Těžkopádní pro lidské - 24. kapitola

Ojedinělý čtvrtek, v kterém to tady vychází. xD

Nicméně - nebudu slibovat nějakou větší pravidelnost (děje se toho spousta a D už dávno došla životnost), ale mohlo by se stát, že přece jen se vydávání zrychlí... i když... tohle mi leželo přes týden "na stole", než jsem to po sobě vůbec přečetla, tak moc asi zdvihat naděje není dobrý nápad.

Přeji příjemnou četbu, kdyby se tu ještě někdo zastavil kvůli téhle povídce.

Máte něco, co byste chtěli do bonusové kapitoly?

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

úvod | 23. kapitola | 25. kapitola

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

[24. kapitola]

"Štěpo? Štěpo?!"

Šokalskij vzhlédl až ve chvíli, kdy se jeho bratr pohnul, aby mu zamával rukou před obličejem. Zamrkal a podíval se na něj. "Ano?" Pohledem putoval k cigaretě, která mu skoro celá dohořela mezi prsty a zanechala za sebou popel na ubrusu. Típl nedopalek do popelníku a protřel si tvář dlaněmi.

Boris si povzdechl. "Sedíš tu a nic nevnímáš."

Mladší kývl. Už si to také uvědomil. Znovu shlédl na popel od cigarety. "Zinečka mi vynadá," okomentoval to, přičemž přemýšlel, jak z bílé látky popel dostat, aniž by to zanechalo šmouhu. Podal si hrnek s čajem a vstal. "Vem ty věci, zkusím to setřepat."

Jeho bratr udělal, co se mu řeklo, přičemž ovšem Štěpána nepřestával pozorovat. Za dobu, co s nimi bydlel, si všímal různých změn v jeho chování, a tohle dlouhé zamyšlení určitě značilo nějaký problém; o to horší, co se o něm druhý odmítal bavit a místo toho věnoval takový důraz na čistotu ubrusu.

"Máš obavy o Zojku?" zeptal se ho po chvíli, kdy mladší už zvládl vyklepaný ubrus znovu zarovnat na stole a dalo se tam vše zpátky naskládat. "Přes den měla trochu zvýšenou teplotu, snad nikde nechytila..."

"To má z toho, jak se propadla do řeky, to nic nebude," přerušil ho. Možná se choval příliš necitelně, když druhý nevěděl, že žádná epidemie nějaké chřipky a nebo nachlazení ve skutečnosti není; ale v první chvíli si to neuvědomil. "Snad to vyleží do pondělí. Kdyby nešla do školy, museli bychom ji vzít k lékaři..."Šokalskij upřímně doufal, že tak daleko to nedojde. První, na co pověřil Zinaidu, aby se podívala, byly nějaké známky po napadení na těle jejich nevlastní dcery, aby vyloučil to nejhorší. Nicméně to neznamenalo, že by ji k lékaři bral rád – mohl si udělat špatný úsudek, a pak by nebylo snadné Zojku ochránit před celou karanténou, co byla předepsaná.

Boris mu nijak neodpověděl, přestože si o celé situaci myslel svoje. Postřehl tu jistou absenci zájmu o zdraví dcery, ale možná se to přece jen dalo vysvětlit tím, že nakonec nebyla jejich. A on celkově všechno, co se mu nezdálo, na to odteď mohl svádět; nebo si i takové případy domýšlet. Ta informace ho nejspíše zasáhla víc, než si byl ochoten připustit: lhát mu nakonec mohli i ve všem ostatním a to k celé své rodině cítil sympatie, jaké rozhodně neměl, když od její tehdejší podoby odcházel.

Nicméně si díky tomu mohl být jistý, že mladšího tíží něco jiného. Chtěl se ho na to zeptat, ale nevěděl jak. Jejich vztah nebyl špatný, ale rozhodně se sobě neměli povinnost svěřovat.

Šokalskij nakonec dopil čaj, ale od stolu nevstával. "Zojka bývala hodně nemocná," řekl, i když v jeho hlase bylo něco nepřítomného a monotónního oproti tomu, jak většinou mluvil o své rodině se spoustou něhy a lásky, "byla podvyživená, když jsme ji brali ze sirotčince. Ale už se spravila, je hrdá komsomolka a trocha ledové vody ji nepoloží."

Poté vstal a odnesl hrníček od čaje do dřezu, aby ho tam položil. „Půjdu zaklepat na Zinu, aby si pospíšila s koupelí,“ prohodil a ještě se na svého bratra otočil. „Měl bys jí udělat radost a dneska se taky pořádně vydrbat, má pro tebe nachystané i čisté povlečení.“

Boris se podíval na své ležení, které už rozhodně nemělo tak bílou barvu, jako když ho dostal. „Však ještě není potřeba ho měnit.“

Mladší nadzvedl obočí, ale nechal to být. Sám si zvykl, že se kvůli Zinaidě musí udržovat ještě o něco více čistý a upravený, než měl ve zvyku. Ty její prvotní poznámky o jeho vůni bral jako urážku a dodnes je soudil se zahořklostí. Teď se mu to vybavilo, když si uvědomil, jak nepřitažlivý pro ni musí být jeho bratr – byl zarostlý a umýval se spíše sporadicky. Šokalskému to zase tak hrozné nepřišlo: hlavně jeho vzhled mu nevadil, neměl problém s muži, co vypadali jako muži. O nějakém zápachu si nebyl jistý, zda je schopen mluvit, protože nedokázal rozhodnout, zda cítí v bytě psa nebo jeho páníčka. A chudák Zinaida ani nemohla pořádně větrat, když venku mrzlo a teplárny plnily své povinnosti sporadicky.

