[Valentýnské ff na Vikingy] Neušlechtilá víra

Před časem jsem vyhlásila takový rychlý "giveaway" o tři valentýnské povídky: trochu mne zklamalo, že byl téměř nulový zájem, ale co? Já jsem na oplátku zklamala, že reálně asi budou jen dvě (titulovány jako valentýnské, tu jednu si pro sebe napíšu někdy příště) a to vydané se zpožděním (protože mne skolil tradiční každoroční plicní mor). :/ Čím méně zájmu z vaší strany, tím méně z mé... (ale teď jsem se zase slušně znechutila xD) 

Takže první pár Ivar s Haehmundem z Vikingů pro Zlohadici.

Přeji příjemnou četbu.

V textu jsou použity překlady jejich rozhovorů z titulků k Vikingům, takže práva vyhrazena... stejně jako si nepřivlasťňuji postavy Vikingů. xD Nicméně, když jsme u rozhovorů Ivara s Haehmundem... člověk vůbec nemá práci je udělat velmi přiteplené a romantické, tak jsme tomuhle páru začala říkat Ivamunda Pilcher (a směju se tu nad tím už dlouho).

Fandom: Vikings

Postavy: Ivar, Haehmund, plus další zmíněné

Neušlechtilá víra

Klečela u jeho nohou tak zbožná, jak jen panna mohla být, vzhlížela k němu s úctou, přičemž velmi plytce a téměř bázlivě dýchala přes pootevřená ústa, která čekala, až do nich bude vloženo tělo Kristovo. A on na ni shlédl, v té chvíle ne jako biskup, třebaže mezi prsty tiskl eucharistický chléb a veškerá svátost přijímání mu byla více než důvěrně známá; ale jako muž, a to se všemi myšlenkami, co takoví muži mívají, když před jejich rozkrokem nabízí dívčí plné rty pokušení.

A takový byl biskup Heahmund.

Na jedné straně svatý muž, který dávno daroval svůj život Bohu, zasvětil své činy šíření Božího království a s pokorou před Trojjediným přijal povinnosti pastýře. A to nejen při poskytování pastvy pro duše těchto Božích oveček, ale i při jejich ochraně. A k tomu mu nestačila ubohá pastevecká hůl, ale nosil meč jako archandělé, aby mohl bojovat s démony-pohany.

Na druhé straně – člověk. Hřešící muž, který nedokázal vyhrát vnitřní spor; nemohl odolat svodům ďábla, třebaže si více než prostý lid uvědomoval, že pokaždé vede souboj o svou duši. Všechny podoby Evy mu nabízely šťavnatá jablka, a on přijímal. Vždy. Jako obyčejný smrtelník lpěl na uspokojení svého mužství, a ta touha, ten chtíč… nešel potlačit.

Zanikal jen ve chvíli, kdy bojoval za svého Pána. Kdy mu sloužil s mečem v ruce. A proto věděl, že jedině ve vřavě bitvy se může v Božích očích očistit. To byl ten důvod, proč byl tak dobrý válečník; protože právě mečem zachraňoval svou duši před věčným očistcem.

„Bože, odpusť tomuto ubohému a ztrápenému hříšníkovi. Zhřešil jsem myšlenkou i činem. Prosím, odpusť mi, trojjediný Bože. Ztrestej mě, zmuč mě! Zbav mne mých hříchů. Otče.“

A tehdy, když dobíjeli York, biskup Heahmund pochopil, že Bůh jeho modlitbu vyslyšel. Že tělo rozdrásané trnovím Bohu připomnělo korunu jeho syna, a on jim pak daroval vítězství: vidinu neopravených hradeb bez stráží a možnou rychlou porážku pohanů.

Biskup se mýlil. Cesty Boží byly přece jen nevyzpytatelné.

Jako dobytek na porážku vběhli do připravené pasti. Proti nim stáli hordy démonů. A horší než muži bojovníci, byly ty Eviny tváře. Něco nevídaného a naprosto nemorálního, ženští démonové bojující proti mužům se stejnou zuřivostí. Bůh ho trestal a Satan se mu vysmíval do obličeje, protože znal jeho slabost v ženách.

Pak přišly ohně pekelné. Vzduch smrděl smolou a pálícím se masem, protože pohané je v pasti podpálili. Biskupa ani nezasáhl šíp, ani sám nehořel. Přesto se díval do Pekla a chápal to varování od Boha.

Ztrestej mě, zmuč mě! A tak ho ztrestá a zmučí. Aby ho zbavil hříchů. Protože kdyby tak dobrotivý trojjediný Bůh neučinil, čekalo by ho navěky Peklo, jaké se právě rozhostilo v Yorku.

