Kolibřík a rybíz - část IV.

Část IV.

Černovlasý muž se převalil na posteli a začal dlaní zkoumat nespokojeně prázdné místo vedle sebe. Pootevřel oči, ale ve výhledu mu vadila clona tmavých vlasů. Zvedl se na loktech a zatřepal hlavou. Poté se rozhlédl. “Už se oblékáš?”

Blonďák, který seděl na okraji postele, se na něj otočil. “Hmm...” zamručel souhlasně a lehce pokývl, než pokračoval. Nehodlal zůstávat v bytě druhého déle, než musel.

Jeho včerejší milenec se k němu přisunul a pohladil ho mazlivě po zádech. “Myslel jsem, že si dáme vydatnou snídani po té noční námaze...” poznamenal s úsměvem. “A pak bychom si to mohli zopakovat.”

Světlovlasý se nespokojeně ošil pod jeho dotekem. Jedna věc bylo to, co spolu večer měli, ale nehodlal to protahovat do rána a dál. “Půjdu už...” odpověděl mu na to jen.

Druhý si za něj klekl a položil mu horké dlaně na boky. “Ale notak... nedělej se,” zavrněl za jeho krkem a políbil ho na šíji, i když pro to musel odhrnout jeho jemné světlé vlasy. “Vím, že jsi snad všechno, jen ne takhle chladný,” zašeptal a sjel dlaněmi níž.

Jeho společník přivřel oči a znovu se nepatrně ošil, “nemám náladu...” upozornil tmavovlasého, i když ho od sebe neodstrkoval a pouze pokračoval v oblékání. Natáhl si obě punčochy a vstal, aby mohl pokračovat.

“Tvrdíš a stejně se mi tu takhle promenáduješ... a natřásáš před nosem,” zasmál se černovlasý a mrkl na něj. “Chceš dělat drahoty a hrát si?”

Blondýn se natáhl pro šaty, ve kterých předešlou noc přišel. “Myslím to vážně,” pohlédl znovu na muže na posteli, pak se dal do jejich oblékání.

Druhý jej chvíli pozoroval. “Opravdu se držíš toho, že s nikým nespíš dvakrát, jak se o tobě říká?” zeptal se pak.

“Málokdy mám náladu s někým spát dvakrát...” zapnul si zip a uhladil si šaty na bocích, potom přešel k zrcadlu, aby do něj mohl pohlédnout. Pak si vzal kabelku, kterou měl položenou na nočním stolku, a vydal se do koupelny.

Tmavovlasý muž mu na to nijak neodpověděl a znovu si lehl na své původní místo. Popravdě toho o něm slyšel hodně. A nedivil se, že většinou byl titulován “děvka”, pokud se takto povýšeně choval ke každému; spíše jej překvapovalo, že slyšel i velmi hezky formulovaný soud, že je jen volnomyšlenkářský v oblasti sexu. Ale pravda byla, kdo by ho nechtěl okoštovat alespoň na tu jednu noc - měl své kouzlo.

Chvíli to trvalo, než světlovlasý vyšel, přelíčený a upravený. Vrátil se k posteli, aby posbíral, co nechal na nočním stolku. “Byla to fajn noc,” prohodil pak ke svému společníkovi.

“Hmm,” oplatil mu souhlas ně stejně, jako mu předtím odpověděl světlovlasý. “Dveře víš, kde jsou,” naznačil tím, že kvůli němu z postele nevstane, když druhý s ním nechce trávit ráno.

Blondýn jen pokývl a nepatrně se té změně pousmál, než se vydal k východu z bytu.

Když zazvonilo u dveří, stál zrovna černovlasý muž před zrcadlem a prohlížel si podlitinu, která mu zůstala po tom nešťastném pádu, když omdlel. Povzdechl si a vydal se ke dveřím, aby mohl příchozímu otevřít. Neměl velký byt a zdál se částečně ještě stále nevybavený, i když to byl záměr - muž nechtěl mít spoustu zbytečných věcí, měl raději volné prostory.

Podíval se, kdo je za dveřmi a usmál se. Chtěl otevřít obvázanou rukou, ale rozmyslel si to a použil tu druhou. “Nehlásil si mi, že přijdeš,” řekl místo pozdravu, přesto se na druhého mile usmál.

“Nehlásil si mi, že se chystáš omdlít...” odpověděl mu na to příchozí a vetřel se do jeho bytu, v každé ruce měl přepravku na zvíře a přes rameno přehozenou nevelikou cestovní tašku. “Jak je?” zeptal se, když byl vevnitř, a také věnoval druhému úsměv.

“Dobře,”  mávl Suguri rukou a povzdechl si. Poté zamířil do kuchyně. “Jedl jsi?” zeptal se, nechtěl se bavit o své nemoci a už vůbec ne o jejích příznacích. “Kdyby jsi mi oznámil, že přijdeš, nakoupil bych, třeba i něco dobrého pro kočky...”

Starší pustil kočky, které s sebou dovezl, z přepravek, a každou láskyplně podrbal za uchem, než se vydal za tmavovlasým do kuchyně. “Jedli jsme všichni, ale klidně ještě něco zvládnem...” prohodil. “Měl bys pořádně jíst, nelíbí se mi, že tu nemáš nic na uvaření...” povzdechl si potom a přesunul se k jeho lednici, aby zjistil, co tam je.

“Tak když jsem nebyl doma,” odpověděl mu na to Hiso a dal vařit vodu na čaj, i když mu to dělalo problémy, protože ho bolela ruka. “Navíc většinou mi nakoupí Ren...”

Stříbrnovlasý si opět povzdechl a zvedl se od téměř prázdné lednice. “Musíš na sebe dávat pozor... zajímalo by mě, kdy tu naposledy byl, když je tu po jídle tak prázdno...” přešel ke druhému a zadíval se mu do tváře, aby si prohlédl pohmožděninu, co mu zůstala po pádu. “Objednáme si něco?” navrhl.

“Můžeme,” pokrčil rameny Suguri a otočil se k němu bokem, jak začal chystat hrníčky na čaj. “Doufám, že mi ty tvoje opice zase neroztřískají vázu,” usmál se a ohlédl po kočkách, které se v jeho bytě chovaly jako doma.

“Myslím, že bys ji měl začít schovávat při našich návštěvách...” zazubil se Arata a opřel se zády o linku. “Co si dáme?”

“Na co máš chuť?” zeptal se mladší, sám  měl ještě stále zkaženou chuť z nemocniční stravy.

Jeho společník se zamyslel a na okamžik přivřel oči, “pizzu... maso... nevím...” lehce pokrčil rameny. “Co si dáme raději, maso nebo pizzu?”

“Pizzu už jsem neměl dlouho,” poznamenal Suguri  a dal do hrníčků čaj. Voda ještě nevřela. Přešel k velkému rezavému kocourovi a pohladil ho. Hachidori ho měl už skoro sedm let a černovlasý s ním bydlel, když byl ještě kotě - tak se s ním měl z Aratových koček nejraději. “A jak pokračuje tvá práce? Máš nějaké nové nápady?”

Světlovlasý jen pokrčil rameny, “pracuju...” konstatoval. “Nic světoborného mě od toho, co jsme se naposledy viděli, nenapadlo, ale pokračuju normálně... nestěžuju si...” pousmál se. “Co ty?” vzal kocoura, který se mu otíral o nohy, do náruče.

“No, kývl jsem další charitativní organizaci, že jim budu vypomáhat,” pousmál se, další práce, v které plat nedostane. “A nabídli mi roli v seriálu, ale... moc se mi do toho nechce,” dodal ještě a vrátil se k lince, aby zalil čaje. Poté vzal hrníčky a vydal se do pokoje. Přivíral oči, jak to bylo nepříjemné na pochroumanou ruku.

“Nechceš s něčím pomoct?” zeptal se ho starší a následoval ho. V rukou měl přitom stále rezavého kocoura, kterého drbal v huňatém kožichu. “Náhodou role v seriále není špatná nabídka, ne? Co je to za seriál...”

Suguri zakroutil hlavou a došel až do pokoje, aby odložil hrníčky - připadal by si hloupě, kdyby nedokázal obsloužit návštěvu, své vaření čaje měj jako uvítací rituál. Poté otevřel jeden z šuplíků, kde měl uložené věci, s nimiž právě pracoval a vytáhl všechny podklady, co zatím měl. “Hrál bych trochu bláznivého kluka, který se chce dát k teroristům, ale nedaří se mu to... je to komedie,” odpověděl mu. “Posaď se,” pobídl ho a otevřel notebook, aby mohl objednat pizzu.

“Komedie by šla, ne?” i druhý se posadil, kocoura si nechal na klíně. “Někdy si musíš zahrát v něčem mém...”

“A co bys mi napsal za roli?” zeptal se mladší pobaveně a najel na stránku s nabídkou pizzy. “Co chceš na pizzu? Říkej, předpokládám velkou...”

“Se smetanovým základem, rajčata, hodně sýra a koření, špenát, brokolici, kukuřici, maso...” nahnul se mladšímu přes rameno, aby tam viděl, “ne, maso ne, lososa...” rozhodl potom. “Papriku, a ještě další hodně sýra...” zazubil se. “Nějakou hodně úchyláckou...” odpověděl mu potom na otázku na roli.

“Úchyláckou pizzu? Podle tvého popisu to už teď tak působí,” zasmál se Suguri a snažil se dát na pizzu vše, co mu druhý řekl. “Nevím, zda by se mi dařila role úchyláka, vždyť nejsem herec...” poznamenal potom. A začal ovládat druhou rukou myš, protože ho ta naražená opravdu bolela.

“Pusť mě k tomu,” pobídl ho Arata, nelíbilo se mu, jak se druhý tvářil u práce s notebookem. “Myslím, že ti hraní nejde špatně...” poznamenal potom.

Černovlasý mu přenechal vlastní notebook, protože stejně by mu polovinu věcí musel diktovat znovu a natáhl se pro čaj. Naražená ruka mu ani tolik nevadila, kdyby nebyl všechno zvyklý dělat s ní. “To protože mi většinou jsou dávány role klaunů...” mrkl na něj. “Takže jen dělám přesně to, co před těma drobkama v nemocnici.”

Stříbrnovlasý si navolil pizzu a přesunul se k té pro svého společníka. Už teď se na ni těšil, jak ji tak viděl, plnou dobrých věcí. “Mohl bys dělat úchyláckého klauna...” pousmál se, “s čím si dáš ty?”

“Myslel jsem, že budeme mít jen jednu,” poznamenal druhý, ale pak nad sebou zakroutil hlavou, že se chová, jako kdyby Aratu neznal. “Smetanový základ, kuře, hrášek, niva, houby... a nějaké ovoce.”

“Vidíš, úplně jsem zapomněl na broskve!” starší se vrátil ke své pizze, aby je tam mohl přidat, “taky velkou?” zeptal se pak, když navolil mladšímu jeho kombinaci.

“Myslím, že bude stačit ta menší,” odpověděl mu a upil čaje.

Blonďatý muž v černých lodičkách, uplých tmavých riflích a dlouhém zelenobílém svetru s širokými pruhy, který odhaloval jeho štíhlá ramena, seděl sám u jednoho z malých stolků v kavárně, která byla ve studiu, se nezaujatě rozhlížel a upíjel kávy, kterou měl před sebou. Měl ještě chvíli předtím, než mu začne natáčení a než ho budou potřebovat, navíc stejně stále čekal na svoji asistentku.

“Vždycky v téhle budově zabloudím a po čuchu najdu jen tuhle kavárnu,” promluvil na něj ve vínovo růžovém oděný klaun s fialovou  parukou a namalovaným širokým úsměvem. Položil si kelímek s čokoládou na stůl. “Poradíte mi s cestou ven?”

Druhý k němu vzhlédl a překvapeně zamrkal, nečekal by, že potká zrovna na takovém místě klauna. Asociovalo to v něm vzpomínky. “Chodbou doleva a když pojedete výtahem, doveze vás to až do přízemí...” odpověděl a znovu shlédl ke svému šálku s kávou, které se hned napil. Potřeboval ráno pořádně silnou kávu s alespoň dvěma lžičkami cukru. Navíc poslední dobou nějak špatně spal.

“Děkuju,” usmál se klaun a začal se přehrabovat v kapsách, vyndal na stůl starý typ budíku a pískací gumové kuře, poté zvedl obočí a naklonil hlavu na stranu. “Tadá~” a vytáhl bonbón, který měl pro děti. “Ale pozor, ať to nevidí obsluha...” docela nápadně mu “tajně” podstrčil bonbón. Mrkl na něj. A začal si zase dávat věci do kapsy, ale nějak se mu podařilo, že mu kuře propadlo nohavicí a zapísklo. Když se pro něj sklonil, nafingoval, že se praštil do hlavy o stůl a spadl na zadek. “Měl jste říct rovnou, že mám jít a ne mne bít stolem,” našpulil na něj rty.

Blondýn se tiše zasmál, i když v jeho výrazu bylo i něco hořkého, protože od určité doby nějak nebyl schopný vidět klauna, aniž by si u toho nevzpomněl na všechno to, co měl udělat jinak. “Děkuju...” přitáhl si bonbon k sobě.

“Aspoň na chvíli ten úsměv tam byl,” řekl spokojeně klaun, než se začal zvedat - pády na zadek měl nacvičené, ani si při tom neudělal nic se stále nejistou rukou. Jemně se uklonil a vzal si svůj budík. “Je hřích se mračit s tak hezkou tváří,” zašeptal ještě, než si vzal svůj kelímek s čokoládou a vydal se pryč.

Bylo to hned po uvědomění, kdo druhý je.

Světlovlasý muž znovu vzhlédl k jeho vzdalujícím se zádům a zamrkal, protože měl pocit, že se mu do očí hrnou slzy. Pak se rozhlédl, jak automaticky pohledem hledal svoji asistentku, už měla přijít.

A skutečně se po chvíli zjevila pospíchající slečna v kostýmku a rychlým krokem šla k jeho stolu. Podívala se na hodinky a posadila naproti němu. “Za deset minut bys tam měl být, Ryuu,” upozornila ho a pečlivě si jej prohlédla. “Nebo jim mám jít říct, že dnes toho natáčení už bylo dost?”

Až když si před něj dívka sedla, uvědomil si světlovlasý, že mu z očí tečou slzy. “Michiko...” zašeptal a zakroutil nepatrně hlavou, “něco... se mi zdálo...” sundal si brýle, aby si mohl opatrně setřít slzy. Nechtěl si rozmazat linky. “Nemusíš nic rušit...”

“Viděla jsem odtud jít klauna,”  začala, “to kvůli němu?”

Muž jen lehce pokývl a shlédl k bonbónu, který zůstal po klaunovi na stole.

“Nemůžeš se stále tím trápit,” zašeptala k němu a pohladila ho po hřbetu ruky. Poté se znovu podívala na hodinky a vytáhla zrcátko a kapesníky, aby je druhému podala a on se mohl upravit.

“Děkuju...” šeptl a vzal si od ní věci. “Chtěl bych to nějak napravit... všechno to, co se mezi námi stalo...” zašeptal.

“Je to dávno,” připomenula mu. “A promlčené, již to není třeba napravovat. Oba jste hledali svou identitu a navíc nikdo po tobě nemohl chtít, aby ses v tom věku vzdal rodiny. Neměl bys vůbec žádnou budoucnost, tak si nedávej konec jednoho vztahu, co jsi měl v pubertě, za tak neodpustitelnou vinu.”

Muž na okamžik odklonil zrcátko a zakroutil hlavou. “Vždycky mi ho někdo připomene a... nevím... nemělo to dopadnout tak, jak to dopadlo...”

“Dopij kávu a přestaň na to myslet, stejně už bychom pomalu měli jít,” povzbudivě se na něj usmála.

Suguri se protáhl a přestal si vpisovat poznámky do scénáře, který se učil. Zahýbal prsty na nohách a poposedl si na židli do pohodlnějšího tureckého sedu. Poté zvedl pohled ke svému příteli, který chystal jídlo a možná i naschvál se rozhodl mixovat.

Růžovovlasý mladík se na něj sladce usmál, když si všiml jeho pohledu a po chvíli vypnul mixér, aby mohl přelít banánový koktejl do nachystaných sklenic. Položil je na tácek k zákuskům, které už tam byly, a vydal se se vším za tmavovlasým.

Ten odložil scénář za sebe na židli, aby ho nezašpinil a naklonil se blíž ke stolu. “Jak bylo dneska ve škole?” zajímal se, protože se snažil dostat do hlavy alespoň základ scénáře, neměl čas s ním mluvit. A viděl na něm, že pokud se mu nebude věnovat, hodlá být protivný.

Druhý se posadil vedle něho a natáhl se pro polibek, “šlo to...” pokrčil pak jen rameny, “nic moc zvláštního se dnes nedělo,” pokračoval. “V polovině hodin se mi chtělo celou dobu hrozně psát...” ušklíbl se.

“Cos dělal včera v noci?” zeptal se ho laškovně, i když s ním nebyl.

Mladší se pousmál a naklonil se více k němu, “měl bych ti to ukázat?” zavrněl koketně a olízl si rty.

“Neprovokuj, víš, že mám práci,” podíval se na něj a natáhl se, aby ho mohl pohladit. Popravdě od toho, co po letech znovu potkal Kouriho, mu zase chyběla ve světě ta jeho přirozená elegance a ladnost každé křivky.

Růžovovlasý dotčeně našpulil rty a odtáhl se, aby si mohl podat jeden ze zákusků na tácku. Vyplázl jazyk a labužnicky olízl šlehačku z čokoládové kostky. “A jak dlouho ještě budeš mít práci?” zeptal se.

“Dokud mne nevyhodí,” odpověděl mu druhý a také si podal zákusek. Přivřel oči a podrbal se na kořenu nosu. “A ty se mě stejně snažíš vykrmit, abych se v posteli nedokázal ani převalit.”

“To by mi trvalo hodně dlouho...” mladík vedle něj si ukousl si své čokoládové kostky. “Nemůžeš furt jen pracovat...” nespokojeně se pak ušklíbl.

“Nepracuju furt,” odpověděl druhý, “občas relaxuju v nemocnici a docela často  zpracovávám tebe.” Napil se koktejlu. “Myslíš, že jsem tu roli neměl brát?” zeptal se ho pak, protože světlovlasý se k tomu ještě nevyjádřil a to on se vyjadřoval ke všemu vždy.

“Je to dobrá příležitost...” odpověděl mu jeho milenec a položil zákusek. Olízal si prsty od čokolády, než se natáhl pro vlastní sklenici, aby ochutnal, jestli udělal koktejl dobrý. “Ale toho zpracovávání je najednou nějak míň...”

“Zdá se ti? Píšeš si deníček?” provokoval ho dál. Popravdě potřeboval se ujistit, že to mezi nimi jiskří, aby se necítil divně po setkání se svou první láskou.

“Možná bych měl začít...” mladší se pousmál a natáhl se pro další polibek, “lepil bych si tam i suvenýry a někdy bych ti ho možná dal přečíst...” mrkl na tmavovlasého.

Suguri se zamyslel. “A jaké jsou suvenýry z našeho vztahu?”

Růžovovlasý se zamyslel, “napadá mě hned několik věcí, ale myslím, že začít by se dalo na chomáčcích vlasů...” natáhl se znovu pro svůj zákusek.

“A mohl bys to doplňovat o fotky modřin,” navrhl s úsměvem. Docela brzo si uvědomil, že má trochu více specifické požadavky, než byl jen obyčejný sex. Po téhle stránce mu Ren opravdu vyhovoval. “A třeba bych mohl začít používat kondomy, pro důkaz každého našeho sexu - místo podpisu...”

“Vidíš, kolik by se toho našlo...” zasmál se jeho milenec a ukousl si zákusku. Spokojeně se opřel do židle a natáhl si před sebe holé nohy.

Starší mu přejel dlaní po stehnu a prohlédl si jeho dlouhé nohy. Trochu se zastyděl, že je sám tak zimomřivý. Naklonil se k němu, aby ho mohl políbit. “Ale víš, že se raději podepisuji jinak,” zašeptal do jeho ouška a cvakl naprázdno zuby.

Ren přivřel oči a automaticky se mu nepatrně vybídl krkem. Skousl si na okamžik ret, jak se jeho myšlenky rozběhly nejrůznějšími směry kvůli poznámce tmavovlasého. Nespokojeně zamručel, když druhý znovu odtáhl svoji dlaň z jeho stehna.

Suguri se dal znovu do jídla, potěšený reakcí mladšího. Podařilo se mu z hlavy dostat Kouriho a jen se těšit z vlastního vztahu, který sice nebyl zamilovaný, ale oba dostávali to, co chtěli, a jinak byli něco jako stále se škádlící přátelé. “Chtěl by ses podívat na natáčení?” zeptal se ho pak.

“Mohl bych?” růžovovlasý mladík mu věnoval překvapený pohled.

“Příjdeš tam, řekneš, že mi neseš svačinku, a oni tě za mnou pošlou,” odpověděl mu druhý s úsměvem, “došel bych si pro tebe na vrátnici, ale zabloudil bych. Je to tam strašný labyrint.” Povzdechl si, jeho orientace nebyla nejlepší.

Ren se široce zazubil a pokývl. “Tak já ti od zítra začnu nosit svačinky.“

Suguri si povzdechl a otevřel dveře na balkón. Nebyl si moc jistý, proč to vlastně dělá - možná by bylo lepší, kdyby se snažil mu vyhýbat. Došel až k zábradlí, u kterého stál světlovlasý a opřel se vedle něj.”Taky tu natáčím,” vysvětlil, proč tu je, a zachumlal se do svého huňatého velké svetru.

Blondýn, který se lokty opíral o oplocení balkónu a díval se bezmyšlenkovitě dolů, oklepl cigaretu, než se k němu pomalu otočil. “Všiml... jsem si...” zašeptal a lehce pokývl.

Černovlasý si moc nebyl jistý, jestli slzy druhého vyvolal on, nebo je jen moc domýšlivý a bere se za světa střed. Natáhl se a setřel mu palcem slzy. “Takže se tu asi budeme potkávat,” dodal ještě, i když nemusel. Vytáhl z kapsy bonbón a zatočil s ním mezi prsty. “Nejsem si jistý, zda je lepší proti slzám sladké nebo cigareta...”

Kouri se nepatrně pousmál a znovu se zadíval na město pod nimi. “Nenosím u sebe sladkosti...” odpověděl mu na to a potáhl si. Vůbec nevěděl, jak by se měl ve společnosti druhého chovat. Po tom všem, co se stalo.

“To je chyba,” usmál se na něj druhý milým úsměvem. “Já mám plné kapsy bonbónů kvůli dětem, i když zrovna na sobě nemám klaunské,” přiznal se, “ale sám je moc nejím, tak se jich snažím zbavit, než projdou.” Šibalsky mrkl a podstrčil světlovlasému bonbón do kapsy.

Blonďatý muž se stále vyhýbal jeho pohledu, volnou rukou automaticky zajel do kapsy svetru, kde nahmatal podstrčenou sladkost. Měl pocit, že se mu chce brečet ještě víc, než předtím. “Někdy ale jen sladké nepomůže...” šeptl.

“Připadám si jako špatný šašek, když je ti ze mne smutno,” řekl mu tiše, jak si nebyl jistý, jestli má pravdu, nebo jen zastihl Kouriho ve špatný den. Připadalo mu, že druhý je křehčí a citlivější, než když ho znal dříve. “Dám ti všechny bonbóny, co tu mám, když se budeš usmívat... a pokud to nestačí, tak skočím pro dva balíčky, co mám dole v autě. Pokud najdu cestu k výtahu.”

Ryuunosuke se znovu nepatrně pousmál. Líbilo se mu vtipkování tmavovlasého, jen si ho nedokázal v situaci, v jaké byli, moc užít. “Minule si došel bez problémů?” zeptal se.

“Narazil jsem si zadek, šlo se mi s problémy,” přiznal Suguri, ale pak kývl, “ale cestu jsem našel. Jen nevím, proč tu postavili labyrint, asi...” naklonil se k druhému, cítil jeho parfém smíchaný s vůní cigaret, “je ředitel minotaurus,” zašeptal svou domněnku s vážným výrazem.

Starší se zamyslel, “možná by sis mohl začít od recepce odvíjet klubko, aby ses pak dostal bez problémů zase zpět...” navrhl mu a naposledy si potáhl, než se natáhl k popelníku, připevněnému z vnitřní strany zábradlí, aby do něj mohl típnout nedopalek.

“Děkuji za radu, to určitě udělám.” zasmál se černovlasý a zachumlal se do svetru. “Je ti líp?” zeptal se pak. “Nebo se mám snažit bloudit jinudy, než jsi ty? Nechci ti ubližovat svou přítomností.”

Kouri lehce zakroutil hlavou, “nemusíš se mi vyhýbat...” zašeptal. Mrzelo ho, že se k sobě chovají jako dva sotva se znající lidé, navíc, jako by se to, co se mezi nimi všechno událo, vlastně nikdy vůbec nestalo. Ale popravdě vůbec netušil, co by mohl kromě prázdných omluv k tomu, co bylo dříve, říct. Ani si nebyl jistý, jestli by nakonec nebylo lepší na sebe vůbec nemluvit.

Mladší ho pohladil po zádech. “Tak ať příště tě vidím s úsměvem, nebo na tebe budu muset použít těžkého klaunského kalibru,” řekl mu a ohlédl se, protože na balkón vcházela mladá hnědovlasá žena. “Užij si den, možná bychom se mohli někdy sejít i jinde, než tady... rozmysli si to.” Znovu jej pohladil a vydal se pryč, to již Kouriho asistentka došla k nim. Vyměnila si s černovlasým nepěkný pohled.

“Obtěžoval tě?” zeptala se hned, jak byla u Ryuunosukeho.

Blonďák jen lehce zakroutil hlavou. “Ne... jen jsme si trochu povídali,” odpověděl jí a otočil se od zábradlí, aby i on se s Michiko mohl vydat zpět.

Kouri se vysíleně posadil do křesla ve vlastním obýváku a opřel se do něj, jako by se nejraději ztratil v měkkém medovém polstrování. Slyšel z kuchyně, kam byly otevřené dveře, Michiko, která přišla domů s ním, aby mu udělala jídlo, byl to zvláštně uklidňující pocit, nemuset být v bytě úplně sám. Přitáhl si nohy tak, aby se chodidly mohl opřít o okraj křesla, a schoulil se jako malé dítě.

“Na co máš chuť?” zeptala se a přešla k němu, aby ho mohla pohladit po vlasech, když viděla, jak je zase zničený.

Druhý jen pokrčil rameny. Byla pravda, že kdyby s ním nešla, nejspíš by už celý den nic nesnědl. “Byl to Hiso...” zašeptal místo odpovědi na její otázku. “Na tom balkóně...”

“Není možné,” zakroutila hlavou a sedla si naproti němu. Věděla, jak druhý se klame vírou v osud a vidí smysl tam, kde není. Nevěřila, že by se s ním mohl jen “náhodou” potkat. “A co ti chtěl?”

“Bude tam teď taky natáčet...” odpověděl a natáhl se ke svojí tašce, aby mohl vyhrabat cigarety, pak si podal popelník, který byl na stole.

“A?” Prohlédla si ho. Poslední dobou kouřil hodně a naopak málo jedl. Několikrát mu chtěla zařídit pobyt v lázních, ale nechtěl. Občas se ho bála nechávat samotného, i když měla vlastní život, protože věděla, že nikoho kromě jí ve skutečnosti nemá. S rodiči se nebavil, jen občas se sestrou, a milenci na jednu noc se o něj nedokáží postarat.

“Nevím...” povzdechl si. “Vůbec nevím, jak se mám k němu vlastně chovat... po tom všem... chtěl bych si promluvit o tom, co se stalo, ale... nemyslím si, že on má zájem se o tom bavit. Chtěl bych se mu omluvit. Ale nedokážu k tomu najít příležitost a odvahu. A... nevím. Nabídl mi, že bychom se někdy mohli sejít,” vzhlédl ke své společnici, “možná... bych ještě mohl napravit, co se stalo...” šeptl s trochou naděje v hlase.

“Napravit? Jak?” zeptala se, co tím myslí, protože jí to nebylo jasné.

“Nevím...” povzdechl si světlovlasý a natáhl se pro popelník, aby do něj mohl oklepnout popel. “Omluvit se a alespoň něco udělat... nevím...”

“Pokud se mu opravdu potřebuješ omluvit, aby ses cítil líp, tak to udělej,” kývla, připadala si trochu jako jeho psychiatr. “Určitě ti řekne, že už je to dávno pryč. On má svůj život, ty máš svůj, který si ničíš zbytečnými výčitkami.” Odmlčela se. “A mimochodem - přestavovala jsem si ho hezčího.”

Znovu se jí podíval do tváře a nepatrně se pousmál. “Je krásný...” zašeptal.

Modrovlasý muž stál vedle Suguriho a dribloval si s míčem, vypadalo to zvláštně, když se jednou rukou opíral o berli a tou druhou bez problémů si hrál s míčem. “Ale říkal jsi mu, že pokud tam neuvidím talent a zapálení, tak je mi úplně jedno, že chce hrát?” ujistil se Hisa. Popravdě za ty bohaté synky, co nic neuměli, platili rodiče nejvíc, ale on nebyl schopen se na ně dívat. Připomínalo mu to, jak mocně prohrál, když ztratil možnost jít na vrchol se svým talentem.

“Říkal, neboj,” usmál se na něj černovlasý a podíval se na hodinky.

Ještě okamžik to trvalo, než za nimi do tělocvičny přišel mladík, který se mezitím stihl převléknout ze své školní uniformy do basketballového dresu. Trochu nejistě došel ke dvojici, bylo to poprvé, co se s Aomem setkal a podle toho, co slyšel, to byl docela ráz, i když tak s berlou na první pohled nepůsobil.

“Tak, kluku,” řekl mu místo pozdravu Aome a udělal krok směrem k němu, přičemž mu hodil balón a to docela rázně. Kdyby ho nechytil, ani by nepokračoval. “Už ses dočančal, dres nebyl potřeba, protože tu budem tak pět minut, než se rozhodnu, zda se ještě někdy uvidíme.” Přimhouřil oči, stále v nich byl dravec a klepajíc berlí o zem se vydal pod koš.

Suguri se doširoka usmíval.

Chlapec věnoval černovlasému tázavý pohled, pak se vydal za svým možná budoucím trenérem. “A co se ode mě teď očekává?” zeptal se, protože to začínalo vypadat, že kulhající muž hodlá hrát.

“Hoď mi zpátky míč,” řekl mu místo odpovědi modrovlasý, když došel na místo vhodně vzdálené od koše.

Mladík mu ho hodil nazpět, docela rázně, možná jako pokus o odplatu potom, jak mu ho hodil modrovlasý.

Muž se tomu usmál, ale bez problémů jej chytil. Chlapci naproti němu bylo šestnáct, pečlivě si ho prohlédl, jak se snažil odhadnout, jak dobrý je - nikdy mu to jen od pohledu nešlo. “Hiso, stopuj pět minut,” zavolal na černovlasého, který kývl. “A ty mi zkus sebrat balón,” začal driblovat.

Yukito se k němu rozběhl, aby se o to mohl pokusit. Docela ho překvapovalo, jak je to těžké na to, že je starší v očividné nevýhodě, přesto se nevzdával. Sám věřil, že je docela dobrý.

Kdykoliv, kdy už to vypadalo, že se druhý zmocní balónu, Aome s ním v mistrovském pohybu uhnul - jen on sám vnímal nedostatky, které měl v každém triku kvůli nemocné noze.

Sám si v hlavě odpočítával čas, aby těsně před pátou minutou mohl uhnout tak prudce, že chlapec spadl na zem. Hodil koš a až poté Hiso zahlásil, že je konec.

Podal mladíkovi ruku, aby mu pomohl vstát. “Proč chceš hrát basket?” zeptal se s přivřenýma očima.

Hnnědovlasý chlapec přijal jeho pomoc a pomalu vstal, tvářil se docela zklamaně. “Mám ten sport rád...” odpověděl jednoduše, ovšem bylo na něm vidět, že to myslí upřímně. Docela rychle se jeho výraz změnil ze zklamaného na odhodlaný, protože se očividně nechtěl nechat jen tak odepsat.

Aome se pousmál. “Tohle bylo naposledy, co jsme spolu hráli,” oznámil mu modrovlasý. “Příště bys mne již obehrál,” mrkl na něj a vydal se pro balón. “Dvakrát týdně budeš chodit s kluky, které cvičím, jednou týdně budeš mít dvouhodinovku se mnou sám. A samozřejmě předpokládám, že nevynecháš ani jeden trénink školního týmu.” Zvedl balón a vydal se za Hisou, znova klepajíc berlí o podlahu.  

Yukito se tázavě zadíval k Hisovi, jako by se ho ptal, jestli to je všechno a může se jít zase převléct. Pochopil, že mu bude chvíli trvat, než si zvykne na modrovlasého muže, ale nevypadal jako člověk, který by lidi úmyslně shazoval.

Černovlasý se na něj usmál. “Vidíš, tu nejhorší část máš za sebou,” řek chlapci a vytáhl bonbón z kapsy. “Aome se sice tváří, že je zloun, ale je to jeden z nejhodnějších lidí, co znám - marně se mne snažil naučit jezdit na skatu, když mi bylo jako tobě...” zasmál se Suguri a hodil bonbón modrovlasému. “To máš pro Susumu.”

“Co má pro mě?” ozvalo se ode dveří, kterými do tělocvičny právě vešel blonďatý muž. Byl domluvený s Aomem, že si pro něj přijde a společně se ještě někde staví.

“Takže už můžu jít?” zeptal se chlapec opatrně.