Opravdu se teď chovala jako skvělá manželka. Ani slovem si nakonec na Borise nestěžovala, přestože Štěpánovi – a nikomu také nemohlo – neuniklo, že jeho hygiena lovce z divočiny není ten jediný problém. Věděl o něm, že pije, a byl si vědom i toho, jak Zinaida nesnáší takové muže, ještě když jim pomalu nesahá ani po ramena.

Zaklepal na dveře od koupelny a opřel o ně hlavu. Přesně tam celý jejich příběh začal. „Pokud ještě chvíli budu muset čekat, půjdu spát neumytý a sám,“ poškádlil ji přes dveře.

Zinaida téměř ihned otevřela a ukázala se mu v županu, ale jen s polovinou natáček ve vlasech. „Vana je volná,“ poznamenala a přitiskla se více na umyvadlo, jako kdyby mu chtěla udělat prostor, aby se tam dostal.

Šokalskij se začal svlékat na chodbičce, protože v koupelně na to teď nebylo dost místa, přičemž si neodpustil tichou poznámku. „Nejvíce mne na ženách vzrušují natáčky.“

Černovlasá ho sjela pohledem, jak byl polonahý, ale nic neodpověděla. Místo toho se vrátila k namotávání pramenů vlasů, aby potlačila jejich přirozenou rovnost. Trochu se jí zvedly koutky úst, když se její manžel přece jen kolem ní protahoval do vany. „Nepůsobíš, že bys měl s nočním vzhledem své ženy nějaký problém.“

Všechno mezi nimi bylo najednou tak klidné a obyčejné, jako kdyby se mimo zdi jejich bytu nerozpadal známý svět a sám světlovlasý na to nereagoval bezcitným posíláním na smrt.

Objal ji zezadu a vtiskl jí polibek na spánek. Poté si je oba prohlédl v zrcadle. Slušelo jim to spolu, stále byli krásný pár, a dokonce již vymizela jistá strnulost, když byli blízko sebe. „Měli bychom se nechat vyfotit... rodinnou fotku i se Zojkou,“ napadlo ho. Po takovém životě toužil, v kterém by si sám tvořil starosti na úrovni rodinného focení a výletů. „Někam jsem založil naši svatební fotografii, kterou jsem u sebe nosil.“

Zinaida si jejich odraz také prohlédla, poté se natočila a políbila ho na tvář. „Měl bys být více doma, aby sis mě nemusel s sebou nosit na fotografii,“ poznamenala, než se usmála. „Nechám Zojce ušít nějaké hezké šaty a zařídím fotografa.“

„Nechej ušít i pro sebe,“ pobídl ji a usmál se, „musím si vás rozmazlovat obě.“ Rád svou ženu oblékal a před všemi se chlubil, jak je krásná. „Až bude chvíle, seženu nám lístky na balet, abys nemohla namítat, že nové šaty nevynosíš.“

Od toho, co Kljujev sám absolvoval cestu na železniční stanici a přes ni poslal telegraf svému bratrovi, to bylo už počtvrté, co se stroj při chůzi najednou zakymácel a zůstal stát na místě. Poprvé si toho ani pořádně nevšiml.

Byl unavený z cesty a po několika dnech, kdy jen přemýšlel, co vlastně by bratrovi měl poslat a stresoval se nad tím, jak jeho samostatná mise bude vypadat, přivítal tvrdý spánek. Všechno šlo překvapivě hladce. Vybrali nádraží, které nestálo přímo v městě a tudíž nebylo tolik hlídané. Přišel tam zabalený do oblečení, tudíž ho nikdo nemohl poznat, ale na druhé straně ani nebudil podezření, protože všichni, kteří se tam potřebovali dostat z okolních vesnic, se museli proti mrazu nastrojit stejně. Možná by jej přece jen kontrolovali, nějakého policisty si všiml, že hlídá nástupiště; ale o posílání telegramů se nikdo nestaral. Obstaral to a šel. Nikdo neměl důvod ho sledoval, a doufal, že nikomu takový stručný telegram – však se taky platilo za každé slovo – nebude připadat podezřelý. Takže když se poprvé stroj zasekl, možná se tím jakoby nárazem napůl probudil, ale jen se přetočil na druhý bok a znovu usnul.

Druhé a třetí zaseknutí přišlo, když se ho učil řídit. Gromov byl klidný a uklidňoval i jeho, že je něco takového normální. Každý řidič se musel se strojem sžít a to chvíli trvalo. Třebaže chůze byla pro lidské bytosti a zvířata nejpřirozenějším způsobem pohybu z místa na místo, tak reálně nebyla to nejideálnější – proč by také jinak měla auta kola a tanky pásy? Bylo potřeba mnohem více, než jen vědět, kterou pákou se zařazuje přední chod, kterou zadní a co za ovládání stroj nabízí dál. Hlavně v terénu se muselo s kolosem pohybovat s umem, jako kdyby řidičovo tělo bylo součástí samochodu, jako kdyby stroji a člověku patřilo jedno jsoucno.

Kljujev jako Rusalka byl zvyklý na lehkost a ladnost svého těla, třebaže si užíval sílu stroje, tak naučit se počítat s jeho těžkopádností potřebovalo čas. A tak se skutečně nebylo čemu divit, že se mu stroj dvakrát zasekl. I když jej to nejméně poprvé vyděsilo, protože se tak nebezpečně zakýval, až hrozilo, že spadne. Gromov ho odstrčil a zatáhl za ty správné páky, že nakonec se taková pohroma nestala. Ale i přesto trvalo několik pokusů, než byl Kljujev opět ochotný si sednout na místo řidiče, protože se skutečně bál, že se něco takového zopakuje.

