Těžkopádní pro lidské - 22. kapitola

Takže jako jsem už říkala, určitě tenhle blog zůstane funkční, dokud tohle nedopíšu. To je asi to jediné, co vám můžu do nového roku s jistotou říct. Mám nějaké plány a úmysly, ale... víte, jak to s nimi chodí.
Tahle kapitola bude možná trochu více "rozháraná". Chtěla jsem ji vydat už včera, protože ji mám od soboty dopsanou, ale nedošlo na to. A dneska se necítím - projednou - fyzicky nějak dobře, tak jsem se na konečné úpravy dvakrát nesoustředila, a to občas při takových úpravách přepisuji i celé scény... takže možná bude trochu horší do "plynulosti" (a chyb), teď to nejsem schopna posoudit.

Přeji příjemnou četbu.

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

úvod | 21. kapitola | 23. kapitola

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

[22. kapitola]

Gromov se cítil lépe, když byl jen v přítomnosti Jefima. Možná mu prospívalo i prostředí mimo město. Nejen jeho liduprázdnost, ale jakási přirozenost a svoboda. Ve Stalingradu musel chodit do práce a tam se celé hodiny přetvařovat, celou dobu myslet na to, jak všemi lidmi pohrdá a nejraději by si je naservíroval k jídlu, nebo možná ještě raději jen pro potěšení jim prostě ublížil. Protože kdo z nich si to skutečně nezasloužil pro svou malou lidskou náturu? Že nakonec na nich nebylo nic dobrého; kromě chuti jejich masa a krve, kterou podvědomě znal, přestože sám ji v tomto životě nikdy nezakusil.

Teď naopak mohl koexistovat v přítomnosti jediné bytosti, pro níž se byl ochotný snažit popírat své krvelačné sklony a být nejen starý Jurij, ale možná i někdo lepší: Jurij bez svých lidských chyb. A že jich opravdu nebylo málo: býval slabý a zbabělý, čímž ubližoval všem kolem sebe. Snad mu nyní vůbec nezáleželo na těch, kterým dříve jako člověk ublížil, ale ten pocit zloby na sebe samého, na své lidství si přenesl. Aby v něm mohl živit nenávist k tomu, kým býval, a podporovat ho v touze se ještě více změnit. I když to nemohla být změna úplná, protože na samém konci by ho již nějaká Rusalka nezajímala.

Stálo ho to úsilí, protože mimo jeho vlastní názory, které se nově utvořily ze získání síly a nadlidských schopností, stále cítil jakýsi cizí vliv – pocity a názory, s nimiž se úplně neztotožňoval. Jeho srdce – snad? – se nechtělo smířit s tím, že cokoliv se událo za války, by pro něj mělo ztratit na významu, nechtělo nechat vzpomínku na padlé přátele překroutit; chtělo se úplně zoufale držet citu k Jefimovi a možná si i nechat všechny ty chvíle, které zažil jako otec: nadšení z početí dítěte, starost a láska od prvního okamžiku i zármutek ze smrti. Ale ta cizí entita mu za srdce nabízela klid: stav mysli, v kterém už nic nebolelo a záleželo mu jen na potěšení z lovu a hodování. A právě tohle cizí vedlo k potřebě i Kljujevovi ublížit. Musel se stále do jisté míry omezovat a kontrolovat, čímž ta svoboda nebyla úplná.

Možná proto si od Rusalky držel odstup. Nebylo v něm nic chladného, ani v jediném okamžiku ji rozhodně neignoroval. Ale i tak se příliš v její blízkosti nevyskytoval. Chodil lovit, protože to skutečně mohl být naprosto volný a nestarat se o to, kolik krvelačný je. A kdykoliv s ní trávil čas, vědomě spíše odmítal rozhovor, přičemž se snažil se bránit i přílišnému doteku. Třebaže Jefim mu to z nějakého důvodu neusnadňoval: vyhledával blízkost mnohem víc než předtím v jejich bytě.

To ovšem neznamenalo, že by Jurij Kljujeva neměl na očích, že by ho nesledoval a nestaral se o něj. Naopak. Všechno na Rusalce si žádalo až příliš pozornosti a Gromov se hodlal postarat o to, aby jí nic nechybělo. Proto si nemohl nepovšimnout, že Rusalka není ve své kůži. Působila unaveně a hodně spala.

Ovšem několik dní – kdy se přesunuli o něco dál od města – mu trvalo, než se jeho čich dovtípil, co je špatně.

„Proč jsi mi neřekl, že ti ta ruka hnisá?“ zeptal se ho jako první věc po probuzení. Jako kdyby pokračoval v nějakém dříve započatém rozhovoru. Sám už nejméně hodinu nespal a jen ve tmě pozoroval Kljujevovu tvář. Měl ustlané na vlastním kabátě v kabině samochodu, v které se drželo teplo ještě od toho, co byl stroj naposledy v pohybu.

Jefim zamžoural, ale sám nic neviděl. Muselo být brzo ráno, že ještě se do kabiny nedostávalo žádné denní světlo. Po zážitku v domu si už na tmu zvykl. Ani už ho tolik nevyděsilo, že ho celou noc pozoroval krvelačný dravec. Smířil se se svou situací, kolik jen bylo možné. Přece si vybral, že s ním bude žít. Tak jaké teď mohl mít námitky?

Nebo možná za to mohlo, že se vážně necítil úplně ve své kůži. Možná dokonce se tělo vypořádávalo s hnisajícím zraněním zvýšenou teplotou. Nasucho polkl, jak měl nepříjemnou pachuť a vyschlo v ústech, poté se posadil. Přitáhl si k tělu ruku, jako kdyby ji chtěl chránit, než mu nakonec i odpověděl. „Myslel jsem, že se to zahojí. Není to tak hluboké.“

Gromov si vybavil, jak vypadalo tělo Rusalky. Kolik jizev na ni Fritzové vepsali. A pak chápal, že po tom všem je k dalšímu zranění spíše laxní. Zažil a přežil toho dost… a teď mu to dávalo precedent k ignoraci svého tělesného stavu.

Kljujev se natáhl a po paměti našel svítilnu, aby v ní zažehl plamen. Její třepotavé světlo odhalilo stísněný prostor kolem nich. Posadil se blíže ke kotli, aby byl u zdroje tepla, než si podal nádobu s vývarem a vydatně se napil. Byla to teplá tekutina, dokonce obsahující nějaké kalorie – tohle (v ještě chudší verzi) po celé ty roky v táboře dopomáhalo vězňům přežít.

„Převařím nějakou vodu, aby sis to mohl pořádně vymýt,“ černovlasý nakonec opustil myšlenku, že by mu za jeho nestarání se o sebe a své zranění spílal.