Aome kývl a mávl na chlapce, aby šel. “Takže zítra,” řekl ještě, než se soustředil na svého přítele. “Pan vševědoucí ať si odpoví sám, co jsem pro něj dostal...” Hodil míč do velkého koše na míče a zavezl ho na jeho místo. Poté kulhal o berli k Juumonjimu.

“Nemusíš na mě prskat hned, jak přijdu...” světlovlasý našpulil dotčeně rty a počkal, až k němu jeho milenec dojde, pak se natáhl pro jemný polibek na přivítanou.

Suguri se nad nimi musel usmívat. Neznal nikoho jiného, komu vztah vydržel tak dlouho a byl stále tak silný. I když se škádlili a Aome se projevoval jako bručoun, stejně měli v očích lesk nalezeného štěstí.

Modrovlasý rozbalil bonbón a dal ho tak, aby si ho mohl druhý vzít rovnou do pusy. “Víš, že jsem se prskající narodil,” řekl mu. Popravdě by skončil mnohem víc nesnesitelný a zahořklý, kdyby neměl po úrazu vedle sebe Susumu.

“Pro mě bys jednou za čas mohl udělat výjimku...” zavrněl starší a vzal si spokojeně sladkost. ”Zdravím...” otočil se potom na tmavovlasého a věnoval mu přátelský úsměv.

“Zvlčel bys mi a koukal se po jiných,” poznamenal Aome a také se podíval na Suguriho. “Půjdeš s námi na jídlo, Hiso?” zeptal se pak.

Černovlasý oplatil pozdrav a zakroutil hlavou. “Chtěl jsem Yukita vzít na něco kalorického, než mu předepíšeš správný jídelníček pro sportovce, Kosei,” odmítl pozvání. “A jeho táta mne pověřil, abych se zeptal, která holka je ta šťastná, že se do ní zaláskoval,” prozradil s uculováním.

Růžovovlasý mladík se pohodlně posadil ke stolu a natáhl se pro časopis, který na něm ležel položený. Nevybavoval si, že by si jeho milenec předtím kupoval podobné věci. “Co to je?” zeptal se zaujatě.

“Papír?” zkusil Suguri, který zkoušel u zrcadla nové klaunské líčení a dělal na sebe opičky, aby věděl, zda nějaká z nich nepůsobí moc děsivě.

“Myslel jsem ten časopis... Nevěděl jsem, že si kupuješ takové věci...” mladší si dal nohy na stůl a pomalu se na židli rozhoupal, než začal listovat.

Černovlasý se na něj ohlédl a vycenil zuby. “Potřeboval jsem něco na čtení,” neřekl zcela pravdu. Popravdě si ho koupil, protože tam byla docela hezká fotka Kouriho. Teď si jen nebyl jistý, proč to udělal, když nikdy dříve se jeho fotkami z novin neobklopoval.

“Tohle je dobrá grimasa...” prohodil Ren a pousmál se. Neptal se, proč potřeboval něco načtení - a zrovna tohle -, i když sám by dokázal vymyslet kvalitnější četbu. “Ten Kouri bývá hodně v časopisech...” prohodil, když došel k článku o blonďatém herci.

Hiso na sobě nedal znát, že se trochu vyděsil, když z úst druhého slyšel Ryuuovo jméno - stihl si to vysvětlit tak, že stejně jako jeho zaujala ta fotka, tak i růžovovlasému padla do oka. “A jak ty to víš?” oplatil mu, než se otočil zpátky k zrcadlu. “Určitě je rozebírán kvůli tomu, co nosí, ne?”

“Holky se o něm často baví...” pokrčil rameny. “Že je hezký... jako chlap i jako žena, ale že má hroznou povahu... Moc toho nevím, nečtu takový věci... ale je prý docela labilní...” chvíli si článek prohlížel, než se vydal dál. Popravdě nikoho dalšího z toho časopisu ani neznal.

Suguri přivřel oči. Popravdě neznal nikoho, kdo by měl hezčí nohy, než právě Kouri, a když měl podpatky, byly až neskutečně krásné. “Labilní?” zeptal se. Světlovlasý se nejspíš skutečně hodně změnil.

“Nevím o tom moc...” Ren znovu pouze pokrčil rameny. “A taky docela střídá partnery... chlapy...” přeříkával jen to, o čem si povídaly jeho spolužačky. “Zajímáš se o něj?” pozvedl tázavě jedno obočí.

Černovlasý zaváhal. “Znal jsem ho... kdysi a potkali jsme se ve studiu tento týden,” řekl mu pak a začal se odličovat, protože nějak neměl chuť v tom pokračovat. Trochu ho mrzelo přes veškeré klaunské zásady, za jakých podmínek se rozešli a že teď si chodí po světě takhle sexy a je na něm čitelná jeho orientace.

Ren nechal časopis časopisem a vstal, aby se vydal za druhým. Dlaněmi se usídlil na jeho ramenech a sklonil se, aby se mohl rty něžně otřít o jeho krk. “Moc si ho znal?” zeptal se.

“Jak to myslíš?” Sáhl dozadu a přejel mu dlaní od hýždí přes stehna. Druhou rukou se stále odličoval.

“Nevím, znělo to, jako by si ho znal lépe, než jen od vidění přes ulici, když jsi to říkal...” jeho milenec lehce začal masírovat jeho ramena, přitom se polibky přesunul za jeho krk.

“Hmm... trochu líp... byl to můj první kluk,” přiznal nakonec černovlasý, protože to nemělo cenu zatajovat. Dokončil odličování a otočil se na taburetce tak, aby si druhého mohl stáhnout na klín. Vpil se kousavě do jeho rtů a dlaněmi mu přejížděl přes stehna.  

Růžovovlasý spokojeně zavřel oči, aby si mohl plně užívat jeho péči, a objal ho pažemi okolo krku, přičemž se k němu vyzývavě přitiskl. “Nezdáš se...” prohodil potom provokativně.

“Važ si toho, že teď panuji tobě,” zavrněl a prsty ho pohladil po tváři, potom sjel na šíji a zatahal ho za vlasy. Kousl ho zatím jen hravě do brady a jazykem sjel na jeho krk. “Nebyl typ do mé postele jako někteří,” druhou dlaní zajel do Renova rozkroku, který na jejich škádlení již reagoval.

Mladší mu bezmyšlenkovitě vyšel vstříc, zatímco ukláněl hlavu na stranu, aby uvolnil místo jeho polibkům.

Černovlasý znovu dlaní vyjel po jeho šíji k obličeji a palcem nejprve přejel po jeho rtech, než mezi ně pronikl, aby si mohl hrát s jeho jazykem. Sám jej vášnivě kousal do krku a ramenou. Zatím ovšem zuby nestiskával pořádně, jen si hrál. Dlaní se věnoval jeho rozkroku.

Ren se jednou dlaní přesunul na jeho zápěstí, aby si mohl lehce přidržovat jeho ruku, zatímco si hrál s jeho palcem, vsával ho do vlastních úst a opečovával ho jazykem, jako by to bylo něco jiného.

Druhý mu rozepnul zip u kraťasů, které měl na sobě a vetřel se pod ně dlaní. Ovšem pak vyjel výš na jeho bříško a odtáhl se od něj. “Na kolena,” zašeptal rozkaz a přimhouřil nebezpečně oči. Už nevypadal tak stoprocentně hodný a milý.

Růžovovlasý se nepatrně zachvěl a skousl si ret, pak poslušně sklouzl z jeho klína, aby si před něj mohl kleknout. Dal si prameny vlasů, které mu padaly do očí, za uši, a stáhl mu domácí kalhoty i se spodním prádlem dost na to, aby se dostal k jeho rozkroku.

Suguri musel uznat, že ze všech jeho milenců to Ren uměl nejlépe.

Mladší se otřel mazlivě tváří o jeho mužství a několikrát po něm pomalu přejel jazykem, pak si ho jednou rukou přidržel, aby ho mohl vzít mezi rty, i když ho zatím nebral nijak hluboko. Vzhlédl k němu očima lesknoucíma se vzrušením.

Černovlasý přivřel oči a zakroutil hlavou. “Nech toho,” počkal, až udělá, co mu řekl a natáhl se pro svou klaunskou kravatu, která ležela poblíž. “Šidíš to,” vysvětlil a zavázal mu ruce za zády. Věděl, jak druhého dokáže správně naladit, když se cítí postupně víc a víc bezmocný. “Pokračuj.”

Ren se posunul tak, aby se nevyvrátil, až se znovu skloní až k jeho rozkroku, a olízl si rty. Pak se vrátil ke své původní činnosti, i když to teď bylo náročnější, kvůli tomu, že si nemohl nijak pomáhat rukama. Přesto ho vzrušoval ten pocit, že si s ním starší muže dělat stále víc a víc, co se mu zlíbí.

Hiso ho sledoval a užíval si práci jeho rtů a jazyka. Bylo opravdu vzrušující mít někoho tolik hezkého svázaného mezi svými stehny a dělajícího tohle. Ještě několik okamžiků se nechal opečovávat, než ho znovu zastavil.

Vzal ho za bradu a stiskl mu tváře prsty, aby mu otevřel pusu a mohl mu mezi rty vsunout svůj ukazováček a prostředníček. Přesunul se mezitím k němu na zem do kleku.

Jeho milenec přijal jeho prsty a začal se jazykem věnovat jim. Přivíral oči a zpod dlouhých řas sledoval tvář druhého, jako by se snažil odhadnout každý jeho další pohyb, i když v tom pohledu bylo něco plně odevzdaného. Cítil vlastní vzrušení, jak se dožadovalo pozornosti.

Starší mu stáhl kraťasy i se spodním prádlem a otočil si ho k sobě zády. Vzal ho za uzel na kravatě, kterou měl pevně svázané ruce a přitáhl si ho k sobě blíž s cuknutím. Předtím vyndal prsty z jeho úst. Sjel po linii Renovy bederní páteře až do úžlabiny mezi jeho hýžděmi k vstupu do jeho těla.

Druhý měl spodním prádlem a kraťasy omezenou možnost roztáhnout nohy, aby mu usnadnil přístup. Mohl se jen prohýbat v zádech, aby se mu co nejvíce vybízel. Ovšem černovlasý mu nedovolil, aby se položil, protože mezitím zuby pustošil jeho šíji.

Růžovovlasý se chvěl a skousával si lehce ret, jak se snažil tišit se. Vycházel mu vstříc a snažil se si každý jeho hrubý dotek užít co nejvíce. “Víc...” zašeptal prosebně a sklonil hlavu, přivřenýma očima se díval k zemi.

Jakmile se podařilo staršímu do něj proniknout oběma prsty, tak místo toho, aby si jej začal roztahovat, vyndal je a plácl ho po vyšpulených hýždích. Poté znovu do něj začal pronikat prsty. Několikrát si s ním takhle pohrál, než zatahal za jeho svázané ruce tak, aby se druhý musel položit hrudí na zem, aby ho to nebolelo.

Mladší si lehl, pak natočil hlavu, jak mu to jen jeho poloha dovolovala, aby se mohl otočit na tmavovlasého s tázavým výrazem plným očekávání. Chvěl se po celém těle pro touhu, kterou v něm vyvolalo to, co doteď dělali, toužil potom, aby si ho jeho milenec tvrdě a nekompromisně vzal.

Černovlasý znal tu kapku očekávání, kterou ho musel nechat beznadějně prožít, aby se při prvním přírazu celý roztřásl v kolenou a divoce se mu vybízel. Jakmile ho naplnit, nenechal mu ani jediný okamžik, aby si na jeho přítomnost zvykl a hned ho začal plenit. Přesně tak, jak to jeho milenec potřeboval a jak sám chtěl.

Ren semkl víčka pevně k sobě a neubránil se při prvním přírazu hlasitějšímu zasténání. Nestydatě se dál vybízel každému pohybu druhého a skousával si silně ret.

Druhý ho rozhodně nešetřil. Jednou rukou ho držel za uzel na kravatě, tou druhou pevně svíral jeho bok, aby mu pod prudkými přírazy neujížděl na dřevěné podlaze. Sám byl jeho tělem posedlý.

Světlovlasý mladík cítil, jak málo jemu samotnému stačí k vrcholu. “Víc...” zašeptal znovu naléhavě.

Bylo to úžasně rychlé a násilné tempo, které ani jeden z nich nemohl vydržet dlouho. Suguri si ho přitáhl znovu k sobě, čímž sice zpomalil přírazy, ale změnil jejich úhel a snadnost. Plnil ho celou svou délkou a dlaní sklouzl jen na jeho podbřišek, po kterém mu přejel nehty. Jazykem obkreslil jeho ouško, a pak vzal jeho lalůček mezi zuby.

Mladší se prohnul v zádech, čímž se jimi natiskl na hruď druhého, a ještě zesílil stisk vlastních zubů na svém spodním rtu. Stačil mu už jen okamžik, než divoce vyvrcholil.

Druhý si ho přidržel, aby i on dokončil tento souboj démonů.

V ramenové restauraci se za ty roky skoro nic nezměnilo, jen světlovlasý - nyní již majitel - se nezdál být dvacetiletý mladík, ale již třicetiletý muž, což s ohledem na jeho věk bylo stále pozitivní. Některé dny byl unavenější, ale kvalita jídla tím rozhodně netrpěla. Ba naopak - do jídelníčku přibylo několik specialit.

Suguri se posadil ke stolu, jakmile si sundal bundu. Snažil se uvelebit na židli, ale pro zvyk si sedat do tureckého sedu, by si nejraději zul zimní boty, aby tak mohl učinit. Vedle něj se posadil jeho růžovovlasý milenec a spokojeně se uvelebil blízko Hisa, Arata se posadil naproti nim.

Nespokojeně se zadíval k pultu a ušklíbl se při pohledu na černovlasého mladíka, který tady očividně vypomáhal. Tvářil se mile, ovšem stříbrnovlasému se málokdy líbil kdokoliv, kdo zrovna v restauraci pomáhal, i když už s Tsumem neměli takový vztah jako dříve.

“Nedívej se na něj tak nenávistně, vždyť vypadá mile,” poznamenal Suguri. “Stejně nechápu, proč jste s Tsumem od sebe,” postěžoval si a rozhlédl se po restauraci, její majitel nejspíše byl vzadu.

“Složité...” povzdechl si stříbrnovlasý a opřel se lokty o desku stolu. Blonďák mu chyběl.

Růžovovlasý se pousmál, “chodíš sem jen mračit se na číšníky...?” pozvedl tázavě jedno obočí, zněl přitom docela provokativně, i když se snažil s Aratou v Suguriho společnosti vycházet.

Suguri ho za to laškovně lepl po ruce. “Nech toho, tohle je vážné téma - kvůli tomuhle šedivci jeden puberťák nemá otce... a má jen mámu,” zažertoval na Fujikawův účet.

Vydala se k nim obsluha, ale Tsume, který vyšel ze zadu, černovlasého chlapce zastavil, že je raději obslouží sám. Šel k nim rychlým krokem, jak byl navyklý.

“A jakou mámu...” Hachidori se narovnal a široce se zazubil. “Náhodou to není jen moje chyba... já bych se hned mámy zase ujal...” zazubil se na příchozího muže.

Světlovlasý majitel restaurace si je všechny prohlédl. “Neměl jsem odvahu k vám toho kluka poslat, protože mi přijde jako malé vyjukané kuře a vy byste ho určitě úplně zkazili, jak znám jisté členy této společnosti,” a pohodil hlavou k Hachidorimu.

“Jsi takový nevinný...” našpulil stříbrnovlasý rty. “Nemůžeš se jím nechat zmást, nikdy nevíš, kdy se na tebe může vrhnout, když nebudeš dostatečně ostražitý...” zaklonil se, aby přes blonďatého příchozího viděl na chlapce za pultem. “Úplně to vidím...” zabědoval.

“Tos říkal i u toho minulého a předminulého,” pokrčil rameny Tsume, “už přestávám brát tvá upozornění tolik vážně.” Poté se podíval na Hisu. “Ten trenér dává Yukitovi zabrat, úplně vždy přijde domů, osprchuje se a jde spát.. ale je z tréninků nadšený, díky, že jsi mu řekl.” Mile se na něj usmál.

“Není zač, hlavně, že ho to baví...”

“Bude z něj dobrý hráč, někdy bychom si mohli zahrát...” pokýval hlavou Arata. “Taky jsem v jeho věku hrával basket...” poznamenal.

“A proto je z tebe teď scénárista, co doučuje matiku, co?” nadhodil Ren.

Hachidori se zatvářil dotčeně. “Nebyl jsem tak špatný...”

Fujikawa mu počechral vlasy. “Ale matiku Yukita moc dobře nedoučoval, tak nevím, jak si tím může vydělávat,”  zhodnotil pak. “Tos taky dělal v skoro jeho věku, co?” obrátil se na stříbrnovlasého. Popravdě byl rád, že alespoň občas se přijde ukázat a připomenout jejich vztah. Oba na něj měli stejně dobré vzpomínky a zůstali - možná i něčím víc než - přáteli. Na chvilku se zadíval do jeho očí, než sklopil pohled. “Tak... dáte si ramen nebo něco jiného?”

Sugurimu zazářily oči. “Jsi mi připomenul...” natáhl se pro svou tašku, “sice bych neměl to vytahovat v restauraci, ale něco jsem ti přinesl.” Vytáhl zabalený kousek čokoládového dortu a podal mu ho. “Šli jsme sem cestou kolem cukrárny,” vysvětlil.

“Těším se, až ze mne bude pupkatý dědula,” zasmál se Fujikawa, “nemusel sis dělat škodu.”

“Nešel jsem sem s nima... kdybych šel s nima, vzal bych ti taky něco,” okomentoval to Arata. “Klidně celý dort...” prohodil.

“Zase nepřeceňuj své síly...” růžovovlasý ho poprácal po rameni. “Jsi jen chudý spisovatel-doučovatel...” připomenul mu a věnoval mu sladký úsměv.

“Svoji budoucí ženu bych uživil už teď...” stříbrnovlasý se zatvářil sebejistě. “To je můj jediný životní cíl...”

Starší muž se na něj usmál. “Ty nemusíš nic nosit, stačí když přijdeš a varuješ mne před nebezpečenstvím ze strany kuřete,” pověděl mu, přesto by dortem nepohrdl. Hisu to rozesmálo, jak si tu vrkali.

“Pravda, možná bych ho měl jít i varovat před všemi těmi hroznými věcmi, které by se mu mohly stát, kdyby se náhodou rozhodl na tebe vztáhnout ruku...” Hachidori si pokývl a znovu se naklonil, aby pohlédl na černovlasého pomocníka. “Ještě by tě zkazil...” natáhl se, aby ho pohladil po tváři.

Světlovlasý muž zakroutil hlavou. “Když se to nepodařilo tobě,” šeptl k němu, ale trochu od něj ustoupil, aby takové věci nedělal. “Jestli si neobjednáte, dostane všichni obyčejný ramen,” připomenul jim, proč stojí u jejich stolu.

“Pořád by to byl nejlepší ramen na světě...” poznamenal stříbrnovlasý a zatvářil se dotčeně, když si od něj druhý poodešel.

“Myslím, že kdyby je viděl někdo nezasvědcený, nevěří, že nejsou svoji...” prohodil Ren a natáhl se pro lístek, protože si ještě ani nestihl vybrat.

“Neříkej to tak nahlas, nebo nám Tsumeho vyděsíš,” šeptl k svému příteli Suguri a objednal si své oblíbené jídlo z téhle restaurace.

Světlovlasý muž si prohlížel Aratu, jak se zase tváří jako ublížené dítě a bojoval s touhou se za ním vrátit a počechrat mu zase vlasy. Přesto Hisovu objednávku registroval. Poté se podíval na růžovovlasého, o kterém nevěděl nic víc, než že je to přítel Suguriho. Byl rád, že si sem Hachidori nevodil své milence, i když si byl jistý, že jich zase má povíc.

Nejmladší z nich si ještě chvíli prohlížel nabídku, než se nakonec rozhodl pro jeden z ramenů. Moc tuhle restauraci neznal, jen z Hisova vyprávění věděl, že tu vaří vážně dobře.

Arata se pro lístek ani nemusel natahovat, znal nabídku skoro nazpaměť. I on si objednal, i když bylo vybírání vždycky docela těžké - od Fujikawy chutnalo skvěle všechno.

Majitel restaurace se na všechny usmál a přijal ještě objednávku pití, než se vydal pryč. Doufal, že jeho černovlasý pomocník neslyšel alespoň polovinu rozhovoru, protože si nebyl jistý, jak dlouho by jinak vydržel u něj pracovat.

Ryuunosuke seděl u jednoho ze stolů kavárny, ve které se rozhodl sejít s tmavovlasým mužem, na kterého čekal, a v dlouhé chvíli monotónně míchal lžičkou v malém hrníčku s kávou, kterou si dal. Na sobě měl šedé semišové lodičky po kotníky s kožíškem na vysokém jehlovém podpatku, černé punčochy a jen krátké, přesto elegantně působící dámské šedé kraťasy. Rukávy chlupatého černého svetru mu zakrývaly skoro celé ruce, ovšem docela odhalovaly bledá ramena a šíji. Vlasy měl sepnuté sponou a na nose brýle, přes které bylo vidět lehké namalování. Většinu času se díval do svého hrnku, ovšem sem tam se rozhlédl, jak vyhlížel svého společníka.

Ještě několik okamžiků to trvalo, než se ve dveřích objevil černovlasý muž, z kterého pod vrstvou látky byly vidět jen zářivé oči. Našel pohledem Kouriho a vydal se k němu, přičemž si sundával širokou kapuci z hlavy a stahoval rolák svetru z úst.

“Promiň, že jsme se zpozdil,” řekl mu místo pozdravu a rozepnul si objemnou bundu, pod níž měl svetr, který mu sahal do půlky stehen a schválně vypadal vytahaně. Měl na sobě zimní podobu harémových kalhot a vysoké boty. Odložil bundu a posadil se naproti světlovlasému, poté si až začal sundávat kožené rukavice.  

Druhý lehce zakroutil hlavou, “nečekám tu dlouho,” odpověděl mu a prohlédl si ho. Za celou dobu, co se znovu začali potkávat - i když to málokdy bylo na déle, než aby se jen jakž takž pozdravili - se na něj ještě nestihl pořádně podívat, možná to bylo tím, že se sám dost často snažil vyhýbat jeho pohledu. Tmavovlasý se v obličeji příliš nezměnil, jen se vytáhl a měl delší vlasy. Stále působil i ve všech vrstvách oblečení, co na sobě měl, příliš hubeně na to, aby to bylo zdravé.

Suguri se nahnul přes stůl, aby se podíval na obsah jeho hrníčku. “Káva...” konstatoval moudře, i když si byl vědom, že jeho závěr nebyl nijak přesný. Poté si podal jídelní lístek a začal jím listovat. “Doporučil bys mi něco?”

“Záleží na tom, na co máš chuť...” pousmál se druhý, “mají tady dobré koktejly a dobré příchutě čokolády...” oznámil mu. On sám si dával většinou kávu, ovšem když měl chuť na něco sladkého, bílá čokoláda tady byla podle něj nejlepší.

Mladší si prohlížel nabídku, než si vybral a ohlédl se, kdy přijde obsluha. Poté se obrátil na Kouriho a usmál se, i když nevěděl, co mu říct. To už ovšem přišla servírka a mohl si objednat vanilkový koktejl se šlehačkou a čokoládovými hoblinami.    

“Mají to tady dobré...” poznamenal blonďák, protože ani on nevěděl, o čem by se měli bavit. Chtěl se nějak dostat k tomu, co se stalo před lety, ale připadalo mu nejlepší to hned na druhého vybafnout.

“Vidím, že ten zvyk trávit čas v kavárnách tě neopustil,” usmál se na něj Suguri. “Ale musím říct, že můj volný čas, co trávím mimo byt, se také stále dělí mezi cukrárnami a Tsumeho ramenovou restaurací.”

“Pořád tam chodíte s Aratou?” zajímal se Kouri, sám v restauraci nebyl od doby, co se přestal s Hisem vídat.

“Chodíme,” kývl mladší, “ramen je tam stále ten nejlepší. Navíc jsme s Tsumem přátelé a možná i něco jako strýc od Yukita... společně s Aratou je beru jako rodinu.” Popsal, kolik se toho změnilo nebo nezměnilo.

Starší mu věnoval další jemný úsměv, byl rád, že alespoň tohle zůstalo tak, jak to bylo dřív. Na okamžik se odmlčel a než stihl znovu promluvit, servírka donesla Suguriho objednávku. Počkal, až odejde a i potom se okamžik díval na tmavý povrch vlastní kávy, jakoby hledal vhodná slova, než se pomalu nadechl. “Mrzí mě, co se stalo...” zašeptal.

“Co přesně?” zeptal se Hiso a vzal na lžičku pravou šlehačku.

“To, co se mezi námi stalo... jak to skončilo...” odpověděl Ryuunosuke.

Černovlasý ponořil lžičku do svého koktejlu a na okamžik se odmlčel, přičemž se díval na vlastní prsty, které lžičku držely. “Už je to dávno, celý ten vztah byl takový neotřepaný... a skončil... chápal jsem to i tehdy, proč skončil - i když pro mne třeba rodina nic neznamenala, tak jsem rozuměl, že ty ji... potřebuješ.” Pokrčil rameny. “Pokud si to i teď vyčítáš, tak... nemusíš. Myslím, že jsme se oba potřebovali najít - nebo alespoň já jsem si musel pár věcí ujasnit.”

“I tak...” starší si povzdechl, “je mi líto, jak to nakonec dopadlo...” znovu zamíchal svou kávou. Popravdě si nebyl jistý, co jiného by k tomu ještě mohl říct. V podstatě to nebyla chyba ani jednoho z nich, ale on se i tak cítil špatně, protože ho opustil kvůli rodině, se kterou nakonec stejně nezůstal. Navíc ani předtím mu nebyl schopný dát všechno to, co chtěl a co by měl s tím, kolik toho k němu cítil... nejspíš ještě stále.

“Myslím, že by náš vztah, kdyby neskončil, stejně prodělal několik změn a možná by je nevydržel,” řekl mu na to druhý. “Ale přijde mi opravdu hezké, že - jak to říct? - ti z něho něco zůstalo a... oblékáš se takhle. Opravdu ti to sluší, si ještě... elegantnější.”

“Děkuju...” byla pravda, že poprvé měl na sobě ženské oblečení, když ho do něj oblékl Hiso, ovšem i po skončení jejich vztahu mu chvíli trvalo, než se rozhodl chodit takhle. “Tobě to taky sluší... pořád...” pousmál se.

Černovlasého to pobavilo. “Pořád ošklivý klaun,” naklonil hlavu na stranu a usmál se. Poté si konečně nabral šlehačky a ochutnal ji, protože už nebyli u tak vážného téma.

Starší zakroutil hlavou, “vůbec ne...” prohodil. “takže se živíš jako klaun?” zajímal se potom.

“No~, živím? Většinou dělám klauna pro dobročinné organizace, takže se tím neživím, ale jsem klaunem... hlavně v dětských nemocnicích,” odpověděl mu na to Hiso a nasál koktejlu brčkem. “Kdyby mne to uživilo, nemusel bych brát role v seriálech, když mi hraní moc nejde a docela mne to stresuje - nerad se ukazuju světu takhle, mám raději svou klaunskou masku.” Pokrčil rameny. “Ale s Aratou bychom chtěli mít jednou svůj zábavný pořad - třeba jen párminutové šoty...”

“Já jsem třeba taky vůbec neplánoval, že ze mě bude herec...” blonďák pokrčil rameny. “Zábavní pořad, to by vám mohlo jít...” nadhodil potom, “co on vůbec dělá?”

“Píše scénáře... ale vydělává mu to možné ještě méně než mé klaunství, takže ještě doučuje matematiku.”  

…

Černovlasý muž zaparkoval před domem, ve kterém měl byt jeho společník a podíval se na něj. “Tak jsme tady,” řekl, jako kdyby to nebylo zřejmé.

Blondýn pokývl a ohlédl se po moderně vypadající budově. “Rád jsem se s tebou viděl...” začal, nepůsobil příliš, že se mu z auta chce. Samotného ho překvapilo, nakolik se mezi nimi rozbily ledy a jak dobře si nakonec popovídali o všem možném, strávili spolu docela dost času. Měl dokonce pocit, že to mezi nimi trochu jiskří, ale to si nejspíš jen bláhově představoval. “Mohli bychom to někdy zopakovat...” navrhl.

Suguri kývl. “Určitě mohli,” řekl mu na to a prohlédl si ho, čím déle s ním byl, tím více si uvědomoval, jak je druhý krásný a nikdo se mu v jeho elegantním půvabu nevyrovná. “Taky jsem tě rád viděl.” Všiml si, že druhý má na punčochách bílou nitku a neodolal tomu, aby se pokusil ho jí zbavit, i když se tak dotkl jeho stehna a narušil i jeho osobní prostor, jak se k němu nahnul.

Starší vypadal tím dotekem chvíli docela překvapený. Sledoval tmavovlasého, jak se sklání nad jeho nohou, hezky voněl. Okamžik se mu zůstal dívat do tváře, když k němu Hiso vzhlédl, aniž by se odtáhl. Pak překonal těch pár centimetrů, které je dělily, a vpil se do jeho rtů, aniž by přemýšlel nad tím, co vlastně dělá.

Černovlasý ho pohladil po tváři a stále v polibku nechal sedačku zajet dozadu, aby si ho k sobě mohl přitáhnout tak, že jej měl na klíně. Dlaněmi přejel po jeho stehnech a nechal je na jeho hýždích.

Kouri se nepatrně zachvěl pod jeho dotekem a vybídl se mu, přičemž se nevzdával jeho měkkých rtů. Nechtěl vůbec přemýšlet nad tím, že nejspíš bude třeba se nějak ospravedlnit, jakmile se jejich polibek přeruší.

Mladší si pamatoval tu jistou hradbu, kterou dříve cítil, když spolu takhle intimně byli, ale teď po ní nebyla ani památka. Vnímal jen to krásné tělo oblečené do ženského, jehož nohy a hýždě může studovat dlaněmi. Nikdo neměl hezčí nohy než Ryuunosuke a k nikomu nikdy necítil opravdovou lásku, jen k němu.

Přerušil jejich polibek jen na okamžik, aby mu mohl sundat brýle a znovu se vpil do jeho rtů.

Světlovlasý přejel dlaní po jeho tváři a krku, pak oběma sjel po jeho hrudi, aby si mohl bříšky prstů najít cestu pod jeho svetr i tričko na holou kůži plochého břicha. Měl zavřené oči a užíval si jen ten okamžik, kdy se ho mohl konečně znovu dotýkat. Nikdo z jeho milenců v něm nikdy nedokázal vyvolat takové pocity, jako Hiso.

Suguri se usmál do jejich polibku. “Studíš,” šeptl a otřel se svým nosem o ten jeho. Dlaněmi se mu také vloupal pod kabát a svetr, aby se mohl usídlit na jeho bocích. Přitáhl si ho k sobě blíž a prsty jedné ruky jej zatahal za lem kraťasů.

“Vadí to moc?” druhý se něžně usmál a dál mapoval prsty jeho kůži, rty se přitom přesunul na jeho krk.

Černovlasý znovu sjel dlaněmi na jeho hýždě. “Kdybys mne potom zahřál, tak vůbec,” odpověděl mu šeptem.

“Můžu tě zahřát klidně hned...” Ryuunosuke si ještě okamžik užíval jeho krku, než se znovu vpil vášnivě do jeho rtů. Otřel se vlastním rozkrokem vyzývavě o ten jeho.

Mladší mu začal rozepínat kabátek, aby mu ho mohl svléct a sám se polibky vydat po jeho šíji na ramena. Snažil se krotit svůj zvyk používat při takovém mapování zuby, i když se jen s rty a jazykem nespokojil. Dlaněmi mu znovu začal přejíždět po stehnech.

Kouri zaklonil hlavu, aby mu plně usnadnil přístup k vlastnímu krku a dlaněmi vystoupal dál po jeho hrudi, kam mu to jen jeho oblečení dovolovalo. Oddával se jeho dotekům a nepatrně si skousával ret, protože měl pocit, že u Suguriho by i pro takové nepatrné provokace sténal.

Dlaně černovlasého se zatoulaly až k Ryuunosukeho zapínání kraťásků a rozepnuly ho. Trochu ho překvapilo, když narazil na podvazky, které držely jeho punčochy. Úplně ho to zbavilo jakýchkoliv pochyb, zda by měli pokračovat, protože už dlouho po někom tolik netoužil. I když si byl vědom, že jejich sex asi nebude úplně podle jeho přestav.

Světlovlasý se znovu zachvěl, když ucítil jeho prsty tak blízko vlastnímu rozkroku. Nedočkavě se vybídl jeho dotekům.

Mladší se tomu pousmál. “Málo prostoru tu je,” poznamenal, když mu chtěl stáhnout kraťásky, ale nešlo to. Nechal sedadlo, aby se položilo do co nejvíce vodorovné polohy a trochu se na něm posunul směrem dozadu, i když stále prostoru v autě nebylo dost. Hlavně na místě řidiče pořád něco zavazelo.

“Chceš jít dovnitř?” Kouri se nepatrně na okamžik odtáhl, aby se mu mohl tázavě zadívat do tváře, i když nevypadal, že by měl dost vůle dojít až do bytu. Sám se dlaněmi vydal k jeho kalhotám, aby je také mohl rozepnout.

“Myslím, že bychom stejně moc daleko nedošli,” odpověděl mu a pohladil ho po tváři, než se vpil do jeho rtů. Viděl, že světlovlasý je na tom podobně a nikam se mu nechce, i když se tady budou muset uskromnit.