Oba nakonec chápali, že je nutné, aby Kljujev uměl samochod řídit, protože Gromovův stav se rozhodně nelepšil. Hned druhý večer, co tak pokorně klečel u nohou nahého Kljujeva, přišel s prosbou, aby byl řetězy připoután k nejpevnější části kovové konstrukce samochodu. Cítil, že se blíží chvíle, kdy nebude schopen se ovládat, a tu noc protrpěl sérii záchvatů, v kterých byl úplně nepříčetný. Pokud existovala nějaká entita, která chtěla pojmout za své jeho tělo a zbavit se jeho duše, tak si uvědomovala jejich plán a snahu, proto se snažila proces, v kterém se měla osobnost Gromova úplně vytratit, urychlit.

Takže existovaly chvíle, na které ovšem zatím dokázal Gromov upozornit, kdy musel být svázaný silným řetězem, a tudíž nemohl v takovém stavu řídit. Přesně tam vznikala nutná potřeba, aby Kljujev uměl řídit samochod a oba si ji uvědomovali. Takže i přes strach se chtě nechtě po tom prvním zaseknutí a téměř pádu musel vrátit na místo řidiče.

Čtvrtý zásek ovšem přišel, když řídil Gromov. Nebyl sice tolik nebezpečný, ale tentokrát se stroj nepodařilo znovu rozpohybovat z kabiny. Řidič musel snížit produkci páry na minimum, aby se stroj nepřehříval, a jít se na problém podívat osobně.

Vrátil se za hodinu umazaný od oleje a s výrazem, který Kljujeva předem varoval, že žádné dobré zprávy nenese.

„Kdy budeme moct pokračovat?“

Gromov si otřel ruce a posadil se ke kotli, aby se zahřál. Třebaže se z něj stávala nelidská bytost, dlouhý pobyt v podvečerním chladu na něm také zanechával stopy. Pročísl si své neupravené černé vlasy a podrbal se v hustém strništi. „Je to jeden z prvních typů... čistě válečný stroj. Kvalitní. Vyrobený, aby hodně vydržel.“

Kljujev se mezitím přesunul za ním a posadil se naproti němu, aby mu viděl do tváře. Přestože o samochodu mluvil v dobrém, věděl, že je něco opravdu špatně.

„Kdyby z něj nedělali stavební stroj, nepřilepili na něj části, na které nebyl konstruován... všechno by fungovalo dalších dvacet let. Ale nějaký úředník si vymyslel, že jsou potřeba úpravy... úředník, ne inženýr, protože ten by nikdy nezničil tak dokonalý stroj.“

Všechna jeho slova a bolest v hlase vedla jen k jedinému závěru. „Už se nerozjedeme?“

Černovlasý se na něj nejprve mlčky podíval, než s přemáháním odpověděl: „Nevydrží dál než do Kazaně. A pokud vůbec tak daleko... Zítra ho dám do pohybu, ale znovu se zasekne. Nemám tu možnost ho skutečně opravit.“

„Takže v Kazani budeme potřebovat nový stroj?“

Gromov na něj zahlédl, jako kdyby řekl něco, co mu nemohl odpustit. Ten stroj byl jeho život. To jediné, co ho kdy učinilo hrdým na sebe sama, co mu dalo smysl, proč existuje. Válka mohla být a byla hrozná, ale jako řidič samochodu se dokázal změnit z neschopného manžela a otce, kterému zemřelo dítě a manželka ho nenáviděla, na vojáka, který svými činy přispěl k vítězství. Po válce neměl nic kromě svého stroje a jedině při jeho řízení dokázal něco tvořit a budovat, protože ve svém lidském životě toho nebyl schopný.

A teď přicházel nejen o své tělo a mizela jeho duše, ale musel se smířit s tím, že opustí svůj samochod... Někde ho odstaví, nechá ho v desítkách let zrezivět a nezbude nikdo, kdo by podal důkaz o tom, že Gromov jako řidič a jeho stroj něco dobrého vykonali pro budoucnost.

Zatnul zuby a pomalu kývl.

Kljujev nemohl pochopit, co pro něj stroj znamenal. Nemohl mu vysvětlit, jak byl necitelný, protože by musel přiznat tyhle naprosto nepatřičné pocity ke kovovému kolosu. A to i když ho řídil... I když Kljujeva něžně zachránil...

„Myslíš, že se zvládneme dostat to Pěninu včas? Napsal jsem, že tam budeme třináctého.“

Gromov mu neodpověděl. Prostě vstal a odešel, protože ta chvíle by jedině vedla k hádce. Nezajímalo ho, jakým způsobem získají nový samochod v Kazani – nemyslel si, že se jim to podaří, dokonce ani nechtěl, aby podařilo. A stejně tak mu byla ukradená jakákoliv Kljujevova rodina.

Neuvědomil si, jakou jistotu mu jeho samochod přináší, dokud ho nemusel opustit. Možná – kdyby tehdy při útěku – měl stroj opustit, nikdy by se nerozhodl odejít. Co zbývalo ze života Jurije Gromova bez samochodu?

Rusalka se za ním zůstala dívat a svou otázku nezopakovala. Přestože si potřebovala s někým všechny možnosti probrat, pochopila, že není v rozpoložení, aby se o tom s ní bavil. Což se stávalo často, proto jen stěží zastával jakoukoliv roli partnera a život s ním si nedokázala představit.

