že většina Satanových vůbec neřešila, v čem se máčejí. Buďto byli ve vodě nazí - třeba v horkých pramenech - nebo ne - když třeba do nějaké vody zničeho nic skočili, že se chtěli ochladit. “Vzpomínáš, jak jsem spadl tehdy do toho bazénu, když jsme se poprvé viděli?” rozesmál se, jak se mu to připomenulo.

Mamoru pokýval hlavou, jak i on se rozesmál. “Vzpomínám, to nemělo chybu,” zazubil se.

Rudovlasý se chvíli smál, aniž by k tomu něco víc řekl. Přestože Mamoru tehdy viděl poprvé, tak se mu z něj klepala kolena a byl jím natolik unesený, že když se druhý rozhodl jej oslovit, tak zakopl a spadl do vody. “Rohroh byl skvělý,” prohodil. Asi by se mu všichni bývali smáli mnohem víc, kdyby tenkrát Rohroh neskočil za ním do vody a nestrhl k tomu i několik jiných.

“Ale divím se vám,” nadhodil mladší, když se trochu uklidnil. “Že vám nebyla zima… bylo už docela chladno, bych asi zmrzl, kdybych tam zahučel taky…” vzpomínal si, jak si dával pozor, aby nakonec i on neskončil ve vodě.

“Jsme zvyklí,” pokrčil rameny Masrur, jak skutečně byl zvyklý na všechny teploty, “náš pán má rád extrémní počasí - střídají se vedra s mrazy, deště se suchem...”

Tmavovlasý chápavě pokýval hlavou, “to je mu zase podobné, no…” odpověděl na to. “Divím se, že se nesnaží takové pořádky zavádět více i tady, když už tu je… někdy na to vypadá…”

“On stejně v lidském světě nikdy dlouho nepobude,” prohodil Masrur. “Sedmici k lidskému světu táhnou jen lidé a možnost setkávat se na neutrální půdě, jinak se jim více líbí ve sférách, které stvořily ke svému obrazu.”

“To je asi pravda…” uznal mladší, “asi taky, kdybych si stvořil místo k obrazu svému, tak se mi z tama moc nechce…” usmál se tomu.

“Jak by vypadalo místo, které by sis stvořil?” zajímal se Masrur - bylo to podle něho hezké téma, díky němuž se mohl více přiblížit Mamoru. Opravdu se snažil mu být blízko a sdílet s ní alespoň tolik, kolik jako nejlepší přítel mohl.

“Hmmm…” tmavovlasý se zamyslel a na chvíli zavřel oči,” popravdě si nejsem tak úplně jistý,” přiznal. “Nejspíš jak bych ho tvořil, napadalo by mě, co tam dát… A taky záleží, kolik prostoru by mi bylo dáno - jestli by se mi tam třeba vlezl celý les plný zvířat,” zasmál se.

Masrur kývl. “Když tvoříš svět, určitě máš tolik prostoru, kolik chceš,” mrkl na něj. “Pokud bys chtěl les plný zvířat, určitě bys ho mohl mít, jen aby tě ta zvířata nakonec nezačala utlačovat… les plný hodných zvířat,” pokračoval pobaveným tónem. “A žádné Satanovkyně,” dodal.

“Tvořím celý svět?” nadhodil mladší pobaveně, “tak to byl tam dal lesů i několik,” zazubil se sám, “a všichni by tam byli hodní,” mrkl potom na svého společníka.

Masrur se tomu zasmál. “To je dobře,” pokýval. “Někdy bych přijel na návštěvu,” prohodil. “Určitě by to byl hezký svět, když by byl tvůj a všichni v něm byli hodní.”

Mamoru se tomu usmál. “Všichni by tam byli vítaní…” zazubil se, potom zarazil, “všichni hodní… a Xanx,” zasmál se.

Rudovlasý si ho prohlédl - napadlo ho, jak asi člověk soudí, zda je někdo hodný, protože to muselo být odlišné od toho démonského soudu, protože sedmice démonů byla lidmi brána jinak, než jimi samotnými - přesto měl na tváři úsměv. “Možná bych se trochu bál tam brát Setsunu,” prohodil, “nechci pánova syna nikterak urazit, ale jeho druh působí, že je pod vlivem skoro celé sedmice.”

Mamoru se pobaveně rozesmál. “Tomu bych se vůbec nedivil… a myslím, že ani nikdo jiný, ani Xanx by se tomu nedivil,” pokýval hlavou. “Ale i Setsuna umí být hodný,” dodal potom o něco klidněji. “A když se to tak vezme kolem a kolem… v očích spousty já mám do hodného šíleně daleko… nemohl bych do vlastního světa,” mávl nad tím jen rukou.

“Myslíš si o sobě, že nejsi hodný?” zajímal se starší. “Já bych řekl, že jsi. Ale názor někoho od nás asi není příliš brán v lidském světě,” zazubil se.

“Moc nepřemýšlím o tom, jestli jsem nebo nejsem hodný,” tmavovlasý pokrčil rameny, “většinou se jen snažím dělat, co je třeba a způsobovat nejmenší zlo…” přiznal pak. “Já si taky myslím o spoustě z vás, že jste hodní a jednoznačně bych vás do svého světa bral mnohem raději, než některé z lidí,” oplatil mu zazubení, “ale to neznamená, že si o mně jiní nemůžou myslet, že nejsem hodný…” pokrčil rameny. “Vždy, když dělám něco, co někomu pomůže, zákonitě to musí někomu dalšímu ublížit…” vysvětlil.

“U nás je za zlo bráno to, že jeden tyje na druhém, že záměrně dělá to, co jiným ubližuje, aby se sám měl dobře, přestože jsou i jiné možnosti, jak dosáhnout toho, aby se měl dobře,” prozradil mu Masrur, snažil se to podat pochopitelně. “Sice se to občas střetává s tím, že přestože nemusíme mít stejné přesvědčení, když jeden jedná podle svého přesvědčení a myslí si tedy, že koná dobro, že skutečně zlý není… ale to nikdy není možné - stanovit hranice mezi dobrem a zlem, to umí jen - fuj - andělé."

“Je to zvláštní,” neodpustil si tmavovlasý, “jak proti všem přesvědčením, nakonec pekelníci se zdají o tolik lepší stvoření, než andělé…”