Blonďák se do jeho rtů lehce pousmál, byla pravda, že nejspíš by byli rádi, kdyby se dostali alespoň do výtahu a neskončili hned na kapotě. Podařilo se mu rozepnout jeho kalhoty a jednou dlaní vklouzl pod jejich látku až do spodního prádla, nepřestával se vpíjet do rtů druhého a slastně přivíral oči pod jeho kousavými polibky. Všímal si, že je tmavovlasý o dost agresivnější a dominantnější, než si ho pamatoval.

Suguri s pomocí druhého mu stáhl kraťasy a sjel prsty kolem lemu spodního prádla pod podvazkové punčochy. Zatahal ho zuby za spodní ret a pak znovu prohloubil jejich polibek. Skutečně ho vzrušovalo, v čem byl světlovlasý oblečený, a spolu s tím i rostla v něm divokost.

Kouri přejel dlaní provokativně po jeho mužství, přičemž druhou rukou se přesunul na jeho tvář a něžně ho pohladil. Pak ho zatahal za lem svetru v náznaku toho, že by si ho měl sundat.

Mladší mu jeho přání splnil, svlékl si ho i s tričkem, které měl pod ním, i když své nahé tělo neukazoval moc rád, protože bylo skutečně pohublé a nezdravě bílé.  

I starší si sundal svůj svetr, pod kterým nic neměl, a nechal ho spadnout na sedadlo spolujezdce, potom se vrátil ke svému milenci, aby se vpil do jeho rtů v dalším vášnivém polibku. Naléhavě se o něj otřel, přičemž jednou dlaní dál mapoval jeho tělo. Byl doopravdy nezvykle hubený.

Druhý ho zatahal za podvazky a přejel k jeho spodnímu prádlu. Okamžik počkal, než jej začal stahovat, i když v jejich poloze mohl jen kousek. Až poté mu dlaní zajel do rozkroku.

Blonďatý muž tiše zasténal do jeho rtů a vybídl se mu, čímž se o něj znovu otřel, kvůli tomu, jak blízko si byli.

Hiso si ho k sobě blíž přitáhl druhou rukou, než provokoval jeho rozkrok a užíval si to rozehřáté tělo, které se na něj tak natisklo.

Ryuunosuke se chvěl pod jeho doteky a vděčně si dál užíval jeho rtů, ve kterých mohl tlumit vlastní steny. “Dál...” hlesl a otřel se rty o jeho bradu.

Muž mu se stejnými obtížemi jako předtím kraťasy sundal i spodní prádlo a dlaní vyjel od jeho rozkroku přes hruď až k bradě. Palcem mu přejel po rtech, než mu jím vjel do úst a stáhl mu trochu dolní čelist, aby mohl palec nahradit za ukazováček a prostředníček.

Kouri smyslně přivřel oči a shlédl zpod dlouhých světlých řas na tmavovlasého, přičemž si jazykem hrál nestydatě s jeho prsty. Užíval si ty chvíle touhy, jak jen nejvíce mohl, stále měl pocit, že se mu to celé jen zdá, jak to bylo dokonalé.

Černovlasého až překvapovalo, kolik může druhého roztoužit, a cítit se sám s ním dobře, když si vzpomněl na to, jak si na sebe po celou dobu jejich vztahu nezvykli. Chvíli jej jen pozoroval, než prsty z jeho úst vyndal a znovu se vpil do jeho rtů. Mezitím si ho k sobě přitáhl, aby mohl prsty zamířit ke vstupu do jeho těla.

Starší mu automaticky vyšel vstříc a tiše zasténal, když do něj tmavovlasý pronikl prvním prstem. Přitiskl se k němu a mírně se prohnul v zádech, aby mu tak usnadnil přístup a zároveň mu mohl být blíž. Vlhkými polibky se přitom vydal po jeho krku.

Suguri druhou dlaní přejížděl po jeho boku a občas sklouzl tak, aby mohl studovat podvazky. Dával si záležet na jeho přípravě, i když jí nechtěl trávit více času, než bylo potřeba. Mezitím znovu polibky sklouzl na jeho šíji.

Světlovlasý muž se lehce chvěl a rty přejížděl po jeho kůži, jak v ní tlumil tiché steny. Mírně se nadzvedl, aby se sám mohl jednou rukou vydat k jeho mužství. Volnou se opíral o okraj sedačky, na které byli.

Mladší dokončil jeho přípravu a vyndal z něj prsty. Trochu se odtáhl a podíval se mu do krásně hnědých očí. Zeptal se, jestli má kondom a rukou, kterou jej předtím hladil po boku jej pohladil po tváři.

“Potřebujeme vůbec takové věci...?” zeptal se tiše Ryuunosuke, ovšem i tak hned potom lehce pokývl a natáhl se k vlastní kabelce, kterou měl položenou na sedačce, aby věc vytáhl. Roztrhl obal zuby a sám ho nasadil Hisovi, než se opět vpil do jeho rtů.

Druhý se otřel mazlivě o jeho nos svým, ale neodpověděl mu na to. Poté si ho navedl na svůj klín a začal do něj pomalu pronikat.

Blonďák semkl víčka k sobě a skousl si ret, přičemž spokojeně zaklonil hlavu. Nechal druhého naprosto řídit tempo přírazů a jen si užíval všechny ty dokonalé pocity, které v něm vyvolávalo, že s ním mohl být zase takhle intimně.

Suguri dlaněmi určoval tempo a občas s nimi sjel na jeho hýždě nebo stehna. Kouriho pleť byla stále stejně hebká a příjemná, když se jí dotýkal. A horké tělo staršího jej připravovalo o rozum, jak to bylo úžasné. Znovu si jej stáhl tak k sobě, aby jej mohl začít líbat, nemohl se nabažit jeho rtů. Občas jej kousl majetnicky do toho spodního.

Kouri vděčně přijal vášnivý polibek a sám mu ho nenasytně oplácel, prsty se vydal po jeho těle, aby ho mohl mapovat a užívat si každý dotek jeho kůže. Jen to vědomí, že je to Suguri, kdo s ním dělal takové věci, ho přivádělo k šílenství.

Mladší si jen letmo uvědomoval, že jsou docela hlasití a všechna okna jsou zamlžené, ale nějak mu nedocházelo, že by tomu možná tak být nemělo. Zkoumal dlaněmi tělo druhého a užíval si každý pohyb. Ještě chvíli jen bloudil, než nakonec jednou rukou skončil u jeho rozkroku.

Druhý se více prohnul, jak se snažil z toho doteku vytěžit co nejvíce slasti, a sám zrychlil tempo, v jakém dosedal na jeho erekci, když už ho neovládal tmavovlasý. Uvědomoval si, že s takovou mu už nechybí k vrcholu hodně, ale nedokázal se sám zpomalit.

Suguri jej znovu jednou rukou chytl za boky a donutil ho téměř ustat v přírazech. Nechával jeho tělo, ať se nedočkavě trápí celé roztřesené touhou a sám si užíval kumulující se živočišný pud jeho tělo nekompromisně vyplenit. Přitáhl si ho blíž k sobě a pomalu pronikal do jeho těla, avšak snažil se co nejhlouběji.

Starší tiše rozechvěle sténal i přesto, jak se tomu snažil zabránit, protože si sám uvědomoval, že jsou v autě a popravdě ani ne na nijak moc odlehlém místě. Kousal se do rtu a víčka měl pevně semknutá k sobě. Jednou dlaní se ustálil na Hisově ramenu.

Kouri byl naprosto nádherný, celý rozbědovaný tím, co s ním bylo prováděno a přece poslušně šťastný a spokojený. Přejel dlaní po jeho plochém podbřišku, než znovu začal zrychlovat tempo, tentokrát již měl jediný cíl.

Světlovlasý muž se sklonil, aby se sám vpil hluboce do jeho rtů, stačilo mu jen pár dalších nadzvednutí se, než divoce vyvrcholil do dlaně druhého.

Mladší jej ještě několikrát donutil se nadzvednout, než ho následoval. Pevně jej objal a chvíli počkal, než vystoupil z jeho těla. Cítil intenzivně jeho vůni a skoro až se mu z toho točila hlava, jak to bylo příjemné.

Ryuunosuke i tak stále zůstával na jeho klíně a vydýchával prožitý zážitek. Už hodně dlouho nezažil nic tak intenzivního a uspokojujícího. “Nádherné...” zašeptal a otřel se o jeho rty vlastními.

Černovlasý líně přejížděl po jeho boku dlaní. Uvědomoval si, že by se měli upravit, aby nezavdávali chodcům důvod je šmírovat, ale nechtělo se mu vůbec hýbat. A také se nebyl schopen donutit k nějakému slovu, protože na něj doléhalo, že se asi tohle stát nemělo.

Blonďák si opřel hlavu o jeho rameno a zavřel oči. Ani on nevypadal, že by se měl ke vstávání, i když už to bylo to jediné, co zbývalo.

Druhý mu nechal několik okamžiků, než jej políbil na nos a pohladil po tváři. “Měli bychom... se obléct,” zašeptal opatrně. Nechtěl mu ublížit.

Jeho společník pomalu pokýval hlavou a zvedl se z něj, aby se mohl vrátit na sedadlo spolujezdce. Nebylo to nijak jednoduché, navíc na něj předtím naházel spoustu svých věcí.

Černovlasý si ho ještě chvíli prohlížel. “Opravdu si krásný,” zašeptal, a až pak se si sundal kondom a dal ho na prozatimní místo, odkud ho potom vyhodí, a očistil se. Následně se začal oblékat, i když to pro něj nebyl takový problém jako pro jeho milence.

“Děkuju...” Ryuunosuke se na něj jemně usmál, když dokončil vlastní oblékání se, a natáhl se, aby si na jeho rtech mohl ukrást poslední letmý polibek. “Asi... abych měl jít...” zašeptal potom a pokývl si, přičemž se natáhl po klice.

Suguri jen kývl. Možná čekal, že bude pozván nahoru, nebo na to skutečně nebylo, co víc by mohl říct.

Stříbrnovlasý muž se opíral o rám dveří bytu svého nejlepšího přítele a v krátkých intervalech zvonil na jeho zvonek, přestože už byl docela pokročilý večer.

Černovlasý mu otevřel s dosti skeptickým výrazem, který se ještě víc prohloubil, když ho uviděl. Vtáhl ho dovnitř, protože nechtěl rušit sousedy ve spánku, pokud někteří už spali. A zabouchl dveře. “Ty zase vypadáš...” podotkl.

Starší dotčeně našpulil rty, “tohle od tebe nebylo hezké...” Bylo na něm vidět, že není úplně střízlivý, ovšem působil docela upraveně. “Přinesl jsem ti něco ukázat...” pochlubil se mu.

“Pojď do kuchyně,” popohnal ho tam, kde mu může uvařit kávu. Sám ji nepil, ale měl ji kvůli Renovi a v takových chvílích se hodila. Když došli do kuchyně, řekl mu, ať si sedne. “Cos mi přišel ukázat?”

Arata sáhl do kapsy, aby vytáhl tmavě modrou semišovou krabičku a podal ji s širokým zubením druhému. Byl v ní už asi šestý prsten, který koupil pro Tsumeho - všechny předešlé šel po neúspěchu vrátit do zlatnictví.

Černovlasý si povzdechl. “Opilým by se neměli prodávat takové věci,” poznamenal a položil druhému ruku na rameno, než se jal vařit kávu.

“Nejsem opilý...” ohradil se světlovlasý dotčeně. “Navíc, koupil jsem ho už asi před dvěma týdny...” upozornil svého kamaráda.

Ozvalo se hlasité, ovšem nesrozumitelné mručení a šramocení, pak do místnosti vešel Ren. Na sobě měl jen dlouhé domácí tričko a vypadal, že pod ním je, jak ho pán Bůh stvořil, jen okolo kotníku měl želízka, kterými byl očividně předtím k něčemu připoutaný. Teď to druhé otevřené táhl za sebou. Stejně na tom bylo i jeho zápěstí. Prohlédl si příchozího muže a zvedl oči v sloup. “Už je to otravné...” poznamenal a taky se posadil ke stolu a poprosil si o kafe.

“A co s ním plánuješ dělat tentokrát?” zeptal se, i když si byl jistý odpovědí. Omluvně se usmál na Rena, s kterým měl předtím rozehranou hezkou hru.

“Požádám s ním Tsumeho o ruku... jednou to vyjít musí...” Arata působil docela jistě.

Růžovovlasý mladík natáhl ruku ke svému milenci, aby se také podíval, co za prsten vybral Hachidori tentokrát. Bylo to už podruhé, co jeho noční příchod na cestě žádat o ruku zažil, a co slyšel, nebyl ten předešlý ani zdaleka první, ani poslední. Popravdě ho docela fascinovalo, že se ještě nevzdával, stejně tak, jako že mu blonďák stále odolával s tím, jak se k sobě chovali. Vážně moc nerozuměl tomu, co mezi nimi doopravdy je.

“A předpokládám, že tam hodláš jít ještě dneska,” povzdechl si Suguri a podal prstýnek Renovi. Zakroutil nad svým kamarádem hlavou a dal se do chystání hrníčků s kávou a pro sebe čaj. Stejně byla doba, kdy měl si brát prášky.

“Samozřejmě...” nejstarší z nich pokývl a pousmál se. Vzal si prsten zpět od Rena, když mu ho chlapec podal, a schoval si ho na původní místo.

“Možná by to šlo líp, kdyby ses na to posilňoval něčím jiným, než alkoholem...” prohodil růžovovlasý a také ho poplácal po rameni.

“Nejsem opilý...” zopakoval Hachidori v odpověď.

“I tak... dneska tam nepůjdeš dřív, než vypiješ tohle kafe,” postavil před něj hrníček, až pak podal i ten svému milenci. Sám si zalil čaj jako poslední a natáhl se pro pořadač léku a s nechutí si vybral ty večerní.

Oba u stolu se na něj okamžik dívali, ovšem ani jeden to nekomentoval. Stříbrnovlasý chvíli foukal na svou kávu, “myslíš, že se mi to nikdy nepodaří?” zeptal se pak posmutněle.

“Myslím, že na to jdeš špatně,” odpověděl mu na to, když zapil studenou vodou prášky a vyplázl jazyk, protože nebyly vůbec dobré.

“Myslíš?” starší mu věnoval zkoumavý pohled.

Černovlasý se zamyslel. “Co takhle ho přestat nárazově děsit a jen s ním znovu začít chodit?” zeptal se pak. “Vzdát se harému, říct - Tsume, mám tě stále stejně rád a myslím to vážně... a podle mne by bylo.”

“Neděsím ho nárazově...” bránil se stříbrnovlasý, přičemž se natáhl pro šálek, aby se mohl pořádně napít kávy. “A říkám mu tohle vždycky...” našpulil potom rty. “A nemám harém...” ušklíbl se nakonec.

“Docela souhlasím s tím, že už na to Tsume taky musí být zvyklý...” poznamenal k tomu růžovovlasý mladík.

“Tak mi pak zavolej, jak to tentokrát dopadlo,” rozhodl se černovlasý, že žádné další rady není nutné říkat. Mrkl na svého milence, že s ním souhlasí.

…

Arata si tentokrát rozmyslel křičení po oknem, které mu bylo minule docela dost vyčteno za burcování celé ulice, a spokojil se s obyčejným zvonkem. I tak už bylo dost pozdě.

Ovšem docela dlouho mu nikdo neotevíral, než se ve dveřích objevil světlovlasý muž v dlouhém tričku a teplácích. Podíval se na mladšího a povzdechl si.

Stříbrnovlasý se na něj široce usmál, jako by tím chtěl i na jeho tváři vyvolat úsměv a natáhl se, aby ho něžně pohladil po tváři. “Nevidíš mě rád?” zeptal se zklamaně.

“Už jsem napůl spal,” odpověděl mu na to jen a pustil ho dovnitř. Nerad se bavil sousedům na očích - i když jeho otec už nežil a nemusel se ničeho bát, stejně mu to bylo nepříjemné. Zívl a vyhledal nejbližší místo, kde si mohl sednout, i když to byly jen schody.

Mladší muž si dřepl před něj, “omlouvám se...” šeptl a znovu ho pohladil. Popravdě se po cestě od Hisa sem stavil ještě na skleničku, protože káva, kterou u něj dostal, ho probrala příliš. Sám si uvědomoval, že má už něco vypito, ale popravdě se možná i trochu bál, že kdyby došel za denního světla a střízlivý se stejnou nabídkou, byl by také odmítnut. Takhle to měl stále na co svádět.

“Chceš kávu?” zeptal se ho starší a prohlédl si jeho tvář. Moc se mu nelíbilo, jak často býval mladší opilý, ale nijak to nekomentoval. Stejně jako předem neodmítal žádost o ruku, pro kterou v tyhle hodiny chodil.

Druhý nepatrně zakroutil hlavou, “počkej chvíli...” šeptl a přesunul se tak, aby mohl klečet na jednom koleni. Chvíli šmátral v kapse, než vylovil krabičku s prstýnkem a otevřel ji. Vzal ho za jednu ruku a zadíval se druhému vážně do tváře. “Miluju tě...” šeptl. “Celou dobu. Ty víš, že ano... a pořád bych si tě chtěl vzít...”

“Jsi opilý,” řekl na to jen Tsume a rozhlédl se, kam by mohl utéct z jeho dosahu. Nelíbily se mu na tom dvě věci - Aratův stav a to braní se. Navíc se domníval, že druhý je stále ještě nevybouřený a se svým věkem by mu už vůbec nestačil.

Hachidori lehce zakroutil hlavou, “možná trochu...” přiznal nakonec tiše, “ale to na tom, co jsem ti právě řekl, nic nemění...” přitáhl si jeho ruku, kterou stále držel v jedné ze svých, aby mu mohl na její hřbet vtisknout letmý polibek.

“Nech toho...” druhý opatrně vyprostil svou dlaň z jeho a podíval se mu do očí.  

Stříbrnovlasý si tiše povzdechl. “Myslím to vážně...” oplatil mu pohled. “Chci být s tebou...”

Ozvaly se dveře, jak Yukito vyšel ze svého pokoje a vydal se dolů do kuchyně. Probudili ho - tedy spíše Arata - a dostal na něco chuť. “Měli byste se konečně vzít...” prohodil s otrávenou grimasou a zívl. “Tohle je nekonečné a někteří by se rádi vyspali na tréning...” postěžoval si.

Tsume se na něj plaše podíval jako vždy, když byl konfrontován před ním se svou orientací. “Promiň, asi nechám vypojit zvonek, stejně tu zvoní jen Arata,” řekl mu a vzhlédl k němu.

Chlapec se podíval na něj a pak na muže před ním, “nejsem si jistý, jestli by to potom přežila naše okna...” poznamenal a povzdechl si. Měl svého tátu rád a s jeho orientací neměl problém, mrzelo ho, že vypadá kvůli tomuto tak ztrápeně. Oba dva muži vypadali, konec konců. Navíc i on sám viděl, co mezi nimi opravdu je, nechápal, proč spolu nejsou, i když se nemuseli hned brát.

Hachidori se zatvářil trochu dotčeně, když to vypadalo, že se rozhodli ho raději ignorovat.

“Nedáš si se mnou teplé mléko s medem?” zeptal se Tsume svého syna a vstal. Ne, že by mu dělalo problémy usnout, ale před spánkem to bylo příjemné. Byl si vědom, že Yukito nemá příliš rád sladké, ale mléčné výrobky mu nevadili - nemusel mu tam medu dávat moc.

“Můžu...” chlapec pokývl.

“Hodláš mě ignorovat?” stříbrnovlasý si vysíleně povzdechl a přesunul se zpátky do dřepu, přičemž se zády opřel o zeď, u které byl. Odmítavý postoj, s jakým se k němu stavěl blonďák, ho bolel mnohem víc, než na něm bylo možná na první pohled vidět.

“Nabídl bych ti taky, kdybych se nebál, co by to udělalo v kombinaci s alkoholem,” odpověděl mu světlovlasý a počechral ho ve vlasech. Podal mu ruku. “Stávej, nebudeš tu trucovat v koutě u schodů,” mile se na něj usmál.

Mladší vzal jeho ruku a nechal se vytáhnout na nohy, i když se stále moc nadšeně netvářil.

Yukito se mezitím vydal do kuchyně, aby si mohl z lednice vytáhnout nějaké ovoce.

Fujikawa starší dovedl svého bývalého milence k židli za ruku a posadil ho na ni. Ještě jednou mu prohrábl vlasy. Poté se dal do připravování mléka. “Budeš teda chtít tu kávu? Nebo plánuješ se raději z toho vyspat?” pootočil se na Aratu.

“Dám si to kafe...” stříbrnovlasý muž odevzdaně pokýval hlavou a položil se na stůl. Soucitný pohled, který na něj vrhal Tsumeho syn, mu moc na radosti nepřidával. Vůbec se netěšil na to, až se ráno probudí s - nejspíš naštěstí jen s lehkou, už si docela zvykal - kocovinou a spoustou času na to, aby mohl přemýšlet o dalším neúspěchu.

Yukito se sám posadil a naklonil se k němu, aby ho poplácal po rameni. “Se staršími ženami je to vždycky složitější...” prohodil povzbudivě a ohlédl se po svém otci, aby skontroloval, jestli si u něj za to nevysloužil pozdější pokárání.

“Yuki,” napomenul ho Tsume a podíval se na něj káravě jako na zlobivé dítě. Z jeho projevů začínal mít podezření, že se zakoukal do své učitelky, i Suguri říkal, že je to možné. Nechtěl mu zatím dělat přednášku, ale rozhodně se mu to nelíbilo. Stejně tak, jako když o něm mluvil jako o ženě.

Arata se tomu lehce pousmál. “Něco na tom bude, ale táta přece jen není žena...” odpověděl mu a zvedl se na loktech.

“A na otce takového puberťáka jsem pořád ještě mladý,” pronesl s pobavením a zalil med ve sklenicích mlékem. Poté připravil kávu. Ke stolu to nesl všechno najednou. Posadil se za nimi a uloupil synovi polovinu banánu.

Chlapec mu věnoval zamračení, “teď si budu muset jít pro další...” poznamenal.

Stříbrnovlasý muž si k sobě přitáhl svůj hrnek a raději se zadíval na černou hladinu, aby nemusel sledovat Tsumeho. Na způsobu, jakým jedl banán, by nic špatného nebylo, kdyby to nebyl právě Arata, kdo ho u toho viděl.

“Dobře, tak mi zase půlku můžeš věnovat jako hodný syn,” usmál se na něj Tsume a upil mléka. Jen ta vůně ho příjemně uspávala. Zívl a na chvilku zavřel oči. Popravdě by mu vůbec nevadilo takto ve třech rodině snídat a večeřet.

Yukito se na něj zapitvořil, ale bylo na něm poznat, že to zle nemyslí. Dojedl svoji polovinu a zvedl se, aby si mohl podat další, o který se znovu podělí. “Chceš taky?” otočil se na Aratu.

“Raději ne...” muž se na něj pousmál a lehce zakroutil hlavou.

Nejstarší z nich se na Hachidoriho také podíval. “Příště bys mohl přijít o něco dříve a střízlivý...” řekl, viditelně ospalý, “pak bys možná i dostal večeři.” Pousmál se na něj a upil mléka, pak si kousl do banánu.

“Tvoje večeře, to je dobrá nabídka...” poznamenal k tomu Hachidori a něžně se na něj usmál, “tu bych rád...” natáhl se pro svůj šálek a napil se. Chlapec nad nimi jen zakroutil hlavou. Sám se po Aratově nočním buření cítil docela probuzený.

Fujikawa raději nekomentoval pohled svého syna a znovu upil mléka. “Vám se opravdu nechce spát?” podíval se na své společníky, protože vypadali oba živě.

Yukito zakroutil hlavou. “Ani ne, docela mě to zvonění probralo...” věnoval Hachidorimu významný pohled.

“Promiň...” Arata se na něj omluvně usmál a chlapec nad tím jen mávl rukou. Pravda byla, že by nejspíš usnul do pěti minut, kdyby se položil do postele.

“Tak... já vás tu nechám, pak Aratu vyprovoď, Yuki,” dopil své teplé mléko s medem a vstal od stolu. Protáhl se a natáhl ke svému synovi, aby ho políbil na čelo. “Dobrou, a nenech se jím zkazit, je to chlípník,” počechral Yukita ve vlasech.

Chlapec jeho gesto okomentoval nespokojeným zamručením a odehnal ho lehce rukou.

“Přede mnou se nemusíš stydět,” stříbrnovlasý se na něj zazubil. “Nepočítáš se mnou?” vzhlédl potom k blondýnovi, i když byla pravda, že jej u sebe Fujikawa jen málokdy nechával přespat.

“Pokud plánuješ sebou někde plácnout na ulici a trávit tam zbytek noci, tak pojď, ale budeš se chovat slušně,” povzdechl Fujikawa a uklidil skleničku do dřezu, umyje to až ráno, jak bude připravovat restauraci.

“Vždycky se chovám slušně,” Arata dopil svůj šálek kávy, nepředpokládal, že způsobí, že by nemohl usnout, byl na kávu docela zvyklý a stejně jí chvíli trvalo, než začne působit. “Můžu se aspoň tulit?”

Nejmladší se tomu pobaveně pousmál a i on dopil své pití. Vzal svůj i Hachidoriho hrnek, aby je sklidil, a vydal se do svého pokoje.

…

Starší se položil na futon a posunul se k jeho okraji, aby tak udělal místo druhému. Přivřel oči a sledoval ho, jak se vysvléká. “Chceš něco na spaní?” zeptal se pak.

Arata přehodil kalhoty, které si zrovna svlékl, přes stolek, kde se rozhodl nakupit své oblečení a otočil se k němu. “Ani ne, chceš mi něco dát?” sundal si ponožky, takže už na sobě měl jen spodní prádlo, a vydal se ke druhému.

“Pokud nechceš, tak vstávat nebudu,” pokrčil rameny starší a nadzvedl pokrývku, jak pod ni druhého zval. Sice se mu nelíbilo, že byl opilý, ale co si pamatoval, tak byl spánek vedle něj opravdu příjemný. A pokud se budou jen tulit, Fujikawa bude rád, že ho tu má.

“Nevím, jestli by mi to vůbec bylo...” stříbrnovlasý mu věnoval jemný úsměv a vlezl si za ním pod peřinu. Něžně ho pohladil po tváři a natáhl se, aby ho mohl líbnout nevinně na čelo.

Tsume se k němu blíž přitulil a zavřel oči. “Dobrou,” zašeptal a uvelebil se, aby se mu dobře spalo, přičemž ještě urovnal přkrývku i kolem Araty, aby mu tady ještě neonemocněl a nechtěl zůstat.

Mladší si ho k sobě přitáhl a spokojeně nasál jeho vůni. O nic se nepokoušel, protože mu bylo jasné, že by byl z postele vyhozen, a byl rád, že s ním může být alespoň takhle. “Proč se tomu tolik bráníš...?” zeptal se šeptem místo odpovědi.

“Čemu?” zajímal se Tsume ospale a položil si hlavu na Hachidoriho rameno. Bylo to opravdu příjemné se takhle k němu stulit - možná to bylo i tím, že byl už opravdu ospalý, ještě po tom mléku.

“Být se mnou...” Arata ho hladil něžně po zádech. Sám si dovolil zavřít oči, předtím ovšem vtiskl mu ještě jeden něžný polibek do vlasů.

Muž si povzdechl. “Nebráním,” odporoval mu ospale a objal ho jednou rukou kolem pasu. “Jen... nechci... žádné další manželství...” zašeptal, k takovému svazku měl po své poslední zkušenosti opravdu averzi.

“Nebylo by to takové jako předtím...” Hachidori se prsty přesunul tak, aby se mohl něžně probírat jeho vlasy.

“Nepodváděl bys mě?” zeptal se Fujikawa a na jeho tónu nebylo poznat, jak to myslí - jestli mluví jen o své ženě, nebo i podezřívá Aratu. “Myslím, že ani jeden nejsme ti správní na takový vztah. Já bych tě zanedbával stejně jako ji... a ty bys...” nechal nedokončené. “Takhle je to lepší - mám tě rád a nemám právo se míchat do tvých vztahů.”

“Nepodváděl bych tě, kdybych tě mohl mít jen pro sebe...” odporoval mu. Zvedl si jednu ruku před ústa, jak sám zívl, protože začínal únavu z celého dne cítit i přes kávu, kterou vypil.

Starší se pousmál. “Vždycky budu mít moc práce a syna,” řekl mu na to, pak se zabořil nosem do jeho ramene a uvelebil se. “Promluvíme si o tom... ráno...” rozhodl, protože tímhle tempem by se mu podařilo se probudit a měl by problémy usnout. Přemýšlení o vztazích na něj vždy mělo takový vliv.

“Dobře...” Arata se sklonil pro poslední něžný polibek, který mu věnoval na čelo a sám se spokojeně uvelebil. Jednou paží ho pevně objímal okolo pasu, druhou ho něžně hladil po zádech. “Dobrou noc...” zašeptal. Byl rád, že s ním může být, cítil se dobře, když se k němu blonďák takhle tulil.

“Brou,” zamumlal.

Růžovovlasý mladík se spokojeným výrazem vyšel z výtahu a chvíli si prohlížel kartičku, kterou dostal na krk, aby bylo poznat, že je návštěvník. Potom se rozhlédl, aby zjistil, kudy vedla cesta do studia, kam mířil za Hisem. Musel uznat, že jeho milenec měl pravdu, když tvrdil, že nebylo snadné se v budově vyznat.

Skoro po cestě vrazil do vysokého blonďatého muže, který ho míjel, a otočil se po něm. Poznal v něm Kouriho, o kterém se se svým přítelem nedávno bavil. Ještě chvíli mu to trvalo - protože se často zastavoval a kontroloval cestu -, než došel do studia.

Suguri se zaradoval, když uviděl svého milence, protože mu po celém dopoledni natáčení vyhládlo. Naštěstí se strefil zrovna do přestávky. Široce se usmál a přestal si prohlížet scénář, s kterým měl stále problémy. Nikdy na učení nebyl dobrý. Ale naštěstí to nebyl on, kdo scény kazil - o to se postarali jiní.

Růžovovlasý mladík ho spokojeně objal okolo krku a vpil se do jeho rtů v uvítacím polibku, který byl možná o trošku vášnivější, než bylo potřeba. “Donesl jsem ti oběd...” pochlubil se potom, i když to byl hlavní důvod, proč sem šel, který i druhý věděl.

“Tos nemusel,” oplatil mu černovlasý překvapeně a rozesmál se. Plácl ho po zadku, aby se na něj nevěšel a podíval se na batoh, kde bylo jídlo. “Doufám, že něco dobrého.”

“Víš, že já vařím jen dobré věci...” zazubil se na něj mladší a sundal si batoh. “Kde se s tím uklidíme?” zeptal se potom.

Černovlasý se na chvíli zamyslel a podíval se na hodiny, kolik má času mezi natáčením. Poté pokývl, ať ho druhý následuje. “Snad to najdu,” pronesl. Potkal tu hezké místo, kde se dalo najíst a nebylo to v nějakém občerstvení.

“Máte to tu vážně docela jako bludiště...” pokývl růžovovlasý a vydal se za ním. Přehodil si batoh znova přes jedno rameno a vzal ho za ruku, aby s ní mohl proplést prsty. Rád dělal takové věci a dával lidem okolo najevo, že patří k sobě, i když byl jejich vztah oficiálně docela volný.

Starší mu trochu víc stiskl ruku a mrkl na něj. Popravdě mu to nevadilo, alespoň si ve světě nepřipadal sám a neschopný. Zavedl svého přítele na místo, kde si mohli sednou k jídlu a vytáhl z vlastní tašky lahev s pitím a prášky, které měl brát v poledne a před jídlem. Sedl si, hodil je do sebe a zapil.

Jeho milenec mezitím nachystal dvě krabičky s obědem, který s sebou přinesl, a vytáhl jídelní hůlky. Počkal, až bude mít druhý zapité prášky a teprve potom mu podal jeho jídlo. Věnoval mu přitom široký úsměv.

“Potrestám tě, i když to bude dobré,” zavrněl na něj starší a vzal si od něj svůj oběd. Otevřel ho a přivoněl. Spokojeně se usmál. Byl rád, že je konečně s někým, koho dobře zná. Škádlivě do druhého šťouchl nohou.

Ren mu to oplatil a pousmál se, “už jsem se bál, že ne...” prohodil a provokativně si olízl rty. Natáhl se pro letmý polibek, pak hůlkami sebral staršímu kousek z jeho porce a nabídl mu ho rovnou do úst.

Blonďák, který se vracel z balkónu, kde si byl zatím zapálit, si jich všiml a neubránil se překvapenému výrazu, i když si ho dovolil jen na okamžik.

Černovlasý si vzal své sousto z jeho hůlek do pusy a natáhl se pro další polibek. “Hezké, že poznáš, když jsem unavený,” poznamenal u jeho rtů, pak se od něj vzdálil. Pohladil ho po vlasech. “To natáčení je únavné,” postěžoval si.

Růžovovlasý lehce pokývl. “To docela věřím...” prohodil a nabral pro něj další sousto, i když se natáhl pro vášnivější polibek, než mu ho věnoval. Všiml si muže, který je chvíli pozoroval a nemohl si odpustit takový majetnický projev.

Kouri váhal jen okamžik, než se otočil zpět, aby si mohl zapálit ještě jednu cigaretu. Něco takového doopravdy nečekal, že uvidí, i když to vlastně tak překvapivé nebylo. To, co se stalo mezi ním a Hisem, bylo jen chvilkové vzplanutí vášně a i když on sám v tom možná chtěl vidět něco víc, nemohl to samé chtít i po tmavovlasém.