„Potřeboval bych se celý omýt,“ poznamenal k tomu Jefim, „ale nemáme mýdlo. A pokud by se to skutečně mělo vyčistit, byl by potřeba nějaký alkohol.“ Dlouze mrkl. „Možná je načase dát dohromady nějaký plán… takhle nemůžeme žít věčně.“

Mladší přivřel oči a důkladně si ho prohlédl. Jemu samotnému nepřipadalo, že by na způsobu, jakým teď žijí, bylo potřeba něco měnit. Nejméně teď v zimě jim krutý mráz a neprostupná krajina nabízely bezpečný úkryt od všech lidí, jídla jim dovedl nalovit dostatek a střechu nad hlavou zajistil stroj. Prozatím měli všechno, co bylo potřeba.

Nečekal by, že zrovna Kljujev se bude tolik starat o čistě lidské problémy, jakým byl nedostatek mýdla nebo alkoholu. Přestože možná byl v nepraném oblečení a práce kolem stroje ho umazala od sazí, stejně Jefim přirozeně voněl a vlasy mu možná splihly, ale o to více se zdály lesklé. Nepotřeboval se zbytečně drhnout mýdlem, ta trocha nečistot na jeho těle ho dělala více živoucího.

„Můžeme v nějaké vesnici získat, co potřebuješ,“ souhlasil nakonec, přestože to byl další risk, kterého nebylo tolik třeba. Ne, nebylo. Pokud skutečně nešlo jen o Kljujevovo zdraví. Pro jeho život by i více riskoval – však to také již prokázal.

„… a pak?“

„Pak?“ zopakoval po něm černovlasý a oči se mu nebezpečně zaleskly, jak ho skutečně začínal podezírat, že s ním nechce zůstat. „Překročil bych Volhu a pokračoval dále na východ.“

Kljujev na to nijak neodpověděl, pouze znovu upil vývaru a sám několik okamžiků mlčel, jak přemýšlel, co by chtěl on sám. „Jak daleko se můžeme v samochodu dostat?“ zeptal se nakonec prakticky, aby si mohl reálně představit, o jakých dálkách může přemýšlet.

Gromov vstal a podal si mapu, jak počítal, kolik už urazili kilometrů, a kolik je taková cesta stála paliva. Tyhle počty měl zažité, protože za války je prováděl skoro každý den. A později v práci také, přestože tam se vše uvádělo jen přibližně, životy nebyly v ohrožení, pokud by se přepočítal. Jen se lejstra musela vyplňovat – tam se počet ujetých kilometrů nadsazoval, protože bylo lepší mít přebytek paliva než nedostatek (navíc si něco odnášel i domů na topení). „Jsme plně naložení, takže těžcí… ale to se bude postupně měnit a tohle žrádlo je nejkvalitnější, jaké se mi dostalo do rukou,“ zhodnotil situaci nahlas. „Dobrých tisíc kilometrů, řekl bych. Mohli bychom do Kazaně, tam je jedno z větších skladišť paliva, a to by přidalo další tisíc. Pak… dál už nevím, kde sehnat víc.“

„Takže se nakonec nedostaneme nikam daleko od lidí?“

„I tady jsme dost daleko, aby nás tu nikdy nemuseli najít, pokud budeme opatrní,“ odmítl jeho tvrzení mladší a znovu se zlověstně zamračil. Směr, kterým se ubíral tento rozhovor, se mu rozhodně nelíbil; Kljujev byl nespokojený s vidinou jejich společné budoucnosti. Třebaže zatím o tom nemluvil nahlas, na mysli to podle Gromova měl. „A i kdyby ti to tak nepřišlo, proto bych zamířil na východ, do Kazachstánu. Tam se můžeme už úplně ztratit.“

Rusalka odložila nádobu s vývarem a otřela si ústa do hřbetu zdravé ruky. „Před nějakou dobou jsem zjistil, že mám rodinu v Moskvě,“ přiznal mu nakonec neochotně.

„A jaký důvod mělo utíkat ze Stalingradu, když se chceš nechat chytit v Moskvě?“

Kljujev zakroutil hlavou a povzdechl si. Nevěděl, jak mu vysvětlit, proč zrovna chtěl jít tam. Věděl, že tam nebude vítaný, že něco takového bude jen nebezpečné a nic nepřinášející, a že nemá jediný důvod chtít být ve společnosti svého bratra, poté co je s matkou opustil. Ale… nakonec Nívil byl ten jediný, koho měl – alespoň minimálně – v tuhle chvíli rád. Mohl u něj najít něco víc než jen přežívání, co mu nyní hrozilo. A rozhodně po tom všem, co prožil, nechtěl žít někde navždy ztracený. Kdyby byla nějaká možnost, že by v Moskvě mohl začít znovu…

Co kdyby byla? Co kdyby mu Nívil ukázal cestu, jak získat to všechno, co on sám čestně nedokázal? Mohl možná předstírat, že je žena (byl mužnější oproti svému bratrovi, ale vůči lidským mužům i tak docela málo)... a možná by Nívilův manžel měl nějakého známého, který by si ho vzal za ženu.

Život ho naučil, že asi byl hloupý, když tenkrát neutekl s doktorem. Věřil v něco, čeho nemohl dosáhnout! A teď – po několikátém vystřízlivění z naivity a nedospělých představ – by mu stačil jakýkoliv muž, který by se mohl stát jeho manželem a dát mu normální život. Vlastně by i dal své tělo a úctu za možnost žít znovu jako soudruh (tedy spíše soudružka) budující zářivou budoucnost – protože bylo hezké něčemu takovému věřit –, než jako věčný uprchlík, co dožije na útěku. A hlavně v trvalé společnosti někoho, koho postupně začínal nesnášet, protože mu připomínal, do jaké propasti spadl.

„Žádný,“ přiznal nakonec rudovlasý. „Jen bych se se sestrou rád viděl, než… k tomu ztratím jakoukoliv příležitost, protože budu někde… co si vůbec mám pod Kazachstánem představit?“ mávl rozhořčeně rukou. „Bývali jsme si blízcí,“ dodal nakonec. „A už jsem si jednou myslel, že ji už nikdy neuvidím.“

Gromov několik okamžiků vypadal, že mu na to nic neřekne, nakonec ovšem shrnul jejich situaci: „Vyřešíme nejdříve, co musíme: takže tvou ruku. Poté uvidíme, co dál.“

Šokalskij stál u mapy, kterou měl v kanceláři, a zabodával do ní nové špendlíky se štítkem, na kterém bylo zkrácené datum. Díky pravomocím, které získal, a rozšíření falešné zprávy o chřipkové nákaze jim mohli lékaři dávat informace o nakažených zpětně. Tentokrát byl opravdu nápomocný Korněv, když vymyslel dotazník, podle něhož se – aniž by bylo prozrazeno skutečné nebezpečí – dalo rozlišit různé jiné případy od těch, které opravdu měly být pod jejich hledáčkem. Takže telefonistky se spokojovaly i s těmi nejvzdálenějšími oblastmi, aby tamější doktoři pomáhali doplnit mapu rozšíření nákazy a kdy vlastně začala.