Až na druhý den spolu znovu prohodili několik slov. A nejspíše by byli schopni se bavit o plánu, kdyby se nenechal Gromov znovu spoutat. Tentokrát seděl Kljujev celou dobu naproti němu – protože se už neodvažoval stroj řídit, když ten byl v takovém stavu – a pozoroval ho. Muselo to být opravdu náročné, ať už si udržovat nějakou lidskou příčetnost nebo se plně nechávat ovládat tou cizí entitou.

Kljujev se snažil přijít na všechny nuance v jeho vzhledu a výrazu, aby byl schopen odhadnout, kdy je více kým. Přestože si nemyslel, že by jakási vnější síla se mohla snažit o lidskou duši, tak s upozorněním od Gromova si začal všímat dvojitého chování svého společníka. Někdy se skutečně zdál, že mu na okolí mnohem více záleží, zatímco jindy byl pouze věcný. A pokaždé jej díky tomu Kljujev vnímal jinak.

Nejvíce se to dalo vyčíst na očích. Pokud si ho Gromov prohlížel jako dravec svou kořist, nejspíše o něm tak i smýšlel. Viděl ho jen jako něco chutného, po čem toužil. A dříve se to mohlo zdát jako sexuální přitažlivost, dříve tím nejspíše byl oklamaný i samotný Gromov, ale po tom, co se mu vydal Kljujev na pospas, tak starý Jurij v něm rozhodně neviděl pouze objekt zájmu. Možná dokonce už v něm viděl i něco zcela jiného, nejvzdálenější bytost objektu zájmu, hříchy odpouštějící světici. Přesně tím pro Jurijovu duši byl – duchovním symbolem.

Pro bestii byl naopak zakázaným jablkem v rajské zahradě, plodem hříchu, jaký chtěl ochutnat a konečně se osvobodit. Kljujeva zprvu tahle bytost děsila, protože pochopil čeho je schopná a že by ho mohla připravit o život; ale v momentě, kdy se jí to de facto podařilo, nikoliv doslovně, ale stejně mu vzala všechno, byl dost cynický, aby pociťoval jistý druh zvědavosti.

Když si Gromova prohlížel, jak ho upřeně pozoruje pohledem dravce, a připouštěl si pravdu, že ty dvě stránky černovlasého muže by mohly být rozdílné bytosti, napadalo ho, že možná na všechno nejsou tak jednoduché odpovědi. Byl to opravdu ten Jurij, který mu celou dobu vyčítal, že kvůli němu má složitější život, co ho držel na živu? Neměla nakonec láska spíše pokroucenou podobu, jakou byla touha někoho pozřít?

Byl to přece Gromov, který říkal, že se mu první fáze proměny v bestii líbila, protože se zbavoval svých lidských nedostatků. A neschopnost skutečně milovat byla rozhodně jedním z nich.

„Proč?“

Kljujev si ani v první chvíli neuvědomil, že to vyslovil nahlas, ale už chvíli měl v povědomí tuhle prostou otázku. Černovlasý před ním, jako kdyby ho vůbec neslyšel, nijak se nepohnul a jen dál si ho prohlížel stejně jako předtím.

„Proč je to vůbec tak důležité, čím se budeš krmit? Kdyby jsi měl zemřít, pokud bys nepozřel lidské maso, už by se tak stalo.“

Gromov se tomu pousmál. „Chci.“

Rusalka se posadila blíže k němu a přitáhla si lampu, aby viděla, jak se od jeho očí odráží nebezpečně světlo. Stejný pohled dravce, jaký jí naháněl hrůzu, protože v sobě neměl žádné emoce, jen jakousi pokroucenou věcnost. „To, že chceš, musí mít nějaký důvod. Každé zlo má za sebou nějaké přesvědčení. A ty si uvědomuješ, že bys neměl chtít jíst lidské maso, protože ho nepotřebuješ. Pouze ho chceš.“

Druhý se tomu jen zasmál a odvrátil pohled.

„Možná je to poslední fáze, kterou se ukončí tvá přeměna. Nebo nechceš ani tolik zabít, jako někoho dalšího nakazit.“

„Tohle hodláš předložit manželovi své sestry, aby tě nechal žít?“

Další den ráno už byl Gromov vzhůru, když se Kljujev probudil. Jefim si ho důkladně prohlédl, než ho odpoutal, avšak stále jakoby ještě rozespalý se pak přesunul k ešusu s vývarem, aby se mohl napít. „Bude potřeba jít na lov,“ poznamenal, protože tekutiny tam zůstalo po včerejším dni jen na dně.

Černovlasý muž protahoval ztrnulé tělo a masíroval si otlačeniny od řetězů. „Tady nic neulovíš,“ odpověděl mu. „Však si to musel vidět sám, že jsme v úplné pustině.“ Přesto se posadil ke svým pevným botám a začal si je šněrovat. „Je potřeba roztavit sníh na vodu, dej se do toho, já mezitím udělám, co můžu, abych nás dostal do pohybu.“

Starší dokončil snídani a přešel ke svému oblečení, aby si vzal další dvě vrstvy. Se sníženými příděly jídla a zhublým tělem potřeboval mnohem více látky, aby se udržel v teple, přestože ho čekala aktivní činnost.

Slezl žebříkem ze samochodu a rozhlédl se. Vzduch byl svěží, ale mrazivý na rozdíl od zadýchané, teplé kabiny stroje. Ten se tyčil nad ním a na první pohled se vůbec nezdálo, že je s ním něco v nepořádku. Kljujev jej málokdy měl možnost si prohlížet zvenčí, proto si nejprve nevšiml divného sklonu, jaké mělo jeho upevnění, a k tomu vázané ne úplně dobré stability.