Suguri si všiml až jeho vzdalujících se zad. Na okamžik přivřel oči, ale hned pokračoval v jídlu. Popravdě, když o tom sám přemýšlel, tak v tom nehledal nic jiného, než sex “na jednu noc”, kterým byl druhý tak proslulý v bulváru. Možná, kdyby ho pozval nahoru, byl by na pochybách, ale... užili si a tím to končilo. Nechtěl riskovat vztah s Renem, který ve své volnosti přinášel jen samá plus, i když byl bez lásky.

Mladší si všiml jeho pohledu. “Děje se něco?” zeptal se a nabral další kousek.

“Neděje,” odpověděl mu druhý a zakroutil hlavou. Natáhl se pro polibek, protože se potřeboval ujistit, že je vše v pořádku. Nemyslel si, že potkávat Kouriho toho tolik zkomplikuje.

Růžovovlasý mladík se do polibku pousmál, pak mu nabídl další sousto. “Chutná?” zeptal se.

“Moc,” odpověděl mu druhý a pohladil ho po vlasech. “Možná by Arata měl chodit tebe žádat o roku, určitě mu u Tsumeho stejně jde jen o kuchařské schopnosti.”

Druhý se zasmál. “Myslím, že by pochodil ještě hůř, než u něj... jak to s ním nakonec dopadlo?” napadlo ho potom. “Nedával ještě vědět?”

“Myslím, že ještě vyspává,” zasmál se druhý.

Když se Arata probudil, ležel na futonu už sám. Světlovlasý muž nejspíše vstal už mnohem dřív a dávno někde něco dělal. Možná už bylo i dost pozdě na to, aby byla restaurace už otevřená. Zamručel, protože ho trochu pobolívala hlava, a dal si okamžik na vzpamatování se, než se posadil a následně pomalu vstal, aby se mohl obléknout a jít ho hledat.

Fujikawa už byl v jednom kole, přestože restauraci ještě neotevřel, ale jen připravoval, aby to mohl udělat. Když si všiml Hachidoriho docela skepticky si ho prohlédl. “Běž se osprchovat, připravím ti něco na kocovinu mezitím...” řekl mu a hodil mokrý hadr do kýble.

Mladší si povzdechl a promnul si oči, než se raději mlčky otočil, aby mohl udělat, co mu blonďák poradil.

“Dobré dopoledne...” pozdravil, když se vrátil. Dokonce se mu po cestě podařilo i zjistit, kolik je hodin. Popravdě čekal, že bude víc.

“Vypij to na pultu, vypadáš hrozně,” pokývl tím směrem starší a dál se věnoval úklidu.

“Děkuju...” stříbrnovlasý se vydal k tomu místu a posadil se. “Ale není mi zase tak zle, to vážně vypadám tak špatně?” povzdechl si.

Druhý se na něj ani nepodíval. “Ale mělo by, když po nocích burcuješ slušné, pracující občany,” řekl mu na to káravě a vzal kýbl, aby ho mohl vylít. Už měl skoro hotové.

“Omlouvám se...” Arata se zadíval do sklenice a zkusmo se napil. Raději nechtěl vědět, co v tom bylo. Cítil se špatně více psychicky než fyzicky.

Tsume se za chvíli vrátil a utíral si ruce do trička, které měl na sobě. “Netvař se, jako kdybych tě mučil,” povzdechl si a prohrábl mu vlasy.

Arata k němu vzhlédl a povzdechl si. Okamžik vypadal, jako by chtěl něco říct, ale nejspíš si to nakonec rozmyslel a vrátil se pohledem před sebe, přičemž se pořádně napil.

“Nepospícháš k práci?” zeptal se pak starší a přešel tak, aby mohl zkontrolovat, zda je všechno připravené. Stejné chystání dělal každý den, tak se mohlo stát, že něco prostě opomněl, protože si myslí, že už to udělal a přitom to bylo někdy jindy.

“Asi bych měl...” pokývl mladší, i když nevypadal, že by se mu dvakrát chtělo. Psal rád, ale poslední dobou měl pocit, že se začíná opakovat, potřeboval by něco nového. “A za svojí kočičí bandou...” lehce se pousmál.

“Pozdravuj je, všechny,” usmál se Fujikawa.

“Můžeš se na ně někdy přijít podívat... myslím, že by jsme z toho měli všichni radost...” nabídl mu stříbrnovlasý a jemně se pousmál.

“Uklidíš kvůli mně?” zeptal se ho starší laškovně. Popravdě od jejich rozchodu u Araty nebyl a tím pádem nemohl vědět, jaké to tam má. I když si nemyslel, že zrovna on bude věnovat čas uklízení.

“Samozřejmě...” stříbrnovlasý na něj mrkl. “A udělal bych to, i kdybys to nenadhodil...” upozornil ho s pobaveným výrazem. Cítil se trochu lépe, když se dostali k odlehčenému tématu, nebo tak alespoň vypadal.

“Třeba se stavím, až budu mít volno,” kývl nakonec Tsume a usmál se.

Yukito se posadil na lavičku na chodbě a natáhl se pro flašku s vodou, kterou mu podával jeho kamarád, aby se mohl pořádně napít. Cítil se příjemně unavený a vysílený, byl spokojený se zápasem, který právě odehráli.

Chvíli trvalo, než světlovlasý muž našel místo, kde se nacházel jeho syn a dva jeho spoluhráči. “Skvělé, Yuki, byla to opravdu hezká hra,” promluvil na chlapce - byl příjemně potěšen z prvního zápasu, co jeho syn hrál a on jej viděl. Musel kvůli tomu zavřít dřív.

“Díky...” hnědovlasý mladík se na něj široce usmál a spokojeně se opřel do lavičky, jeden z jeho kamarádů se posadil vedle něj. “Bylo to fajn... moc dobře jsem si zahrál... a ještě se nám tak dařilo...” zazubil se, opravdu vypadal maximálně spokojený.

Tsume byl také rád, protože po všech problémech, co mělo jeho dítě dříve ve škole, teď se mu začínalo dařit - alespoň ve sportu a začlenění se do společnosti, přece jen být v týmu a zároveň mimo kolektiv nešlo. “Plánujete jít někam oslavovat?”

“Mohly bychom zajít...” zelenovlasý mladík vedle Yukita do něj dloubl přátelsky loktem. “Nepochlubil ses nám, že máš staršího bratra...” poznamenal potom k němu.

Hnědovlasý mladík mu věnoval překvapený pohled, “on?” zeptal se a ukázal prstem na Tsumeho.

Fujikawa se rozesmál, i když na tom bylo něco smutného. “To on, nebylo od tebe hezké, Yuki,” řekl pak a prohlédl si své oblečení, zda se stále ještě neobléká tak, aby ho to dělalo starším, než vypadal. “Jsem jeho otec.”

Zrzavý chlapec v dresu, co stál vedle lavičky, se zakuckal vodou.

Mladík vedle Yukita si muže překvapeně prohlédl, “vážně?” neodpustil si, protože blonďák opravdu nevypadal na to, že by mohl mít tak staré dítě.

“Přestanu se holit,” poznamenal si pro sebe Tsume a kývl, že vážně je Yukitův otec. Poté se na něj otočil. “Takže nechceš vzít domů, když někam jdete?” zeptal se ho. “V tom případě pojedu a promluvíme si, až se vrátíš.”

“Promluvíme si?” tentokrát to byl jeho syn, kdo mu věnoval překvapený pohled. “Provedl jsem něco?” zeptal se opatrně. Jeho zelenovlasý spoluhráč se tomu tónu tiše zasmál.

“Jedině, že bych tě chtěl kárat za nevychovanost tvých kamarádů - doufám, že mne, chlapci, příště pozdravíte -,” mrkl na ně pobaveně, poté se znovu zadíval na svého syna. “Nevím, myslel jsem, že mi budeš chtít sdělit zážitky ze zápasu a dovysvětlit nějaké věci ke hře... ale dobře, tak ne.” Pokrčil rameny. “Pokud se opiješ, nezvoň a nebuď mě...”

“To já ti zase rád povyprávím...” zazubil se Yukito. “ale žes to řekl tak vážně...” zatvářil se potom omluvně. “A určitě se neopiju,” pokývl si jistě, “myslím, že by nám nikde nenalily...”

“Divil by ses...” poznamenal druhý, “to jen já jsem do třiceti měl problémy s ukazováním občanky, když jsem nakupoval saké do restaurace.” Oblékl si kabát, který držel v rukou. “Půjdu. rád jsem vás poznal, chlapci. A, Yuki, kdyby něco, zavolej.” Prohlédl si ho, zda to bere na vědomí.

“Jasné...” jeho syn rázně pokývl hlavou, “třeba se nakonec stavíme na jídlo za tebou...” poznamenal.

“Dobře,” natáhl se k němu, aby mu mohl počechrat vlasy a s úsměvem odešel.

Zrzek si počkal, až bude z doslechu. “Wow, ty máš tak šukézního tátu,” pronesl a posadil se vedle Yukita z druhé strany. “Kdes ho vzal?”

Zelenovlasý mladík se rozesmál “Zabils...” prohodil k rudovlasému.

Hnědovlasý chlapec se tomu jen pousmál. “Nevybíral jsem si ho...” poznamenal potom. “A asi to bude zklamání, ale je skoro vdaný...” mrkl na zrzka.

“Vdaný? Ženatý spíš... ale říkal jsi, že mámu nemáš, ne?” zajímal se, i když už spíše pro pobavení, než že by skutečně chtěl kamarádovi balit tátu.

“Vdaný... věř mi, vím, co říkám...” hnědovlasý pokýval hlavou.

“No ty vole...” zadíval se směrem, kterým světlovlasý muž odešel. “Ty vole...” zamumlal a zakroutil hlavou. “A ty mě se necháš cítit jako odpadlíka s mou orientací a přitom máš takovýho tátu.” Vzal jeho hlavu pod ruku a začal ho drbat na vršku hlavy.

Yukitovi okamžik trvalo, než se z jeho sevření vyprostil, “nějak nemám potřebu lidem na potkání říkat, že můj táta má skoro manžela...” pokrčil rameny. Zvykl si na to, jak to u nich doma vypadalo, neměl problém s tím, že byl jeho táta na muže a Aratu bral skoro jako součást rodiny, i když spolu teď oficiálně nebyli.

“Ale je to pravda, že tvůj táta vůbec nevypadá špatně... a v životě bych mu netypl přes třicet...” poznamenal k tomu zamyšleně zelenovlasý.

“Ještě ty s tím začínej...” hnědovlásek se na něj káravě otočil.

“Víš, že on je udělaný do každého...” mávl nad tím rukou zrzek. “Ale já to myslím vážně,” mlaskl na něj a zvedl se. “Pojďme se převléct, neskysneme tu do půlnoci přece,” řekl pak, “navíc... pot-ře-bu-ju studenou sprchu,” zdůraznil a se smíchem se rozběhl k šatnám.

Oba jeho spoluhráči ho se smíchem následovali.

Aome nespokojeně zavrčel, když zazvonil zvonek jejich bytu a přestal se opírat o rameno svého přítele, který smažil večeři. “Kulhám tam,” řekl a podal si hůl, aby se mohl vydat otevřít. Chvíli mu to trvalo, než se dostal ke dveřím, aby je mohl otevřít. Překvapilo jej, že tam byl jeho bratr. Bylo to poprvé od doby, co se sem nastěhovali. “Pojď dovnitř,” pobídl ho. Když to udělal, zavřel za ním. “Rovně za vůní do kuchyně,” ukázal mu, kam má jít.

Mladšímu se to vůbec nelíbilo, protože si byl vědom, že je tam i to zlo, které mohlo za Aomeho špatnou pověst a určitě i zranění.

Blonďák se jen letmo nezaujatě otočil na příchozího a pozdravil, než se dál plně věnoval přípravě jídla, když bratr jeho milence vešel. “Posaď se, nekouše to tady...” poznamenal.

Druhý se na něj podíval stejně nepřátelsky jako kdykoliv, když měl tu příležitost, ale pak se přece jen posadil. Několik okamžiků to trvalo, než přišel Aome. Dokulhal až ke svému milenci a zezadu ho objal, přičemž se naklonil, aby mu mohl naznačit, že chce ochutnat.

Blonďatý muž se pousmál a vzal do hůlek zeleniny a masa, které měl v pánvi, aby mohl druhému dozadu nabídnout. “Za chvíli to bude,” poznamenal a pootočil se, aby ho mohl políbit něžně do koutku úst.

“To je dobře, už tu celý slintám,” pousmál se modrovlasý a pustil ho ze svého obětí, aby si mohl sednou za bratrem. “Povečeříš s námi?” nabídl, i když se o jídlo dělit nechtěl.

“Hned půjdu,” odmítl druhý a dodal i zakroucení hlavou. Nechtěl setrvávat ve společnosti světlovlasého déle, než bylo třeba. A vidět, jak se jeho bratr “teplí”. “Přišel jsem ti jen říct, že se budu ženit a pozvat tě na svatbu,” zdůraznil, že jen jeho.

Světlovlasý poslouchal jejich rozhovor, i když nevypadal nijak překvapený tím, co řešili, přičemž ztlumil plamen a natáhl se do jedné z polic, aby mohl začít chystat večeři na stůl. Vytáhl čtyři misky, aby do dvou mohl dát rýži a do dvou směs, potom to vše nachystal, aby to i s hůlkami mohl přemést na stůl.

Modrovlasý mu přejel dlaní po zadku, když kolem něj procházel. “Nevěděl jsem, že to s touhle přítelkyní bereš tak vážně,” poznamenal pak na informaci od bratra. “Tak to blahopřeju a kdy?” zeptal se.

“Přesně za pět měsíců,” odpověděl mu mladší. Možná i svému bratrovi a tomu pochybnému věštci záviděl, jak pevný a stále hezký mají vztah. Byla pravda, že on nikdy nic takového nezažil - i jeho snoubenka ho v některých okamžicích vytáčela a občas ji podvedl. “Ale... pořád máš ještě čas si rozmyslet tenhle románek a nepřipravovat se zbytečně o dědictví.”

Susumu uspořádal věci na stole a posadil se vedle svého přítele, neodpustil si vrhnout na jeho bratra docela nehezký pohled při té poznámce, i když si byl docela jistý, že by jeho nabídku Kosei nepřijal. Chtěl mu také pogratulovat, ale nějak ho přešla chuť.

“Kazuki,” modrovlasý se na svého bratra zamračil a koutkem oka se podíval na svého přítele, jak to bere. Aomemu se zdálo, že se jeho bratr chová čím dál více nepřátelsky k Juumonjimu, ale možná to bylo tím, že předtím se své pocity alespoň snažil skrývat. “Já myslím, že jsem už... v manželství. A pokud vyděděnec, tak - stejně nebudu mít děti, na které bych dědictví pak mohl přenést, je lepší, že se toho ujmeš ty.” Pohladil blondýna vedle sebe po zádech a objal ho jednou rukou kolem pasu a opřel si hlavu o jeho rameno. “Pro sebe máme peněz dost. Několikrát jsem zažil, že peněz nebylo a vybral jsem si, zda mi to za to stojí...”

Mladší bratr našpulil rty. “Jak myslíš,” řekl nakonec. “V tom případě už bych asi měl jít.”

“Někdy bych tu tvoji snoubenku rád viděl,” řekl mu Aome a pustil Susumu, aby se mohl postavit a vzít si svou hůl. “Doprovodím tě ke dveřím, bráško,” řekl mu.

“Nemyslím si, že jim to vydrží dlouho...” poznamenal starší muž a pustil se do své večeře, když se jeho milenec vrátil z doprovázení svého bratra. “A na to ani nemusím být věštec...” prohodil potom.

“Proč?” zeptal se modrovlasý a posadil se vedle něho. Natáhl si nemocnou nohu a povzdechl, když si odkládal hůl. Připadal si jako staříček, i když se ve stáří nechtěl vidět.

Blonďák ho něžně pohladil po boku a natáhl se, aby ho líbl na tvář, než mu odpověděl. “No... celkově podle jeho chování... a podle toho, jak jsem ho vidíval chovat se k jeho předešlým přítelkyním... nejsem si jistý, jestli je připravený na takový vztah...” pokrčil rameny. “Ale možná nemám pravdu a už se doopravdy změnil...”

“Myslím, že na něj tlačí rodiče,” odpověděl mu na to jeho přítel a pokrčil rameny. “Asi to nebude pro tu holku moc hezké manželství, ale tak... s většinou holek začíná chodit tak, že podvede svou stávající přítelkyni a ony to vědívají, tak nevím, proč si myslí, že je pak nepodvede a bude milovat.” Mávl na to rukou a pustil se do jídla. Bylo výborné.

Arata seděl na posteli a zády se pohodlně opíral o hruď rudovlasého mladíka, který seděl za ním. Na klíně měl položený notebook a líně psal do dokumentu, i když měl stále pocit, že mu toho moc nepřibývá.

Černovlasý mladík se vrátil ze sprchy a jak ho bůh stvořil se položil na břicho na postel. Podložil si hlavu dlaní a zakýval nohama. Vlasy mu spadaly po zádech a téměř celé je zakrývaly.  

Stříbrnovlasý si ho přivřenýma očima prohlédl a pousmál se. Dopsal odstavec a zavřel notebook, aby ho odložil na noční stolek. Přejel dlaněmi po stehnech červenovlasého a uklonil spokojeně hlavu na stranu, když se polibky vydal po jeho krku. Jednou rukou se potom natáhl, aby jí mohl přejet po hýždích tmavovlasého a provokativně ho plácnout. Bylo to příjemné moct se jednou za čas plně odreagovat v jejich společnosti.

Mladík se na něj koketně usmál a zahýbal boky ze strany na stranu, ovšem místo toho, aby se k nim připojil, se natáhl pro popelník a krabičku cigaret. Zapálil si.

I Hachidori se natáhl pro krabičku. Než si stihl vytáhnout cigaretu a podat si i zapalovač, mladík za ním ho vzal, aby mu on mohl zapálit. “Jirou...” Arata se na něj usmál a natáhl se pro letmé líbnutí.

“Hmm...” rudovlasý se mazlivě otřel nosem o jeho krk.

“Běž udělat něco k jídlu,” řekl mu černovlasý hravým tónem a natáhl se pro skleničku s alkoholem. “Jednohubky bych si dal... z čerstvé bagety a nějaké pálivé pomazánky.” Otočil se na záda, dal si pozor, aby nevylil obsah skleničky a spokojeně pokračoval v kouření. Přehodil si nohu přes nohu. “Nebo nějaký krvavý flák masa...”

“Opičáku...” stříbrnovlasý ho dloubl špičkou nohy do boku. “Dyť to ještě nebyla žádná námaha...” prohodil. Červenovlasý za ním se tomu tiše zasmál.

“Ale klidně můžu něco udělat...” poznamenal potom.

“Vidíš, jaký je Jirou hodný kluk,” zasmál se černovlasý, ale jeho smích přerušilo zazvonění domovního zvonku. Našpulil uraženě rty, jako kdyby to byl osobní útok na něj. “Čekáš někoho? Přidá se?”

“Nečekám...” Arata se s mručením protáhl, potom se zvedl. Hodil na sebe župan, protože nechtěl otevírat jen ve spodním prádle, a vydal se ke dveřím.

Černovlasý pomrkl na Jira a přitulil se k němu. “Jsi takové jeho křesílko,” šeptl k němu a vyfoukl kouř.

Rudovlasý si ho stáhl k sobě, aby se mohl prsty vydat po jeho štíhlém těle. “Závidíš mu?” nadhodil a pozvedl jedno obočí.

Hachidori mezitím došel až ke dveřím a otevřel je, aby se podíval, kdo je venku. Jedna z jeho koček se k němu po cestě přichomýtla a teď se mu mazlivě otírala o nohu.

“Ruším?” zeptal se Suguri, který stál za dveřmi a prohlédl si ho.

“Ne...” stříbrnovlasý ho pustil dál a vzal kočku, která se chtěla nenápadně proplížit ven, než za ním zavřel a postavil ji zase na zem. “Jestli ti nevadí společnost...” popravdě ho Hisova návštěva docela překvapila, málokdy chodil neohlášen.

“Harém?” zeptal se, i když znal odpověď. Popravdě jim tak neříkal kvůli počtu, ale protože oba Aratovi milenci se jako jeho harém chovali. A Hiso věděl, že většinou je mívá v posteli naráz. “Chtěl jsem si promluvit... o Ryuunosukem.”

Arata nahlédl pootevřenými dveřmi do ložnice a pousmál se. “Zabavíte se, že?” nadhodil, i když nepotřeboval slyšet jejich odpověď, aby věděl, že ano. Zavřel za nimi, aby tam nešly kočky, když se tam kouřilo.

“Sedneme si do kuchyně?” zeptal se pak svého kamaráda. “Co se stalo?” zajímal se.

Hiso se posadil ke stolu. “Úplně moc věcí... až mne to děsí,” řekl mu a povzdechl si. “A úplně nevím, jak se to stalo.” Významně se na něj podíval, že čaj by byl slušností.

Stříbrnovlasý přešel k lince, aby mohl postavit vodu, ani jeho pohled nekomentoval. Byl na něj zvyklý, i když většinou dělal čaj sám od sebe. “Co například?” otočil se na něj a opřel se zády o okraj linky.

“Začali jsme se potkávat ve studiu,” odpověděl mu, “a já jsem to bral tak, že přece náš rozchod byl klidný vcelku... a mělo to tak být, tak není důvod se občas spolu nepobavit.” Podíval se na své ruce. “Víš, že... kvůli nemoci na sebe nechci nikoho vázat a Ren... Ren je jiný, než Ryuunosuke - silnější, možná i lhostejnější, hlavně jde o sex a kamarádství... o nic víc.” Zvedl pohled. “Jenže s Ryuunosukem se mi to trochu vymklo. Měl jsem s ním sex v autě a byl sice na mé poměry dost mírný, ale... i tak byl skvělý.” Odmlčel se. “Úplně jsem si připomenul, jak moc sexy Ryuu je...”

Arata se znovu otočil, aby nachystal hrníčky a do nich čaj. “A nic víc mezi vámi zatím nebylo?” pokračoval ve vyptávání, aby byl úplně v obraze. Párkrát viděl Kouriho na stránce nějakého časopisu, ale nic moc nevěděl o tom, jak na tom teď je. Docela ho navíc překvapilo to, co mu druhý právě řekl.

“No... dělali jsme to v autě před jeho domem a ani mě nepozval pak nahoru,” pokrčil mladší rameny, “usoudil jsem z toho, že to byl jeho další sex na jednu noc... jak se o něm všude píše, že takový je.” Opřel se lokty o stůl. “Pak mne viděl s Renem a od té doby se mi vyhýbá. A já nevím... vůbec nevím, co se přesně stalo. Jakože - jestli se se mnou bavil jen pro ten jeden sex? Nebo jestli jsem ho nějak zklamal? Nebo jestli mu vadilo, že mám Rena...”

“Třeba si nemyslel, že bys chtěl jít nahoru...” Arata pokrčil rameny a zalil čaj. “A asi nečekal, že bys s ním spal, když někoho máš... dlouho jste se neviděli, ne? Myslím, že malý Hiso nebyl na otevřené vztahy...” postavil před něj jeho šálek a sám se taky posadil ke stolu.

“Malý Hiso nebyl v posteli sadista a nevěděl, že není dobré si na sebe někoho vázat absolutně, protože tu zítra už nemusí být... nezbývá starému Hisovi, než být na otevřené vztahy,” byla v tom trocha obhajoby. “Ryuu byl ten jediný, koho jsem miloval,” zašeptal, “byl jsem rád, že nejsme spolu, protože jsem mu nemohl pak ublížit... až...” nechal nedokončené.

“No a tohle všechno on o starém Hisovi neví...” upozornil ho jeho společník. “Možná byste si o tom mohli promluvit...?” navrhl mu potom, “jestli jste spolu od toho incidentu v autě nemluvili...” pokrčil rameny.

Černovlasý váhal s odpovědí. “Nechci, aby to věděl... hlavně tu část s nemocí,” řekl, “klidně ať si o mě myslí, že jsem ho využil... je asi lepší, když je mi vzdálený.” Foukal na hladinu čaje a tím na ní tvořil vlnky. “Jen... mám chvílemi trochu problém s Renem - začal jsem je srovnávat a... Ryuunosuke vyhrává a já vím, že jsem se do něj částečně znovu zamiloval.”

“Budeš se kvůli tomu nakonec jen trápit...” odpověděl mu na to stříbrnovlasý, “a i Ren, až to na tobě pozná... jestli to hodláš nechat tak, jak to je...”

“Byl bych rád, kdyby se to... nestalo,” povzdechl si Suguri a podíval se utrápeně na svého nejlepšího přítele. Zkusil, zda už je čaj pitelný a trochu z něj usrkl. “Renovi bych to všechno měl říct, je dost racionální a silný, aby si to nechal vysvětlit.”   

“No, v první řadě máte docela volný vztah, ne? Podle mě bude lepší, když si o tom s ním promluvíš, než když na tobě sám pozná, že se něco děje, a začne si dělat starosti... je na něm vidět, že tě má docela rád...” lehce se na svého kamaráda usmál. “A i s Kourim by sis měl promluvit...”

Hiso bral jeho vztah s růžovovlasým jako sblížení dvou osamělých lidí, kteří sice nikdy k sobě neucítí lásku, ale protože jsou tu na světě jen oni dva pro sebe, snaží se s tím druhým vytvořit vztah, který je oba bude těšit. A takto se oba měli docela rádi, ale hranici to nepřekročilo - neexistovalo, aby na sebe žárlili z důvodu, že druhý by měl chtít být jen s nimi, ale jen protože jej sobecky chtějí pro sebe, aby se sami cítili dobře a nebyli sami.

“Večer to s Renem vyřeším,” řekl rozhodně po chvíli přemýšlení. “Ale s Ryuunosukem... nemůžu.”

“Proč nemůžeš?” starší pozvedl tázavě obočí, “alespoň bys mu měl říct, že bude lepší, když tomu ani jeden nebudete přikládat velkou váhu, pokud to opravdu chceš...” pokrčil rameny.

“Protože...” odmlčel se Hiso, jak se snažil si vše srovnat, “když uvidím, že to bylo jen na jednu noc - budu se cítit ublíženě... a když naopak nebylo, tak - já nechci, aby kvůli mně znovu plakal.”

“I tak...” Arata si zamyšleně povzdechl. Popravdě moc nevěděl, co by měl druhému v jeho situaci poradit a sám se nepovažoval za člověka nejvhodnějšího pro rady do vztahů. “Navíc... nebude plakat i tak, pokud to on nechtěl jen na jednu noc?”

Černovlasý se zatvářil ještě více ztrápeně. “Ale... co když... to mezi námi zase zajiskří? A... dostanu se ještě do těžší situace, než jsem teď?” Zakroutil hlavou. “Nemůžu se dívat na jeho slzy, nemůžu si říct, že se mi nelíbí... a přestože náš vztah byl v jistých ohledech nepříjemný, tak je mi to jedno a stejně ho považuji za téměř dokonalý.”

Hachidori převřel oči a znovu si povzdechl. “Nevím, jestli je vám pomoci...” poznamenal.

Suguri se na něj podíval. “Chceš říct, že nám s Ryuu není pomoci?” naklonil hlavu na stranu. “To by vypadalo, jakože předpokládáš, že se s ním dám znovu dohromady.” Trochu se pousmál, snažil se převést téma do úrovně, v níž se nebude cítit tak beznadějně a spíše bude jen žertovat - i když to bylo těžké.

“Chci tím spíš říct, že jedno jak to s váma skončí, nebude to to dobré řešení...” sám se napil svého čaje. Nerad pil věci úplně horké.

Druhý kývl, sám si myslel to samé. “Ty jsi ale pozitivní,” řekl mu a ohlédl se po stěně, za kterou bylo jasné, co se tam odehrává. “Takže to u Tsumeho zase nedopadlo nejlépe, co?” zeptal se. “Už si prodal prstýnek?”

Arata lehce zakroutil hlavou. Sice už to bylo několik dní, od jeho dalšího pokusu o žádost o ruku, ale ještě se nedonutil k tomu odnést prsten zpět do zlatnictví. “Je to složité...” postěžoval si.

Suguri pokývl hlavou. “Tak to zkus méně nárazově,” mrkl na něj. “Podle mne není možné, aby ti vzdoroval, když nebude mít, čím si to omluvit. Vem si, že jeho synovi nevadíš a stejně tě bere jako rodinu; od smrti staříka už uplynulo dost času, a když tam přijdeš jako ty, neopilý a chtějící jen obnovit váš vztah, tak přece není žádné ale, kterým by tě mohl odmítnout ne?”

Mezitím ustaly zvuky ve vedlejší místnosti a chvíli to trvalo, než vešel chlapec s dlouhými černými vlasy oblečený jen do dlouhého trička, který si zrovna zapaloval cigaretu. Mrkl na mladšího muže. “Zdravím, Hiso,” usmál se na něj a podíval se toužebně na čaj.

“Saruhiko, mě nesvedeš...” oznámil mu, ale posunul k němu svůj hrníček. “Mám zrovna trápení s láskou...”

Tmavovlasý upil a pokrčil rameny. “Já myslím, že zlomené srdce se dá snadno... svést,” mrkl na něj, “neboj, krást ti ho nebudu. Srdce mne nezajímá, já rád jiné orgány.” Zasmál se.

“Tak rád, že se o ně člověk někdy až bojí...” prohodil Arata. “Nechoď tady s tou cigaretou, jsou tu kočky...” napomenul pak Saruhika. Sám kouřil v bytě jen málo, dával si na to pozor.

Chvíli po tmavovlasém vešel do kuchyně i Jirou, jen ve spodním prádle, a protáhl se, než přešel k lednici. Sám už měl docela hlad, mohl něco nachystat pro všechny.

Saruhiko se zašklebil po napomenutí, ale cigaretu típl o popelník, který si sebou také přinesl. Nebyl zvyklý na zvířata v bytě, ale na kouření po sexu ano, takže občas zapomněl na pravidla, které u Hachidoriho v bytě byly. Rozhodně ovšem jeho milým čičinám nechtěl nijak ubližovat. Posadil se vedle černovlasého a přehodil si nohu přes nohu.

Ten poté, co pozdravil i další část Aratova harému, se otočil na dlouhovlasého mladíka. “Myslím, že se ti to nepovede. Protože to srdce je zlomené někým, proti kterému ty jsi až nesnesitelně vulgární,” řekl mu a přitáhl si znovu k sobě svůj hrníček. “Jak jdou studia, Jirou?” otočil se pak na rudovlasého.

“Jde to...” mladík povytahoval několik věcí z lednice a nachystal je na linku. “Budeš taky jíst?” otočil se pak na něj.

“Jirou...” stříbrnovlasý se spokojeně pousmál, “úplně je tě škoda, jaký si hodný...” zazubil se na něj, pod stolem se mezitím vydal bosým chodidlem zkoumat stehno svého černovlasého milence.

“Chtěl jsem poznamenat to samé,” řekl Suguri a pousmál se na mladíka. “Ale asi bych měl jít, takže se nechám pozvat příště,” odpověděl na jeho otázku a dopil čaj, poté vstal. “Vyprovodím se sám,” kývl na Aratu, “ale díky za rozhovor.”

Ryuunosuke nasedl do auta ke své asistentce a zívl. Byl po celém dni docela unavený, ovšem ještě se chtěl někde stavit, než se konečně bude moci v klidu doma posadit k hrnku kávy a něčemu odreagovávajícímu. “Spal bych...” postěžoval si.

“Vypadáš unavený,” řekla mu žena a nastartovala. “Takže nakonec jedeme hned k tobě?”

Blonďák zakroutil hlavou, “ne, chci se stavit ještě u Juumonjiho... je toho poslední dobou na mě moc...”

“Kvůli tomu... tomu z dřívějška?” zeptala se opatrně a vedla auto nejkratší cestou k domu věštce, kde mohl muž světlovlasé médium navštěvovat, protože byl jeho dlouholetým zákazníkem.

“Hiso...” poradil jí automaticky. “Pamatuješ si, jak jsme spolu nedávno šli do té kavárny...?” začal. Říkal jí o tom, že s ním půjde, i když nic víc jí už předtím ani potom nevyprávěl.

“No,” kývla, pamatovala si. “Stalo se něco? Všimla jsem si, že se mu znovu vyhýbáš,” snažila se být co nejpozornější, aby se o Kouriho mohla lépe starat, bylo jí ho mnohdy skutečně líto.

“Vyspali jsme se spolu...” odpověděl tiše a povzdechl si. “Byla to... asi to byla jen rychlovka... na jednu noc... jen v autě, navíc jsem ho pár dní potom viděl s jeho přítelem... ale připomnělo mi to ještě víc, jak šíleně bych si přál být zpátky u něj... myslím, že k němu cítím zase tolik, jako předtím...” svěřil jí.

“Když tě využil v autě?” zastavila na červené a podívala se na muže vedle ní, přičemž pochybovačně pozvedla jedno obočí.  

“Nevyužil mě...” obhajoval ho světlovlasý. “Navíc... začal jsem si já... možná kdybych se udržel, bude teď všecko jinak...”

Žena se znovu rozjela a chvíli jen dávala pozor kudy jede, než odpověděla: “Měl tě odmítnout, když má přítele.” Popravdě si nemyslela, že se světlovlasý chová nejlépe, ale měla za to, že kdyby se stále necítil vinen, nepůsobil by si tolik problémů.

