[FranXX] Klec dospělosti

Lítám mezi jednou prací a druhou, kde jedna si vyžaduje delší dopravu, a rodinnými problémy. Nemám čas na nic, jsem ráda, že nestíhám cítit cokoliv; nejsem ráda, že se mi rozpadá tělo, ale to se mrtvolám stává... ale třeba se to srovná (zarovná, až klesne hlína na mém hrobě! xD). A kdyby nesrovnalo - v říjnu jsou Dir en grey... tak to dotáhneme alespoň tak daleko, ne? Byla bych ráda, kdyby Diru z hrobu vytáhli více starých známých.

Takže... se nedivte, že nepíšu. Na Těžkopádné nemám vůbec čas... a tohle... proč tohle vniklo?! Asi jsem měla potřebu si povídat. Původně to mělo být PWP k téhle povídce. Co to je? Posuďte sami.

Pár 080/024.

Zakuro od Dir en grey, protože se to i celkem hodí? 

Klec dospělosti

080 seděl na zemi u postele v opuštěném pokoji, který před časem našli společně s 043, ale řekli o něm jen svým partnerům, aby tam mohli mít soukromí od ostatních. Lakoval si nehty a poslouchal tichou hudbu, která se linula ze zařízení, které objevili v ruinách starého lidského osídlení, a byla potřeba ho napojit na vlastní přenosný zdroj energie. 024 mezitím ležel na posteli a už chvíli si prohlížel fotku pravděpodobně mrtvé posádky, která je předcházela, a právě v těchto ubikacích bydlela.

„Aryu?“ zašeptal černovlasý a otočil se na druhého, i když mu ostrý zápach laku na nehty nedělal příliš dobře. „Co tě první napadlo, když ses podíval na tuhle fotku?“

080 se trochu nechápavě ohlédl po svém partnerovi, jako kdyby to muselo být jasné. „Že zemřeli? Že tu byli před námi a zemřeli… a my… můžeme také,“ odpověděl pak. „A nezbude po nás nic víc než fotografie beze jmen v pokoji plném pavučin.“

Jeho partner se jen bezděky rozhlédl – prach a pavučiny byli důvodem, proč 103 do těch prostor původně nechtěl chodit. Ale teď už to tam vypadalo lépe. Ta myšlenka se nejspíše usadila v hlavě 024, aby potlačil jeho vlastní myšlenky, co se mu honily hlavou, když se na fotografii díval.

Přesto světlovlasý na jeho reakci čekal, dokonce zašrouboval lak a celý se na něj natočil. „A tebe?“

Mladší si povzdechl a znovu se zadíval na fotku. „Co když nezemřeme?“ šeptl. Přivřel oči, zadíval se do stropu, vlastně hledal cokoliv, co by odvedlo jejich pozornost kamkoliv jinam, aby dál nemusel sdělovat, co právě cítí. Přesto si nemohl pomoc. „Co když všechno přežijeme a dospějeme? Budeme žít ve sterilních městech, v manželství s někým, s kým se nebudeme ani bavit, a všechny pocity, co máme, nahradí hadička zavedená do žil, která nám bude udržovat hladinu štěstí?“

Přesně takový byl obraz měst, které bránili. Oni – dospívající děti – mohli jako jediní řídit stroje a chránit dospělé. Ti žili ve dvojicích v neosobních domech, náplní jejich dne byla práce (vykonávali pozice, které od nich vyžadovala společnost), nestýkali se s žádnými jinými dospělými, než se svými manželi nebo manželkami, ale ani s těmi za den neprohodili více než – přinejlepším – několik strohých vět. A tyhle jednotvárné jejich dny byly zakončeny napojením na přístroje, které jim vyrovnávaly všechny potřebné látky v těle, aby se cítili v normě.

Světlovlasý si ho chvíli prohlížel, než jej pohladil po vlasech a vylezl si za ním na postel, aby se k němu přitulil. Díval se z boku do jeho tváře a hladil ho po spodní čelisti palcem. „Raději bys zemřel?“

024 zavřel na okamžik oči. Bylo mnoho okamžiků, kdy by raději zemřel… vlastně se smířil s pocitem, že je v kleci života, z níž o své vůli nemůže utéct. Cítil se povinován vydržet z vděčnosti, že dostal šanci stát se řidičem. A v neposlední řadě se objevil 080, kterému dal slib, že s ním navždy zůstane.

Ale jak s ním mohl navždy zůstat, pokud je oba čekala dospělost?