Chopil se svého meče a bojoval se vší silou a odhodláním, protože se nejednalo o obyčejnou bitvu, ale zápasil o svou duši se Satanem. Pohané museli být vyhnání z Yorku, museli opustit jejich křesťanskou zemi, a právě Heahmund se cítil nástrojem, mečem v ruce Boží.

Když se probíjel ke svobodě s duší naplněnou tímto posláním a se silným odhodláním, netušil, že nestál jen proti pohanům. Ale opravdu jakýmsi bezbožným hordám démonů, které je potřeba vyhnat z Božího království zpátky do Pekel. Bůh ho ztrestal, že proti němu postavil samotného Satana. Hada, který svedl Evu, aby jemu – Adamovi nabízela své jablko.

Biskup Heahmund se probil až tam na to nádvoří, kde se had šklebil od převráceného vozu. Tvář měl rudou od křesťanské krve, bílé oči mu svítily, stejně tak i zuby z rozšklebených úst, a vydával skřeky, jaké směl jen v Pekle. Vysmíval se jim, hanobil všechny padlé a vyzíval k boji. A třebaže byl sám proti mnohým, vůbec nikdo z vojáků se mu neodvažoval postavit.

Nicméně Bůh odpouští obyčejným mužům, že nedokáží zůstat stateční tváří v tvář hrozivému vzezření Satana; a proto nad obyčejnými muži stál muž svatý, vysvěcený biskup.

A ten netvor se plazil v bahně, jako kdyby mu lidské zbraně nemohly ublížit. „Copak nevíte, kdo já jsem? Jsem Ivar Bezkostný! Nemůžete mě zabít! “ řval jazykem Antikrista, pozpátku, aby mu nebylo rozumět. A přece všichni vojáci věděli, co vykřikuje, protože význam slov jim rezonoval v hlavě, až duše bolela a údy slábly. Nikdo nedokázal zaútočit.

I ostatní démonové přestali bojovat, i oni strnuli pro ten řev. Aby s vypočítavostí počkali, až křesťanští vojáci ztratí všechnu sílu, a pak se na ně ve svých hordách vrhli.

Ztráty přicházely na obou stranách, životy byly promrhány… avšak jediné, co zůstávalo, byl smích Antikrista linoucí se nad městem.

Biskup ho vyzval k boji, protože on byl mečem Boha. Ovšem nejprve se musel k němu dostat přes hordy – takový bez cti byl boj se Satanem. Nikoliv muž proti muži, ale svatý muž proti démonům a až poté proti tomu nejnižšímu z nich. Ten se i nadále jen vysmíval a vyplazoval na něj svůj špičatý rudý jazyk!

„Bojujte za svého krále! Bojujte za svého Boha!“

Nic z toho nemohlo pomoci. Bitva byla prohraná. York zůstával v držení pohanům.

„Copak jako bohoslovec neusilujete o mír a slitování?“

„Ano, jistě, můj princi.“

   

Samozřejmě, že biskup Heahmund neusiloval o mír a slitování. Protože proti démonům-pohanům byl on ztělesněný hněv Boží. Musel zakročit, musel je navždy vyhnat z křesťanské půdy a bylo jeho posláním, aby vrátil toho Antikrista, Ivara Bezkostného, zpátky do Pekla, odkud přišel. Nemohl dovolit, aby kdokoliv – ani král Aethelwulf po radě svého zbožného, ale již od pohledu slabého a zženštilého syna – uzavřel mír a nechal, aby pohanští zemědělci zasadily do půdy semena zla, kterých by se ani za sto let ti pobožní nezbavili.

A tak se razantně postavil proti uzavření míru se dvěma staršími syny Ragnara Lothbroka. Protože s pohany neměl slitování.

Bůh mu daroval zjevení.

A on to zjevení vyložil králi. Pokud nemohl se utkat se Satanem jako muž proti muži, musel nejprve oslabit jeho hordy. Tedy bylo rozhodnuto – město zůstane v obležení a zamezí se jakémukoliv zásobování. I pohané musí jíst a pít, i pohané umírají hlady a žízní. A až se tak stane, nebude stát nic mezi ním a Ivarem Bezkostným.

Zdálo se, že Bůh začal biskupovi odpouštět, protože Heahmund se ujal svého úkolu jako pravý jeho služebník, bez bázně a s odhodláním. Proto jim poslal posily. A pohany ztrestal smrtí a nemocí.

Biskup nechtěl útočit, dokud si nebude jistý, že tentokrát on bude ve výhodě, aby porazil ztělesnění zla. Ale král byl nedočkavý. Mařil mu jeho plány, chtěl zaútočit hned a chyboval, protože si neuvědomoval, že biskupovo poslání je nadřazeno jakémukoliv kralování.