Přestože se Svaz hlavně snažil zabránit jejímu šíření, protože pokud by tak nečinil, řetězová reakce by za několik týdnů naprosto vymazala lidské obyvatelstvo – určitě tedy v obydlenějších částech země. Tak Šokalskij věděl, že musí získat i informace o historii toho, co se dělo. Mohlo to pomoci nejen při prevenci, ale zároveň i hledání léku.

Tím bylo pověřeno hned několik specialistů, a dokonce i mužů, o kterých si celý svět myslel, že jsou mrtví: nacističtí vědci a doktorové zajatí na konci války.

Mapa se velmi brzy začala zdát dost názorná a nápomocná. Šokalskij díky ní vymyslel několik teorií, pro které hledal důkazy. Nemohl plýtvat zdroje na své nepodložené domněnky, ale cítil, že se nějakému objevu přece jen blíží. Ale ještě nevěděl, jak by ho mohl využít.

Do kanceláře mezitím vešel Korněv s několika novými složkami. Zadržených byla spousta, přestože se – někdy před, někdy po výslechu – dělala ne zcela spravedlivá selekce, kdo bude žít a kdo ne.

„Myslím, že se to začalo šířit z Kuzbassu,“ pronesl nahlas Šokalskij, jak byl svou nynější činností zaujatý. Nejstarší data výskytu se pohybovala právě v oblasti Kuzněcké pánve. „A dále se to rozšířilo železnicí.“ Ohlédl se na druhého muže, co ten si o tom myslí. „Nejstarší případ tady mám z třiačtyřicátého roku, trvá to skoro deset let. Nemyslím si, že nám z těch ranějších dob toho příliš chybí, ale teď už je nakaženo tolik lidí, že se to projevuje v celém Svazu.“ Vzpomněl si na vesnici, která byla vypálena, aniž by o tom někdo věděl, a domyslel si, že právě tyhle krátkodobé a místní řešení dopomohly tomu, že nyní řeší tak rozsáhlý problém. Kdyby se to neututlávalo, kdyby bylo možné, aby se informace šířily rychleji a vyplýval z toho obraz celku… nikdy nemusela situace být tak závažná. Stačilo nákazu vymýtit v počátku. Ale to ani technicky – natož ideově – nebylo možné.

Korněv přešel k mapě a věnoval pozornost místům, na které jeho kolega předtím ukázal. „Možná je to něco, co tam bylo vždy. Jen dokud tam nebyla města a cesty, tak se to nemohlo dostat až sem. Však báby mají spoustu pověr a strašidel.“

Šokalskij pokývl. To samé už ho předtím napadlo, ale vedlo by to k potřebě uzavřít železnici a tím pádem přijít o většinu průmyslu, který na ní byl závislý. A něco takového nepřipadalo v úvahu. Svaz potřeboval těžit, vyrábět a stavět, aby prosperoval! „Že by tohle byl důvod, proč se mluví o krvesajích a lykantropech? Česnek přece jen má účinnost proti různým nemocem.“

Mladší se tomu uchechtl, pak jen poklepal na složku, na které měl položený telegram. „Ta tvá Rusalka zmizela,“ oznámil mu, „možná v tom mají prsty ony.“

„Je-fim Kljujev?“ dostal ze sebe starší zaraženě.

„Kdo jiný?“

Šokalskij si ho prohlédl, ale neodpověděl, jen si od něj vzal list papíru. Nestálo tam toho příliš, jen že společně s ním zmizel i jakýsi J. Gromov a samochod specifikovaný svým výrobním číslem a typem úpravy. „Takže i kdyby s tím nic neměl společného… uzavření měst je nedostačující,“ zhodnotil situaci nakonec.

Přešel ke stolu a posadil se za něj, přičemž si složil hlavu do dlaní. Opravdu se domníval, že vymyslel dostačující omezení, aby se nákaza nemohla šířit dál. Nenapadalo ho víc, co by pro to mohl udělat, dokud by nerozhlásil, o jakou hrozbu se skutečně jedná. A to nemohl! Stalin by mu nic takového nedovolil, i kdyby měli všichni zemřít. Však při hladomoru se také tvářilo, že se nic neděje.

„Každý nemá při ruce samochod,“ připomenul mu Korněv.

Šokalskij z množství papírů, co mu leželo na stole, vylovil po chvilce hledání mapu Stalingradu, a nechal si podat složku Kljujeva. „Až ve třetí oblasti získali samochod,“ zjistil podle mapy a zakroutil hlavou. „Dokázali se bez něj dostat přes dva ploty,“ prstem obtáhl, která místa myslel, „nemůžeme mít hlídky po celé délce, na to nemáme dostatečné kapacity a prostředky.“ Odložil mapu, protože na ní stejně nemohl nic bližšího zjistit. „Musím se dozvědět víc,“ zhodnotil nakonec a vstal, „dej zbytek štítků na mapu a zjisti mi co nejvíce informací o oblastech nestarších výskytů.“ Podal mu složku, kde si odškrtával, koho už umístil.

„Provedu,“ zasalutoval mu s lišáckou skepsí Korněv, protože se mu rozhodně nelíbilo, o kolik více nadřazeně se jeho kolega choval, přestože zatím povýšený ještě nebyl a vedení mu bylo dáno pouze ústně za zavřenými dveřmi.

Starší to nijak nekomentoval, jen se i s Kljujevovou složkou, telegramem a plány Stalingradu vydal za spojovatelkami. Doufal, že kdokoliv povolaný mu říct více o tom incidentu bude na lince.

Šokalskij si prohlížel oplocení, které bylo vybudováno kolem sídliště, kde bydleli. Neměl čas a ani možnosti, aby kontroloval, jak se vojenští stavaři poprali s tím, co jim zadal. Nechával to na nich – přece Svaz měl dost zkušeností s tím, aby držel některé své obyvatele v zajetí. Ovšem tenhle projekt byl příliš velký, než aby mohl být dokonalý a neproniknutelný.