080 si od něj vzal fotku, aby ji odložil, a přesunul se tak, aby byl nad ním. Držel se na všech čtyřech, aby na něm neseděl, protože si nebyl jistý, jak skutečně zahojené vše v jeho rozkroku bylo. 024 byl v tomhle ohledu přecitlivělý. Ale možná se mu to ani nedalo vyčítat…

Vzal ho za bradu, aby si na něm vynutil pohled, přičemž sám na něj shlížel s něčím, co tmavovlasému připomínalo panovačnou královnu. 024 miloval tenhle jeho pohled – udělal by vše, co by světlovlasému na očích viděl.

Ale proč by vůbec musel 024 odpovídat? Proč pokračovat v rozhovoru? Když si místo toho mohl prohlížet krásnou tvář svého partnera… Většinou mu připadalo, že mluvení o pocitech všechno jen zhoršovalo, a často vlastně ani nevěděl, co by o nich měl říct. Někdy čistě cítil a rozum nedokázal ani identifikovat co, už vůbec ne odhalit důvod proč a přikázat, aby se jeho city umírnily. A někdy měl dojem, že už dávno zemřel a jako mrtvola už žádné pocity nemá.

„Ne hned,“ šeptl nakonec 024. „Já nevím. Chtěl bych… spoustu věcí, a pak bych nemusel… zemřít. Ale to všechno – prostě a nakonec – není možné. A když nezemřu… tak nebudu moct splnit ani slib, co jsem ti dal.“ Opatrně se natáhl, aby mu urovnal pramínek vlasů za ucho a lépe viděl do jeho obličeje. I takto bez líčidel a se svou přirozenou barvou očí se na něj nemohl vynadívat. „Když budeme dospělí, budu tě muset opustit. A všechno to ostatní. Ničeho z toho se nechci dožít.“

080 se sklonil, aby spojil jejich rty. Nejspíše nakonec k tomu nebylo, co více by mohl říct. Oba věděli, jak život dospělých vypadal. A jejich každodenní válka přece jen nakonec vyznívala jako lepší alternativa bytí. Dokud mohli prožívat a věnovat se tomu, co je zajímalo, život i v těch nejhorších chvílích byl natolik snesitelný, že nepotřebovali dostávat látku štěstí přímo do žíly. Měli své sny a šťastné vzpomínky, které takové zásahy přirozeně nahrazovaly. A kdyby nic jiného: byli rádi, že ten druhý stále žije a že s ním mohou být – to bylo nad jakoukoliv umělou výživu nálady.

„Slib mi,“ zašeptal světlovlasý mezi polibky, „že pokud zemřeme, budeme navždy spolu v tom dalším životě.“

024 si ho stáhl více na sebe a objal ho. „Navždy,“ slíbil. Dlaněmi si našel cestu pod jeho košili od pyžama na holou kůži. Cítil pod prsty známé vibrace jejich společné energie a jako vrnění kočky to uklidňovalo jeho úzkostlivý strach z dospělosti. „Vždy udělám vše, co bude v mé moci, abychom mohli být spolu.“

Světlovlasý se trochu posunul dozadu, aby si přece jen mohl sednou na jeho stehna a na okamžik se narovnat. Sundal si košili. Stejně tak si k sobě vytáhl druhého, i jeho zbavil svršku, než ho znovu nechal se položit na záda.

Nebylo to poprvé, co 024 viděl svalnatější ramena svého partnera a jeho viditelně se rýsující svaly na prsou, ale i tak ho ten pohled rozechvíval. I když si nebyl jistý, jakým způsobem – a zda vůbec – by se druhého měl dotýkat, aby mu to bylo příjemné. Způsob, jakým se řídily stroje, byl dán předpisy (které porušovali), ale dotýkat se někoho mimo ně už se zdálo jako neprobádaná nová země s neznámými zákony. Přesto to konejšilo, jakkoliv rozbolavělou duši.

Světlovlasý na něj shlédl se spokojeným samolibým úsměvem, než se sklonil, aby se znovu mohl vpít do jeho rtů. Přestože se 080 rád líbal a málokdy vynechal příležitost, tyhle polibky byly jiné než ty před ostatními z jednotky. Dostával se jazykem hlouběji do úst svého partnera a tentokrát nikam nespěchal.

024 vzal druhého za boky, a přece jen si ho stáhl do svého rozkroku. Cítil všechno vzrušení, jak se hromadí v jeho podbřišku, aby oživilo jeho chybějící mužství. A přestože ten reálný pocit jeho absence zklamal a všechny požitky dělal neúplné, představa, že by se o něj takto 080 otíral ho rozechvívala. Takže si ho stahoval do klína dlaněmi na jeho bocích a naváděl ho, aby se o něj otíral.

 Starší se postupně přesunul s polibky na krk tmavovlasého, aby ho do něj začal jemně kousat, přičemž se usmíval do jeho kůže, protože 024 měl pro tohle slabost. Přerývaně dýchal a téměř nahlas sténal.