Tehdy snad Heahmund znovu hřešil, aniž by to sám postřehl, a Bůh ho navždy odvrhl a opustil. Co vlastně udělal? Propadl hříchu pýchy a stavěl se nad Bohem korunového krále – proto si zasloužil očistec? Nebo že mlčel o svém poslání a místo toho si s úlisnou a nepravou pokorností před krále klekl, nevyslyšel to vnitřní varování, co do jeho mysli vkládal Bůh?

A tak zaútočili.

Když už si mysleli, že pohané jsou pryč, že město je zpátky jejich. Pod Yorkem se otevřela pekelná brána a znovu z ní začali vylézat démonové. Silné a nesmrtelné hordy, přímo ze země. Porážka byla jistá, boj byl předem prohraný.

Biskup prozřel, že byl Bohem opuštěn a očekával svou smrt. Zklamal. Hřešil. A tak mohl jen vítat zasloužený trest.

Co ovšem netušil a bylo to těžké pochopit… že když ho opustil Bůh, tak tedy propadl i se svou duší Satanovi. Takřka šílený prohrál bitvu, a proto si neuvědomil ten okamžik, kdy kývl na spojenectví se zlem. Ivar Bezkostný mu nabídl druhého koně, když o prvního přišel, a on ho s ironií přijal, aby nakonec byl i tak poražen. Flirtoval se zlem z pozice svatého mužem, kterým již nebyl, a ono ho pozřelo. Hluboká propast těch bledých očí ho vtáhla do sebe.

„Pohane!“   

Přikovali ho na ulici, aby se mu mohli vysmívat. Ale brzy je omrzel. Protože pro ně neznamenal nic víc než obyčejný muž, který zůstal naživu; válečník, co nezemřel v boji a nechal se potupně zajmout. Biskupský titul v pohanech nevzbuzoval žádnou úctu, nerozuměli mu. A tak ho nechali o samotě, v které se domníval, že je jen se svým Bohem, aby se mohl modlit. V níž ho navštěvoval Antikrist, jen protože chtěl rušit jeho modlitby.

Ale Heahmund se mýlil. Klečel tam pouze on v přítomnosti Ivara. Žádný Bůh, pouze velitel pohanů – Satan. A právě ten s ním rozmlouval.

Na tom pohanovi něco bylo. Heahmund to nedokázal pojmenovat a vlastně se ani nedokázal přistihnout, že si je toho vědom. Mnohdy tam jen seděl vedle něj v blátě s bezvládnýma, naprosto nepoužitelnýma nohama. A přesto nepůsobil jako mrzák, kterým byl. V něčem – a rozhodně to nemuselo být pozitivní – převyšoval všechny zdravé muže. Kolik bojovníků bylo lepších než Ivar? Ale jemu byla vlastní jakási všeovládající podstata, nikoliv dar, že nechyboval nebo uvažoval bez nelogických zásahů citů, podstata absolutního dobyvatele. Přece tu samou musel mít i Satan, když vmetl Bohu do tváře, že dokáže svést k hříchu každého člověka!

A pokud si dříve biskup myslel, že je to podoba Evy, co popírá jeho vlastní svátost. Tak to byl právě had, který ji nabídl jablko.

Veškeré učení jevilo zlo jako odporné, mrtvé a uhnívající; prokleté jako mrzákovy nohy. Ale Heahmundovi vyprahlo v ústech teprve tehdy, když se díval na toho pohana. Do jeho ironicky se usmívající tváře a do bledých očí. Zlo přece nemohlo – nebo právě muselo! – být přitažlivé?! Cítil se zmatený, ochromený v zodpovídání otázky víry.

„Říkáš mi pohan,“ začal Ivar znenáhla, jako kdyby přesně věděl, o čem biskup přemýšlí. „Ale já si připadám pobožný. Můj život řídí bohové.“

„Je pouze jediný Bůh,“ oponoval mu hned. V jeho mysli se tvořila zatím nejasná představa nového poslání, které mu Bůh vnukl. Ale to jen proto, aby si nemusel přiznat, jaký osobní zájem má v tomhle nízkém bezbožném stvoření.

„Přesto… viděl jsem více bohů. Viděl jsem Odina, našeho všeotce, na vlastní oči.“

„To je všechno ďáblova práce. Stvořil démony a padlé anděly, aby nás svedl na scestí. A přetáhl na stranu zla.“

„Co je vlastně zlo?“ A právě tak se vždy zlo ptalo, aby znejistilo křesťanskou duši!