“Možná...” Kouri nepatrně pokývl a okamžik mlčel. Na argumentech Michiko něco bylo, i když se stále snažil brát všechnu vinu na sebe. Nemyslel si, že Hiso je na románky na jednu noc. Než ho viděl s jeho přítelem, trochu se bál, že si tmavovlasý o něm myslel, že to bere jen jako nezávazný úlet, ale teď si ničím nebyl jistý.

Ještě chvíli trvalo, než žena zastavila na parkovišti poblíž bytu věštce. “Myslíš, že ti s tím pomůže Juumonji?” zeptala se ještě.

“Můžu v to alespoň doufat...” Ryuunosuke se lehce pousmál, “děkuju za svezení... počkáš tu na mě, nebo už pojedeš domů?” zeptal se.

“Napiš mi sms, až skončíš, zajedu mezitím nakoupit,” řekla mu na to. Raději ho nenechávala se dopravovat veřejnou dopravou, bůh ví, u koho by na noc skončil, aby utopil svůj žal. Bála se o něj.

Susumu doprovodil svoji návštěvu ke dveřím a rozloučil se s ním. Počkal, až se za ním zavřou dveře a povzdechl si. Kouriho návštěvy bývaly docela náročné, neměl to lehké a pro světlovlasého věštce nebylo vůbec snadné zaobalit věci, které mu říkal tak, aby zněly co možná nejmlhavěji. I když lidem nerad lhal.

“Bavili jste se zase celou dobu o Hisovi?” zeptal se modrovlasý, který vyšel z ložnice, kde si po dobu návštěvy prohlížel knížky, co si jeho přítel vypůjčil z knihovny, aby je nerušil. Kulhajíc směřoval do kuchyně pro něco k jídlu, když se konečně uvolnila.

Jeho milenec se vydal za ním. “No... skoro jo... říkal mi, že ho nedávno potkal a něco se mezi nimi stalo... a vypadá to, že se bude dít i dál,” pokrčil rameny. Často si vyprávěl s Aomem o tom, co viděl u jiných. Odnaučil se si brát příliš k srdci, pokud viděl něco nepěkného, a teď už za ním ani zdaleka nechodilo tolik lidí jako dřív, ale i tak mu to pomáhalo. I když byl připravený toho nechat, kdyby se to mladšímu muži nelíbilo.

“Kdykoliv se tvé věštění týká Hisa, lesknou se ti oči,” zašeptal modrovlasý a otočil se na něj, poté udělal gesto, aby šel do jeho náruče.

“Mohl by z nich být tragický velkofilm, něco jako Titanic...” Juumonji se tomu hořce zasmál a přijal jeho nabídku. Pevně ho objal a vpil se do jeho rtů.

Aome se opíral o hůl jednou rukou a tou druhou ho hladil po zádech. Kývl - sice nevěděl toho příliš, ale usuzoval jen z výrazu svého přítele. “Podobný lesk v očích si měl jen jednou jindy a to, když si viděl, že se mi stane tohle,” zašeptal a políbil ho do vlasů. “Nemusíš Kouriho přijímat a nemusíš se na to dívat...”

“Potřebuje, aby ho někdo alespoň částečně připravil na to, že to může být ještě horší, než to je...” povzdechl si. “Ale zlepší se to s nimi. Aspoň na chvíli...” ještě chvíli si užíval uklidňující teplo těla druhého, dovolil si na chvíli zavřít oči. Pak se od něj odtáhl. “Máš už hlad?” zeptal se ho, plánoval udělat pro oba něco malého k jídlu, než přišel Kouri.

“Vezmu si něco v ledničce,” odpověděl mu na to. “Občas mám pocit, že mám skutečně starostlivou manželku,” usmál se na něj pobaveně.

“Máš tu nejstarostlivější...” blonďák se tomu pousmál. “Klidně bych udělal něco k večeři... ale jestli se toho chceš ujmout, můžeš něco malého nachystat i pro mě...”

“Těšíš se, až ze mne bude pupkatý stařík?” zeptal se ho, když začal z ledničky vytahovat, co se mu líbilo a chtělo to být snězeno.

“Jistě... aspoň potom po tobě bude pokukovat méně potencionálních rivalů...” starší se posadil ke stolu a věnoval modrovlasému široký úsměv.

“Myslíš, že teď někdo pokukuje?” zeptal se ho na oplátku mladší a začal chystat obložené chleby, protože na vaření příliš nebyl. Odložil si hůl a váhu kladl převážně na zdravou nohu.

“Víš kolik mladých holek a kluků má jakousi pokřivenou představu, že budou schopni napravit zmrzačeného zahořklého dědulu a zrovna oni jsou ti praví, aby mu dali lásku a štěstí?” bylo na něm poznat, že to myslí docela žertovně, i když si byl jistý, že by se našli tací, kteří by se o Aomeho rádi alespoň pokusili.

“Až někoho takového uvidíš, musíš mi ho ukázat, abych si také všiml... a nepřipadal si, že na mne zbyl jen jeden věštec,” řekl mu na to Aome také škádlivým tónem.

“Nic takového...” Juumonji našpulil rty, “ještě bys mi pak utekl s nějakou nadšenou patnáctkou...”

Modrovlasý dal obložené chleby zapéct do mikrovlnky a otočil se na druhého. Poté překonal vzdálenost mezi nimi a pohladil druhého po tváři. “Myslíš, že by mi nadšená patnáct vyhovovala víc, než můj skoro třicátník?” zeptal se a políbil ho na rty. “V čem myslíš?”

“Samozřejmě, že by ti nevyhovovala víc, ale než by ses probral z pobláznění a přišel na to, tvůj třicátník by pošel žalem jako králík...” usmál se a přitáhl si jeho dlaň, aby do ní mohl vtisknout polibek.

“Tak já ti slíbím, že na takové varování budu myslet,” řekl mu, a i když to pro něj bylo obtížnější, klekl si před něj. Políbil ho, přičemž volnou rukou přejel po jeho stehnu. “Jsi krásný,” šeptl k němu.

Starší se na něj něžně usmál a pohladil ho po tváři, pak se sklonil, aby se mohl hluboce vpít do jeho rtů. “Miluju tě...” zašeptal do nich potom.

“To jsem poznal z toho, že bys pošel, jak králík,” odpověděl mu na to druhý a objal ho kolem pasu. Poté se mu šibalsky zalesklo v očích a schoval si hlavu pod tričko druhého, aby jej mohl políbit nad pupík.

Susumu se tomu zasmál a sám si přetáhl okraj trička přes hlavu, aby tak na něj viděl. “Provádiš rošťárny, když bys měl chystat večeři...” okomentoval to, ale nevypadal, že by mu to vadilo.

“To já si jen pojišťuju, že si ty nenajdeš mladšího a rozvernějšího,” šeptl. Pod tričkem jeho přítele to krásně vonělo jeho kůží a parfémem. Spokojeně se usmál a znovu ho políbil na bříško, dlaněmi obkreslil jeho boky.

“Co bych s takovým dělal?” starší se tomu hravě ušklíbl a naznačil svému milenci, že chce polibek.

Druhý se natáhl, aby mohl spojit na okamžik jejich rty. “No, myslím, že oba víme, co se s takovými dělá... přehnou se přes stůl,” zavrněl a dlaněmi sklouzl k zapínání pásku světlovlasého, protože ho chtěl rozepnout.

“To by mi asi k ničemu nebyl...” okomentoval to blonďák pobaveně. Nechal modrovlasého, aby mu rozepnul pásek, přičemž ho stále sledoval. “Jsem naprosto spokojený se svým bručounem...”

“Nechtěl by sis někoho přehnout přes stůl?” začal se vyptávat mladší, přičemž mu rozepnul i kalhoty a znovu se sklonil, aby ho mohl políbit na bříško. Poté sjel jazykem až k jeho pupíku. A prsty zatahal za lem spodního prádla.

Susumu se na okamžik zatvářil docela překvapeně. “Nabízíš mi, že se necháš přehnout přes stůl?” oplatil mu otázkou. Jednou rukou se přitom sám vkradl pod své tričko, aby se jí mohl vydat po jeho tváři a potom do krátkých vlasů.

“Kdybys to opravdu chtěl, byl bych ochotný smlouvat,” zašeptal druhý do jeho kůže. Stáhl mu kousek kalhoty i se spodním prádlem, aby se dostal k jeho chloubě. Tohle často nedělal, ale byla k tomu dobrá příležitost, když už byl mezi jeho stehny.

“No...” tohle byla i pro Juumonjiho docela překvapivá nabídka. “Možná... bych to docela rád vyzkoušel...”

Mladší k němu na okamžik vzhlédl. V duši se smál tomu, kam se zase dostal. I když byla pravda, že pro druhého by to udělal... udělal by cokoliv, aby byl šťastný. A občas si říkal, jestli mu nechybí, že “není muž” v posteli. Ještě předtím, než ho začal kouřit, jej políbil na rty. “Když mi necháš čas, abych se na to psychicky připravil,” zašeptal, poté ho vzal do pusy.

Blonďák by mu na to i něco odpověděl, kdyby ho o většinu myšlenek nepřipravil pocit, který v něm počínání druhého vyvolalo. Skousl si ret, aby potlačil sten, co se mu dral z hrdla a zaklonil hlavu, čímž si nechal tričko zase spadnout tak, jak bylo původně.

Aome ho bral docela hluboko do úst, ale občas jej nechal vyklouznout úplně, aby se mohl s jeho přirozením jen pomazlit nebo si pohrát s jeho špičkou jazykem.

Světlovlasý muž se prsty jedné ruky probíral v jeho vlasech, i když se nijak nesnažil ovládat tempo jeho práce. Druhou si zakrýval ústa, jak se snažil tišit vlastní steny, i když to bylo z docela velké části zbytečné.

Mladší ještě několik okamžiků se staral o jeho rozkrok, než svého přítele přivedl k vyvrcholení. Poté, co všechno spolykal, vylezl z pod jeho trička a usmál se na něj. “Líbilo?” zeptal se.

“Moc...” Susumu mu úsměv oplatil a sklonil, aby se mohl vpít do jeho rtů, i když z nich cítil vlastní chuť. “Přesuneme se do ložnice teď, nebo se nejdřív najíme?”

Aome se těžce zvedl. “Napřed bych se najedl,” odpověděl popravdě. “Protože by mi vyhládlo,” znal se, navíc rád po sexu usínal vedle druhého a nikdy se mu už nic nechtělo dělat, pokud se nejednalo o další kolo.

Přešel zpátky k lince a vyndal z mikrovlnky zapečené obložené chleby.  

Starší se mezitím upravil, aby nevečeřel s rozepnutými kalhotami a otočil se ke stolu. Počkal, až se jeho společník posadí vedle něj a věnoval mu široký úsměv. Stále se cítil ještě trochu v oblacích z prožitého orgasmu.

Druhý mu oplatil úsměv zazubením a pobídl ho, aby si vzal. Sám se zakousl do jednoho z chlebů. Několik kousnutí měl ještě příchuť svého přítele na jazyku, než ji zajedl.  

Světlovlasý muž se také natáhl pro jeden chleba. “Máš to výborné...” pochválil ho modrovlasému a spokojeně se o něj bokem opřel, než pokračoval v jídle.

Černovlasý muž se postavil před Rena a trochu nervózně přešlápl na místě. “Musím ti něco říct,” řekl pak a podíval se na něj. I když měli volný vztah, přece jen mu nechtěl ublížit. Doufal, že to, co mu řekne, pochopí.

“Ano?” růžovovlasý mladík k němu tázavě vzhlédl od televize a prohlédl si ho. Všiml si, že se starší poslední dobou někdy choval trochu zvláštně a teď vypadal docela nervózně.

Druhý si za ním sedl a sáhl po ovladači, aby vypnul reklamy, které tam běžely. Bylo mezi dvěma pořady a Ren nevypadal, že by se na ten další chtěl dívat. Spíše jen zabíjel čas. “Musím se k něčemu přiznat,” začal a celá ta situace mu najednou připadala naprosto nesmyslná. “Doufám, s ohledem na druh našeho vztahu a na to, že tě znám jako opravdu rozumného člověka, že...” odmlčel. V co doufá? “Mi promineš to, co se stalo.”

Ren ho znovu sjel od hlavy k patě zkoumavým pohledem. Muselo to být něco doopravdy vážného, pokud to uvozoval takto, ovšem nemyslel si zároveň, že by se na něj měl zlobit, pokud si našel například někoho dalšího. Přece jen byl jejich vztah dost volný. “Pokračuj,” pobídl ho.

“Víš, jak jsem ti říkal o mém vztahu s Kourim?” snažil se své přiznání vzít z té správné strany, pokud to vůbec bylo možné. “Několikrát jsem se s ním sešel, a i když jsem to neplánoval, tak jsme se spolu vyspali. A...” hledal ta správná slova. “Víš... ono - nejspíš to bylo jen na jednu noc, jenže... to probudilo staré city k němu.” Prohrábl si vlasy. “A to je důvod, proč ti to říkám. Mám tě rád a myslím si, že jsi jeden z nejkrásnějších kluků, co jsem kdy viděl, ale... cítím, že když je tu on a mé city k němu, zanedbávám tě, protože nejsi on a nemůžeš být.”

Mladík vedle něj okamžik vstřebával, co mu druhý právě řekl. S tím, pravda, nějak nepočítal. A i když se to snažil nedávat nijak najevo, ten konec a vědomí, že prohrál proti nějakému labilnímu herci, ho docela bolelo. “Takže se k němu vrátíš?” zeptal se, protože to viděl jako logické vyústění situace.

“Nevím,” zašeptal druhý a sklonil pohled. “On... já... nemyslím, že by... nevím,” zamumlal, nedokázal na to odpovědět nic, co by se v tu chvíli hodilo. Říct, že neví, zda druhý ho chce, by byl vrchol neslušnosti před někým, koho podvedl. A tím, že světlovlasému nechce ublížit svou nemocí zase sobeckost, kterou předtím projevoval k Renovi.

Mladší pozvedl skepticky jedno obočí. “Takže mi to říkáš, abys mě upozornil na to, že jsem náhražka za muže, se kterým by si chtěl být, ale nevíš, jestli můžeš?” zeptal se.

Druhý zakroutil hlavou. “Ne, to rozhodně ne, nejsi náhražka,” šeptal a snažil se obhájit, i když sám před sebou se cítil hrozně.

“No... popravdě to tak docela vyznělo...” trochu se zamračil a vstal, i když si nebyl jistý, kam se chce vlastně vydat. “Možná by bylo lepší mi říct, že chceš být s někým jiným - protože ho miluješ - a že je ten někdo lepší než já, až když bys věděl, že to, cos měl s ním, nebylo jen na jednu noc...” nadhodil. Možná zněl i trochu podrážděně. Mnohem méně mu na tom vadilo to, že byl podveden, než to, že mu Suguri napřímo řekl, že on sám nemůže být pro něj tak dobrý, i když s ním hodlal zůstat.

Hiso se také postavil, aby se mohl nějak ospravedlnit a zmírnit to, jak druhému ublížil; říct, že to skutečně nechtěl udělat a že mu na něm záleží. Ale aby to zvládl, tak vstávat neměl. Zatočila se mu hlava a celé jeho tělo málem upadlo do mdlob, jak se mu na okamžik zatmělo před očima. Neohrabaně a těžce se posadil, přičemž si položil jednu ruku na hruď.

Z Rena, který ho stále sledoval, jako by mávnutím proutku vyprchala všechna zlost, kterou na druhého cítil, když ho viděl se těžce zhroutit zpět na gauč. Vrhl se starostlivě k němu a klekl si před něj, aby mu viděl do tváře. “V pořádku?” zeptal se, i když jemu samotnému to připadalo jako dost pitomá otázka, byl připravený volat záchranku.

Druhý kývl, i když několik okamžiků nebyl schopen promluvit, jak se snažil dostatečně prokysličit krev, aby zahnal mdloby. Našel jeho ruku a chabě ji stiskl. “Promiň,” zašeptal, “mrzí mne... jak jsem... to řekl.” Stále mu nebylo dobře, ale už se to lepšilo.

Mladší vzal jeho ruku do obou dlaní a dál si ho starostlivě prohlížel. Zakroutil lehce hlavou, “asi... neměl jsem po tobě hned tak vyjet, jen...” tiše si povzdechl. Nemělo cenu se v tom dál pitvat a jen tím přitěžovat tmavovlasému. Sám nebyl v pozici, kdy by mu mohl vyčítat, jak se k němu staví, když byl jejich vztah oficiálně takový, jaký byl. “Mám ti něco donést?” zeptal se místo toho. “Prášky, vodu...”

Starší znovu zakroutil hlavou. “Jen tu zůstaň,” poprosil. I když se snažil nikomu neublížit a držet si raději všechny dál od sebe, bál se, že bude tu jen on a jeho nemoc a nakonec zemře osamotě.

Růžovovlasý mladík s ním propletl prsty a natáhl se, aby ho mohl políbit na hřbet ruky, kterou svíral. Opřel si bradu o jeho koleno a volnou dlaní se natáhl, aby ho starostlivě pohladil po tváři.

“Tolik mne to mrzí, jen jsem ti nechtěl lhát a být k tobě neupřímný,” zašeptal slabě a přivřel unaveně oči. “Zasloužíš si někoho, kdo tě udělá šťastným do konce života,” v očích se mu zaleskly slzy, když vyslovil ta dvě poslední slova, “nebude tě jen využívat na... krátký čas jako já.”

Ren k němu vzhlédl a přivřel oči, “neříkej takové věci...” zašeptal a zakroutil hlavou. Cítil se pak ještě hůř. Nechtěl ho ztratit. Ani kvůli někomu jinému, kdo by mu ho sebral celého si pro sebe, ani z žádného jiného důvodu. Přestával si být tak úplně jistý tím, že ho bere jen jako kamaráda, který je dobrý v posteli, jako tomu bylo na začátku.

Světlovlasý muž poslal svou výpomoc s dvěma miskami ramenu a přitom chystal další, do restaurace přišlo najednou několik lidí a tak měl docela naspěch, i když v celkovém počtu tu nebylo více než normálně.

Jen chvíli po nich se ve dveřích objevila skupinka tří mladíků vedená synem majitele obchodu. “Kde chcete sedět?” otočil se na své dva kamarády.

“Blízko tvému tátovi,” pronesl zrzek a zazubil se. “Abysme dostali rychle jídlo,” vysvětlil pak nevinně, i když to tak původně nemyslel.

Hnědovlasý chlapec se zatvářil docela ztrápeně, “hlavně po něm prosím nevyjíždějte... ani jeden...” prohodil a vydal se k jednomu z volných stolů, i když nijak blízko nebyl. Popravdě jemu samotnému se ten nápad moc nelíbil.

“Hmm...” zelenovlasý si Tsumeho zkoumavě prohlédl, “a ta zástěra mu zrovna tak sluší...” neodpustil si.

Světlovlasý muž se mezitím sám vydal s miskami k zákazníkům a při cestě zpátky se stavil za již usazenými chlapci, ale jen proto, aby počechral svému synovi vlasy. “Za chvilku jsem tady,” oznámil, přestože vypadal, že má vcelku dost práce, kterou chce udělat v rámci té chvilky. Chtěl jen pozdravit syna hned, co přišel.

Zrzek se za ním díval, jak zase šel k pultu. “Já myslím, že se tu před námi promenáduje schválně... není možné, aby byl někdo tak sexy bez záměru,” poznamenal.

“Představ si, jak by s takovou musel vypadat, kdyby opravdu plánoval být sexy...” mladík vedle něj do něj loktem přátelsky dloubl.

Yukito si hlasitě povzdechl a kysele se na své dva kamarády zašklebil. “Jestli chcete řešit celou dobu takové věci, je to naposledy, co jsme se tu stavili...”

Chlapec se zrzavými vlasy zvedl ruce, jakože se vzdává. “Dobře, už toho nechávám, jsem zvědavý na ramen, co tu vaříte...” řekl popravdě a zadíval se do jídelního lístku. Popravdě tuhle polívku často nejedl a tak se mezi jednotlivými druhy nevyznal. Tak si vybral ten s nejlepším názvem.

Muž ještě několikrát kolem nich prošel, než se skutečně zase zastavil u jejich stolu. “Máte už vybrané, chlapci?” usmál se na ně - netuše, o čem se předtím bavili, i když by již od Araty měl být zvyklý.

Jeho syn mu sdělil, který ramen si vybral, jedl už mockrát všechno, co v restauraci měli, ale měl svá oblíbená jídla.

Zelenovlasý mladík se široce usmál a položil menu před sebe, než se přes něj naklonil, aby byl blíže blonďatému muži. “Co byste mi doporučil?” zeptal se docela nevinně, i když si ho prohlížel dost nápadně.

“Nejvíce si zákazníci oblíbili tento,” ukázal starší, který ramen myslí a zdálo se, že si vůbec nevšiml, jak zvláštně se na něj chlapec díval. “Nebo ten, co si vzal Yukito,” podotkl a pohledem vyhledal svého pomocníka, co zrovna dělá. Chlapec byl sice milý a pracovitý, ale občas se příliš zapovídal se zákazníky.

Yukito si jen lehce pro sebe zakroutil hlavou a byl rád, že Arata zrovna v restauraci nebyl, protože by jistě udělal scénu. “Dej si ten druhý,” poradil svému kamarádovi, než se stihl více ptát, “můžem si dát ochutnat...”

“Fajn...” zelenovalsý věnoval nejprve široký úsměv otci svého kamaráda, potom Yukitovi samotnému nenápadný úšklebek.

Zrzek řekl svou objednávku, protože ho o možnost u stolu zdržet světlovlasého muže připravil jeho kamarád.

Tsume kývl. “A na pití?” Když mu chlapci nadiktovali, co chtějí, vydal se k pultu. S pitím tam již poslal svého pomocníka, protože sám měl dost práce s přípravou misek.

“Bál bych se o něj, že ho někdo naláká někam do temné uličky a něco hrozného mu tam provede...” zelenovlasému ďábelsky zasvítily oči. “Netrápí tě to někdy?” zadíval se na Yukita.

“Umí se o sebe postarat...” Fujikawa mladší si znovu povzdechl. Byla pravda, že v určitých ohledech byl jeho táta doslova tupý, ale věřil, že něco takového by mu už došlo.

Zrzek si prohlížel restauraci. “Ale máte to tady hezké,” usmál se, vypadalo to, že vidí na Yukitovi, že těch řečí o jeho tátovi skutečně už pro dnešek bylo dost. “Založil to tu tvůj táta?” zajímal se.

“Ne... zdědil to po dědovi a popravdě nevím, jestli ten to založil, nebo taky podědil...” lehce pokrčil rameny. “Mám to tu docela rád, ale nevím, jestli bych se toho taky zvládl ujmout...” poznamenal.

“A chce to po tobě táta?” zajímal se dál zrzek. On by byl docela rád, kdyby měli doma nějakou rodinou tradici a jeho otec nepracoval pro zahraniční firmu a byl alespoň chvíli s rodinou.

“Ne...” Yukito se usmál. “Nechá mě dělat, co chci, pokud je to v mezích slušnosti, takže mě klidně nechá dělat basket raději...” byl rád za to, že zrovna Tsume byl jeho táta.

Zelenovlasý je jen mlčky sledoval, protože neměl pocit, že by mohl něčím vhodným do jejich debaty přispět. Jeho rodiče také nechávali dělat, co se mu zlíbilo, dokud z toho oni sami neměli problémy. Pořád měl s nimi docela dobrý vztah.

Zrzek se napil pití. “No, vypadá, že je dost v pohodě...” zhodnotil pak podle toho, jak se s ním bavil třeba po zápase. “Kolik mu vůbec je?”

“Jo, on je...” pokýval Yukito. “Hej, skoro čtyřicet...” mrkl pak na svého spoluhráče, “třicet osm je mu...” zazubil se.

“Je to drsné...” okomentoval to zelenovlasý.

“Štěstí, že mu nejsi podobný, ještě bys vypadal na deset,” zasmál se zrzavý mladík a sledoval, jak k nim muž nese jejich misky. Příjemně se z nich kouřilo a hned, jak je položil na stůl, hezky to zavonělo.

Světlovlasý se rozhlédl po restauraci, všichni vypadali, že mají vše, co potřebují. Popřál chlapcům dobrou chuť a zadíval se na syna. “Jak bylo dnes ve škole? Co ten test?” Popravdě se musel ptát teď, protože na sebe neměli skoro vůbec čas - Tsume pracoval, dělal účetnictví a chodil spát, aby se mu další den dobře vstávalo, a chlapec se školou a tréninky často buď usnul brzo nebo se vracel pozdě.

“Jo...” hnědovlasý se zatvářil neurčitě, “mělo by to dopadnout vcelku dobře...”

Zelenovlasý mladík naproti němu se tomu pousmál, “možná bychom tě měli začít chodit doučovat, aby ti ve škole ještě nezatrhli basketball...” poznamenal.

“Je to s ním tak zlé?” podíval se muž na zelenovlasého mladíka pohledem, že pokud něco ví navíc, musí mu to rozhodně říct.

“Zase tak zlé ne...” chlapec zakroutil hlavou. “Ale třeba bychom dostávali občerstvení zdarma...” zazubil se na něj. Od hnědovlasého si za to vysloužil otrávený pohled.

“Je to v pohodě...” ujistil Yukito svého tátu.

Tsume se zasmál. “Pravda, když byste přišli na normální večeři, tak si za ni nic účtovat nebudu,” poznamenal s usměvem. Trochu mu zelenovlasý připomenul Aratu a jeho lásku k jídlu. “A nevím, jestli máte rádi sladké, ale za donášení na Yukita, že se neučí, dostanete bonbóny,” mrkl na ně.

“Zní to jako dobrá nabídka...” pousmál se zelenovlasý, “ale on se vážně docela snaží...” pokýval potom hlavou.

Yukito, sledující pozorně jejich rozhovor, si ani nevšiml, kdy do restaurace vešel stříbrnovlasý muž, zaregistroval ho, až ho pozdravil, když došel k nim.

Arata věnoval i jeho otci pozdravení a široký úsměv a postavil se vedle něj, přičemž mu lehce přejel dlaní po hýždích. Bylo to docela nápadné gesto, jako by měl pocit, že je třeba se projevit před skupinou potencionálních rivalů, které koneckonců viděl všude - i když to často myslel jen jako žert.

Fujikawa starší se celý napjal a poplašeně rozhlédl, kolik lidí si toho všimlo. Trochu od druhého poodstoupil a bouchl ho spíše laškovně do ramene. “To nedělej,” zatvářil se přísně, i když v tom bylo něco podobného napomínání milovaného dítěte.

Poté se obrátil znovu na chlapce. “Doufám, že se snaží, jinak bych na něj musel poslat tady pana profesionálního doučovatele matematiky, že?” Povzdechl si. “A zase by celé večery hráli na playstationu...” Ohlédl se po obsluze, která se zrovna docela nudila.

“Co tu děláš?” zeptal se pak Araty a přemýšlel o způsobu, jak ho odvést od všech zde přítomných, aby ho neuváděl do rozpaků.

“Přišel jsem tě pozvat na návštěvu...” oznámil mu muž a pousmál se, “a při té příležitosti si dát nejlepší ramen na světě...” mrkl na něj.

Zelenovlasý chlapec věnoval svému kamarádovi tázavý pohled.

“Pojď se mnou, ať tu nerušíme chlapce,” řekl světlovlasý muž a vydal se k pultu, i když si nemyslel, že je to dostatečně daleko, aby tak nedělal svému synovi ostudu.

“Snoubenec...” okomentoval to Yukito raději bez výrazu.

“Kolik je mu roků...” zajímal se zelenovlasý automaticky, protože nevypadal, že by mu bylo do třicítky.

“Mám pocit, že něco okolo dvaceti sedmi, osmi... nejsem si jistý...” hnědovlasý znovu jen pokrčil rameny a raději věnoval většinu své pozornosti ramenu, chtěl si ho užít, dokud mu nevychládl.

“Vidíš, to zase nejsme tak mladí,” plácl zrzek zelenovlasého po rameni, ale pak se také dal do jídla. “No ty vado, to je dobrota~” pronesl spokojeně a olízl si rty hned po prvním ochutnání. “Chci tvého tátu domů~”

“Dokud se jako něktěří nechceš nastěhovat sem, je to ještě v pohodě...” prohodil Yukito. “Nejlépe v jednu ráno... třeba...” zvedl oči v sloup.

“Vážně je to hrozně dobrý...” skočil mu do řeči třetí z nich.

Stříbrnovlasý muž se zvedl od notebooku, když uslyšel domovní zvonek, a nevrle ho zavřel, protože mu ta věc poslední dobou připomínala jen a jen práci. Přešel ke dveřím a široce se usmál na blonďáka, kterého tam spatřil, i když ho očekával. Pozdravil ho a pustil dál.

Druhý se pousmál a rozhlédl. Našel místo, kde si má sundat boty a odložit kabát. “Proč že jsem vlastně měl přijít?” zeptal se, když to udělal a pohledem hledal kočky. “Za zvířectvem, že? Ale ono se nějak nehlásí o pozornost.”

“Je to banda lenochů...” mladší se pousmál a vydal se do pokoje, kde jeho kočky trávily většinu času poleháváním na nejrůznějších kusech nábytku. “Sluší ti to...” poznamenal.

Starší ho následoval do pokoje, kam šel. “Máš k tomu nějakou další teorii o tom, že když takhle vycházím do ulic, měl bych se bát o svou počestnost?” poznamenal žertovně druhý a opatrně se plížil k první kočce, kterou viděl, i když si byl jistý, že se jí nebude líbit, když ji bude chtít pomazlit.

Měl na sobě jen obyčejné černé kalhoty a béžový svetr. Nesnažil se, aby mu to nějak víc slušelo.

“No... hlavně by sis měl dávat pozor v metru...” odpověděl mu na to druhý a zastavil se uprostřed pokoje. “Dáš si něco? K pití nebo jídlu?” napadlo ho. Sledoval druhého, jak se pokouší zmocnit jedné kočky, pohled na plížícího se Tsumeho ho pobavil.

“Čaj nebo kávu, co chceš...” odpověděl mu na to druhý a opatrně pohladil spící kočku. Měl zvířata rád, i když nikdy žádné neměl.

“Tak si tu udělej zatím pohodlí, já pro něco skočím...” věnoval mu úsměv a vydal se ke dveřím. “A myslím, že Kanba,” ukázal na velikého rezavého kocoura, kterého měl nejdéle a který se teď vyvaloval v jednom z křesel, “je z nich pořád nejpřítulnější...” pousmál se.

Po chvíli se vrátil s táckem, na kterém byly dva šálky kávy a tři zákusky, každý na jednom malém talířku.

Světlovlasý se mezitím přesunul před kocourovo křeslo a opatrně ho hladil, aby jej příliš v jeho lenošení nerušil. Na Aratu se chtěl jen ohlédnout, ale když si všiml, že nese i něco jiného než pití, zbystřil. “Čekáš ještě někoho?” zkoumal zákusky, které byly tři.

“Plánuju si tě vykrmit, aby na tebe Yukitovi spolužáci neházely takové toužebné pohledy...” zazubil se druhý a položil tácek na stůl. “Navíc jsem si nebyl jistý, na který bys měl největší chuť...” dodal potom. “A přiznávám, že jahodový jsem vybral, protože ten by nejvíc chutnal mně, ten si můžeme rozdělit...” s jahodovým byly na tácku ještě čokoládový a banánový zákusek.

“Je vtipné, že žárlíš i na takové kluky,” zasmál se Tsume a posadil se na pohovku, protože křeslo bylo zabrané kocourem a on ho nechtěl rušit. “Ale musím říct, že jsi mi udělal radost - sladkým bych se i nechal vykrmit, však víš...” mrkl na něj.

Arata se posadil vedle něj, “kdybys věděl, jak se na tebe dívali...” zakroutil pak teatrálně hlavou a posadil se vedle něj. “Úplně mě to děsí...” zatvářil se na oko vážně. “Dej si...” pobídl ho potom a věnoval mu něžný úsměv.

“Rozdělíme si všechny tři napůl?” zeptal se muž s dětským leskem v očích.

Mladší se široce usmál, “kterým začneme?” zeptal se a podal si lžičku, přičemž čekal, který kousek světlovlasý vybere.

“Tímhle,” určil starší a podal si talířek, na kterém byl banánový dezert. Nabral na lžičku a zamyslel se. “Že jsi takový hodný na mě, tak máš první sousto ty,” řekl a nabízel mu na své lžičce zákusku.

Stříbrnovlasý si od něj sousto spokojeně vzal a nabral na svoji lžičku, aby na ní mohl nabídnout druhému. “Je to dobré...” poznamenal. “Od tebe ještě lepší, než by to bylo normálně...”

Muž také ochutnal. “Dobře si vybral,” řekl spokojeně. Připadal si zvláštně, když byl krmený a měl pocit, že když s tím jednou začal, tak už to tak bude po dobu všech tří zákusků. Podíval se do očí druhého a pousmál se. Měl ho rád, opravdu moc. “Myslíš, že dělám Yukitovi ostudu?”

“Proč?” zeptal se druhý a vypadal tou otázkou docela překvapený. Nabídl světlovlasému další kousek, když čekal na odpověď.

“Protože se chovám takhle,” řekl ještě předtím, než se nechal znovu nakrmit. “Nechovám se jako správný táta... asi...” povzdechl si. Byl trochu nervózní před Yukitovými přáteli, protože se bál, aby se nechoval moc “maminkovsky” a jim to nepřišlo divné.

Hachidori se natáhl a něžně ho pohladil po tváři. “Yukito tě má rád a myslím, že to dává najevo dostatečně na to, aby ses nemusel bát, že se za tebe stydí...” věnoval mu povzbudivý úsměv. “A i ti kluci vypadali, že berou všechno v pohodě, myslím, že se nemáš čeho bát...”