Sám mezitím začal znovu bloudit dlaněmi po těle světlovlasého. A přestože se vyhýbal vlastní nahotě, tak ho rozčilovalo, že mu vadí nějaká látka kalhot, aby si mohl užívat hýždě svého partnera. Protože dotýkat se jeho holé kůže bylo přece lepší než všechno řízení v kombinéze.

Nakonec se rozhodl, že obrátí jejich pozice, aby na zádech ležel starší a on klečel mezi jeho stehny. Odtáhl se na tak dlouho, aby mu mohl stáhnout kalhoty. A pak ještě na další okamžik, v kterém se kochal tím pohledem.

080 měl nedolakované nehty, a to byla jediná – když se odmyslely odbarvené vlasy – nepřirozenost na jeho těle. Ležel před 024 ve vší své přirozené kráse a mohl se zdát jako zcela obyčejný, kdyby mladší nemiloval každý jeho rys. Nikdy předtím se příliš nepozastavoval nad krásou, protože to byla povrchní otázka očí; ale když ji vnímal srdcem, když to byla kombinace jeho strachu o blaho 080, jeho něhy, radosti z každého dne s ním a potřeby, aby v jeho životě zůstal, pak krása bytosti, co ležela před ním, procházela celým jeho tělem jako samotná podstata bytí. Dovršené jsoucno.

024 se vrátil boky mezi stehna světlovlasého a přesunul se, aby byl nad ním. Stáhl si ho tak, aby jeho hezky tvarového hýždě měl ve svém plochém a neúplném rozkroku, přičemž se znovu natáhl pro polibek. Vycházel boky vstříc tělu druhého v pravidelném tempu a nechal ho, aby si navedl jednu jeho dlaň ke svému mužství.

Mladší věděl, že jsou jeho doteky nejisté a nemotorné, a strach, že druhého zklame nebo se před ním ztrapní, mu pulzoval myslí; ale způsob, jakým se tělo pod ním dožadovalo víc, se mu líbil příliš, než aby přestal. Přestože on sám cítil jen počátky skutečných pocitů, začínající představu o tom, jak by se sám vzrušil a jaké by to bylo, kdyby byl stimulován.

Zažíval stejnou frustraci, když řídil. Celým jeho tělem putovalo vzrušení do podbřišku, ale nemohlo být ukojeno, protože k tomu mu chyběl nástroj. A tak měl jen tyhle intenzivně začínající, ale pak se rozptylující pocity slasti; a svého partnera, který to vše prožíval zcela a kterému to 024 chtěl způsobovat.

Světlovlasý se celý pod ním svíjel a nahlas sténal, až se mladší bál, že je někdo uslyší a při téhle jistě nepřípustné činnosti přistihne. Přestože si 024 užíval, co druhému způsobuje, pro to, jak málo se do toho mohl on sám zapojit, mu to chvílemi připadalo zdlouhavé. Na jednu stranu chtěl, aby takto jeho a plně v moci byl 080 už navždy, aby to byl jen on, kdo mu dokáže způsobit takovou slast; na druhou ho to neustále napětí frustrace, že sám z toho nemůže získat více, vysilovalo a chtěl, aby to již skončilo.

080 nakonec vyvrcholil do jeho ruky.

Tmavovlasý se položil na postel vedle něj a pozoroval druhého, jak rozdýchává orgasmus, který prožil. Bříšky prstů opatrně přejížděl po jeho těle a kochal se, jak je krásný. Nadechl se, jak mu chtěl říct, že ho miluje a kolik pro něj znamená, že je tím jediným důvodem, proč stále žije… ale nakonec si ho jen přitáhl k sobě a zavřel bolestivě oči.

Někde mezi tím, jak moc byl šťastný, když s ním mohl být, a jak ho miloval více než sebe, byla hluboká rána vlastní mizérie, v které se ocitl po nehodě – nebo už se s ní narodil – a nechtěl, aby 080 otrávila.

Světlovlasý se k němu přitulil a políbil ho na bradu. Zažil už i intenzivnější spojení v přechozí jednotce, ale o tom nechtěl přemýšlet. Teď a tady měl mnohem víc – bytost, která ho nikdy neopustí a udělá pro něj vše. Toho si chtěl vážit a nevzpomínat.

„Dal bych si cigáro,“ šeptl nakonec, ale naproti svým slovům se jen k druhému více přitiskl a také zavřel oči. Čas byl proti nim, doslova každý okamžik je posouval směrem k dospělosti a vše, co mezi nimi bylo, muselo skončit; cigareta mohla počkat.