„Vraždění nevinných.“

„Vy taky vraždíte, když se vám to hodí.“

„Kdo je pohanem, není nevinný!“ biskup zahřměl se vší silou, co v jeho hladovějícím a bitvou zdecimovaném těle zbyla. Ale teď už věděl, co musí udělat. Pokud nedokázal tohodle Antikrista porazit mečem, protože ho obklopovala horda démonů a křesťanský král nebyl posvěcen darem moudrosti, proto prohráli; zbývala biskupovi slova. Pokud získá tuhle duši pro jedinou pravou víru, navždy bude schopný vzdorovat Satanovi. „Mohu ti ukázat cestu našeho Boha. Mohu tě přivést ke spáse a věčnému životu.“

Přes jeho upřímnou nabídku se mu od Ivara dostal jen výsměch. „Víš, kdo já jsem?“ V té otázce Heahmund postřehl kromě pobavení skrytou bolest. Mohl si jen domýšlet, kde pramenila. Jestli byla obrazem sebelítosti mrzáka, a nebo… Biskup nic nevěděl o tom, že Ivar zavraždil vlastního bratra, protože takový musel být, když se narodil odlišný. Ale co věděl – bolest dělala z Antikrista obyčejného muže, stejně jako chtíč i jeho ponižoval ze své svatosti.

„Jistě.“ Pohan před ním nakonec nebyl Satanem, i když se mu podobal. Nebyl ani Antikristem. Byl muž z masa a kostí – nejméně v jiných částech než nohou – a takto lidský mohl být přiveden zpátky k Bohu. „Ivar, syn Ragnara Lothbroka. Mnohým naháníš strach…“

„Tobě ne.“

„Ne. Nebojím se žádného muže! Ať už je jakýkoliv.“

V Ivarových očích mohl vyčíst vybídku, aby mu tedy řekl, jaký vlastně je. Za tou neoblomností jeho tváře, ďábelským výrazem absolutního dobyvatele a ironickým úsměvem už Heahmund jasně viděl člověka. Jako kdyby biskup odtáhl závěs a spatřil, co je za ním; pak pokaždé, když znovu byl zatažen, stále věděl, co tam je. Muž, kterého bolí duše, a bolestivá duše vždy toužila najít klid. Pán právě takový pokoj nabízel ve své nekonečné lásce.

„Jedni vyprávějí o druhých příběhy. I o těch, které neznají, které nikdy neviděli. Přesto na ně nadávají a šíří lži. Není tak?“ ale byl to i Ivar, kdo se ho snažil stáhnout hlouběji do propasti.

„Ano. Lidé šíří lži o našem Spasiteli.“

„Možná lžou i o mně,“ nabídl s podbízivostí zla, ale toho si biskup nebyl vědom. Něco na koketnosti toho okamžiku na něj natolik silně zapůsobilo, že přestal být ve střehu, přestože věděl, jak snadno Satan mění podoby. Až příliš se mu zalíbila představa, že tento pohledný vojevůdce je jen zmrzačený člověk, jaký se mohl stát jeho společníkem na boží cestě.

„Jak to mám vědět,“ dostal ze sebe Heahmund nakonec zmateně.

Ivar v ten moment našel odpověď, jakou již dlouho hledal. Znal své důvody, proč biskupa nenechal zabít. Obdivoval, jaký byl válečník. Vždy všem mužům záviděl jejich zdravá těla a užíval si pohled na jejich válečný tanec. Ale ani jedno z toho nebyl důvod, proč se nevypořádat s křesťanem, jak si zasloužil – proč ho nepřibil na kříž, když tolik toužil po svém Bohu! Ovšem teď to viděl jasně. Slyšel o tom, jak se jeho otec přátelil s knězem. A jelikož Ivar chtěl větší slávu, než měl Ragnar Lothbrok, ale stejně jako on nemohl najít přítele mezi jinými Vikingy, protože byl výjimečný, potřeboval po svém boku biskupa. A Heahmund měl všechny kvality, aby si mohli být rovni.

„Dám ti možnost to zjistit. Pojedeš s námi.“

Biskup ho sledoval, jak se plazí v bahně pryč a tentokrát už mu tolik nepřipomínal hada, jakým byl Satan.

„… je tohle narušení tvé cesty? Nebo je to její součástí? Co si myslíš, biskupe Heahmunde?“

Druhou noc, kterou zakotvili v městě krále Haralda, si ho Ivar nechal přivést do příbytku, kterým jej král pohostil, když se dohodli na spojenectví. Seděl na ovčí houni na posteli a působil jako zdravý muž. Jen ten jeho výraz měl v sobě cosi tolik popírající jakoukoliv obyčejnost, až se sám biskup překvapil, že na chvíli opomněl, před kým stojí. Koho má před sebou, že musí být na pozoru a jaký nový úkol mu Bůh – dle biskupova mínění – na bedra uložil.