Druhý nabídl lžičku se zákuskem stříbrnovlasému. “Jsem rád, že má přátele... a je v týmu, nechci mu to... pokazit,” svěřil se. Komu jinému, než právě Hachidorimu by to mohl říct. “Mysleli si o mně nejprve, že jsem jeho starší bratr,” pousmál se, “měl bych si nechat narůst plnovous.”

“No... když si necháš narůst bříško a plnovous, už ti nebude hrozit žádné nebezpečí...” Arata se na něj zazubil a vzal si sousto. Sám mu nabídl další. “Kdyby si myslel, že bys mu to mohl pokazit, nebral by si je do restaurace...” ujistil ho potom.

Druhý kývl a vychutnával si další kousek zákusku, který si od něj vzal. “I před tebou bych byl v bezpečí?” zeptal se pak. Popravdě si nemyslel, že by ho takového zrovna Arata chtěl, když všichni věděli, jak hezké má milence. I Tsume, přestože se snažil o nich vědět co nejméně.

“Přede mnou bys nebyl v bezpečí nikdy...” zavrněl druhý a využil toho, že má světlovlasý plné ruce, aby se natáhl a ukradl si na jeho rtech letmý polibek.

Starší se na něj trochu káravě podíval. “Opravdu?” zeptal se ovšem pak, jako kdyby se nic nestalo, ale další lžička putovala do jeho úst. “Že bych vyzkoušel tvou ‘lásku’ a skutečně se pokusil vypadat jako taťulda?”

“Musel bys potom ale na sebe vzít všechny povinnosti, které takový taťulda v rodině má... jako spát se svojí mladší ženou jako taťulda...” stříbrnovlasý na něj hravě mrkl.

“Jsi starý chlípník, Arato,” zakroutil hlavou Tsume a nabídl mu raději další lžičku. “Máš ještě pořád ten prsten?” zeptal se potom.

“Mám...” protáhl druhý trochu tázavě a věnoval mu zkoumavý pohled, protože ho napadaly jen příliš nepravděpodobné důvody toho, proč by to blonďák mohl chtít vědět.

“A myslíš si, že takový prsten zaručí, že bys byl ve vztahu se mnou šťastný a neměl bys potřebu něčeho víc, než ti můžu dát?” Odložil talířek, aby si mohl vzít šálek s kávou a napít se.

Mladší se narovnal. “Nepotřebuju prsten, abych si tím byl jistý...”  odpověděl mu na to.

“Byl bych s tebou rád,” přiznal se Tsume, protože šťastný jako před chvílí bez nějakého důvodu mohl být jen s Hachidorim. “Ale... myslím, že je stále lepší být přátelé, než tě vázat do vztahu, kde bys mohl být jen se mnou. Protože vím, že kdyby si mne podvedl, tak už bych ti to nikdy neodpustil.” Neměl rád manželství a nesnesl nevěru - to jediné mu zbylo po jeho ženě.

“Taky... chci být s tebou...” odložil lžičku a znovu se natáhl, aby ho pohladil. “Nebudu potřebovat nic a nikoho, dokud budu moct být s tebou,” zašeptal. Myslel to vážně, protože o tom byl přesvědčený.

“Schovej si ten prsten,” zašeptal starší, jako kdyby tím něco rozhodl. “Zkusíme to, ale... nebudeme spěchat ke ‘svatbě’,” dodal ještě, než znovu vzal talířek se zákuskem.

Stříbrnvlasý se jemně usmál a znovu ho pohladil po tváři, pak se natáhl pro další ukradený polibek. Cítil se spokojený a šťastný, i když si vlastně vůbec nebyl jistý, jak to teď mezi nimi bude. Nabídl mu další kousek zákusku.

Suguri se posadil do křesla ve velice hezky vybaveném obývacím pokoji, který působil nóbl tím, jak byl jednoduchý a skvěle barevně sladěný. Nebyl si jistý, proč vlastně tam byl. Nejspíše i on - nejen Kouri - cítil potřebu si promluvit o tom, co se stalo, a proto pozvání neodmítl. Ač to bylo nebezpečné území.

Okamžik to trvalo, než i blondýn došel. Postavil před něj šálek s čajem a i s vlastní kávou se posadil do zbývajícího křesla. Přehodil si nohu přes nohu a zadíval se na okamžik do vlastního hrnku.

Černovlasý mu poděkoval a vzal si hrníček do dlaní. Zahříval si chladné ruce. Prohlédl si ho. Slušelo mu to, i když nebyl oblečený přímo jako žena. Zdůraznil jen své dlouhé a pěkně tvarované nohy a to, jak je měl přes sebe, bylo jistým způsobem vyzývavé. “Takže... o čem jsi chtěl mluvit?”

“Chtěl jsem... si promluvit o tom, co se mezi námi stalo...” starší foukl na hladinu svého nápoje. “Nechci, aby si to nějak špatně pochopil... já... omlouvám se ti, vyjel jsem po tobě... i když jsi zadaný, ale... nejspíš...” lehce zakroutil hlavou, “pořád k tobě cítím to, co předtím...”

“Nevěděl jsi o Renovi,” řekl mu na to mladší a postupně mu docházelo, co od druhého slyšel, “takže to... já bych se měl omluvit, že jsem to nezastavil. Když... mám vztah.” Podíval se na své ruce. “Všechno se tím zkomplikovalo,” řekl po chvíli. “A já nevím, jak se zachovat,” povzdechl si, “přemýšlel jsem o tom, že bych tě měl odehnat, urazit tím, že jsem předpokládal, že je to jen úlet, takový, o kterých se píše v bulváru o tobě... ale... nemůžu.”

“Nemůžeš?” Ryuunosuke si ho zkoumavě prohlédl, v jeho hlase bylo slyšet smítko naděje. Popravdě byl zvyklý na poznámky týkající se toho, co se o něm psávalo v časopisech a naučil se to zdárně ignorovat. Důležitý pro něj byl jen ten podtext, který si v tom možná jen sám vysnil.

“Ne,” druhý zakroutil hlavou. “Sám jsem nechtěl, aby to byl jen úlet... a zklamalo mne, žes mne potom nepozval sem,” přiznal se. “Jenže... ono je to teď všechno jedno, nezáleží na tom, co cítíme... protože nemůžu dovolit, aby ti to na konci ublížilo.”

“Co by mi mělo na konci ublížit?” světlovlasý muž mu věnoval tázavý pohled a napil se kávy.

Suguri odložil hrníček na stůl a vstal, aby mohl přejít k oknu. Neříkalo se mu to lehko, nemluvil rád o svých slabostech. Zadíval se na město za oknem. “Neřekl jsem ti - když jsme spolu chodili -, co mi je... dozvěděl jsem se to v průběhu a neřekl ti to. A... nechci ani teď, ale na druhou stranu nedokážu odejít bez vysvětlení.” Odmlčel se. “Mám vrozenou srdeční vadu a... umřu, do pěti, deseti let... nebo třeba i za pár dnů, pokud se to náhle zhorší.” Nadechl se. “Nechci si na sebe nikoho vázat. S Renem máme volný vztah, bez lásky, a já vím, že je dost silný, aby to zvládl.”

Kouri sledoval jeho záda a okamžik zůstával mlčky, jak se snažil plně pochopit význam toho, co mu druhý právě sdělil. Do očí se mu nahrnuly slzy, když si uvědomil, kolik toho už promarnil a dopadl na něj plně význam slov: “do pěti, deseti let...” Vstal a přešel ke druhému, aby ho mohl zezadu obejmout, pevně semkl víčka, jak se snažil potlačit pláč. “Měl... měl jsi mi to říct... už předtím...” zašeptal trošku trhaně.

“Nic by to nezměnilo,” zakroutil druhý hlavou, nebyl sto se donutit ho od sebe odehnat, Kouriho náruč byla tolik příjemná. “Jen teď to mění... že prostě... musíš zapomenout, pokud něco ke mně cítíš.”

“Nemůžu...” zašeptal druhý a tiše vzlykl. Přitáhl si Hisa více k sobě. “Nikdy jsem nemohl...”

“Ryuu,” oslovil ho černovlasý a znovu zakroutil hlavou. “Nechci ti ublížit. Navíc... nejsem už to patnáctileté kuře, které jsi znal. Změnil jsem se... hodně změnil.”

“Nevěřím, že jsi se změnil tolik, abych tě proto přestal milovat...” odporoval mu blondýn tiše.

“Změnil...” zašeptal, “mám... při sexu... násilné sklony, proto... nám to nešlo, potřebuji druhého ovládnout, pokořit a opanovat, zanechávat na něm majetnické stopy, že jsem ho měl.” Vyprostil se z jeho náruče. “Změnil jsem se...” zopakoval a vydal se ke dveřím z obývacího pokoje. Cítil, že by měl odejít.

Kouri se nepatrně zachvěl, když mu to druhý říkal. Chytil ho za ruku, aby ho zadržel, když se od něj vydal pryč, a zadíval se zoufale do jeho tváře. “Neodcházej...” zašeptal. “Udělám cokoliv...” naléhal, “budu ti čímkoliv... nechci o tebe znovu přijít...”

Černovlasý si ho prohlédl, jasně z něj mohl číst, jak hluboce ho zasáhne, až jej ztratí. A přece mu nechtěl ublížit ani teď, i když by to byla mnohem menší bolest. Viděl jeho slzy a slyšel zoufalé prosby, aby ho neopouštěl. A on ze všeho nejméně jej chtěl opustit. “Bude to tak... lepší,” zašeptal a pohladil ho po vlasech.

“Ne...” druhý zakroutil rázně hlavou. “Prosím...”

Hiso jej znovu pohladil. “Nechci, abys byl smutný,” zašeptal.

“Tak zůstaň...” rozechvělý hlas staršího zněl docela zoufale.

Mladší si ho k sobě přitáhl a pohladil ho po tváři. Nedokázal ho v tomhle stavu opustit, i když se snažil. Měl ho příliš rád, než aby odešel, přestože si stále opakoval, že pokud zůstane, bude Kouri trpět mnohem víc. Něžně ho políbil na rty. Nechtěl už nic řešit, jen být chvíli se světlovlasým.

Blonďák se vděčně usmál a sesul se před ním na kolena, měl pocit, že už by stejně neudržel na nohou. Propletl prsty s jeho a silně je stiskl, potom ho volnou rukou objal. “Děkuju...”

Suguri jej pohladil po vlasech. Byl tak krásný, když klečel u jeho nohou a i přes uplakané oči se na něj vděčně usmíval. Nejkrásnější ze všech a jediný, koho miloval. Sklonil se, aby mohl spojit znovu jejich rty, a prsty volné ruky se mezitím probíral jeho vlasy.

Starší se vpíjel do jeho rtů a užíval si jemné hlazení, jak prahl po každém doteku, který mu druhý věnoval. Stále ho rukou, kterou netiskl tu jeho, pevně objímal, jako by se bál, že pokud přestane, druhý mu uteče.

…

Hiso si sedl na postel a prohlížel si místnost, když čekal, až se Kouri vrátí z koupelny, kam se šel upravit. Cítil se šťastný, i když si uvědomoval, že to není správné vázat si na sebe někoho, jako je Ryuunosuke.

Chvíli to trvalo, než blonďák znovu vyšel. Byl odlíčený, jen řasy mě stále trochu zvýrazněné, oblečenou měl na sobě jen dlouhou košili, kterou měl předtím, a spodní prádlo, protože zbytek věcí se mu po sprše už nechtěl oblékat. “Omluvám se...” promluvil ke tmavovlasému a vydal se k němu.

Černovlasý se na něj jemně usmál a natáhl k němu ruku. Byl rád, že už je druhý klidnější, i když nemohl zapřít, že ta hysterická část druhého mu připadala jistým způsobem rozkošná. “Nemusíš se omlouvat,” šeptl klidně.

Starší jeho nabízenou dlaň přijal a posadil se vedle něho. Natáhl si nohy ledabyle před sebe a překřížil je v kotnících. “Jsem rád, že jsi tu zůstal... se mnou...” zašeptal a palcem ho pohladil po hřbetu ruky.

“Miluju tě,” odpověděl mu na to Suguri a objal ho kolem pasu. Jemně jej políbil na krk a usmál se. Voněl příjemně po sprchovém gelu.

Ryuunosuke přivřel oči a poddal se spokojeně jeho doteku. Už dlouho se necítil tak spokojeně a dobře, jako v náruči druhého. Nejraději by se už nikdy nevzdal jeho přítomnosti. “Já tebe taky...” zašeptal a natočil se na něj, aby se mohl vpít do jeho rtů. “Neuvěřitelně moc...” zamumlal do nich, než polibek prohloubil. Jednou rukou se přesunul na jeho tvář, tou druhou se opřel o jeho koleno.

Mladší si nemohl pomoct - začal jednou dlaní přejíždět po jeho krásně tvarovaném a hladkém stehnu. Líbal se s ním jen mazlivě a užíval si chuť jeho rtů. Když byl tak blízko, neexistovaly už žádné pochyby, že to tak má být.

Kouri se vybídl jeho doteku a automaticky roztáhl nohy lehce od sebe. Vystoupal dlaní po jeho noze až k lemu svetru, který měl Hiso na sobě, a bříšky prstů se vkradl pod něj na jeho bříško.

Černovlasý sjel dlaní až na vnitřní stranu jeho stehna, když se mu druhý vybídl a přerušil polibek, aby se mu mohl podívat do očí a zjistit, zda skutečně chce pokračovat. Vysvlékl si svetr, pod kterým měl ještě černé tílko a položil světlovlasého na záda, aby jej mohl obklíčit jako šelma. Posunuli se dál do postele, která byla příjemně prostorná a on se koleny vměstnal mezi jeho stehna, přičemž dlaní stále neopomínal přejíždět po vnitřní straně jednoho z nich.

Starší se stehnem volné nohy otřel o jeho bok a oběma dlaněmi se vydal pod jeho oblečení, aby mu ho mohl vyhrnout a dostal se k jeho bledé jemné kůži. Privřenýma očima se mu díval do tváře, jako by se snažil odhadnout, na co dalšího se starší chystá, a celou svou podstatou se mu nabízel.

Sugurimu bylo jedno, co se o druhém píše, v téhle pozici mu připadal krásný a nevinný, trochu připomínal školačku oblečený v košili a se světlými vlasy s ofinkou. Byl půvabný. Hiso si klekl mezi jeho stehna, aby měl obě ruce volné a mohl mu rozepnout knoflíčky na košili.  

Kouri zůstával stále jednou dlaní pod jeho tílkem, druhou se vydal k jeho poklopci, aby ho mohl rozepnout a dostat se tak pod lem jeho kalhot.

Mladší dokončil rozepínání jeho košile a znovu se přesunul nad něj, aby se mohl nosem otřít o ten jeho, než jej políbil na rty. Něžně obdarovával polibky jeho tvář, než se dostal k jeho bradě a spodní čelisti, kde již kromě rtů používal i zuby. Sklouzl jazykem pod jeho ouško a vsál do úst jeho lalůček.

Jeho milenec se nepatrně zachvěl a objal ho volnou rukou, aby si ho k sobě blíže přitáhl. Druhou rukou přejel lehce přes látku spodního prádla po jeho rozkroku, i když jen provokativně, navíc se hned potom zase stáhl na jeho podbřišek.

Mladší se pousmál a klesl s polibky ještě níž na jeho krk a ramena. Obkreslil jazykem jeho klíční kosti a doputoval až k jedné růžolící se bradavce, za kterou zatahal zuby. Dlaní stále studoval jeho stehno a hýždě.

Ryuunosuke spokojeně zavřel oči, aby si mohl plně užívat jeho doteky, které ho rozechvívaly po celém těle. Otíral se nepatrně stehny o jeho boky a skousával si ret, jak nechtěl být - alespoň zatím - nijak hlasitý. Zakláněl hlavu a vlastníma rukama se ustálil okolo jeho krku.

Černovlasý si nejprve pohrál s jednou, poté s druhou jeho bradavkou, až byly celé přecitlivělé i na ten nejjemnější dotek, než se přesunul na jeho ploché bříško. Hravě ho kousal a stále se jen s jeho tělem mazlil a studoval ho. Kouri byl už viditelně vzrušený pod spodním prádlem a celou svou bytostí se vyžadoval pozornosti. Mladšího to těšilo, že jej dokáže jen mazlivou hrou tolik rozechvět.

Blonďák se lehce prohýbal, jak se snažil vybízet jeho dotekům, a vycházel mu nenasytně vstříc. Jednou rukou se vrátil do jeho rozkroku a začal ho přes látku spodního prádla dráždit, druhou dlaní se vydal na jeho tvář. Pritáhl si ho k polibku, “Hiso...” zašeptal potom do jeho rtů, “víc...” hlesl.

Mladší jej zatahal zuby za spodní ret, a poté se vášnivě vpil do jeho úst. Několik okamžiků si jen jejich polibek užíval, než se trochu vzdálil, aby si mohl stáhnout tílko a Kourimu spodní prádlo. Prohlédl si ho a pousmál se. “Zavážu ti oči,” oznámil mu a natáhl se pro hedvábný šátek, který ležel na stolku a on si ho už dříve všiml.

Ryuunosuke nepatrně pokývl, protože měl pocit, že by měl dát svému milenci najevo, že to bere na vědomí a souhlasí s tím, i když to nijak nekomentoval. Sledoval tmavovlasého, jak se natahuje pro šátek. Ta představa odkázanosti na druhého ho svým způsobem vzrušovala.

Hiso přeložil šátek a sklonil se, aby nejprve mohl svého milence políbit něžně na víčka, než mu zavázal oči. Prohlédl si ho a daroval mu polibek. “Jsi krásný,” zašeptal do jeho rtů. Svlékl si kalhoty, i když spodní prádlo si zatím nechal. Dlaní přejížděl po jeho bříšku na podbřišek, ale stále se neměl k tomu, aby jí zajel do jeho rozkroku.

Starší se nepatrně pousmál a jednou dlaní se znova vydal po jeho hrudi, druhou našel tu jeho, aby si ji přitáhl ke rtům. Vzal do pusy jeho prostředníček a prsteníček, aby si s nimi mohl začít hrát jazykem a sát je.

Černovlasý mezitím znovu polibky krášlil jeho krk a ramena. A několikrát se o něj při té příležitosti otřel vlastním rozkrokem, i když ho stále měl halený látkou spodního prádla narozdíl od druhého. Už mu docela byla těsná.

Blondýn se mu boky vybízel a dál si přidržoval jeho zápěstí u vlastních úst.

Suguri přivřel oči a kousl ho do krku, než se odtáhl, aby chvilku mohl pozorovat, jak si hraje s jeho prsty, než je vyměnil za vlastní rty. Dlaní putoval k vstupu do jeho těla a přejel po něm prostředníčkem.

Jeho milenec vyšel vstříc jeho provokacím a vděčně se přitom vpíjel do jeho úst. Všechno to bylo o to intenzivnější, že neviděl a netušil, co může čekat od tmavovlasého dál. Přitahoval si ho jednou rukou více k sobě, tou druhou se vydal po jeho hrudi a zamířil přes bříško do rozkroku.

Mladší do něj pronikl nejprve jedním prstem, ale příliš dlouho nečekal, než použil i druhý. Začal si ho roztahovat a neopomínal se starat o to, aby to druhému bylo co nejpříjemnější. I když měl dojem, že zrovna s ním by mohl dělat cokoliv a on by se i tak vybízel, aby dostal víc. Možná skutečně byla pravda, že pro něj udělá cokoliv a bude mu čímkoliv.

Světlovlasý muž zatínal prsty jedné ruky do prostěradla pod sebou a vycházel divoce vstříc každému pohybu jeho prstů. Dlaní na jeho těle doputoval až do rozkroku, trošku ho přitom překvapilo, že Suguri má stále na sobě spodní prádlo. Začal se přes jeho látku věnovat vzrušení tmavovlasého.

Druhý na okamžik přidal třetí prst, než je všechny vyndal. Vzdálil se od něj a prohlédl si ho. “Na kolena,” zašeptal.

Ryuunosuke se divoce zachvěl jen pro ten tón, jakým mu to druhý řekl, a poslušně udělal, co se po něm chtělo.

Hiso si sundal spodní prádlo a klekl si za něj. Pohladil jej po linii zad, oběma dlaněmi se zastavil na jeho hýždích, a poté sjel na vnitřní stranu jeho stehen. Kouri měl krásně tvarované tělo. Chvíli se ho ještě dotýkal a nechával jej rozechvěle čekat, než jej pevně chytl za boky a pronikl do něj svým penisem. Nesnažil se být jemný a ani opatrný, už to nebylo jen mazlení.

Starší hlasitě zasténal a skryl si ústa jednou dlaní, aby se to neopakovalo. Cítil, jak se chvěje po celém těle, a nenasytně se druhému vybízel.

Tmavovlasý jej chytil ještě pevněji, aby mírnil jeho projevy a skutečně tempo řídil on. Několik okamžiků do něj jen prudce pronikal, než si jej vytáhl k sobě, aby mohl zuby koštovat jeho ramena a šíji. Kousal už docela vážně.

Kouri se na něj natiskl a zaklonil hlavu, silně si přitom skousl ret, jak se stále snažil tišit. Všiml si, že se zacházení druhého oproti tomu na začátku docela změnilo, ale nepůsobil, že by mu to vadilo.

Mladší si byl jistý, že na ramenou druhého chvíli otisky jeho zubů zůstanou. Jednou dlaní se přesunul na jeho podbřišek a držel si ho tak u sebe. Reakce druhého na jeho prudké, ale hluboké přírazy byly opravdu nádherné. Chtěl ho úplně vyplenit, aby mu zůstal v náručí zhroucený rozkoší.

“Prosím...” hlas druhého se chvěl, když promluvil, “víc...” šeptal naléhavě, nechybělo mu k vrcholu příliš. Jednou paží putoval za sebe, aby si mohl tmavovlasého k sobě ještě více přitisknout.

Mladší splnil jeho přání a postaral se, aby druhý vyvrcholil. Nechal jej se zhroutit znovu na všechny čtyři. A sám se přivedl k orgasmu přírazy, které byly dost lhostejné k přecitlivělému tělu jeho milence.

Vyšel z něj a plácl ho po zadku, poté si lehl vedle něj a stáhl mu šátek z očí.

Starší mu věnoval nepatrný úsměv a vysíleně se na něj otočil. Vůbec se mu nechtělo hýbat.

Suguri ještě několik okamžiků zůstával ležet na tom samém místě a vydýchával orgasmus, než se k druhému ještě o něco přiblížil a pohladil ho po stehnech. “Tohle tady nebývalo,” zašeptal o strupech a jizvách po žiletce.

“Nebývalo...” zopakoval po něm tiše druhý a přitulil se k němu. Nerad se bavil o tom, co dělal, když bývaly jeho nálady nejhorší, ale s tmavovlasým nejspíš mohl, i když sám moc neměl vůli mu to vyprávět.

“A teď je...” Stále se mu připomínalo, jak Kouriho zničí, až jejich vztah skončí z toho jediného důvodu, co mohl, pokud se skutečně osudově milovali.

Blonďák se natáhl, aby se vpil něžně do jeho rtů, pak se trošku od něj oddálil, aby si z nočního stolku podal cigarety a popelník. “Nevadí?” zeptal se, a když mladší zakroutil hlavou, zapálil si. “Někdy... je to jediné východisko... způsob, jak si dokázat, že jsem ještě naživu... a alespoň trochu se pokusit odčinit všechny ty chyby...” bylo těžké se o tom s někým bavit, navíc racionálně to k tomu vysvětlit. Nabídl mu cigaretu.

“Nekouřím,” zakroutil hlavou. Bylo to z velké části kvůli nemoci, stejně jako nepil alkohol. Prohlédl si ho. Nevěděl, co mu na to říct a cítil se mu najednou odcizený. Natáhl se pro své tílko. “I se mnou si budeš potřebovat dokázat, že jsi ještě naživu?” zeptal se pak.

Kouri se na něj usmál a nepatrně zakroutil hlavou. “Nemyslím si...” zašeptal a natáhl se pro polibek. “Miluju tě...” připomněl mu.

Druhý si natáhl spodní prádlo i tílko, poté se rozhlédl, jak přemýšlel, jestli se má přiobléct nebo přes sebe přetáhnout příkrývku, respektivně - jak dlouho u něj ještě zůstane. Světlovlasý mu připadal chladný, věděl o něm, že od dětství nemá moc rád doteky a snáší je většinou jen při sexu, ale s ním to bývalo jiné. Možná už není. Ale Suguri byl zvyklý se mazlit, a proto mu tolik přišlo, že je něco špatně, i když mu druhý říkal, že ho miluje.

Ryuunosuke se k němu přisunul, protože druhý už byl u okraje postele, dával si přitom pozor na cigaretu, kterou měl mezi prsty, a něžně ho políbil na záda. “Zůstaneš tu přes noc?”

“Mám?” zeptal se tiše mladší a pootočil na něj hlavu. Večer byl zatím mladý a on klidně mohl odejít, nebylo nutné, aby zůstával.

“Prosím...” blonďák si naposledy potáhl, než típl cigaretu do popelníku a odsunul ho stranou. Zvedl se do kleku, aby ho mohl zezadu obejmout a něžně ho políbil na krk. “Děje se něco...?” zeptal se opatrně.

“Zdáš se mi... chladný,” odpověděl popravdě a přivřel oči.

“Nechtěl jsem tě popálit...” odpověděl jednoduše jeho společník a znovu ho něžně políbil.

Druhý se opřel o jeho hruď a zavřel oči. Nic mu na to neřekl. Podle toho, jak se s cigaretou chovával Saruhiko, měl dojem, že to ani nejde - ale možná jen byl černovlasý mladík lhostejný k tomu, zda někoho popálí.

Jeho milenec si ho stáhl zpět do postele a přehodil přes oba přikrývku. “Omlouvám se...” zašeptal. “Jestli působím chladně...” upřesnil a jednou rukou ho objal okolo pasu, aby si ho k sobě mohl více přitáhnout, přičemž se rty otřel o ty jeho.

Tmavovlasý ho pohladil po boku. “Stále máš problémy s dotykem?” zeptal se pak.

“Většinou...” druhý lehce pokývl hlavou, “jak u koho...”

Suguri se přisunul k němu ještě blíž a natáhl se, aby ho mohl políbit na čelo. Prsty něžně přejel přes otisky zubů, které zanechal na jeho ramenou. “A moje doteky?” zeptal se pak.

“Ty mi nikdy nevadily...” druhý se něžně usmál a více se na něj natiskl, “mám rád tvé doteky...”

“Všechny?” ujistil se, zda mu jejich sex v téhle oblasti nevadil.

“Všechny...” potvrdil druhý.

Černovlasý otevřel oči a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je. Posadil se a rozhlédl. Když zjistil, že Kouri s ním v posteli není, vstal. Trochu se mu zatočila hlava, ale to bylo tou náhlou změnou polohy. Jen ve spodním prádle a tílku se vydal hledat světlovlasého.

Našel ho v kuchyni, ale co bylo divnější, z nějakého důvodu tam byla i jeho asistentka. “Bré ráno,” zamumlal a zůstal stát ve dveřích. Připadal si zvláštně polonahý před cizí ženou.

“Dobré ráno,” blonďák se na něj usmál a naznačil mu, aby se posadil. Sám měl na sobě jen spodní prádlo, ve kterém spal, a košili, kterou našel na zemi, když vstával, jak se šel podívat, co způsobilo šramot v kuchyni. “Dáš si čaj nebo kafe?” zeptal se ho a ohlédl se po lince. Vypadal, že nemá příliš, co dělat, protože snídani - pravděpodobně pro oba dva - chystala Michiko. Měla své vlastní klíče od jeho bytu a často chodila po ránu, aby ho zkontrolovala a při té příležitosti udělala jídlo.

“Čaj,” odpověděl mladší, ale sednout si nešel, místo toho se vydal zpátky. Šel si po prášky, které měl po ránu brát. Pro všechny případy sebou nosil kapesní pořadač na léky ve vnitřní kapse kabátu.

Michiko si ho prohlédla. “Vypadá jako strašidlo,” poznamenala tiše ke Kourimu. Opravdu černovlasý muž působil tak nějak jako malý přízrak. Jak byl celý bledý, docela drobný a vlasy měl rozčepýřené do všech stran, jen docela velké černé oči se živě leskly.

“Vypadá roztomile...” neodpustil si druhý a usmál se. Dal vařit vodu na čaj pro druhého a napil se z šálku kávy, který měl položený na lince. Vypadal v dobré náladě.

“Když myslíš,” pokrčila žena rameny a nandala na talířek pro každého lívance. Popravdě předpokládala, že světlovlasý bude ráno vypadat úplně jinak - myslel si, že bude zhroucený, tak nakoupila na snídani, která mu dodá dostatek energie. “Asi půjdu,” řekla pak.

Černovlasý muž se vrátil do místnosti a posadil se ke stolu, krabičku s léky měl sebou.

Blonďák si ji prohlédl. “Mohla jsi pojíst s námi...” nabídl jí, i když si nebyl jistý, jak by se na to tvářil zase černovlasý. Mezitím se dovařila voda na čaj. Zalil ho a postavil na stůl před Hisa. “Nevadilo by to, ne?” zeptal se ho raději. “Kdybyste se ještě neznali, tohle je Michiko,” ukázal na ženu, “je to moje asistentka a sem tam sem chodí... pomáhat s jídlem a věcmi a tak...”

“Hiso,” představil se černovlasý, když jí podával ruku. Narozdíl od něj měla teplou dlaň. Poté se znovu posadil, poránu nebyl zrovna společenský.

Žena se na něj usmála. Poté se otočila na světlovlasého. “Už jsem snídala, navíc mám ještě práci, stavím se tu po obědě,” řekla mu a vydala se pryč.

“Zatím...” blonďák se s ní rozloučil letmým úsměvem, potom se otočil na Suguriho. “Spalo se ti dobře?” zeptal se a sklonil se k němu, aby ho mohl něžně políbit na tvář.

Druhý kývl. “Ale raději bych se probudil vedle tebe,” zašeptal a natáhl se, aby ho mohl pohladit po tváři. Byl krásný, i když nebyl nalíčený, přestože měl trochu kruhy kolem očí. “A trochu mne vyděsila... Michiko,” přiznal se. Už chvíli předtím se ozvalo zabouchnutí domovních dveří, jak odešla.

Poté se sklonil ke krabičce s prášky a vyskládal si je do dlaně. Nesnášel tohle pravidelné dávkování si životabudičů.

“Chodí sem docela často...” starší se posadil vedle něj a zadíval se na léky. Nic k nim neříkal, protože druhý nevypadal, že by se o tom chtěl bavit. “Pomáhá mi tu... nic s ní nemám...” poznamenal potom a přitáhl si k sobě talířek s lívanci, byly plněné ovocem a voněly i vypadaly moc dobře.

Druhý se zvedl ze židle, aby si mohl napustit sklenici vody, protože čaji chvíli trvá, než zchládne a on už chtěl mít ranní práškový rituál za sebou. Spolkl je a zapil, zašklebil se tomu. Pak se znovu posadil. “To by asi vypadala překvapeněji, když mě viděla,” pokrčil rameny. “Míváš tu často pánské návštěvy?” zeptal se pak, na co skutečně by mohl žárlit.

“Ani ne...” světlovlasý lehce zakroutil hlavou, “většinou jsem býval u nich...” přiznal a natáhl se pro příbor, aby se mohl pustit do snídaně, dokud byla ještě teplá. Ramenem se o něj mazlivě otřel a natáhl se pro další něžný ranní polibek, než začal jíst.

Mladší si přitáhl hrnek s čajem k sobě a upil. Popravdě po prášcích neměl moc chuť na jídlo, i když je měl zajíst. Prohlédl si obsah svého talířku a vzal do ruky vidličku, aby mohl vybírat kousky ovoce. Měl rád sladké, ale skutečně neměl chuť. “Aha,” okomentoval pak jejich rozhovor o Kouriho bývalých milencích.

“Děje se něco?” blonďák mu věnoval docela starostlivý pohled, připadalo mu, že tentokrát Hiso je nějak chladný.

Černovlasý zakroutil hlavou, i když mu připadalo tohle ráno zvláštní, ale věděl, že Kourimu asi ne, protože i dříve měli doma služebnou, která chystala jídlo. Usídlil se na židli v tureckém sedu, aby ho nestudily nohy od země a uždíbl si vidličkou kousek palačinky. “Nemám rád raní stávání,” okomentoval to jen.

“A vadí ti, že tady byla?” zeptal se ho opatrně jeho společník, protože měl pocit, že celkově odtažitý postoj, který Suguri očividně zaujal, je kvůli přítomnosti jeho asistentky. Pohladil ho po rameni, pak se dlaní přesunul na jeho tvář a natáhl se pro polibek.

“Jen na to nejsem zvyklý,” odpověděl mu Hiso a přidržel si ho na chvíli u sebe, aby se o jeho nos mohl otřít mazlivě svým. Miloval ho, měl by se snažit, aby jim to společně vycházelo. Poté mu nabídl kousek ananasu na vidličce.

Blonďák se tomu jemně usmál a spokojeně si kousek vzal. “Jsem rád, že tě tu mám...” zašeptal potom.

Mladší ho pohladil po vlasech a odhrnul je, aby ho mohl políbit pod ouško. “Kdyby tu nebyla, mohli jsme se poránu pomazlit,” zavrněl.

“Pořád se můžeme pomazlit...” odpověděl mu druhý stejným tónem a spokojeně přivřel oči. Mazlivě se rty otřel o bradu tmavovlasého. O jídlo, které stále bylo skoro celé před ním, očividně už ztratil zájem.