Protáhl se a začal si chystat vše potřebné, aby udělal, co se po něm chtělo.

Po očku přitom pozoroval svého společníka, který vylezl bočním otvorem a umně se po kapotě dostal až k jednomu rameni. Usadil se se šroubovákem a začal se zbavovat krytu na prvním kloubu. Podle nadávek se mu to nedařilo.

To byla chvíle, kdy ho raději Kljujev přestal sledovat, a plně se opřel do svých povinností.

Z nebe se pomalu snášely sněhové vločky. Kljujev ležel na zádech a nechával je dopadat na svou tvář. Už za první dva dny mu bylo jasné, že není potřeba se dívat. Projíždějící vlak dělal tolik hluku, že ho nemohl promeškat. Nebyl to důvod, proč si vybrali zrovna tohle místo. Neměli moc na výběr s tím, jak často se teď stroj zasekával a že každá jeho oprava trvala déle.

Původně se chtěli dostat na vzdálenost od Kazaně, co by dokázali dojít, a odtamtud se vydat do města, ukradnout samochod plně naložený palivem a vydat se do Pěninu. Bohužel se každým dnem zmenšovala možnost, že by skutečně tak daleko dokázali dojet. A raději, než se vydávat na pochod smrti, protože co jiného by to mohlo být v téhle vzdálenosti od města, se rozhodli pro jiný plán.

Kljujev si nebyl jistý, zda s ním tolik souhlasí. Přece to byl on, kdo jako první nechtěl, aby kdokoliv kvůli němu zemřel. Určitě ne takto přímo – byl buď Gromovem nebo jím rovnou zabit. Nicméně se tomu nakonec možná nedalo vyhnout.

Zbývalo o něco méně než sto kilometrů do Kazaně. Takovou vzdálenost nebyli schopni ujít v takovém počasí a s časem, co byl proti nim. Kdyby se stroj začal porouchat předtím, Jefim mohl poslat jiné datum v telegramu, ale tehdy i s rezervou věděl, že určitě třináctého do Pěninu dorazí (pokud nezahynou cestou). Teď hrozilo opravdu, že nic z toho nestihnou. A Kljujev se tím cítil zahnaný do kouta – jako každý tvor byl pak ochoten zaútočit přece jen bez jakýchkoliv ohledů.

První část plánu se mohla obejít bez jakýchkoliv obětí na životě, pokud by všechno dobře dopadlo. Potřebovali zastavit vlak a to s pomocí samochodu mohli dokázat, jen potřebovali vědět, jaký je jízdní řád toho místa.

Za poslední týden, co setrvávali na tomhle místě a střídali se v tom, kdo bude hlídat železnici ve sněhu po dvanácti hodinách, kdy noc si bral Gromov i pro svůj lepší zrak ve tmě, dokonce projel i vlak s palivem. Znamenalo to tolik, že kdyby měli funkční stroj, mohli by klidně Kazaň obejít a nabrat si všechno potřebné ve vlaku, který by předtím vykolejili. Ale štěstí jim nepřálo.

Potřebovali se dostat do vlaku, který převážel cestující. A ten jezdil s pravidelností dvou dní, pokud to dobře dokázali vysledovat. Stačil jim tedy jeden volný den, aby za pomoci samochodu – nebo případně svépomocí – zaterasili trať padlým stromem a další den tudy nemohl osobní vlak projet.

Horší byla druhá část plánu: museli se do toho vlaku dostat a nějakým způsobem dokázat dojet až do Kazaně. Kde v naprosto nemožné třetí části potřebovali projít přes kontroly a dostat se k nějakému samochodu, aby si ho mohli osvojit.

Ani jeden z nich si nedokázal představit, jak by se mohli dostat až tak daleko. Ale byla pravda, že v místě, kam je samochod dokázal dovézt, opravdu zůstat nemohli. Protože tam nebylo vůbec nic, co by připomínalo představuje jednoho či druhého o životě.

Kljujev počkal, až kolem projede vlak a podíval se na hodinky. Potěšilo ho, že až na nějaké hodinové zpoždění se opakoval úplně stejný řád jako minulý týden. Nejprve vlak s palivem a po něm asi za čtyři hodiny i osobní. Dalo se předpokládat, že za další dva dny pak pojede znovu už jen osobní.

Celé tělo měl ztuhlé, když se zvedl ze sněhu a vydal se na pochod k samochodu, aby mohl Gromovovi říct, že se mohou pustit do první části svého plánu.

Trvalo to dobrého půl dne, než se Gromovovi podařilo dostat samochod do pohybu. Doba, kterou byl odstavený ve vzdálenosti od železnice, mu nijak nepomohla. Přestože se snažili udržet celou konstrukci v teple a dávali si pozor, aby v kotli nevyhaslo, mráz byl příliš silný a část trubek i tak zamrzla.

Nedošlo k nejhoršímu – žádná nepraskla, na to bylo v systému málo vody. Přesto postupné rozmrazování a doplňování kapalin zabralo více času, než předpokládali. Téměř šest hodin práce obou mužů bez přestávky. A následné první krůčky kolosu se zdály nejistější než ty dítěte. Ovšem tenhle samochod by se po pádu už nezvedl.

Při překonávání terénu to chvíli vypadalo, že by zase všechno mohlo být dobré, a samochod by je mohl dopravit až do města. Jakmile byl v pohybu, stávalo se jeho řízení snadnější, a skutečně v jedné rychlosti se hýbal téměř jakoby oživl.