Ivar ho nejprve pozoroval tiše, ale se zájmem a jakýmsi zalíbením; hodnotil situaci předtím, než promluvil. A Heahmunda tolik nezajímalo, co mu chce říct, pouze čekal na výsměšný tón jeho hlasu. Nikoho neslyšel nikdy mluvit o tomto charakterovém rysu Ragnara Lothbroka, a proto nebyl připravený na to, aby se s ním snadno vyrovnal u jeho syna. Křesťané neznali žádného podobného světce a vůbec si neodvažovali připouštět takovou vlastnost u démonů, proto nebyl biskup schopný se rozhodnout, zda rys smíška či dovádivého raracha v přístupu k celému – i krutému – životu byl vlastností přitažlivou či odpuzující.

Ivar byl krutý, neštítil se vůbec ničeho, napůl šílený a přespříliš ambiciózní, a přece stejný rys povahy v jedné chvíli z něj dělal posměvačného, ironického a zlomyslného, v jiné zase jistým způsobem jen smíška a zlobidlo pro pobavení ze situace. Byl to vliv Lokiho, kterého – i kdyby jej znal – Heahmund pochopit nemohl.

Ale rád se díval, jak muž před ním nakláněl hlavu na stranu, měnil mimiku téměř jako šašek a odhaloval jakousi mužskou koketnost.

„Víš, proč jsem tě přivedl?“ Ivar se zeptal, jako kdyby celý svět, všechny války, smrt a neštěstí, byla jen zábavná hra.

Biskup mu odpověděl mlčením, pouze zatřásl okovy na rukou. Jako kdyby v té situaci bylo nemístné, aby se s ním bavil z pozice vězně. Ale co se změnilo? Co vlastně očekával, že se stane?

Ivar se potutelně usmál. „Zkoušel jsem tvůj meč,“ začal a v očích mu zářila lstivá jiskra, jako kdyby hodlal pro své pobavení a tu vrozenou mužskou koketnost lhát a zastírat. „Nikdy jsem podobný v ruce neměl. Jedno kolika těly prošel, kov neochabl a neztupil se. Stále připravený… zabíjet.“

Heahmundovi vyschlo v ústech.

„Ale tvá víra ti ho příliš nedovoluje používat, není tak?“

„Jenom proti bezbožným pohanům.“

Na rtech Vikinga se úsměv ještě rozšířil, naklonil hlavu na stranu, zkousl si ret a uchechtl se. Udeřil se bezděky do hrudi, aby beze slov vydal prohlášení, že je tím, co biskup nazývá pohanem. Poté pokývl ke džbánu s medovinou a počkal, než se kněz napije, aby pokračoval.

„Takový meč ti závidím,“ pronesl tentokrát vážně, s jakousi hořkostí.

„Viděl jsem tě bojovat se sekyrami…“

Ivar se pobaveně zasmál a zakroutil hlavou, jako kdyby mu muž nemohl rozumět. Okamžik počkal, než mu ukázal, aby k němu přišel. Heahmund se obezřetně přiblížil k posteli a uvědomoval si sílící vzrušení ve svém těle; cítil se, jako kdyby očekával bitvu, všechny smysly vyostřené a tělo se jemně chvějící rozrušením.

„A v čem je vlastně ta vaše víra lepší?“ zeptal se pohan, přičemž k němu zvedl pohled svých bledých očí a nabídl mu nekonečnou propast za nimi. „Že pokaždé pozřete,“ přičemž si položil palec na jazyk a sjel po něm až na rty, na kterých zůstávala vlhká stopa slin, „svého boha?“

V takový moment si Heahmund nebyl schopen vybavit slova jakékoliv modlitby. Proto se mohl utěšovat, že rozhodně nebyl příčetný, když – místo jakéhokoliv pokusu Ivara Bezkostného zabít – svýma spoutanýma rukama obnažil své mužství.

  

„Pane, vysvoboď mne ve své spravedlnosti a zapříčiň můj útěk. Nakloň své ucho ke mně a zachraň mě. Vysvoboď mě, Pane, z rukou bezbožných, z rukou nespravedlivých a krutého muže. Neboť jsi má naděje. Pane!“

Vedli ho s veškerým opovržením před Ivara, a jedna jeho část si to mučení užívala, protože chtěla zemřít. Zhřešil způsobem, že by mu nebylo odpuštěno, ani kdyby se nechal ukřižovat. S ženou mohl věřit v Boží shovívavost, ale pokud ležel s mužem, ke všemu s pohanem… co ho mohlo spasit?