Chvíli kopíroval plot, než se zastavil u stráží. Nechal si podpálit cigaretu a vzal si nabízený čaj v plecháčku, o který si mohl zahřívat ruce v rukavicích. Nemohl strážím vyčítat, že si snažily službu v takovém mrazu zpříjemnit. A vlastně ani to, když některé obyvatele sídliště už poznávaly a nechtěly po nich propustku. Za dobu, co oplocení stálo, si musely zapamatovat některé, kteří na sídlišti bydlí, i když se jednalo o stovky lidí.

Jednou z nich byla Zinečka. Ptal se stráží, když sám procházel a oni ho – spíše aby ukázali, že svou práci berou zodpovědně – kontrolovali, zda už prošla; tvrdili, že ještě ne. Tak se na ni rozhodl počkat. Stejně se potřeboval nadýchat vzduchu, jak celé dny pracoval hlavně v nevětrané kanceláři plné cigaretového kouře a kávového odéru. Mrazivý vzduch byl osvěžující a bystřil unavené smysly.

Kdo by si mohl Zinečku nepamatovat? Hlavně zimní oblečení – kabát a papacha – jí slušelo, protože působila ještě drobnější; stejně jako bílá barva sněhu doplňovala odstín její pleti a mráz jí zase dodával ruměnec, pro který působila skoro jako děvčátko. Černé oči se jí z bledého obličeje leskly, až se téměř třpytily, a rty měla krásně růžové, jako kdyby se do práce malovala.

Šokalskij odložil plecháček s čajem, v kterém nejspíše byla nějaká ta pálenka na zahřátí, a vydal se jí naproti. Nesla dvě tašky, a přestože šla hrdě a ladně, jak to uměla snad jen ona; působila, že je těžko může unést. Po cestě k ní pozdravil nějaké sousedy, kteří šli ze stejného tramvajového spoje, než se na ni usmál a vzal ji tašky. „Mělas říct, počkal bych tě na zastávce.“

„A já jsem snad věděla, že přijdeš domů tak brzo?“ oplatila mu. Využila volné ruce, aby si upravila kabát a čepici, než přijala rámě svého manžela, protože se samozřejmě musel předvádět před sousedy a strážnými, že ty dvě tašky unese jen v jedné ruce. I když pro to musel zahodit nedokouřenou cigaretu.

Když procházeli kolem stráží, Šokalskému by stačilo, aby jen pokývl a oni by je pustili dál, přesto jim Zinaida ukázala své dokumenty. Kdo jiný se měl držet svých omezení než ten, kdo je vymyslel. I když on samotný měl neomezenou propustku do všech částí města i na cestování. Kdyby se nakazil, mohl šířit nemoc kdekoliv.

Nicméně se ovšem už tolik s přímo nakaženými nestýkal jako na začátku. Bylo příliš různých výslechů a jiných údajů, které musel zpracovávat v kanceláři, že z ní vycházel jen tehdy, když si něco žádalo přímo jeho pozornost a to v časové tísni, za kterou by nebylo možné sepsat příslušný dokument a nechat ho čekat na pracovním stole Šokalského.

Světlovlasý nespěchal do domu a užíval si tu malou procházku po sídlišti se svou manželkou. Měl to místo raději, když bylo zapadlé sněhem, protože ne všechny cesty byly vybudované, a tak hlavně na podzim vypadalo jako bahnité oraniště. Pod sněhem působilo upraveně a čistě. Takové, jaké mělo být v budoucnosti.

  „Zítra nebudeš mít volno,“ napadlo černovlasou a podle mlčenlivé odpovědi poznala, že má pravdu. „Sehnala jsem všechno, abych zítra mohla udělat slavnostnější oběd a upéct moučník,“ oznámila mu. „Zoja a Boris si to rozhodně nezaslouží. Tvůj bratr…“

Šokalskij se zastavil a sklonil se, aby ji něžně políbil na rty, čímž ji umlčel. „Pomůžu ti ještě dneska večer s buchtou a sníme ji teplou v posteli,“ nabídl jí s úsměvem. Nevěděl, jak by měl začít, pokud jí chtěl sdělit novinky o jejím bratrovi. Protože možná tomu mohl on sám nějak zabránit, ale určitě si to Zina bude vyčítat.

Černovlasá si ho nespokojeně prohlédla. „Až nás bude bolet břicho, alespoň budu ta, co může zůstat v posteli,“ zhodnotila klidně. Poté se vydala k budově, od které je dělilo už jen několik kroků. „A není doma tvá matka, takže mne z ní nikdo nebude vyhánět.“

„A nikdo večer nebude špiclovat uši, zda se pokoušíme o synka,“ zazubil se Šokalskij a zrychlil, aby jí mohl otevřít dveře. Ovšem okamžik to vypadalo, jako kdyby předpokládal, že ho za těch několik škádlivých slov čeká facka.

Gromov si Rusalku skepticky prohlédl. „Skutečně chceš jít se mnou?“ ujistil se znovu. Ne, že by na tom Kljujev byl tolik špatně, že by s ním nemohl jít. Ale v úvaze, kolik pro něj byl útěk z města náročný, a při připuštění, že se léčil ze zranění, které nakonec se skutečně začalo hojit, aniž by mu otrávilo krev, ale přece to pro jeho tělo bylo náročné, se to zdálo jako špatný nápad. Rudovlasý by ho zdržoval, i kdyby Gromov neměl své nadlidské schopnosti a cestoval rychlostí obyčejného muže jeho věku.

Starší jen pokývl. Nechávat bestii lovit samotnou bylo něco jiného než ji vyslat do vesnice. Kvůli hloupému mýdlu, pálence a všemu užitečnému, co se dalo v chudých lidských příbytcích najít, rozhodně nechtěl obětovat žádný život. A černovlasý by bez Rusalčiny přítomnosti určitě nehleděl na způsob, jakým by se k zásobám dostal. Možná by i upřednostnil ten pro něj přirozený, který by přinášel nejen rychlý a snadný průběh, ale i odměnu v podobě čerstvého lidského masa.

„Jsi si jistý, že zvládneš nejméně tři hodiny chůze sněhem?“ zeptal se znovu Gromov. „V téhle zimě.“

Kljujev znovu pokývl.

Mladší mu věnoval poslední pohled, než vylezl po žebříku do samochodu, aby uzamkl vchod do něj. Stroj stál schovaný mezi stromy, přesně tak, jak je učili za války, aby je maskovali. Z leteckého – kdyby někdo v tomhle počasí létal – pohledu nebyla jejich pozice viditelná, a co se týkalo pěšího průzkumu, vždy se spíše spoléhalo na štěstí, protože stroj nebylo možné zakopat a zakrýt jako tank. V nejlepších podmínkách se dalo najít nějaký přírodní úkryt, ale i v tomhle případě se Gromov postaral jen, jak mohl. Proto stroj odstavili v takové dálce od vesnice.