Oba muži si toho všimli, ale ani jeden se nad tím nepozastavil. Měli plán, který měl větší pravděpodobnost úspěchu, než spoléhání se na takto naposledy se zlepšující stav umírajícího stroje. Hodlali využít toho zdánlivě dobrého stavu, dokud mohli.

Už několik dní předtím si vyhlédli dostatečně dlouhý strom, který by stroj mohl vytrhnout ze země a nechat ho spadnou na železnici. Mohli ho i sami porazit, protože sekera patřila k hlavní výbavě samochodu – i když topení v jeho kotli dřevem bylo tolik nesporé, že nemělo žádný význam –, ale to by se na kmenu dalo poznat, když by jej železničáři z trati odklízeli. Zatímco vyvrácený nevzbuzoval tolik podezření.

Kljujevovi se vůbec nelíbilo, jak úchopová ramena stroje zavrzala, když se snažila vytáhnout stroj ze země. Gromov musel zvýšit pohon a samochod lépe usadit do terénu, aby vůbec patřičně zabral. Byla to právě tahle ramena, která připravila poctivý stroj o životnost, a tak se nemohli divit, že jejich používání ho stojí nejvíce sil.

V kabině se zvedla teplota a Kljujev cítil, jak se i on začíná potit pod všemi vrstvami oblečení. Gromov po něm chtěl ještě více přiložit do kotle a to i přesto, že ukazatele začínaly směřovat do červených čísel.

„No tak!“

Černovlasý dělal nejspíše vše, co uměl, aby donutil samochod vyplnit jeho požadavek. Možná přece jen se nějaká trubka roztrnula mrazem, a proto nebylo možné ramena vůbec dostat do vyšší polohy. Nebo se něco zapříčilo v kloubu.

Nakonec Gromov zkusil riskantnější pohyb, když dovolil kolosu poklesnout, aby nemusel nutit úchopná ramena zvedat celou tíhu stromu zakořeněného v zemi, ale přenesl to na celé tělo kolosu.

Stroj se zakymácel, zaskřípěl, ale nakonec to byl kořenový systém, který povolil.

Jurij v rychlosti upravil všechny páky do poloh, v kterých ručičky ukazatelů se začaly vzdalovat od nebezpečných hodnot. A se vším svým umem zkušeného řidiče strom položil na trať. Nechtěli ji přece tíhou kmene ohnout.

Jakmile vše bylo hotové, Gromov si utřel čelo orosené potem a natočil se na Kljujeva. „Měl bys tady vystoupit. Schovám stroj a přijdu za tebou.“

Rusalka si ho podezřívavě prohlédla, ale nakonec kývla. Přetáhla si přes oblečení bílou plachtu, což potřebovala na další část plánu, a poté si podala už předem zabalený ranec se vším potřebným, co si chtěla s sebou vzít.

Nakonec udělala dva kroky směrem ke Gromovovi a nadechla se, jako kdyby chtěla něco říct. Měla silný pocit, že v tomhle momentu bylo potřeba udělat cokoliv, aby si jeho společnost udržela, ale na druhou stranu si nebyla jistá, zda by jí bez něj nebylo líp. Po tom všem, co společně prožili, už si také nedokázala pevně stát za tím, že je – a ona chce, aby byl – opravdu její zodpovědností.

„Budu čekat,“ dostala nakonec ze sebe a přelezla do spodní části kabiny, aby se mohla dostat ven. Uvědomovala si, že celý stroj se chvěje nedočkavostí dát se znovu do pohybu, proto to urychlila, co mohla, a uklidila se mu z cesty.

Chvíli kolos sledovala, jak se těžkopádně znovu rozchází směrem, odkud přišli, než se vydala prohlédnout si spadlý strom a najít nejlepší úkryt, než přijede osobní vlak.

Gromov měl vyhlédnuté místo, kde chtěl, aby jeho stroj spočinul. Dolina z jedné strany krytá malou skálou a hustým lesem. Dalo mu práci se tam dostat, ale byl to velmi dobrý úkryt. Trochu nemotorně opřel stroj o skálu a nechal ho klesnout, dokud nebyl ve zcela stabilní poloze, na kterou mohla mít vliv jedině eroze, nikoliv tání sněhu nebo nějaký běžný vítr.

Nechal vyhasnout oheň, poté vypustil kapalinu z trubek a zajistil, aby každá páka, byla v poloze, jako když stroj vyjel z továrny a dopravili mu ho na bojiště. Ten moment si živě pamatoval, protože získat po měsících výuky konečně svůj vlastní samochod, byla snad ta nejlepší věc v jeho životě. Možná to způsobovala jeho mizející duše, ale ani vzpomínka na narození některého z dětí mu nepřišla v té chvíli srovnatelně důležitá.

Bál se, že jakmile ztratí samochod z dohledu, vyblednou všechny pocity, co k němu právě cítí, jako se tomu stalo u jeho ženy i zemřelých dětí. A jen mohl doufat, že – jakkoliv to bylo nelidské a nehodné jakéhokoliv otce – přece jen ta vzpomínka na předání samochodu měla v jeho životě takový význam vždy, jako jí teď přisuzuje.

Vylezl z kabiny, zajistil, aby do ní nikdo jiný nemohl vstoupit a nakonec si stroj prohlédl z venčí. Byl matný, místy časem odřený a možná dokonce podléhající korozi. Starý a vysloužilý. A jako v muži, který zažil obě velké války, už v něm nežhnul žádný oheň.

Gromov se opřel o jednu nohu kolosu a na okamžik zavřel oči. "Jestli přežiju, vrátím se pro tebe," zašeptal důvěrně.