Suguri sjel dlaní na jeho stehno a přejel po něm. “Sedni si na stůl,” zašeptal.

Blonďák si na okamžik skousl ret a pousmál se, než odsunul věci na stole na stranu. Natáhl se pro polibek, pak udělal, co po něm jeho společník chtěl.

Druhý přejel dlaněmi po jeho stehnech a opřel si hlavu o jedno koleno. “Máš krásné nohy,” zašeptal a prsty jedné ruky sjel až k jeho kotníku. Políbil ho na jemnou kůži vnitřního stehna.

“Děkuju...” světlovlasý se k němu mírně sklonil a jednou dlaní se jal probírat stále docela rozčepýřenými černými vlasy. Pootočil se a druhou vzal mezi prsty kousek ovoce, aby ho mohl svému milenci nabídnout.

Suguri si ho nechal vložit do úst a hravě mu cvakl po prstech, i když je ve skutečnosti nechtěl skousnout. Poté se natáhl a nabral na prst trochu šlehačky, aby jí mohl na stehně druhého vykreslit srdíčko. Široce se na něj usmál. Než se znovu natáhl pro šlehačku a napsal mu kousek vedle, že je světlovlasý jeho.

Ryuunosuke se zachvěl a přivřel oči. Usmál se spokojeně na druhého, přičemž dlaní se přesunul z jeho vlasů na tvář a sklonil se pro polibek.

“Líbí?” zeptal se mladší, když jejich polibek skončil a pohladil ho po nepopsaném stehnu. Poté se sklonil, aby šlehačku z jeho kůže slízl. Měl pocit, že je vše, jak má být, přestože nechal Rena, aby se trápil tím, jak jasné je, kde Hiso trávil noc.

“Moc...” zavrněl světlovlasý a otřel se jedním stehnem o jeho rameno. Cítil se šťastný, když se mohl spokojeně s druhým mazlit takto po ránu a nemuset se už o nic strachovat.

Mladší se pousmál a znovu si opřel hlavu o jeho koleno. “Myslíš, že stále v tom všem je osud?” zeptal se po chvíli, kdy si užíval jeho blízkost.

“Jestli jo, není to vůbec tak špatná věc...” usmál se světlovlasý a natáhl se pro další kousek ovoce, aby mu ho mohl nabídnout. Něžně se druhou rukou probíral černými vlasy.

Ren seděl na gauči v obývacím pokoji a přepínal na televizi z programu na program, jak se nedokázal zabavit. Před ním byly dvě menší sportovní tašky věcí, které posbíral různě po bytě. Bylo mu jasné, co se dělo, když se Hiso večer nevrátil z návštěvy u toho herce. Nezbývalo mu už nic jiného, než si sbalit.

Suguri vešel do bytu v mnohem horší náladě, než byl celé ráno, protože celou cestu sem přemýšlel, jak svému nyní již “bývalému” příteli oznámit tento fakt. Popravdě ho měl rád a zvykl si na něj za tu dobu, co byli spolu. Ale i bohužel jen rád, nemiloval ho. A tak nedokázal si odepřít Kouriho, s kterým sice se mohl častokráte cítit nedobře, ale přece i za těchto okolností s ním chtěl být. Táhla ho k němu osudovost.

Našel růžovovlasého v obývacím pokoji a všiml si i tašek. “Tak... asi... je vše... jasné,” zašeptal. “Je mi to líto, víš, že je mi to moc líto,” zůstal se na něj dívat.

Mladší se zhluboka nadechl a na okamžik zavřel oči, jakoby potlačoval slzy, pak pomalu vstal. “Vím...” zašeptal, možná tím ujišťoval i sám sebe. “Měl bys... být šťastný. Miluješ ho...” vzhlédl ke tmavovlasému a pokusil se o úsměv. Měl ho opravdu moc rád... nebylo vůbec lehké vyrovnat se s tím, že už s ním nikdy nebude jako dřív. Natáhl se pro své tašky, protože nemělo cenu to zbytečně protahovat a dělat ještě horší.

Černovlasý by ho nejraději nějak utěšil, přinejmenším pohladil, aby ho ujistil, že ho skutečně má rád a že se nemusí cítit opuštěný, i když právě ho opouštěl. “A...” zarazil se, “můžeme být přátelé?” zeptal se tiše, protože se mu to zdálo opovážlivé. Jen chtěl vědět, jak se druhému bude dařit. Byl to přece jen Ren, kdo ho tolikrát držel za ruku, když mu nebylo dobře; kdo jej chránil před samotou a staral se o něj... nikoliv Kouri.

Růžovovlasý se zastavil a zadíval se na něj. Nebyl si jistý, jak by to sám zvládal, alespoň teď, vídat se s ním, i když už by mezi nimi nic nebylo. Potřeboval trochu času, aby si všechno utřídil a dostal se z toho. “Můžeme...” kývl potom, “ale... asi budu nejdřív potřebovat trochu času.”

“Dobře,” souhlasil černovlasý, “chápu.” Udělal krok k němu, ale nakonec si rozmyslel se ho jakkoliv dotknout. “Tak...” přivřel oči. “Až... se někdy... uvidíme.” Rozloučil se s ním.

Mladší znovu lehce pokýval hlavou. “Jo...” zašeptal. “Měj se hezky... a jez pořádně... on taky nevypadá moc dobře živený...” neodpustil si ještě, než se vydal ke dveřím.

Černovlasý se tomu pousmál a s tím jemným úsměvem ho sledoval až ke dveřím, i když čím blíže jim byl, tím chabší se zdál.

Hnědovlasý mladík se překvapeně zastavil, když vyšel schody a všiml si, že v bytě je s jeho tátou ještě někdo další. Ještě více nechápavě se zatvářil, když otevřel dveře a neuvítal ho ani jeho otec, ani návštěvník, ale velikánský bílo rezavý kocour. Popošel dál a věnoval nechápavý pohled Tsumemu, který seděl u malého stolu s Aratou.

“Vidíš, jednou nepřišel opilý a hned tu tahá kočky,” řekl s pobaveným tónem jeho otec, protože synův výraz byl roztomile nechápající.

“Aha...” chlapec chvíli pozoroval tři kočky, které chodily po pokoji a zkoumaly nové prostředí, “hezké máš kočky...” uzavřel to nakonec a věnoval Hachidorimu letmý úsměv.

“Taky si myslím, brzo tu s tebou budou bydlet...” mrkl muž na chlapce.

Světlovlasý muž se na Aratu podíval. “O tom jsme nemluvili,” napomenul ho. “Nicméně, Yuki, chtěl bych si s tebou promluvit,” trochu nervózně poposedl. Potřeboval znát názor chlapce, zda mu to nebude vadit.

“Ano?” mladík k nim přešel a také se posadil ke stolu, protože Tsume se tvářil, že to bude na delší dobu, navíc že se to týká i stříbrnovlasého.

“No,” zamyslel se Tsume, jak začít. “Co bys řekl na to... nebo spíše, myslíš, že by ti vadilo, třeba kvůli kamarádům nebo basketu, kdyby... já... a Arata... jsme byli spolu?” zformuloval otázku.

Yukito lehce zakroutil hlavou. “Nevadilo. Stejně to všichni vědí, jak to mezi vámi je...” lehce se pousmál. “Bude to lepší, než zvonění v jednu v noci a vyřvávání pod oknem,” významně se podíval na Aratu.

“Moudrý chlapec...” stříbrnovlasý se na něj široce zazubil.

“Vědí?” zeptal se Tsume, protože on sám hodně dlouho nevěděl, jak to mezi nimi je. “A ty? Nebudeš mít pocit, že... třeba, že tu nejsem pořád jen a jen pro tebe... a já nevím... prostě, víš, že jsi na prvním místě?”

“Vím, ale je mi šestnáct...” chlapec mu věnoval úsměv, “taky bys mohl myslet chvíli i na sebe...” poradil mu a natáhl se, aby ho poplácal po rameni. “Budu rád, když budeš spokojený... tři kočky v domě mi vadit nebudou a s Aratou se taky nějak vyrovnám...” zazubil se a mrkl na svého tátu.

“Ještě jsme se skutečně nebavili o stěhování,” poznamenal Tsume a rozhlédl se po kočkách.

“Ale není to vyloučené...” poznamenal k tomu stříbrnovlasý a pohladil bílou kočku, která k nim došla, aby si prohlédla nového příchozího.

I Yukito se k ní opatrně natáhl, ale nevypadala, že se nechá pohladit dřív, než bude mít chlapce řádně prozkoumaného.

“Nevím, zda chci mít doma starého opilce,” zamumlal Tsume a zvedl se od stolu, přičemž si dal pozor, aby nezašlápl žádnou kočku a ani nenarušil jejich osobní prostor. Věděl, že ony si dlouho budou zvykat na nové prostředí a on na oplátku na ně. “Yuki, když už tě tu mám, jak bylo ve škole? A nejsou teď někdy třídní schůzky nebo něco podobného, kam bych měl zajít, abych zkontroloval tvůj jisté zářivý prospěch?” Přešel ke skříňce a vyndal si z ní teplé ponožky.

Rezavý kocour si všiml nového prostoru na zkoumání a vyskočil na komodu, aby se svrchu mohl zadívat, co tam Tsume schovává. Obsah se mu očividně líbil, protože se hned začal do šuplíku hrnout, aby si tam zařídil dobré místo na šlofíka.

“Bylo docela normálně... Nic zvláštního, dnes se ani ti mimozemšťani neukázali...” popravdě pro něj až na trénink vypadal každý den ve škole úplně stejně, “a můj prospěch je naprosto fenomenální, s tím si vůbec nemusíš dělat starosti...” zazubil se na svého tátu. “Nevím, kdy budou v nejbližší době... ale neboj, dám ti vědět, až se to dovím...” ujistil ho potom.

“Takže to mám celý večer Aratu bavit já a nemůžu vás poslat se učit?” hraně si povzdechl a zavřel šuplík, ale vytáhl deku, aby ji mohl před kocoura položit. Poté se vydal zpět ke stolu. Když si sedl, stáhl si tenké ponožky a zahýbal prsty. “A co fanynky? Máš už nějaké?” Byl rád, že se jeho synovi líbí dívky.

Kocour deku očichal a pak pohlédl na muže, jestli opravdu věří, že deka se mu bude líbit více, než šuplík. Když se Tsume ale neměl k tomu mu vrátit jeho vybrané místo, rozhodl se udělat si pohodlí na ní. Jedna z koček se k němu po chvíli přidala.

“Víš, jak to naše učení vypadá...” stříbrnovlasý muž jen mávl rukou. Nevadilo mu se s chlapcem učit, ale většinou stejně skončili u záživnějších věcí, jako byl PlayStation.

“No... nemá to cenu...” potvrdil chlapec. “Pár holek chodí se dívat na naše zápasy, ale pochybuju, že tam chodí kvůli mně...” pokrčil potom rameny.

Tsume se zamyslel. “Asi si budeš muset změnit barvu vlasů, abys byl výraznější mezi svými přáteli,” zasmál se, nemyslel to vážně. “A co říká na tvé schopnosti ten trenér, co ho doporučil Hiso? Pořád ještě je tak skeptický nebo už si ho přesvědčil, že v tobě dřímá basketový drak?” Chlapec si stěžoval, jak bylo první setkání neurčité a že ve společných tréninzích mu nic neříká.

“No... pochopil jsem, že to, že mě pořád trénuje, je samo o sobě docela dobré znamení, takže už to tolik neřeším...” odpověděl mu. “Ale pořád je to s ním docela těžké... je to bručoun a nedá se v něm vyznat... nikdy nemám nejmenší tušení, co si myslí...” postěžoval si.

“U toho člověk musí být věštec, aby to poznal...” poznamenal k tomu Arata. Hiso se mu zmínil o tom, že Yukita doporučil Aomemu. Pousmál se, když k němu došla bílá kočka, a sklonil se k ní, aby jí věnoval něžný polibek mezi uši. Pak si ji vzal na klín a natáhl se pro myš, kterou s sebou přivezl a která teď byla na zemi, aby si s kočkou mohl hrát.

Tsume si natáhl ponožky. “Znáš ho?” zeptal se stříbrnovlasého.

“Jo... už jsem se s ním docela dlouho neviděl, ale dřív jsme se dost bavili...” pokrčil rameny. “Chceš zahřát?” zeptal se pak a natáhl se, aby mohl poškádlit jedno Fujikawovo chodidlo.

“Hiso říkal, že ho učil jezdit na skatu...” poznamenal k tomu chlapec.

“Pozdě, už mám ponožky,” oznámil mu Tsume a natáhl si i tu druhou. Ovšem hezky se na něj usmál. “Raději nebudu přemýšlet o tom, jak to dopadá, když se ty s někým bavíš déle,” poznamenal ještě k trenérovi. “Ale docela by mne zajímalo, co by řekl nadšenému tatínkovi o nadání jeho syna,” zamyslel se, “nebo... bratrovi, když ještě nemám ten plnovous.”

“No... to mně taky...” pokýval hlavou Yukito.

Hachidori našpulil rty, “tak já tě večer zahřeju...” mrkl na něj.

Nejstarší z nich se zatvářil přísně. “Nech toho,” nelíbily se mu takové dvojsmysly na doslech před jeho synem.

Chlapec nad tím jen mávl rukou, byl na Aratu zvyklý. “Možná bych vás už měl nechat osamotě...” nadhodil a začal se zvedat od stolu.

Fujikawa starší stříbrnovlasého bouchl do ramene. “Vidíš, co děláš...” zatvářil se znovu přísně, skutečně mu přišlo zvláštní, když měl Hachidori narážky na jejich intimnosti před jeho dítětem. Poté se otočil na Yukita. “Dobrou noc, neponocuj... pojď ke mně, dostaneš pusu na čelo, abys věděl, jak moc tě mám rád,” natáhl k němu ruce.

Hnědovlasý mladík se tomu usmál a sklonil se ke svému tátovi, aby si mohl nechat dát pusu na čelo. “Ještě nejdu spát...” upozornil ho potom, “ale dobrou, jestli vy už jo,” mrkl na něj a vydal se do svého pokoje.

“Budeš spát s kočkami tady,” řekl starší svému příteli a ukázal na deku, že víc mu nedá. “A je mi jedno, že ti bude zima... jsi zvrhlík a všem to ukazuješ, abych já vypadal, že jsem taky.” Zamračil se.

“Nic jsem neřekl...” Arata se zatvářil zkroušeně. “Nemůžu za to, že máš syna v pubertě...” našpulil dotčeně rty.

“Doufám, že mu nezůstane jako tobě na celý život,” poznamenal světlovlasý muž a klekl si k němu blíž. Počechral mu vlasy, pak se naklonil, aby ho mohl políbit. “Dnes nic nebude,” zašeptal k němu přímo, “jsem unavený. Pokud si přišel kvůli tomu, tak se omlouvám.”

“A přitulit se k tobě můžu?” Hachidori mu polibek oplatil a nechal kočku, kterou už přestalo bavit být na jeho klíně, aby si šla hrát jinam.

Muž kývl. “Když budeš hodný,” zašeptal a otřel se o jeho nos svým. Popravdě proti mazlení vůbec nic neměl. “Dáme si na noc mléko s medem?” zeptal se a oči mu celé zazářily. Popravdě, kdyby si dával každý večer tohle uspávadlo, chodil by spát jen kvůli němu, kolik mu chutnalo.

“Můžeme...” mladší mu věnoval široký úsměv a začal se pomalu zvedat.

…

Arata se oblékl do tílka, ve kterém hodlal spát, a spodního prádla, a vlezl si za blonďákem pod peřinu, kde už to bylo příjemně vyhřáté. Objal ho jednou paží okolo pasu a věnoval mu jemný polibek pod ouško. Cítil se šťastný a spokojený, když ho měl takhle v náručí.

Starší natočil hlavu, aby mohl spojit jejich rty. Otočil se na něj a věnoval mu úsměv, poté mu prohrábl vlasy. Bylo to příjemné, když měl někoho vedle sebe. Popravdě se cítil v noci osamělý od toho, co měl Yukito vlastní pokoj a už ho Tsume celou noc nemohl přikrývat a opečovávat. A byla pravda, že teď už na to byl i dost starý, i když v očích muže byl stále ještě dítko, co potřebovalo hodně lásky.

Hachidori ho něžně pohladil po tváři a natáhl se, aby mu mohl věnovat o něco hlubší polibek. Jednou dlaní zajel pod látku jeho spacího trička a přejel jí něžně po jeho boku, než se ustálil u lemu tepláků a přitáhl si ho blíže. Chtěl ho jen mít co nejvíce u sebe.

“Jsem rád, že jsi tu, ty chlípníku,” zašeptal Tsume a přitulil se k němu. Polibky začal bezděčně pokrývat jeho tvář a krk, přičemž se občas otřel svým nosem mazlivě o jeho.

Stříbrnovlasý ho dál něžně hladil. “I když jsem takový chlípník?” podivil se hraně a kousl ho hravě do ouška. “Já taky...” svěřil mu potom šeptem.

“Tvá chlípnost k tobě patří,” zasmál se tiše starší. Užíval si doteky druhého. Bylo to příjemné po celém dnu se takhle nechat rozmazlovat.

Arata se tomu široce usmál. “Nevím ale, jestli jsem rád, že chlípnost je mým poznávacím znamením...” poznamenal potom a sám se něžnými polibky vydal na jeho krk. Užíval si vůni jeho kůže a jemnost, kterou si stále udržovala.

“Teď se můžeš vydávat za napraveného chlípníka, který má vážný vztah se starým, nehezkým a nudným mužem,” poradil mu a spokojeně přivíral oči pod jeho polibky.

“To bych byl teprve chlípník, kdybych měl nehezkého starce...” zasmál se tomu tiše. “Ale můj stařec je pořád stejně krásný...” zavrněl provokativně do jeho kůže a prsty se pomalu vydal pod lem jeho kalhot na hýždě.

Fujikawa se jemně zachvěl. “Připadám ti přitažlivý i ve svém věku?” zeptal se, sám se sobě zdál celý život nevýrazný a skutečně nudný. “Já bych tě spíše viděl na chlípníka, který sám, až bude postarší, chce mít mladé milence.”

“Ne...” mladší našpulil rty a kousl ho do klíční kosti, “pořídíme si bandu koťátek a budeme mít velkou šťastnou rodinu...” zazubil se. “Nebudu už stíhat mladé milence, až budu postarší...” poznamenal potom. Vystoupal dlaní po jeho hrudi a něžně prsty přejel po jedné z bradavek, “stejně nikoho krásnějšího bych už mít nemohl.”

“Netušil jsem, že ses stal rodinným typem,” poznamenal starší a položil se na záda, přičemž si druhého stáhl na sebe. Opřel si jednu pokrčenou nohu o jeho bok a objal ho kolem krku pažemi.

“Hmm...” stříbrnovlasý přivřel oči, “svádíš mě...” zašeptal a otřel se rty o ty jeho. “A něčemu tak krásnému asi už neodolám...” vpil se do jeho rtů a okamžik si je užíval, přičemž se nadzvedl trochu na jedné ruce, aby mu mohl vyhrnout tričko. Potom se posunul více pod peřinu, aby se rty mohl vydat po kůži jeho hrudi. Jazykem doputoval až k jedné bledé bradavce a něžně ji skousl zuby.

Fujikawa rozechvěle vydechl a trochu zaklonil hlavu. Celý se chvěl. “Nesváděl,” zašeptal, i když se druhého nesnažil nijak zastavit. Dokonce prsty jedné ruky se začal probírat jeho vlasy a hladit ho.

Arata ještě chvíli věnoval bradavce nežnou péči vlastních rtů a jazyka, potom se přesunul k té druhé, aby to u ní mohl zopakovat. Usmál se do kůže staršího a dlaní přejel něžně po jeho boku a na ploché bříško. Bylo to fascinující, jak krásné má stále Tsume tělo. “Vidíš, proto se o tebe bojím...” poznamenal tiše.

“Já myslím, že si to jen takový zvrhlík jako ty představuje, aby měl záminku dělat takové věci, jako děláš teď,” měl mírně rozechvělý hlas, protože byl citlivý a tyhle doteky už byly na hranici, co by ještě dokázal zvládnout bez pokračování. “Chceš vidět, jak vypadá, když někoho svádím?”

Stříbrnovlasý se znovu vytáhl výše, aby byl tváří u jeho a mohl ho políbit. “Jak?” zeptal se se zájmem.

Starší si svlékl už tak vyhrnuté tričko, a když se vracel, jednou dlaní si ledabyle přejel přes hruď až na podbřišek, přičemž přivíral oči a skousl si rozpačitě spodní ret. Jakmile se prsty dotkl lemu vlastních kalhot, přejel na Hachidoriho bok a přitáhl si ho k sobě blíž. Stiskl jej mezi stehny a natáhl se pro něžný polibek.

Hachidori přivřel oči a přejel rty po linii jeho spodní čelisti. “Neměl bys dělat takové věci...” upozornil ho a otřel se vlastním rozkrokem o ten jeho, “dokud se ještě aspoň trochu kontroluju...” dokončil.

“Kontroluješ?” zeptal se Tsume a políbil ho pod ouško. “Já mám dojem, že spíše už mě potřebuješ,” zašeptal, “a jeden by si myslel, že dlouholetý zvrhlík jako ty potřebuje více stimulace.” Podíval se do jeho očí a rukou, kterou si jej nepřitahoval k sobě, ho pohladil po tváři.

“Kdybys věděl, co s takovým dlouholetým zvrhlíkem děláš...” odpověděl mu na to jeho milenec. “Potřebuju tě už docela dlouho...” upozornil ho potom a znovu se polibky vydal po jeho kůži.

Starší se pousmál. “A víš, co jsem říkal o dnešní noci?” zeptal se.

“Já jsem se chtěl krotit...” hájil se Arata. “Ale když mě tu tak svádíš...” pokrčil rameny a lehce ho kousl do ramene. Jednou dlaní sklouzl po jeho plochém bříšku až k lemu kalhot a špičkami prsů se pod ně vetřel. “Není to moje chyba...”

“Chůdě moje,” zašeptal k němu Tsume a přitáhl si ho k polibku. Popravdě on sám také neměl nejmenší potřebu si druhého odpírat, i když řekl, že to tak bude. Necítil se ani tolik unavený. Možná jeho tělo chtělo slavit, že jsou zase spolu. Jemně se vybídl jeho doteku.

“Taky si říkám, měli bychom s tím něco dělat...” mladší se schoval pod deku a polibky se vydal na Fujikawovo bříško. Něžně ho kousal a líbal, přičemž dlaní se přesunul do jeho rozkroku a několikrát po něm přes látku přejel.

Starší zavřel oči a užíval si jeho polibky a doteky. Jemně se chvěl a nesměle se mu vybízel. Jednu dlaň si dal před ústa, protože v domě hlavně v noci, když bylo ticho, šlo všechno slyšet. Tou druhou zabloudil pod pokrývku, aby se mohl probírat vlasy druhého.

Hachidori vklouzl jazykem do jeho pupíku, pak ho pod něj naposledy kousl a lehce se odtáhl, aby mu sundal tepláky, pod kterými už nic neměl. Vrátil se k němu a políbil ho něžně na vnitřní stranu stehna.

Tsume se zvedl na lokty a sledoval vybouleninu pokrývky, kde byl jeho milenec. Občas jen zaklonil hlavu, jak to bylo příjemné, ale dával si pozor, aby zůstal tichý. Proto i nijak nekomentoval počínání Araty.

Stříbrnovlasý se rty a nosem otíral něžně o bledou kůži jeho vnitřní strany stehen, sem tam se zastavil, aby ji mohl vsát mezi rty a zanechat po sobě malou stopu. Užíval si jeho chuť a vůni a dával si na čas.

Starší se znovu položil na záda a zavřel oči. Příliš nedokázal kontrolovat chvění svého těla pod doteky druhého. Jemně se špičkou chodidla otřel o jeho bok, jak jej chtěl pobídnout.

Arata ještě okamžik pokračoval, než se přesunul k Tsumeho erekci a přejel po její délce jazykem. Vsál jeho špičku mezi rty a prsy jedné ruky se vydal ke vstupu do jeho těla, aby po něm mohl provokativně přejet.

Druhý se prohnul v zádech a vybídl se mu. I když zašeptal roztřeseně, ať tohle mladší nedělá. Úplně cítil, jak ztrácí schopnost se kontrolovat a myslet na něco jiného, než na to, jak moc chce cítit Aratu v sobě.

Stříbrnovlasý se tomu jen lehce pousmál a ještě okamžik ho bral docela hluboko do pusy, než se odtáhl a vyhrabal zpod pokrývky. Přesunul ke své tašce, která byla ještě stále z větší části nevybalená, a z boční kapsy vytáhl malou tubu, se kterou se za svým milencem vrátil.

Tsume se na něj podíval. “Počítal jsi s tím,” zašeptal a zastyděl se, že se tak lehce nechal svést.

“Nepočítal...” bránil se mladší, “ale co kdyby náhodou...” přejel prsty něžně po vnitřní straně jeho stehna. Nanesl si lubrikant na prst a vydal ke vstupu do těla blonďatého muže. Několikrát ho jen obkroužil, než jedním prstem pomalu začal pronikat dovnitř. Sklonil se přitom, aby mohl jeho krk znovu pokrývat polibky.

Starší si ho přitáhl k polibku. Byl povolný každému jeho dotyku, protože Hachidorimu důvěřoval a věděl, že nejvíce jej potěší, když se bude chvět rozkoší přesně tak, jak se pochvíval nyní. Obtočil paže kolem jeho krku.

Arata po chvíli přidal další prst, aby si ho mohl začít roztahovat, a nedočkavě se vpíjel do jeho rtů. Vášnivě je plenil a užíval si jejich horkost. Nechtěl to uspěchat, ovšem nemohl se dočkat toho dokonalého těla pod sebou, které mu bylo tak dlouho odpíráno.

Tsume sjel jednou dlaní po jeho zádech na hýždě a usídlil se na nich, palcem byl zaháknutý za lem spodního prádla druhého, jako kdyby čekal na vhodnou chvíli, aby mu ho mohl stáhnout. “Nemusíš být tolik opatrný,” zašeptal, když na chvíli přerušili polibek.

“Chci si tě užít...” zavrněl druhý do jeho ouška a mazlivě se otřel tváří o tu jeho. Přidal třetí prst a ještě chvíli si svého milence připravoval, než z něj prsty vyšel a odtáhl se, aby si sundal spodní prádlo. Pak se posadil na futon a vytáhl si staršího do klína.

Fujikawa si položil dlaně na jeho ramena a zadíval se mu do očí. Věděl, že to druhý dělá naschvál, aby ho vystavoval situacím, za které se stále částečně styděl. Uklonil pohled na stranu, když dlaní sjel po jeho hrudi až do rozkroku, několikrát po něm přejel a navedl si ho do sebe. Celý se jemně chvěl a skousával si spodní ret, když na něj dosedal.

Stříbrnovlasý muž se přesunul jednou dlaní na jeho bok, druhou ho něžně pohladil po tvář, pak ho donutil, aby se na něj podíval. Palcem proklouzl mezi jeho rty a lehce se usmál. “Jsi nádherný...” zašeptal a políbil ho na rameno.

Starší ho lehce kousl do palce, nelíbilo se mu to, protože si připadal příliš hanebně v takové pozici s jeho prstem v puse. Podíval se mu do očí a začal se v pomalém tempu nadzvedávat.

Druhý ho ještě okamžik trápil, než se vydal dlaní, kterou ho nedržel za bok, po jeho hrudi, aby si prsty mohl hrát s jednou z jeho bradavek. Rty se přesunul po linii jeho spodní čelisti přes bradu až ke rtům a hluboce se do nich vpil.

Tsume se držel mladšího za ramena, aby se mohl lépe v pravidelném tempu nadzvedávat. S každým pohybem se třel vlastním vzrušeným rozkrokem o jeho tělo, jak byli blízko u sebe. Zatmívalo se mu až před očima, jak to byly příjemné pocity.

Arata dál plenil jeho ústa a oběma dlaněmi ho chytil za boky, aby mohl částečně řídit jejich tempo. Cítil se úchvatně a byl rád za rty, ve kterých mohl tlumit vlastní steny. Po chvíli se jednou dlaní přesunul k jeho rozkroku a donutil ho trošku změnit úhel, v jakém starší dosedal, aby se dostal dál do jeho těla.

Světlovlasý muž se úplně ztrácel a neexistovalo pro něj nic jiného než tělo jeho milence. Cítil jeho vůni a registroval, jak se trochu oba příjemně potí námahou. Nechával ho pronikat do svého těla celou délkou a trochu se pohupoval v bocích, jak přitom automaticky vycházel vstříc jeho ruce.

Ještě několik okamžiků to trvalo, než jej zaplavila vlna orgasmu.

Mladší přivíral oči slastí a položil Tsumeho na záda. Samotnému mu stačilo jen pár prudkých přírazů, aby vyvrcholil do jeho těla. Políbil ho něžně na čelo a vystoupil z něj. Položil se na futon vedle něho a přitáhl si ho k sobě.

Druhý jej políbil něžně na rty. Byl unavený a už skutečně ospalý. “Doufám, že Yuki byl ušetřen,” zašeptal a naznačil druhému, aby se položil na záda, protože chtěl spát na jeho rameni. Natáhl se pro přikrývku, aby je oba zakryl a uvelebil se.

Hachidori ho jednou paží objal a něžně ho hladil. “určitě si vzal sluchátka...” řekl potom a políbil staršího do vlasů.

“Je to... žinantní, že ví... že jsme...” svěřil se a povzdechl si. Nedokázal si na něco takového zvyknout.

“Je to skoro dospělý kluk... myslím, že to chápe...” odpověděl mu na to jeho milenec a přitáhl si ho více k sobě.

“Ale... ještě není dospělý... a stejně by toho měl být... ušetřen,” zakroutil hlavou starší. Ale i tak se k druhému tulil. “Musíme se krotit,” nakrčil čelo.

“Krotíme se...” Arata ho něžně pohladil po tváři a políbil na spánek. “Netvař se tak, nebo ti to zůstane...” protohodil.

“Nebudeš chtít mračícího se staříka?” zeptal se s úsměvem starší a natáhl se pro polibek. “I tak... to bylo... hezké,” zašeptal, až to málem nebylo slyšet. “Miluji tě, ty zvrhlíku,” svěřil se a znovu si položil hlavu na jeho rameno. Upravil pokrývku, aby byl i Arata dobře zakrytý.

Mladší se něžně usmál a sklonil se, aby se mohl vpít jemně do jeho rtů. “I já tebe...” zašeptal do nich mezi polibky a více ho stiskl v náručí.

%

Světlovlasý muž postavil na stůl misku s ovocem. Všechno potřebné již na něm bylo. Mléko, bílý jogurt, krabice s výživnými cereáliemi a konvička s čajem; misky s hrníčky a lžičkami samozřejmě také.

Vydal se z kuchyně - kterou po smrti staříka zřídili v dříve nepoužívané místnosti pod schody, aby nemuseli jíst vždy v restauraci a nebo nosit jídlo nahoru - do patra, aby vzbudil svého syna. “Yuki,” otevřel dveře do jeho pokoje a usmál se.

Mladík spokojeně spal roztažený na svém futonu do všech stran a měl rozčepýřené vlasy. “Yuki,” zopakoval a klekl si k němu. Sundal mu sluchátka. “Je čas... máš ten raní tréning. Vstávej.”

Hnědovlasý chlapec něco nesrozumitelně zamručel a převalil se na bok, ovšem pomalu pootevřel oči. “Brzo...” postěžoval si a pomalu se začal zvedat. Hlasitě zívl, “za chvíli tam budu...” oznámil potom.

I v druhém pokoji se ozval šramot, jak se tam někdo budil, a po chvíli vyšel na malou chodbičku mezi koupenou, schody a pokoji Arata s bílou kočkou v náručí.

Starší mezitím vstal od Yukitova futonu a pousmál se na svého milence. “Pokud jsem tě vzbudil tím, jak jsem se snažil vzbudit Yukiho, tak musím říct, že ty reaguješ mnohem lépe,” pronesl a pozoroval chlapce, jak se snaží vypelešit.

Chlapec se poškrábal na břiše a otočil se nejdřív na svého tátu, potom na Hachidoriho. “Už jsem vzhůru, už mě můžete nechat se obléct...” upozornil.

Stříbrnovlasý se té poznámce tiše zasmál, “já jdu, když mi řeknete, kde se mi dostane snídaně...” prohodil.

Fujikawa starší ho pobídl, aby šel s ním. Předtím ještě zavřel dveře od synova pokoje. “Jestli takového stydlína dělá v šatnách na basket, tak nevím, jestli mu věří, že je na holky,” poznamenal ještě, aby ho Yukito slyšel a vydal se po schodech dolů.

“No, nevím, jestli by se mi líbilo, kdyby mě po ránu sledoval táta, jak se převlékám...” poznamenal a následoval svého milence k jídlu. Kočku nechal nad schodech, aby se vrátila do blonďákova pokoje.

“Ty zvrhlíku!” označil ho znovu tím, co na něj nejlépe sedělo. “V žádném případě jsem ho nechtěl sledovat, jen jsem čekal, až se vyhrabe, a pak bych šel, stejně jak jsem šel,” zakroutil hlavou. “A všichni máte být rádi, že jsem jako stařešina k tomu přidal své osobní zkušenosti z pánských šaten,” řekl poté již žertovněji.

Arata mu věnoval pobavený pohled. “A jaké že jsou tvé zkušenosti z pánských šaten?” zeptal se provokativně a prsty ho hravě dloubl do boku.