Seskočil dolů a vytáhl pomocí provazu žebřík, poté ho zajistil a skryl provaz – ten mechanismus znal jen někdo, kdo samochod řídil. Vrátil se za Kljujevem a upravil mu šálu přes obličej, aby sahala až k očím. Rusalka měla příliš delikátní pleť na to, aby chodila v mrazu. Gromov jen doufal, že počasí zůstane dobré, žádný vítr anebo vánice.

„Pojď,“ pobídl Kljujeva nakonec a snažil se určit tempo chůze, které pro něj bylo přirozené. Moc dobře věděl – a Rusalka musela také, protože si prošla táborem –, že každý člověk měl tempo, ve kterém mohl jít i na pokraji sil. V němž využíval energii případného pádu v každý další krok, tudíž nespotřebovával vlastní sílu a šetřil ji. Nebylo moudré ze začátku hnát, protože ke konci by už nebylo odkud získávat další energii.

Držel se vedle svého společníka, a kromě sledování krajiny kolem nich, se díval, zda je v pořádku. Přál si několik prvních metrů, aby se objevily nějaké problémy a Kljujev to musel vzdát. Lépe nyní, než až budou například v půlce cesty, kde nebude možnost se zastavit, protože kdyby ho tam nechal čekat, Kljujev by určitě umrzl. Oba museli zůstat v tomhle počasí v pohybu.

Gromov by možná vybral lepší denní dobu, ale chybělo jim základní vojenské vybavení do sněhu. Tedy kromě jiného, jako byly lže, tak jakákoliv bílá plachta, kterou by se mohli v zimě maskovat. Jejich tmavé kabáty dělaly oba lehce zpozorovatelné i na několik kilometrů, pokud bylo jasno a krajina s dobrou viditelností.

Museli tedy vyjít tak, aby k vesnici došli nejméně za šera, a to bylo riskantní. Z jedné strany, protože dokud šero nebylo, tak je mohl kdokoliv vidět na cestě, pokud by v těch končinách cokoliv pohledával; z druhé strany to znamenalo vracet se v noci zpátky, kdy teplota klesala ještě hlouběji pod nulu.

A to všechno kvůli několika hloupým lidským věcem a Kljujevově umanutosti.

Přestože se Gromov snažil jí jasně popsat, jak cesta bude vypadat, tak měl stále dojem, že to Rusalka nepochopila. Kdyby ano, přece by s ním nikdy nemohla jít! Tohle rozhodně nebyla cesta pro někoho tak křehkého, třebaže poznal, jak klamný je dojem, že je přízračná. Možná by pomohlo, kdyby nebyla tolik hmatatelná, kdyby se skutečně jen vznášela nad sněhem a její nohy by se nebořily do sněhových závějí.

Šli asi hodinu v úplném tichu. Kljujev si vlastně tu cestu nejméně částečně užíval. Bylo to mnohem příjemnější než útěk z města. Rozhodně zatím neměl důvod být tolik ve stresu, jako se musel cítit tam, protože tady mu nic nehrozilo. Poblíž nebyl žádný člověk – a díky Gromovově přeměně to platilo doslova – a zbývala jen ta příjemná námaha, která si brala všechny nepotřebné myšlenky, co ho zatěžovaly. Mohl se soustředit na chůzi a vůbec nepromýšlet, jaká by měla být jeho budoucnost. Navíc v padajícím soumraku stále méně viděl, což mu – i přes zážitky z nedostavěného panelového domu – dávalo pocit, jako kdyby neexistoval ani on, ale hlavně veškerý svět okolo. Tudíž ho nemusel trápit tím, jak neuspokojující vlastně celý jeho život byl.

Z toho klidu mysli a čistě tělesné existence ho vyrušil až Gromov, když promluvil. „Myslíš, že by tě s Toljou čekal lepší život?“ Nejspíše na rozdíl od Kljujeva, druhému muži se v mysli honila spousta myšlenek. Také musel být mnohem ostražitější, protože na něm záleželo, zda do vesnice dojdou. Oba sice znali mapu – přestože nebyla tolik detailní –, ale hlavně měl u sebe kompas a viděl dobře i v přítmí.

Klujev se na něj otočil, jak takovou otázku nečekal. Proč s tím najednou začínal, když celou dobu od toho, co si vložil fotografii ještě v jejich bytě do kapsy, mlčel. Možná do ohně přililo, že mluvil o tom, jak rád by se setkal se sestrou. Snad pojal Gromov pravdivé podezření, že Kljujev není spokojený s jejich vyhlídkami na budoucnost.

Trvalo několik kroků, než ze sebe tiše vypravil: „Záleží…“ Přesto nehodlal pokračovat.

„Na čem vlastně, hmm?“ mladší zněl rozhořčeně a bylo zvláštní, že právě v tom okamžiku působil lidsky, co za posledních několik dní ne. „Na čem vlastně tobě záleží, když si rozmýšlíš, s kým bys chtěl být a s kým ne?“ Počkal, zda nedostane odpověď, pak pokračoval. „Tolja by pro tebe neudělal ani polovinu toho, co jsem udělal doposud já.“

Kljujev zavřel na okamžik oči, v přítmí, v kterém příliš neviděl, na tom tolik nezáleželo. Možná měl na chvíli naději, že když je zavře, všechno zmizí; nebo až je otevře, tak se probudí z tohodle nepříjemného snu.

A vlastně - do jakého rána svého života by se chtěl probudit?

Byl v jeho vzpomínkách alespoň jeden okamžik, z kterého by dokázal vést své kroky tak, aby jeho nynější život byl lepší? Nebo by jen zopakoval všechny chyby; možná jich udělal mnohem víc?

„Však jsem tady s tebou,“ odpověděl nakonec odevzdaně. Nedokázal si vybavit jediný takový den, do kterého by se chtěl probudit. V té chvíli prostě ne. Všechno bylo příliš temné a bezvýchodné.