Ale onen obyčejný hřešící muž v něm viděl příležitost, jak přežít. Ve tváři Vikinga se tajila veškerá rozkoš minulé noci a potěšení z nadcházejícího dne. Mohl být vězněm Ivara Bezkostného, mohl jej svést z cesty ten ztělesněný Satan; nebo právě on, biskup Heahmund získal moc nad ním. Protože přes jeho zmrzačení mu dával, co nikdo jiný ne.

A tak se všem Vikingům hrdě postavil čelem, přičemž věděl, že nikdo z nich mu neublíží, protože i oni se Ivara obávají.

„Teď se rozhodneme, jestli s námi budeš bojovat, nebo tě zabiju,“ oznámil mu jeho milenec a upřeně mu přitom hleděl do tváře. Byli si tak blízko, že jen včerejší noci mohli být blíž. A takto téměř hruď na hrudi mezi nimi vztyčil dýku. Držíc mu ji pod krkem s mužností, jaké se mu včerejší noci – a ani žádné jiné – nemohlo dostávat, protože se narodil jako mrzák.

A přece to v druhém vzbuzovalo vzpomínky a vzrušení. Nikdo kolem nich nemohl pochopit ten jinotaj takové výhružky.

„Nic tě nedrží naživu, jenom já.“

Biskup dokázal vstřebat pouze polovinu významu těchto slov. Pouze tu část, která z něj dělala Ivarova dlužníka. Naštěstí neznal Vikingovu minulost, nemohl prohlédnou bledost jeho očí a tvrdý výraz tváře, aby viděl toho chlapce, který jako zmrzačené dítě málem zemřel sekerou svého otce; který jako mrzák dostával více než mateřskou lásku a který jako mrzák nikdy nemohl poznat ženu bez výsměchu.

Pokud Ivar držel Heahmunda na živu, tak pak byl jenom jeho. Navždy!

 „Proč mi nedáš ten nůž?“

Mladší Viking si otočil nůž k sobě, když mu ho podával. Bylo to mužství druhého, díky kterému se mohli stát více než spolubojovníci nebo přátelé. A ta smlouva byla ztvrzena předchozí noci. Ivar biskupovi věřil, jak jen dokázal, a cítil se díky němu silný a úplný, protože celý osud mu byl nakloněn!

„Myslím, že bude bojovat s námi.“

Přestože svým souhlasem, že bude bojovat za pohany proti pohanům, získal domnělou svobodu a zbavili ho okovů. Tak se přece jen nemohl skutečně vzdálit od Ivara. Ten si ho držel u sebe. Ve dne: hrávali společně taktické hry, bavili se o životě a víře, probírali nadcházející bitvu. I v noci:

Biskup si všiml, že mladší Viking má jakýsi odpor ke všem ženám. Chápal to jako zášť, protože se svým mrzáckým mužstvím přece jen ho žádná nemohla chtít – a Heahmund nevěděl, že právě kvůli jedné takové, co ho zradila, zabil vlastního bratra – a on se proti všem tedy vyhranil. O kom nemluvil, byla jeho vlastní matka; zmiňoval ji jen tehdy, pokud měl potřebu zdůraznit důvody, proč nenávidí královnu Kattegatu, Lagerthu. Jak Ivarova matka stála nejblíže, jako jediná milovaná žena, právě Lagertha ze všech žen byla ta nejvíce nenáviděná.

Jakási zvědavost budila v biskupovi touhu potkat obě tyto ženy. První samozřejmě nemohl, protože zemřela rukou druhé – a to byla podstata celého sporu. Nehledě na to, nebo právě kvůli tomu, starší mluvil o ženách: nejvíce přesvědčivá mohla být pro Ivara právě Panna Maria, protože její panenské početí neohrožovalo Vikingovu mužnost a mohl v ní přece vidět svou matku, kterou miloval. Křesťanství pak Ivarovu srdci mohlo nabízet ženy, ke kterým by nemusel cítit zášť, a proto by se k jediné pravé víře nakonec dokázal přiklonit.

Jenže mladší se biskupovi vysmál jako pokaždé a popřel jakýkoliv zázrak, v který křesťané věřili. Přestože hluboce vyznával vlastní víru, zbytek světa soudil až s nezdravým cynismem.

 Přece jen se nakonec vytáhl na své choré nohy, které musel mít vyztužené kovem, aby dokázal těžkopádně kráčet za pomoci berle a pokračoval v rozhovoru.