Možná ztrácel rozum a soudnost.

V okamžiky, kdy se vzdaloval od samochodu, podvědomě vyzýval tu bestii, aby nad ním přebrala kontrolu. Protože co jiného? Měl trpět s každým krokem těmi vzpomínkami, co se mu stále znovu a znovu tlačily do mysli?

Měl si připomínat staré rodiče, kterým nikdy nedal tolik lásky, kolik si zasloužili, že ho i v těžkých podmínkách vychovali. Nebo důvěru v očích své manželky, když mu slibovala, že bude navždy jeho; věřila v něj, že bude dobrý manžel, že ji i děti zaopatří, sežene si dobrou práci; věřila, že ji nemůže zklamat.

Ale on je zklamal všechny. Rodičům odchod z těžkého života nijak neulehčil. A nejspíše to nebylo jen dobou, že nedokázal své rodině zajistit podmínky, aby jeho manželka odchovala zdravé děti.

Jedině jako řidič k něčemu byl, a teď tu jedinou věc, co věděla o jeho úspěších, nechával odstavenou v zamrzlé pustině. A pokud nikdy jindy – právě tehdy nejvíce potřeboval nebýt sám sebou.

Jenže ta entita to musela vědět a nechávat ho schválně trpět. Lámala ho, když jej nechávala prožívat své lidské city, aby se ji nakonec zcela odevzdaný prosil, aby mu vzala duši. Protože na co mu byla? Aby bolela?

Proč vůbec měl zůstat člověkem?

Přestože se od původního plánu lišili o několik hodin, co jim déle trvalo zprovozňování samochodu, stejně byl Kljujev na kost promrzlý a celý se třásl. Přestože by rozhodně neměl zanechávat ve sněhu více stop, než bylo nutné, chodil, aby se zahřál a nechtělo se mu spát. Gromov se nevracel a Rusalka se musela připravit na možnost, že odtud bude muset zvládnout všechno sama.

V realitě té situace to znamenalo hlavně neumrznout. Nejprve si založil v polních kamínkách za pomoci paliva oheň, aby si ohřál zbytky vývaru a dal tak tělu nějaký základ, z kterého mohlo čerpat sílu. Ale v takovém pohodlí u ohně se nemohl zahřívat dlouho, protože pokud by strojvedoucí spatřil kouř, přišel by mu na koleje shozený strom podezřelý.

Proto raději dříve – a pak si to stále dokola vyčítal – kamínka uhasil a schoval, protože s sebou je brát nemohl, pokud měl cestovat sám.

V mrazu, o hladu a samotě čas téměř neplynul. Snažil se zaměstnat mysl, ale vlastně už dlouho neměl klid, aby dokázal přemýšlet o něčem příjemném. Dokázal se soustředit jen pokud promýšlel nějaký plán, ale co se týkalo černého pasažérství ve vlaku, každá další myšlenka ho jen více znervózňovala a on měl dojem, že kdyby ještě jednou prošel v myšlenkách ten okamžik, kdy vlak zastaví a on se bude muset do něj vplížit, tak samou úzkostí nebude schopen dýchat. Ale ani ho nenapadalo, o čem by mohl přemýšlet, co by jej potěšilo.

Bylo před ním tolik problémů, které musel překonat, a pokud by se mu to podařilo – což reálně neshledával moc pravdivé – stejně si nemohl být jistý výsledkem. Co ho vlastně čekalo u bratra?

Po chvíli raději všechny myšlenky umlčel a snažil se soustředit na okolí. Mezi stromovím se zdálo, že vůbec nic nežije. Žádný pohyb. Jako kdyby hleděl na fotografii. Jediný zvuk vydávaly jeho boty, jak přešlapovaly po sněhu.

Začal na něj doléhat pocit samoty. Uvědomoval si veškerý neobydlený prostor, který ho obklopoval. Nikdy předtím tak sám nebyl. Nedokázal si představit, že by vůbec takto osamocený dokázal přežít. Pokud ne kvůli své vlastní neschopnosti se o sebe postarat, tak rozhodně by dříve nebo později přišel o rozum.

Začalo sněžit.

Kljujev byl rád. Protože alespoň něco se dělo. Věděl, že by neměl, ale tělo ho tolik bolelo, že se posadil. Pozoroval vločky, jak postupně zakrývají jeho stopy. Sněžení snižovalo viditelnost a to mu dávalo větší šanci, aby se dokázal připlížit k vlaku.

Jen najednou byl tolik unavený, že si nebyl jistý, zda se znovu dokáže postavit. Jak předtím toužil, aby čas plynul rychle a vlak už přijížděl, teď naopak doufal, že bude mít zpoždění. Protože by si alespoň do jeho příjezdu zvládl odpočinout.

Stočil pohled na své ruce v palčácích, na které dopadaly vločky. V téhle poloze nemusel vynakládat žádnou námahu, aby držel hlavu vzhůru. Sedla mu mezi ramena a byla příjemně zachumlaná do látek. Netřásl se a možná by v téhle poloze byl schopen i chvíli spát.

Klížila se mu víčka a dlouze pravidelně vydechoval do látky.

Každá zima byla pro Rusalky těžká. Jejich život byl úzce spjat s přírodou a v lese měly jen málo tajných přístřeší. Nejhorší zimy trávily schouleny k sobě. Listij měl méně éterickou stavbu, aby to snášel lépe, ale zároveň s tím, že byli s matkou a bratrem vyvrženci, tak vždy jim připadlo místo na okraji. Někdy ještě na jaře měl pocit, že se mu chlad usadil v kostech a kloubech.