Gromovovi to nestačilo. Ale přesto mu na to nic neřekl a jen znovu v tichosti pokračovali. Kljujev neodpovídal tak, jak by měl. Nepopíral, že by raději žil s Anatolijem Vasiljevičem; přiznával, že si ho neváží za to, jak pro něj trpěl. A jaký pak byl důvod v tom pokračovat? Nesměl ho poslouchat, protože mu to vůbec nepomáhalo, aby zadržel všechny ty násilné představy, co o něm měl. „Byl to jen sobecký děvkař a opilec.“

Gromov si dokázal živě představit, jak by se jeho zesnulý spolubojovník nakonec k Rusalce choval. Takoví svou ženu bili, i když ji milovali; protože stála mezi nimi a démonem alkoholu. Chtěli po ní moc a dávali jí jen málo na oplátku. Za svůj život potkal mnoho strhaných starých žen, co to trpěly celý život, aniž by si dovolily postěžovat. A Kljujev ve své povaze něco z nich měl. Jurij si byl vědom jeho obětavosti, a co se týkalo Tolji, tak úplné zaslepenosti naivní láskou.

„A to ty nejsi,“ starší to ani nemyslel jako výčitku, spíše jako prosté konstatování.

„To nejsem… možná jsem se změnil v něco jiného než člověka, ale…“

„To, čím teď jsi, je jedna věc,“ přerušil ho rudovlasý, chtěl ten rozhovor ukončit. „Víš, kdy jsem pochopil, že tě nechci svést? Když si mi vyčetl toho svého přítele a že ti má přítomnost ztížila život. A teď to děláš znovu.“ Ani se na něj nepodíval, místo toho sledoval sníh před sebou. „To ty jsi sobecký. Nemůžeš vyčítat tomu, koho máš rád, co pro něj děláš. To ti pak na něm prostě nezáleží. Tolja byl všechno to, co říkáš, ale nevzpomínám si, že by kdy mi vyčetl, že kvůli mně musel tohle nebo tamto. Myslíš, že chci žít s tebou, abys mi stále mohl vyčítat, že jsem problém? Že se jako tvůj problém cítím dobře?“

Černovlasého jeho odpověď zarazila. Opravdu si myslel, že hlavní problém, který Kljujev měl, bylo, že si nemůžou být nyní blízcí kvůli jeho proměně. Nicméně by si nikdy ani nepředstavil, že Rusalka ho odmítla už tak dávno. Protože pak nevěděl, co jí vedlo, že stále byla s ním. Jaký to v tom novém světle mělo důvod?

A proč se vůbec bránit naší přirozenosti? – mihlo se mu hned hlavou.

Ta otázka se rozrezonovala v jeho mysli tak hlasitě, že se rád v tichosti soustředil na cestu a rozhodně nebyl schopen pokračovat v jakémkoliv rozhovoru. Však ani Kljujev nevypadal, že by chtěl na své otázky odpovědi.

Zbytek cesty k vesnici už spolu nepromluvili. Vlastně při nich stálo štěstí, protože narazili na jeden domek postavený mimo místo, kam původně směřovali. Tak se rozhodli, že se nejprve podívají tam, protože to bylo bezpečnější.

Stmívalo se ty dny brzy. Ještě nebyl tak pozdní večer a zdálo se, že v obydlí nikdo není. Za okny se nesvítilo a místo, kde nejspíše parkovaly sáně, bylo i s přidruženou stájí prázdné. Domácí mohli být ještě v práci, však v kolchozech bylo co dělat i v zimě a určitě ve vesnici existovalo i místo, kde se muži scházeli zahřát pálenkou po práci.

Rudovlasý následoval Gromova do domu a byl opravdu rád, že ho našli takto opuštěný. Nemusel se strachovat, že jeho bestie někomu ublíží.

Stavení mělo jen dvě obytné místnosti. Jednu velkou, což byla kuchyně s kachlovými kamny a pecí, na které se dalo spát, o čem vypovídalo několik kožešin. Nikdo nemohl vyčítat Kljujevovi, že by si nejraději mezi ně lehl. Přece jen ho cesta částečně unavila a jakmile se zastavil a vešel do teplejšího prostředí vevnitř, jeho tělo si začalo uvědomovat chlad venku. V jednom z hrnců na plotně byl navařený čaj a ve výklenku v látce zabalený chléb.

Druhá místnost byla malá světnička, postel u stěny, ale místo na svatý obrázek zelo prázdnotou. Klujev přešel k posteli, aby prsty přejel po háčkovaném přehozu. Podle toho, jak byl domek udržovaný a čistý, žila v něm mladá nevěsta, která se o vše starala ještě se snahou a pečlivostí.

„Vezmi nějaké světlé povlečení, ať pro příště máme maskování,“ promluvil na něj Gromov nespokojený tím, jak Rusalka jako kdyby úplně zapomněla, proč tam jsou, si to místo jen prohlížela. Sám vysvlékl povlečení z polštáře, aby do něj jako do ruksaku házel vše, co chtěli vzít s sebou.

Neostýchal se sebrat cokoliv, co mu přišlo, že by mohli potřebovat. I kdyby v tom domě byly nějaké cennosti, ty jej nezajímaly, ale o to cennější potraviny si bez výčitek přivlastnil. Kljujeva napadlo několik věcí, co by se jim mohlo hodit – například šití – a vždy mu chvíli trvalo, než je našel. A možná to byla ta chyba, co je zbytečně zdržela.

Stačilo odejít o několik okamžiků dříve, aby ji nepotkali. Zastihla je, jak vycházeli. Byla to mladá dívka, těžko by se rozhodovalo, zda ještě dítě, nebo už nevěsta. Vlasy měla zahalené v šátku, takže jí v měsíčním světle zářila jen její světlá drobná tvář, která právě působila tolik mladě díky zimnímu ruměnci.

Nestačila vlastně ani vykřiknout, než ji Gromov chytil.

„Nech-,“ dostal ze sebe jen Kljujev a pustil všechno, co držel, aby se sám vydal dívce na pomoc.

Černovlasý ji pevně držel, aby se mu nemohla vysmeknout, přičemž měl jednu ruku na jejích ústech a zakláněl ji hlavu, až se odhalila holá kůže jejího štíhlého krku. Ucukl před svým společníkem jako zvíře, které se nechce dělit o svou kořist. A věnoval mu chladný, možná až výhružný pohled. „Proč bych měl?“

Ano, proč bychom měli?

Kljujev se o krok stáhl. „Protože ji nemusíš zabít,“ zkusil, ale věděl, že tohle pro Gromova nic neznamená. „Protože nechci, abys ji zabil.“

Ať si chce, co chce… proč ho poslouchat? – vysmál se tomu černovlasý v mysli, přičemž nasál vůni té mladé ženy. Její tělo vonělo mírně potem, jak nejspíše bylo náročné sem dojít až z vesnice po celém dnu v práci. A právě to ho ještě více rozrušilo. Živá vůně člověka, důkaz jeho čerstvosti.