„Měsíc je žena. To je pravda.“ Uznal Viking, když se postavil za biskupa. „Ale ne žena, jíž lze věřit.“ Pravý význam jeho slov byl, že žádné ženě – kromě jeho matky, a možná ani té ne! – se nedalo věřit. „Prolhaná žena. Žena, z níž muži šílí.“

Vytáhl nůž, jakým mu již nejednou hrozil. Byl to ten jediný neochablý druh meče, který jako mrzák proti němu mohl držet. A stejně jako dříve, používal ho coby symbol. Přiložil ho biskupovi na tvář, jak stál těsně za ním a dýchal mu přitom na krk. „Slibuje jim svou lásku a přízeň. Jenže pak si to rozmyslí, podvádí… Odejde s jiným.“ Přitiskl se ještě blíže k jeho zádům a ostřím nože téměř nechal vznikat druhé jizvě na mužově tváři.

„Víš, na co teď myslím?“

Biskup měl téměř zjevení, tak moc věděl, o co Ivarovi jde. Že ta zášť k ženám pramenila z vlastní zkušenosti, že ho nějaká žena zlákala, ale protože s ní nemohl být mužem, podvedla ho a odešla s jiným. Vyprávěl svůj příběh. A Heahmunovi ho ani nemohlo být líto.

Copak k někomu jako Ivar by milostný příběh s dobrým koncem seděl? Ten mladý muž byl příliš krutý, zahořklý a cynický. Jako mrzák se nenarodil, aby byl milován – to všem muselo být jasné.

„Myslíš, že mi nemůžeš věřit, že mé sliby jsou bezcenné a budu stejně zrádný jako měsíc.“ Třebaže si byl vědom jen jediného slibu – a to že bude po Ivarově boku bojovat, protože k tomu, co se mezi nimi za zavřenými dveřmi dělo, ani nesvolil, natož aby něco sliboval –, jeho tělo se jemně chvělo. Cítil bázeň a rozrušení, které nepramenilo z výhružně položeného meče na jeho tváři.

„Podle mých zkušeností – stává se to.“

„Ale když mě teď zabiješ, přijdeš o potěšení… si dokázat, že jsi měl pravdu.“

Ivarova tvář se na chvíli stala naprosto nečitelnou, poté schoval nůž do pouzdra, aby nebylo znát, jak se mu třesou ruce. Sexuální jinotaj v tom napjatém okamžiku city byl absolutně nemístný, třeba takto s druhým mužem flirtovat Ivarovi přinášelo dříve zmíněné potěšení.

„Haehmunde,“ jeho hlas byl zesláblý a jemný v tom oslovení, „já nechci mít pravdu. Chci ti věřit. Chci věřit, že na tomto světě je někdo, kdo nikdy nelže,“ oproti jeho bratrům: oproti Hvitserkovi, který za Ivarem nikdy nebude pevně stát, oproti Ubbemu, kterého už svým bratrem ani nazývat nemohl, oproti mrtvému Sigurdovi, „nepodvede ani nezradí. Kdo je vždy… ušlechtilý.“

Tak tohle Viking viděl v biskupovi? Vedle jeho mužnosti, síly a bojového umu; pro tohle v něm našel zalíbení?

Biskup se za takového považoval, protože kdo mohl být ušlechtilejší, než svatý muž? „To jsem já, Ivare. Můžeš mi věřit.“

Nemohl.

Mladší z mužů se odtáhl. Kdokoliv by takový byl, neprohlásil by o sobě, že je. A Ivar si díky takovému prohlášený byl jistý, že se nejspíše v biskupovi mýlil. Obdivoval – snad až zbožňoval – představu, která nebyla reálná. Chtěl přítele, co bude vždy stát po jeho boku a dá mu více než kdokoliv jiný; ale vložil své naděje do špatného muže.

Hořce se usmál, než celý rozhovor ukončil. „To se uvidí.“

„Vaše Milosti,“ nadhodil k němu hravě přede všemi, protože si to mohl dovolit. Všichni věděli, jaký Ivar je; že se vysmívá všemu i osudu. Ale v Heahmundovi to vyvolalo vzpomínku na předchozí noc: všichni válečníci noc před bitvou, v které mohou zemřít, užívají života.

Biskup se naježil, jako kdyby mladší na něj ukázal a vykřičel do tváří všech svých spolubojovníků, jaká byla jejich noc… při jakých činnostech ho tituloval Vaše Milosti.

„Neříkej mi tak. Myslíš si, že je to vtipné, ale milost je mimo tvé chápání.“

Co Ivar skutečně nechápal, bylo, že muž si může ráno tolik vyčítat, čemu se tak rád v noci věnoval. Nerozuměl pokrytectví, které se zrcadlilo v biskupově víře. „Počkej,“ nechtěl odejít do bitvy rozhádaný, chtěl mít čistou hlavu, proto pokračoval ve svém původním záměru. „Něco pro tebe mám. Ten meč je kouzelný jen v rukou svého majitele. Tak si ho vezmi. Ber. Je tvůj.“

Dával mu úplnou svobodu. A třebaže to nevyslovil, na rtech měl soud včerejšího večera: To se uvidí…

„Zachránila jsi mi život. Děkuji.“

Cesta biskup Heahmund vedla od jednoho démona k druhému. Ale zjevení Ivara Bezkostného se úplně lišilo od toho královny Lagerthy. Zatímco on byl řvoucí had s krví rudou tváří a prázdnýma očima, ona se jevila krásná jako světice, ačkoliv církev tehdy neznala žádnou svatou ženu v čele armády. A jeho prvotní hřích, mužský chtíč jí byl provokován od prvního okamžiku, co ji spatřil.