Právě takové zimy připravovaly jeho matku o již tak dost nalomené zdraví. A vlastně téměř všechny Rusalky umíraly v posledních měsících zimy, tedy dokud nepřišli Němci a nedovlekli je do táborů, kde umíraly nehledě na ročním období.

Dožít se jara bylo těžké a zima vždy trvala déle, než by měla.

Kljujev na okamžik zavřel oči.

Snažil si vybavit nějaký z příběhů, co jim matka vyprávěla, když se k sobě v zimě tiskli. Rusalky měli víru v přírodu, ale i přesto se v některých jejich bájím objevovaly i bohům podobné bytosti. Ale malého Listije vždy nejvíce zajímalo, kým byl, než se narodil. A tak mu jeho matka vyprávěla různé příběhy o hrdinech, kteří si zasloužili, aby je Mokoš znovu navrátila na zemi a oni prožili druhý život.

Kljujev to dávno všechno bral jen jako povídačky, které byly stejně nepravděpodobné jako jakákoliv lidská víra. Ale v dětství se k tomu mohl Listij upínat. Dávalo to pocit naděje, že dříve byl někým, kdo si vysloužil dar druhého života, a i když v něm strádal, byla to odměna. Přinášelo to klid a vděk za každý den.

Nejraději měl ten příběh, v kterém byl v některé válce zabitý kamarád svého otce. Protože i když stále s matkou čekali, kdy je ten muž příjme, Listij už zažil dobu, ve které vyrostl v hrdého kozáka a jeho otec si ho vážil. Na co čekal v tomto životě, už měl v předešlém, a díky tomu věřil, že k tomu má předpoklady. Narodil se takový, aby ho jeho otec miloval.

A možná o víru přišel tehdy, kdy jeho matka zemřela s marnou nadějí a on pochopil, že nikdy pro život kozáka nebyl dostatečný.

Neexistovaly žádné předchozí životy a už vůbec ne ty posmrtné, duše neměla jinou podobu než tělo a pokud to zachvátil smrtelný chlad, byl úplný konec.

Cukl sebou a otevřel oči. Okamžik mu trvalo, než pochopil, co ho probralo. Bylo to hvízdání vlaku, který i přes sněžení spařil překážku a postupně zastavoval, aby se o ni mohl postarat.

Kljujev se těžce vyhrabal na nohy, aby vzápětí se svezl znovu do sněhu. Už předtím odhadl podle předtím zpozorované délky vlaku kde čekat, aby byl v úrovni jeho konce. Teď se jen musel postarat, aby si ho cestující nevšimli.

Vlak těžkopádně zastavil několik metrů před kládou a hned z něho vyskočil pomocný strojvedoucí, aby se podíval, jaká byla situace. Zapískali na průvodčího a po krátkém rozhovoru se ten vydal zpátky do vlaku, aby ho prošel, a našel v něm dost silné muže, kteří by jim s odklízením pomohli.

Rusalka si nebyla jistá, v který okamžik přijde její šance, ale rozhodně ji nechtěla promarnit. Dokud bylo všude po vlaku a venku spoustu pohybu, jak jednotlivý muži vyskakovali ven, aby přidali ruku k dílu, tak zůstávala k úkrytu. Ale jakmile se všichni přesunuli před lokomotivu, ztěžka – protože ji končetiny nechtěly poslouchat – se vydala k poslednímu vagónu.

Byl to dobytčák, a kdyby měl Kljujev na vybranou, nikdy by znovu do něj nevlezl. I když přesně to si říkal i tehdy, kdy ho Sověté z táboru vyváželi. Teď ovšem mohl být rád, že se na něj usmálo štěstí. Nejspíše nikdo po cestu do Kazaně už dobytek nezkontroluje, aby tam našel černého pasažéra, a mezi těly zvířat rozhodně bude teplo.

Přelezl na stranu, která byla v zákrytu kvůli zatáčce – přesně proto to místo vybrali – a otevřel jen provizorně zajištěné dveře. Nejspíše jen tolik, aby se po cestě samy neotevřely, protože ve stanicích nepředpokládali, že by vagóny zůstaly nehlídané, a nikde po délce cesty zase nikoho, kdo by chtěl dobytek krást.

Kljujev otevřel jen tolik, aby se protáhl dovnitř, a díky tomu, že jeho ruce byly docela jemné, dokázal zaklapnout zástrčku i z druhé strany.

Jakmile byl v bezpečí svého úkrytu a všechen adrenalin z něj opadl, málem omdlel. V první chvíli měl pocit, že v tom prostředí nebude schopen dýchat, jak prostor vagónu byl naplněný těžkých zápachem dobytka a ještě k tomu o několik desítek stupňů teplejší než mrazivý čerstvý vzduch venku.

Odhrnul látku z vlastní tváře a zhluboka se nadechl, jak měl pocit nedostatku kyslíku. Ten zápach ho dusil a vracel mu vzpomínky na dlouhé hodiny, na které už nikdy nechtěl vzpomínat.

Ale nakonec tam ta zvířata měla více prostoru než oni, když je převáželi do táborů. Pokud to dokázal přežít jednou, musel i teď.

Opatrně, aby dobytek nevyplašil – protože to by se mu mohlo stát ostudným, naštěstí byl zvyklý na lidskou přítomnost – se přesunul k balíku slámy v rohu a usadil se na něj. Schoulil se do klubíčka.

Konečně si mohl odpočinou, aniž by mu hrozilo, že umrzne. Ovšem neusnul, dokud se vlak nerozjel.