„Jurko, prosím,“ vyrušil ho znovu Kljujev. Gromov si ani nevšiml, že jeho jazyk si mezitím našel cestu na tu světlou kůži, aby ženu ochutnal. Jen ji pevněji stiskl, protože se začala ještě více bránit.

Bála se, že ji znásilní a pak zabije? Jak se mýlila!

Černovlasý tak strašně moc toužil se tomu konečně poddat. Ale zároveň před Rusalkou nemohl. Kdyby to udělal před ní, a ne někdy potají, nikdy by mu to neodpustila. A on přitom o ni nechtěl přijít, stejně jako nechtěl, aby všechno, co prožil ve válce a smrt jeho dětí, bylo zbaveno smyslu.

Co je ti do něj? Hmm? Když ti řekl, že tě nikdy milovat nebude? Tak proč se kvůli němu tolik bráníš?

Gromov na okamžik ztuhl. Úplně se mu podlomila kolena, jak silný ten hlas v jeho mysli byl. Jako kdyby se kyselina vžírala do jeho mozku, tak nelítostně zaútočil na jeho vědomí. Ale zarazilo ho něco jiného – doposud nikdy se nestalo, že by k němu jeho vnitřní hlas promluvil, jako kdyby nebyl on! Lépe řečeno oni, jednotná bytost.

Nechal tu ženu, aby se mu vysmekla a zůstal stát na místě.

„Běž do domu a nevycházej,“ poručil ji Kljujev. Sám připravený, že se bude muset nějakým způsobem vypořádat s bestií, nad kterou už úplně ztratil moc. Přesto věnoval okamžik tomu, aby poblíž ležícími neckami zamezil otevření dveří, za kterými žena zmizela. Nepotřeboval ani ji, ani nikoho, pro koho by mohla běžet do vesnice.

No tak! Vem si ho! Konečně si ho vem, jak on by se ti nikdy nedal! Dělej! Maso Rusalek je delikatesa. Ochutnej! Přece to chceš…

Gromov vykřikl, rázně zakroutil hlavou, přičemž ji svíral oběma rukama. Tak se nemýlil! Skutečně to byla nějaká cizí entita, co ho chtěla ovládnout! A teď se konečně projevila! Aniž by si toho skutečně všiml nebo si to uvědomil, tak celou tu dobu ho sžírala zevnitř, a on by jí nakonec přenechal své tělo, zmizel by v ní, jako kdyby byl jen nějaký přelud, co se může rozplynout.

Ale on byl člověk.

To málo, co z něho zbylo, bylo lidské!

Zhluboka se nadechl, jako kdyby se mu nedostávalo kyslíku, a se vším vypětím se soustředil na to, co se dělo kolem něj, aby tak přestal vnímat to, co se dělo v jeho mysli. Nevěděl, jak se dostal na kolena, a kolik času uplynulo. Kljujev stál naproti němu a jen ho vyděšeně pozoroval, protože netušil, jak by na něco takového měl reagovat.

Když sundal ruce ze své hlavy, zjistil, že se třesou. A nebyl si jistý, zda vypětím mysli, nebo chladem.

„Měli bychom jít,“ zašeptal Kljujev, jakmile se na něj upřely Jurijovy modré oči. Protože ten pohled byl ten nejvíce lidský, jaký u něj viděl v posledních měsících. Nerozuměl tomu, co se s druhým dělo. Ale zdálo se, že nakonec vyhrála ta část, která nechtěla zabíjet. Musel sesbírat veškerou svou odvahu, aby se k němu vydal a nabídl mu ruku.

Pomohl mu na nohy, a protože to Gromov potřeboval, nechal ho do sebe opřít. „Nejsem to já, nejsem to já…“ zašeptal naléhavě mladší, jako kdyby se domníval, že tomu Kljujev bude rozumět. Ale nebylo tomu tak, přesto to na sobě nedal znát.

Gromov jej objal a plně se do něj opřel, jak moc potřeboval utěšit. Jako kdyby ho Rusalka mohla před vším ochránit.

Kljujev si domyslel, že zvuk, který slyší, je otevírání okna z druhé strany. Jak žena uvězněná v domě se rozhodla skrze něj utéct. A rozhodl se, že bude nejlépe na to upozorňovat – však co více provokovalo lovce, než když kořist byla v pohybu! Zřejmě jí nechal schválně náskok, než se přece jen od Gromova odtáhl.

„Musíme jít,“ oznámil mu. „Zvládneš to?“

„Ale… nejsem to já…“

„Psst,“ položil mu dlaň v palčácích na ústa, „promluvíme si, až budeme v bezpečí. Ano?“ Zůstal se mu dívat do očí. Byly v tom okamžiku tolik plné citu, zmatené, lidské, až se zdály krásnější než kdykoliv předtím. Muže s takovým pohledem by mohl milovat.

„Se mnou nemůžeš být v bezpečí…“

Rudovlasý zakroutil hlavou. „Jsem.“ Poté se od něj vzdálil, aby mohl pobrat věci. „Musíme jít.“

Gromov zcela mechanicky – jak sám nebyl rozhodnutý, zda to byl dobrý nápad, a co by vlastně teď mohl dělat – udělal to samé. Šel dva kroky za Kljujevem a snažil se všímat všeho, co bylo okolo něj, aby se náhodou nevrhl příliš hluboko do své mysli. A znovu nebyl konfrontován s entitou, co nad ním chtěla převzít moc.

Ty tři hodiny cesty zpátky byly nejhorší, jaké zažil. Nikdy se necítil unavenější, protože celou tu dobu se jen snažil – třebaže nevěděl jak –, aby nepřišel o nadvládu nad svou myslí a tělem; aby zůstal sám sebou, dokud o tom všem neřekne Rusalce.

Zaslepen vírou a toužíc po naději. Přestože rozum by mu řekl, kdyby jej poslouchal, že není ani jediný důvod, aby mu zrovna Kljujev z toho dokázal pomoci.    

Zinaida se nespokojeně protáhla a položila se na postel tak, jak byla v domácím oblečení. Z dlouhého stání v kuchyni a vaření ji bolely záda. Možná už se částečně začínal ozývat její věk. Nebo jí jako Rusalce vlastně cokoliv lidského mohlo nakonec nesvědčit. Jiná strava a jiný způsob života – všechno se na jejím těle mohlo stejnou měrou podepisovat ve zlém, jako jí i pomáhat. Sama za ta léta věděla o některých potravinách nebo místech, kterým se bylo lepší vyhýbat. Patřilo tam i to Štěpánovo věčné kouření, které muselo ubližovat i jemu.