A to možná bylo znamení, že nesešel z cesty. Že Bůh přece jen mu hodlal odpustit, pokud se znovu soustředí, aby své hříchy odčinil.

„Ale kdybych tě neušetřila, byl bys teď v nebi. Jsi přece křesťanský kněz. Nebyl bys tedy raději tam?“

Mluvila přes její ústa nějaká světice… nebo dokonce Bůh? Slyšel jeho slova, nebo ho jen Satan s výsměchem napodoboval. Co mohl biskup vědět? Nabízelo se mu Boží království, nebo si jen zlo chtělo užít, jak mu tuhle vidinu vezme, pokud v ní uvěří?

Oslepovala ho její krása, chtíč mu zatemňoval mysl.

„Jsem kněz, ale jsem také člověk.“ Opravdu byl? Kde byla ušlechtilost jeho slibu? Kam se poděla svátost? Zrazoval Boha, zrazoval i Ivara Bezkostného. Nakonec byl jen obyčejný muž a na svůj chtíč tu ženu upozorňoval. „Miluji Boha.“ Nemiloval! „Ale taky miluji život.“

„A co na životě tak moc miluješ?“ přesně tak by se tázal Satan, aby zasel do duše pochybnosti.

„Jeho radosti. Jeho bolesti.“

„A miluješ lidské bytosti?“

„Náš pán miloval všechny lidské bytosti. Jeho láska byla agapé, ne erós. Velká, všeobjímající láska.“

„A ty pociťuješ stejnou všeobjímající lásku, knězi? Miluješ muže a ženy stejnou měrou?“

Lagertha ho sváděla jako všechny ženy. Třebaže byla krásná jako Bohorodička, nakonec se stávala důkazem učení, že všechny ženy jsou nástrojem Satanovým. S podobnou myšlenkou přišel i Ivar, přestože nebyl křesťan.

Co to mělo znamenat?

Jako každý svatý muž musel i biskup projít Boží zkouškou? Mohla být tolik složitá a neprůhledná? Aby od prvního pohledu Satanáš ho vedl k vykoupení duše, zatímco žena ztělesňující jeho první hřích proti Bohu mu otevírala brány Pekla?

Ne, muže a ženy nemiloval stejně. „Nejsem náš Pán. Agapé je pro mě příliš těžká. Miluju ženy, nejen duševně.“ K ženám cítil živočišný chtíč a z jeho popudu hřešil. Ale k Ivarovi? Cítil něco, když si všiml za závojem výsměchu jeho ublížené, křehké a citlivé duše? Ano. Avšak nevěděl, co to bylo. Přestože právě to ho vždy vedlo, když se jím nechal svést k sodomii. Právě kvůli tomu mu slíbil svou ušlechtilost.

„My nemáme problém milovat jak duši, tak tělo. Naši bohové nás k tomu přímo vyzývají.“

„Takže neznáte pocit viny. Výčitky svědomí?“

„Ne.“ Přesně tohle potřeboval biskup slyšet. Způsob, jakým Satan dokázal přinést klid duši, která ho potřebovala. Uklidnil ji a pak uzmul, aby ji zahrnul věčným muky.

„To vám závidím. Strávil jsem mnoho let životem v hříchu.“

Byl to čistý pragmatismus, pro který biskup ztratil víru. Chtěl přežít, za každou cenu dále upíjet z poháru života plnými doušky, a věděl, že v pohanském světe je jen jediná cesta. S Ivarem se to nabídlo, ale s Lagerthou na to přistupoval s jasným vědomím.

Stal se milencem královny.

„To se uvidí.“

Ivar by byl raději, kdyby biskup zemřel. Třebaže, dokud si myslel, že zemřel, ho bolest z jeho ztráty tolik ochromovala, že nebyl schopný přemýšlet o taktice, jak vyhrát válku, když první bitva byla prohraná.

Ale že žil!

Ivar věděl, že ho biskup zradil. Měl jistotu, že nebyl ušlechtilý. Křesťanská svatost nakonec nic neznamenala. A Ivar skutečně nemohl věřit vůbec nikomu.