Její manžel se k ní po chvíli připojil. Na talířku si nesl kousek buchty a v ruce velký hrnek s mlékem. Trochu s obtížemi za sebou zavřel a zamkl, než si vše odložil na noční stolek a posadil se vedle ní na postel. „Unavená?“

„Bolí mne záda a nohy,“ odpověděla mu popravdě.

Štěpán se přesunul na postel do kleku, aby jí mohl zvednou nohy a opřít si je o rameno. „Mělo by pomoct dát si je nahoru,“ vysvětlil. Zinaida nad ním jen zakroutila hlavou, ovšem nechala ho, aby si dělal, co chce. A to i když jí zbavil silných nadkolenek a začal prsty masírovat její chodidla. Zavřela nakonec oči a ruce si položila na břicho, jak si rovnala záda.

Nechtěla si stěžovat na svou práci, i když byla pravda, že přestože měla jasně danou pracovní dobu a nejednalo se o nic náročného, zrovna ten den byl jeden z těžších. Musela suplovat za chybějícího učitele, a protože neměla přípravy, ani o přestávkách se nezastavila, pak ještě sháněla všechno potřebné na zítřejší oběd. Nedalo se to srovnat s tím, co dělal její manžel, nebo ti pracující v průmyslu a výrobě. „Docela to pomáhá,“ přiznala a zahýbala prsty.

„Pak ti ještě namasíruju záda,“ slíbil.

„Vynahrazuješ mi zítřek?“ Otevřela znovu oči, aby si ho mohla prohlédnout. Něco na jeho výrazu jí prozradilo, že má nejméně částečně pravdu. Znala ho dost dobře, aby v něm dokázala do určité míry číst, i když se snažil působit jinak, než jaká byla skutečnost. Možná na ni neplatily jeho špiónské triky, nebo je jednoduše v její přítomnosti nepoužíval. „Co mi tajíš?“

Šokalskij si nemyslel, že dokáže najít vhodnou situaci, aby začal s novinkami o jejím bratru. A neměl v úmyslu je před ní skutečně tajit, to by ničemu také nepomohlo. Pohladil ji po lýtku, než si povzdechl a odpověděl: „Netajím, jen nechci, aby sis dělal starosti.“

Zinaida přesunula své nohy, aby se mohla posadit. Vážně to na jejich únavu pomohlo, když je měla chvíli nahoře, protože takhle dole už znovu nebolely, a přestože to byl docela zvláštní pocit, co je zaplavil, nebyl nepříjemný. „Štěpo,“ zamračila se na něj, protože pro takovou odpověď si začala dělat opravdu velké starosti. Napadlo ji hned několik pohrom, co se mohlo stát. „Co se děje? Jestli sis něco způsobil užíváním těch stimulantů nebo se ti stalo v práci…“

Světlovlasý zakroutil hlavou. „Tvůj bratr,“ přerušil ji tiše, „utekl pravděpodobně s tím nakaženým ze Stalingradu. Ještě je nenašli. Mají jeden z těch stavebních strojů a v téhle chvíli nemáme nikoho, kdo by je mohl hledat. Teda… ty stroje se používaly za války, takže jsou nebezpečné. A nemáme žádný vhodný stroj, ani posádku do něj, abychom je za nimi mohli poslat. Navíc to není úplně v mé režii a bylo by nápadné, kdybych se o to moc staral.“

Černovlasá chvíli vstřebávala informace, než kývla a zeptala se: „Myslíš, že můj bratr je nakažený?“

Šokalskij si skousl ret, protože nevěděl, co by na to měl odpovědět. „Nevíme o tom muži, s kterým je, jestli je opravdu nakažený. Sice se Klju- chci říct Listij zmiňoval o tom, že zná někoho nakaženého. Ale nechovali se ani jeden podle vzorce, na který jsme zvyklí. Nikdo v jejich okolí – pokud víme – nebyl pokousán, při útěku postřelili strážné, a to ještě spíše tak, aby neohrozili jejich životy.“ Nevěděl, zda Zinaida rozumí, co to znamená. „Podle doby, před kterou jsme si s Listijem volali, už by ten nakažený, o kterém mluvil, musel být buď ve stádiu umírání při horečkách, takže by nebyl schopen útěku; nebo projevoval takové chování, že by stráže pokousal, a i kdyby k tomu nedostal příležitost, tak by se rozhodně nezajímal, zda přežijí.“

„Ale…?“

„Nevím, proč by jinak utíkali, protože Listij se jako soudruh Kljujev velmi dobře začlenil,“ zahrnul ji do všeho, o čem přemýšlel. „A pokud ten muž, s kterým je, je nakažený. Tak pravděpodobnost, že se nakazí je opravdu velká. Může ho samozřejmě pokousat. Nebo hůře… A i kdyby byl v nějakém mezistádiu, o kterém my nevíme, tak je pravděpodobné, že ta nákaza se šíří i jinak… například pohlavním stykem.“ Pohlédl Zinaidě do očí, protože od ní měl informace, že by pro něj Listij byl lepší manželkou, tedy také preferoval muže stejně jako Štěpán. „Ale o tomhle víme jen málo, protože většinou jsou nakažení ve stádiu, že by spíše trhali z jiných maso, než by s nimi měli styk.“

Zinaida si složila ruce na klíně. „Kdybych mu předtím nevmetla do tváře, jak se mám dobře, určitě by alespoň uvažoval o tom, že tě poslechne,“ přiznala kajícně.

„O tom to není,“ zakroutil hlavu mladší, než se přesunul, aby ji mohl obejmout kolem ramen a políbit do vlasů. „Nemohli jsme pro něj udělat víc, protože i tohle málo… vůbec, že ho máme ve spisech, je pro tebe nebezpečné.“ Opřel si hlavu o tu její a pokračoval téměř neslyšným šeptem. „Když se zjistí, že jsi Rusalka, budou tě vyšetřovat… a zjistí se mnohem víc. A pak…“ Pevněji ji sevřel. „Pokaždé, když se objeví jeho složka, bojím se, že si vás někdo spojí dohromady. Jste si podobní. A pokud by to třeba Saškovi došlo…“

Černovlasá se do něj opřela. Teď ji vůbec nezajímalo její bezpečí. Možná protože nebylo více bezpečné místo než právě náruč jejího manžela, v které byla. „Kdybych ještě někdy dostala příležitost mu pomoci, udělám to i na svůj úkor. Protože kolikrát jsem volila sebe na ten jeho?“

Šokalskij si ji přetočil tak, aby ji mohl úplně obejmout. Nemohl se s ní o tom přít, přestože s tím nesouhlasil. Vlastně neexistoval nikdo, koho by pro svou ženu neobětoval, pokud by to situace vyžadovala.