“Že jsem musel vždy zatnout zuby, když jsme se převlékali na tělocvik, protože pro mne rozhodně svlékání před spolužáky nebylo příjemné, ale nechtěl jsem, aby si mysleli, že jsem... divný,” odpověděl mu popravdě starší. “Neříkám, že to hodně pomohlo, protože... jsem se zamlada červenal... často... štěstí, že to Yukito nezdědil.” Posadil se ke stolu zničeně. “Bože, mužské šatny jsou tak hrozné místo.”

Mladší se na něj povzbudivě usmál a sklonil se, aby ho něžně políbil do vlasů. “Chůdě...” pohladil ho a posadil se vedle něj. “Ale popravdě se trochu divím, že si tam na tebe po škole nepočkali, jestli jsi byl stejný jako teď...” přiznal. On sám si taková místa svým způsobem docela užíval.

“Doufal jsem, že dostanu něco od nejúžasněšjšího Tsumeho...” našpulil potom rty a prohlédl si, co bylo na stole k jídlu.

“Co myslíš tím stejný jako teď?” zeptal se Fujikawa a nasypal si cereálie do misky, aby na ně mohl dát jogurt. Poté začal loupat mandarinku. “Tak tys přišel na snídani zadarmo, už tomu rozumím,” poznamenal k jeho výrazu.

“No...” stříbrnovlasý se ještě chvíli nevrle díval na cereálie, než se pro ně nakonec natáhl, aby si je nasypal do misky. Zalil je mlékem. “Takový roztomile nevinný, “odpověděl mu potom s klidem a natáhl se pro smířlivý polibek ještě dřív, než za to mohl být pokárán.

“Hmm...” hnědovlasý mladík se poškrábal za krkem a také se posadil ke stolu. Už vypadal o dost použitelněji, než předtím. “Nejsem si jistý, komu teď říkat táto a komu mámo...” prohodil rozverně a natáhl se pro hrušku, která byla v misce s ovocem.

“Už si nechávám narůst vousy, dneska jsem se neholil, za chvilku to bude jasné, kdo je táta,” upozornil Tsume a olízl jogurt z okraje kelímku. Stejně ten bílý jedl jen on.

“A počítáš se všemi následky?” mrkl na něj Hachidori provokativně a dal se do jídla.

Druhý muž se na něj přísně podíval. “Koleduješ si o to, abych tě zase přestal obsluhovat v restauraci,” upozornil ho a otočil se na syna. “A ty si dej pozor, že moc drzé děti dostávají za trest domácí práce,” řekl. Pak začal jíst mandarinku a měsíček po měsíčku si ji namáčel do jogurtu. “Kdy večer přijdeš, Yuki?”

“Nejsem si jistý...” odpověděl mu chlapec, “možná s klukama po škole ještě někam půjdeme... ale nemělo by to být na moc dlouho...”

Arata se mezitím pustil do svých cereálií. “Těším se na oběd...” poznamenal.

“Budu mít mobil u sebe, kdyby cokoliv...” poznamenal muž, a když měl mandarinku snědenou, promíchal cereálie s jogurtem a začal je jíst. “Co bys chtěl na večeři?” zeptal se pak, protože jeho samotného už nenapadalo, co vařit. “Dlouho jsme neměli rybu...”

“Ryba je dobrý plán...” pokýval mladší muž hlavou, “škoda jenom, že není dobré počasí na grilování ještě... dal bych si grilovanou rybu...”

“Rybu...?” Yukito se trochu ušklíbl a sám si nandal cereálií, když už měl hrušku snědenou.

“Nechceš rybu?” starší muž naklonil trochu hlavu na stranu. “Tak nějaké maso? Povídej, Arata se sice tváří, že je gurmánský jedlík, ale ve skutečně není vůbec vybíravý a slintá po všem, co se před něj postaví... krom cereálií, jak si všímám.”

“Zdaleka ne po všem,” opravil ho stříbrnovlasý. “To jen ty máš schopnost udělat všechno tak šíleně dobré...” sám se natáhl pro tomel. “Úplně bych si dal kachnu...” zamyslel se.

“Nebo hovězí...” přidal se k tomu hnědovlasý.

“Tak... co třeba pečené hovězí se zelím a cibulí?”

“A kachnou...” Hachidori mávl vidličkou a zakousl se do svého ovoce.

Modrovlasý muž stál uprostřed tělocvičny a dribloval si bezmyšlenkovitě balónem jednou rukou. Vypadal, jako kdyby se snažil uchopit vzpomínky. Čekal, až se dostaví chlapci, které trénoval. Měli ještě chvíli času.

Jeho blonďatý milenec seděl na jedné z laviček u zdi a mlčky ho sledoval. Sem tam se chodil dívat, jak Aome trénuje. V práci byl jen třikrát týdně a doma stejně neměl moc co dělat.

Ještě okamžik to trvalo, než se chlapci začali pomalu trousit z šaten dovnitř. Někteří z nich se za chůze ještě protahovali.

Aome si jich ještě několik okamžiků nevšímal, než se klepajíc holí o podlahu tělocvičny vydal na místo, kde se shromažďovali. “Tak...” řekl dost rázně, aby všichni ztichli. “Do řady,” poručil, na tváři měl přísný výraz a podle tmavě zelené košile se dalo usuzovat, že dnes má náladu na vojenský dril.

Blonďák na lavičce je zkoumavě sledoval. Překvapovalo ho docela, jak byl muž na chlapce přísný a někdy přemýšlel nad tím, jestli si tak na nich trochu nevybíjí zlost na to, že on sám už pořádně hrát nemůže.

Mladíci se mezitím seřadili, jak jim přikázal, a čekali, s čím na ně tentokrát příjde.

Muž jednou prokulhal kolem nich a prohlížel si je přitom. “Prvních pět tady nechci vidět po tom, co minule předváděli,” řekl na přímo, “doporučuji, aby čas, co jim tak vybyl, strávili v posilovně, klíčky jsou na stole.” Šel zpátky. “Zbytek se rozdělí na šest a čtyři, každý si vezme míč.”

Yukito si zašel pro míč a rozhlédl se, aby rozhodl, kam by se měl přidat. Popravdě se s žádným z chlapců příliš neznal a ani nebavil. Čtyři, kteří se spolu docela kamarádili utvořili skupinu hned, a zdálo se, že zbytek bude ta druhá.

“Šestice, protože se tak trousí odnikud nikam, tak vytvoří dvojice... čtveřice pojede každý sám za sebe,” řekl Aome a přešel k tašce s tenisáky, aby ji zvedl ze země. “Pánové, ale vás tu skutečně vidět nechci,” zopakoval pětici, co stále nepochopila, že je skutečně “vyhodil”.

Chvíli ještě trvalo, než se dali do pohybu s reptáním, že to přece není možné.

“Čtveřice se rozehřeje pěti koly kol hřiště, když se vám podaří odcizit někomu míč, máte do další části tréninku obě ruce... v případě, že se nenecháte okrást o míč, máte jednu... a kdo se nechá - může se zachránit tím, že zvládne odcizit jinému míč a také bude mít jednu ruku. Kdo se nezachrání - jde domů.” Dával jim instrukce. “Pak se protáhněte a hrajte na ten zadní koš s jedním míčem, cílem je nastřílet co nejvíce bodů.”

Poté se otočil už k utvořeným dvojicím, každému hodil k míči ještě tenisák. “My projedeme několik cvičení na techniku.” Kývl si. “Zase platí pro všechny naše dohoda, že vrazí-li někdo do někoho nebo uteče-li mu míč při driblingu, tak dostane nějaké cviky na posílení...”

“Začínáme,” zavelel a zavolal si šestici k sobě. “Jeden z dvojice si vezme oba balóny, druhý tenisáky. Ti s míči zůstávají tady, tenisákoví jdou se mnou,” vydal se do hřiště, schválně více dozadu, aby se pletli pod nohy čtveřici.

Yukito zůstal stát s oběma balóny na místě a sledoval, kam až modrovlasý tři chlapce s tenisáky vede. Stále se v Aomem nevyznal stejně, jako když ho viděl poprvé, a nepředpokládal, že se to někdy změní, tak jen v klidu čekal, co bude následovat.

Susumu chlapce s jemným úsměvem sledoval, vypadal, že se pohledem na tréning docela baví. Popravdě ho ale udivovalo, že někteří se tvářili, jako by chtěli být kdekoliv jinde více, než tady.

Modrovlasý si chlapce se žlutými míčky postavil na pozice a řekl jim jen, aby ze svého místa blokovali, až budou u nich ti s míči. “Takže, každý míčový driblujíc s oběma balóny proběhne tenhle slalom, před každou z překážek,” položil ruku na rameno vysokému černovlasému chlapci, aby zdůraznil, koho myslí překážkou, “udělá ten úhyb dozadu, co jsme se učili. Doporučuji nepřestat přitom tou druhou driblovat, jinak jdete posilovat... a úplně mi tím zničíte plány a já budu pak protivný.”

“Jako by nebyl i tak protivný...” poznamenal tiše chlapec vedle hnědovlasého mladíka a ušklíbl se. Očividně nebyl spokojený s tím, jaký přístup modrovlasý trenér uplatňuje. “Kdo začíná?” zeptal se a nachystal se na to, že to bude on, když se tak blbě ptá.

Aome si ho prohlédl. “Ty stará veko, se ještě protáhni, začíná tady náš velkooký nováček,” pokývl na Yukita. “Každý půjde šestkrát, pak se vystřídáte.”

Chlapec se připravil a rozběhl se, soustředil se na oba míče, se kterými dribloval, a zároveň sledoval “překážky”. Nebylo to nijak jednoduché, ale opravdu nechtěl dostávat posilovací cviky, protože si dokázal představit, co za peklo by to od modrovlasého bylo. Napoprvé se mu proběhnout podařilo, i když chvílemi to působilo docela nešikovně.

“Přemýšlel si někdy o baletu?” okomentoval to modrovlasý, “basket je agresivní a bojovný, chceš-li se točit kol jiných, jdi nacvičovat labutí jezero. Další!”  

Další mladík se rozběhl, aby absolvoval stejnou trasu, jako před ním Yukito. U třetího chlapce se pozapomněl a jeden z míčů mu utekl.

“Třicet kliků jen pro výstrahu,” řekl mu modrovlasý a pobídl posledního, aby zaběhl. Ten to běžel docela pomalu.

“Než začneme další kolo, poslouchají i překážky,” začal, mluvil dost nahlas, aby ho všichni slyšeli, “důležitý je rytmus, mělo by to vypadat takhle,” začal vyklepávat tempo jejich kroků holí. “Baleťák jistě chápe,” pokývl na hnědovlasého mladíka. “A za další - díváme se vždy kolem sebe, nikdy ne na zem, nohy nebo na míč.” Zamyslel se. “Míč musíte pod rukou cítit, i když se na něj nedíváte a nedotýkáte se ho. Je to jako... když chcete plácnou objekt vašeho zájmu po zadku: díváte se jinam, abyste neprozradili svůj úmysl, znáte přesný tvar zadnice, co se vám líbí a její polohu, a musíte odhadnout, jak silně to má být, aby to jen poškádlilo a nedostali jste kopanec do koulí, nebo nepůsobili jako úchyl v metru, co se jen kradmo vetřel rukou na zadek slečny před ním.”

Susumu se tomu přirovnání hlasitě rozesmál. Přišlo mu to mladicky hezké.

Yukito pohlédl na blonďáka u zdi. Napadlo ho, jak to asi musí vypadat u nich doma, protože když zrovna nebyl Aome před bandou puberťáků, ale s ním, vypadal o dost krotší, i když pořád jako stejný bručoun. Nadechl se, jak se připravoval vyrazit, a rozběhl se. Měl pocit, že tentokrát to vypadalo o něco lépe.

Modrovlasý se ohlédl na svého milence. Poté vrátil pozornost k chlapcům. Nechal první trojici dokončit jejich rozehřívání již bez důležitějších poznámek, pak přešel té druhé, které to šlo lépe.

Jakmile měli hotovo, konečně přišli na řadu tenisáky. “Budete stát tak tři metry naproti sobě ve dvojici, jeden bude mít míč, druhý oba tenisáky. Rozpřáhne ruce a vždy jeden pustí... ten s míčem musí dodriblovat k tenisáku tak, aby ho chytil, než se podruhé odrazí od země.” Podíval se ke čtveřici. “Výměnu zavelím, začněte.” A klepajíc se vydal k zadnímu koši, kde už se mezitím začalo hrát.

Yukito se protáhl a rozpřáhl ruce, “můžu?” zadíval se tázavě na vysokého černovlasého chlapce naproti sobě.

“Počkej,” druhý postavil míč, co nepotřeboval dostatečně daleko za sebe, aby mu a nikomu jinému nepřekážel. “Jop, můžeš,” usmál se a sledoval jeho ruce. Hned jak druhý pustil míček, vystartoval. Hrál už dlouho a bylo na něm znát, že si našel vlastní rytmus a sjednotil pohyby. “Jak se ti tu zatím líbí?” zeptal se, když se vracel zpět na původní místo.

Yukito nepatrně pokrčil rameny, i když ho druhý neviděl, protože k němu byl zády. “Je to dřina, ale zatím je to dobrý...” odpověděl mu potom a nachystal se na další pouštění míčku. Pustil na zem ten samý.

Černovlasý zopakoval skoro ten samý pohyb. “No, podle mne Aome je nejlepší trenér, co jsem poznal,” zazubil se a podal chlapci míček, než se znovu vydal na své místo. “Neplýtvá čas na ty, kteří se nesnaží a dává nám kus ze svého génia,” kývl si a znovu vystartoval, když žlutý míček znovu padal k zemi. “Pravda, že málo komu se poštěstí, aby ho trénoval jeho vzor.”

“Je to tvůj vzor?” zeptal se Yukito, přičemž se zaujetím sledoval jeho pohyby. Uvědomoval si, že se má ještě hodně co učit, ovšem musel uznat, že mu to dalo už hodně, trénink s modrovlasým mužem.

Starší mladík kývl. “Je... asi jsi ho nikdy neviděl skutečně hrát, co?” zeptal se, i když znal odpověď. Nevěděl, proč tomu tak bylo, ale málokdo s jeho známých se zajímal skutečně od dětství o basket, většina k tomu přišla později. Jen on sledoval všechny zápasy s Aomem od jeho vzestupu, až po zranění. “Když vešel do hry, bylo to, jako kdyby se objevil absolutní predátor. Útočil jako velký pavouk, stačilo mrknout a on už měl balón, pohyby dokázal tak vypočítat, aby nepohnul ani kouskem těla zbytečně a občas se stalo, že před ním někdo uhnul jen pro ráznost a dominanci, kterou vyzařoval...”

Yukito si s jemným úsměvem mladíka prohlédl. Bylo to hezké, když někdo měl takového idola, ke kterému mohl vzhlížet. “Viděl jsem s ním pár nahrávek na internetu,” odpověděl potom, “je pravda, že jsem nikoho neviděl hrát tak dobře, jako hrál on,” přiznal. Videa s ním si popravdě pořádně hledal až potom, co u něj začal trénovat.

Druhý znovu vystartoval po balónku. “Byl ten nejlepší,” souhlasil pak. “Dokonce i teď je lepší, než kdokoliv z nás,” přiznal. “Popravdě, docela mne štvou někteří, jak jsou drzí a nejhorší je, když někdo hodí v šatně poznámku na jeho nohu,” důrazněji poslal míč při driblingu k zemi. “Byl bych rád, kdybych měl alespoň polovinu jeho talentu,” vrátil tenisák hnědovlasému. “Ovšem já i on víme, že jsem téměř na svém limitu - cvičí mě dál, i když nemůžu být více než průměrný... jen protože ví, že mám basket rád a chci se ještě aspoň o kapku zlepšit.”

Hnědovlasý mladík si nebyl úplně jistý, co by mu měl odpovědět. Docela ho překvapilo i že s ním chce černovlasý tak povídat. Ale byla pravda, že v téhle třídě bylo asi těžké najít někoho, kdo by s ním ve všem souhlasil. “Vypadá, že se ke všem staví podle toho, jak oni se staví k basketu...” pokývl potom.

“No, sám basket miloval, však viděls, jak ho přirovnává k balení...” zasmál se a málem mu ulítl balón. Podíval se hned na modrovlasého, jestli to viděl. “Ale tobě to vcelku jde s ohledem na to, že jsi tu nový,” poznamenal.

“Výměna,” zavelel Aome.

“Díky...” Yukito mu podal míčky, aby si sám mohl vzít balón.

…

Aome se podíval na chlapce, od kterého už po několikáté slyšel poznámku k vlastní osobě a přivřel oči. “Susumu, mohl bys, prosím, přijít sem dolů,” otočil se na světlovlasého muže, “zahraješ si proti tomuto pánovi, aby pochopil, že někdo s jeho schopnostmi by měl držet hubu a krok.” Ukázal na chlapce, co ho celou dobu provokoval.

“Všichni ostatní končíme, kdo chce vidět, že zatím máte ke skutečným hráčům daleko a porazí vás i knihovník, tak tu zůstane, zbytek může do sprchy,” zavelel, přičemž sledoval, jak světlovlasý schází schodiště.

Černovlasý dlouhán se podivil, že Aome zve svého přítele - pokud dobře odhadl jejich vztah podle toho, že byl i po zápasech s ním vidět celou jeho kariéru - na hřiště. Otřel si tvář do tílka. Trochu ho zarazilo, v čem byl světlovlasý oblečen - košile a kalhoty od saka nebyly nejlepší na basket. Stejně tak si byl jistý, že ten muž nikdy nebyl v žádném týmu: na internetu ho nenašel jinde, než v bulvárních článcích o Aomem.

Yukito se postavil vedle černovlasého mladíka, protože se celou dobu tak nějak drželi ve dvojici, do které se dostali na začátku, a také si otřel tvář. S očekáváním se zadíval na Juumonjiho,nenapadlo by ho, že i on hraje, podle toho, co mu o něm řekl Kusaka.

Blonďák došel až k nim a s jemným a možná trochu škodolibým úsměvem se zadíval na chlapce, proti kterému měl hrát. Sám se docela bavil tím, kolik si toho o sobě chlapec myslel. “Začni,” pobídl ho a hodil mu míč, který mu předtím hodil jeho milenec.

Mladší tedy začal. I Aome musel uznat, že chlapec je v driblingu sebejistý a pohybuje se dobře. Ale proti světlovlasému neměl šanci, musel by dokázat porazit svou vlastní budoucnost.

Světlovlasý muž mu docela bez problémů míč sebral a vystartoval na koš. I když se chlapec pokusil ho zblokovat, Juumonji skóroval ani ne po půl minutě hry. “Snaž se...” pobídl chlapce a hodil mu znovu míč, “zatím to nevypadá, že máš na to, co tvrdíš...” provokoval.

Yukito se zájmem a docela překvapený pozoroval hru, nikdy by blonďáka nehádal na tak vynikajícího hráče. Vypadal, jako by jen ho dokonale prostudoval za těch pár tréninků, kdy tady seděl, aby se díval. Dokázal s přehledem odhadnout každý jeho pohyb a adekvátně na něj zareagovat. A nejspíš to tak bylo s každým z trénovaných mladíků.

“Huh - občas mám pocit, že Aome žije v úplně jiném světě: světě bohů basketu,” poznamenal černovlasý dlouhán a pozoroval hru. Chlapce, který tak dostává zabrat, podle něj patřil ke skutečně nadaným. “Myslím, že tenhle muž nikdy basket nehrál závodně,” promluvil pak zamyšleně.

Na chlapci, který byl Susumovým protivníkem, bylo vidět, jak ho hra druhého překvapila. Už od toho, co mu poprvé sebral míč, měl pocit, že ho nejde porazit a ten se jen umocňoval, když se to několikrát zopakovalo.

“Vzdáváš to brzo,” poznamenal modrovlasý.

“No... je to knihovník...” hnědovlasý jen pokrčil rameny. Sám vypadal docela fascinovaný. “huh... nechápu, jak to dělá...” přiznal, když se chlapec, hrající proti Susumu, poněkolikáté pokusil mu vzít míč, jen aby dostal sedmý koš.

“Ještě pokračujeme?” zeptal se trochu posměšně chlapce blonďák.

Ten se zastavil a zakroutil hlavou. Nemělo to cenu.

“Susumu vrať mi míč, konec tréninku,” řekl modrovlasý a usmál se na něj. “Baleťák s velkýma očima a tady... pan Nakamori by měli trénovat i pro příště spolu, šlo jim to,” dodal pak. “Kdo nechce chodit na můj trénink, nemusí čekat, až ho vyrazím,” podíval se na chlapce, který prohrál a vydal se ke koši na míče, aby je mohl uklidit.

“Zajímalo by mě, jak to vypadá, když proti němu hrajete vy, trenére...” ozval se jeden z chlapců, kteří hru sledovali, když se pomalu začali trousit k šatnám.

Aome zakroutil hlavou. “Nehraju,” řekl jednoduše a sklidil míče.

Juumonji se tomu pro sebe tiše zasmál.

...

Hnědovlasý chlapec se protáhl, když se vrátil ze sprchy, a shodil ze sebe ručník, aby ho mohl hodit do tašky. Potom se otočil ke skříňce, kde na něj čekalo jeho oblečení, a začal se pomalu oblékat. Cítil se docela unavený a těšil se domů, až se pořádně nají.

“Kam máš teď namířeno?” zeptal se černovlasý, který se také vracel ze sprchy. A i když to Yukito nemohl vidět, docela zkoumavě si prohlédl jeho tělo a pozadí. Pousmál se.

“Domů... už se docela těším na jídlo...” pousmál se a otočil na něj, když si oblékal kalhoty. “Táta má restauraci, kdyby ses chtěl někde stavit...” nadhodil. Popravdě se mu s ním docela dobře povídalo.

“Myslím, že o tom kluci něco říkali - vaří ramen, ne?” zeptal se černovlasý a také se začal oblékat. “Třeba se někdy stavím,” kývl.

“Jop,” hnědovlasý kývl. “Máme tam i pár jiných věcí...” poznamenal. “Kteří kluci?” napadlo ho potom, protože ještě nikoho známého v jejich restauraci neviděl, kromě svých kamarádů, které přivezl sám.

“Nevím, kdo přesně se zmínil,” odpověděl po pravdě a pokrčil rameny. “Co si myslíš o tom, co předvedl knihovník?” změnil téma pak.

“Mám kamaráda, který je oba dva zná už docela dlouho a několikrát o něm prohlásil, že je to věštec... docela bych tomu teď i věřil...”

Starší se začal smát.

Yukito zazvonil na dveře Hisova bytu a čekal, až mu někdo přijde otevřít, protože s ním byl domluvený, že se u něj na večer staví.

Několik okamžiků trvalo, než se otevřely dveře a vykoukl z nich usmívající se černovlasý. “Yuki, pojď dál,” pobídl ho a počkal, až to druhý udělá, aby za ním mohl zavřít. “Běž do obyváku, hned budu tam... a musím ti někoho představit.” Nasměroval ho a sám se vydal do kuchyně, kde stál Kouri a tvářil se docela bezradně, přičemž se odhodlával začít vařit.

Nejprve dal Hiso vařit vodu na čaj, poté k němu natáhl ruku.

Blonďák jeho dlaň přijal a věnoval mu tázavý pohled. “Kdo přišel?” zeptal se, i když se poslušně nechal vést do obývacího pokoje.

Hnědovlasý chlapec si překvapeně prohlédl muže, kterého s sebou Suguri přivedl. Byl o něco málo vyšší než černovlasý, i když byl bosky, a na sobě měl dlouhé volné tričko a když si ho lépe prohlédl, došlo mu, že ho už párkrát viděl na titulních stranách nejrůznějších časopisů. Až teď si uvědomil, co je na Hisově bytě zvláštního, chyběly v něm Renovy věci.

“Tak... tohle je malý Tsumeho Yukito, sice trochu povyrostl, ale je to ten devítiletý špunt, co jsme ho táhali s Aratou po dětských hřištích,” začal Hiso představování, prsty jedné ruky měl stále propletené s Kouriho, tou druhou ukazoval výšku mladíka v jeho devíti letech, “a tohle je Ryuunosuke, moje první láska, potkal ses s ním, Yuki, ale asi si ho nepamatuješ.”

“Moc ne, ale zdravím...” mladík věnoval světlovlasému jemný úsměv a pokývl mu. Popravdě ho to nemálo překvapilo, navíc mu to přišlo docela najednou. Nebylo to dávno, co viděl Suguriho s Renem.

“Ahoj,” Kouri opětoval chlapcův úsměv i kývnutí. “Já si tě pamatuju,” pokračoval potom, “viděli jsme se ale asi jen tak dvakrát... a už je to dost dávno...”

Černovlasý kývl. “Člověk si připadá starý, když mu před očima vyroste takový kluk... a ještě, když roste jak z vody,” poznamenal, “však děti tvé sestry už musí být také dost velké.” Poté pustil jeho ruku. “Yuki, posaď se,” řekl, než se vydal zpět do kuchyně, protože slyšel, že voda se již dovařila.

“Jo... taky už docela vyrostly...” pokývl Kouri. “Popravdě se s nimi už nevídám tak často, ale ta starší je teď myslím tak stará, jako ty,” otočil se na hnědovlasého mladíka.

Hiso se hned vrátil s třemi hrníčky čaje a se sušenkami ve tvaru klaunů, kterými se chtěl pochlubit. “Určitě je to taková malá lolita, pokud se ti podobá,” poznamenal k světlovlasému. “Divej, co jsem ulovil v obchodě, není to hezké?” zazubil se na mladíka a ukazoval mu balíček s velkým klaunem na obalu. “Tohle nalíčení musím zkusit a koupit si novou paruku.” Kourimu ukazoval se stejným nadšením to samé, když přišel.

“Střídáš to nalíčení docela často...” poznamenal chlapec a natáhl se pro jednu sušenku. “Hezké jsou...” poznamenal. “A docela dobré... i když moc sladké na víc jak dvě najednou...” dodal se zazubením, když ochutnal.

Blonďák se mezitím natáhl pro svůj hrníček, aby si ho mohl podat a chladit ho.foukáním. Počkal, až se černovlasý muž posadí na gauč vedle něj, a pohladil ho něžně po stehně, než s ním znovu propletl prsty jedné ruky.

“Jsi hrozné dítě, když ti nechutná sladké,” zakroutil hlavou Suguri a vytáhl si nohy nahoru na pohovku, aby ho nestudily nohy. “Pošlu po tobě nějaké tátovi, úplně ho vidím, jak mu zazáří oči,” zasmál se černovlasý. Poté si přitáhl jejich spojené dlaně a políbil hřbet té Kouriho.

Hnědovlasý mladík měl docela chuť se zeptat, co se stalo s Renem, ale bylo mu jasné, že by to bylo docela nevhodné. Napadlo ho, že se na to musí poptat Araty, až se vrátí domů, když u nich teď byl stejně pořád nasáčkovaný. “Jo,” pokývl, “určitě z toho bude mít hroznou radost... je to vtipné, jak si pořád ještě schovává pod bar bonbóny...”

“Vidíš...” Kouri se opřel bokem o svého přítele, “na rameny bychom se taky mohli někdy stavit...” poznamenal.

Černovlasý kývl. “Mohli, určitě to bude příjemnější, než se snažit si uvařit sami,” odpověděl mu. Pak se otočil na Yukita. “A vůbec? Jak to u vás vypadá?”

“Chlupatě...” odpověděl hnědovlasý bez přemýšlení a zasmál se tomu. “Všechno už máme poválené a chlupaté, divím se, že z toho táta nešílí... i když... možná je teď moc šťastný na to, aby šílel...” zazubil se. Byl rád, že je jeho otec konečně pořádně šťastný, přímo to z něj sálalo, i když si ze sebe s Aratou často utahovali narážkami. “Je to v pohodě... až na ty hodiny matiky...” zamračil se.

“Je u vás Arata? A já se divil, proč se neozval tak dlouho... trochu jsem se bál, že se upil žalem a chtěl jsem za ním zajít... a mu se přitom podařilo Tsumeho zdolat,” řekl pobaveně starší. “Bude svatba?”

“No... to myslím, že jim ještě chvíli potrvá... ale nedivil bych se tomu...” pokrčil rameny chlapec a sám se natáhl pro svůj čaj. “Jenom pořád nevím, komu z nich říkat táto a komu mámo,” zavtipkoval.

“Myslím, že všichni kromě Tsumeho se shodneme, že je máma,” mrkl na něj šibalsky Suguri, i když si myslel, že muž, o kterém se bavili, byl skutečně skvělý otec, “jen to na mě nepráskni, ještě by mne v restauraci neobsluhoval. Že se mi to už párkrát stalo - ale většinou jsem v tom byl nevinně a mohl za to Arata.” Nabídl sušenku svému příteli, aby si do ní kousl. “A jak se s ním bydlí? Dělá vám tam bordel? Pokud se nezbavil některých svých zvyků, které měl, když jsme spolu bydleli, chudák Tsume.” Odmlčel se. “Vzpomínám si, jak poprvé přišel k nám do bytu a chudák měl takový ztracený výraz, když viděl, jak vypadá doupě dvou puberťáků.”

Ryuunosuke si s úsměvem ukousl a líbl tmavovlasého muže na tvář.

“No... začal si po sobě uklízet odhozené oblečení, když mu bylo pohrozeno, že nebude dostávat najíst... myslím, že se tím dá dobře vychovat...” odpověděl Yukito. “Ale nevstává už na snídani, když přišel na to, že ji nevaří táta... a mám někdy pocit, že když vstávám do školy, ještě sedí u počítače a píše...”

“Takže se pomalu stává slušným pracujícím mužem?” zeptal se nedůvěřivě Hiso. “Ale pravda je, že jsem rád, že jsou zase spolu...” dodal ještě. “A co ty a basket? Jak ti jde? A co Aome?” pokračoval dál ve vyptávání, poté se otočil na světlovlasého. “Kosei ho začal trénovat basket,” informoval.

“No, je to docela záhul, ale jsem rád, že tam můžu...” pokývl. “Minule tam s náma byl ten jeho. Ten, cos říkal, že je věštec... a ukázal nám, jak hraje on... to bylo docela brutální...”

“Juumonji?” vložil se do toho Kouri.

Hiso kývl. “Pořád ještě k němu chodíš?” zeptal se svého přítele a naklonil hlavu na stranu. “Nebo už je jen knihovník?”

“Sem tam se u něj stavím...” kývl blonďák. “Ale mám pocit, že oficiálně už je to jen knihovník...” pousmál se.

“Vidíš, Yuki, tak tady máš většího odborníka na Susumu,” zažertoval Hiso. “A co vlastně na tom bylo tolik brutální?” Popravdě skutečně s Aomem byli přátelé, ale s jeho světlovlasým přítelem se viděl jen párkrát a ještě méně s ním mluvil. Možná to bylo  tím, jak Arata se snažil modrovlasého ulovit a právě pro věštce se mu to nedařilo.

“No... člověk by neřekl, že knihovník bude v basketu tak dobrý... jakože si myslím, že takovou hru jsem naživo ještě neviděl... jako by dokonale věděl, co jeho protivník udělá...”

“To je mu docela podobné,” poznamenal k tomu světlovlasý muž, “on doopravdy ví, co se stane...”

Tmavovlasý kývl. “Určitě toho ví a dokáže odhadnout na člověka až překvapivě hodně,” souhlasil Suguri. “Ovšem Kosei si z toho rád tropí žerty a vypadá jako ten jediný, co tomu nikdy neuvěří. Jedině, co jsem ho viděl, opravdu se budoucnosti obávat, bylo před tím zápasem, kdy se zranil.” Odmlčel se. “Trochu působil jako gladiátor, který jde do arény bez zbraně a má se utkat s lvi, ale i když předpokládá smrt, je odhodlán bojovat do samého konce.”

Yukito pozvedl jedno obočí. “Možná na tom jeho věštectví vážně něco bude...” poznamenal.

“Aome mohl ještě hrát, kdyby ho poslouchal...” neodpustil si Kouri.

“Myslíš?” zeptal se Hiso zaujatě. “Říkal ti Susume něco o tom? Protože Kosei je zrovna ten typ, který je sice v jádru strašně hodný a milý, ale bude se k tobě chovat jako nevrlý pes, a když budeš chtít jít k němu blíž, tak začne vrčet. Nemluví o sobě, ani o svém vztahu a z jeho výrazu máš pocit, že necítí nic jiného, než touhu všechny poslat do háje.” Zakroutil hlavou. “Takže jsem mohl v období před úrazem jen odpozorovat, jak se stal zamyšlenějším a že se snažil Susumu vyhýbat, tak zrovna v té době docela často jsme byli spolu.” Chtěl to nějak odlehčit: “A prohlásil, že můj čaj není vůbec dobrý - to je jediný člověk, který nedostane šálek na přivítanou, když sem přijde.”  

“Naprosto s tebou souhlasím v jeho popisu...” poznamenal k tomu Yukito.

“No... ani Juumonji o tom moc nemluvil... ale párkrát k tomu prohodil něco o tom, že je jedno, co říká, stejně to všechno dopadne tak, jak to vidí... Nejspíš jim to neklapalo, protože se ho snažil varovat, že se něco stane... ale víš, jak Aome proti těm jeho věcem jde...” pokrčil rameny Ryuunosuke.

“Docela zvláštní, že jejich vztah bude slavit desetileté výročí s tím, jací k sobě občas jsou a jak se většinou Kosei tváří,” zasmál se černovlasý.

“To už jsou spolu tak dlouho?” podivil se hnědovlasý mladík. “Věřím, že s trenérem by to nikdo neměl lehké...” neodpustil si svůj názor.

“Jsou oba docela specifičtí...” Kouri jen pokrčil rameny.

Tmavovlasý se podíval na Yukita. “No, co tě asi ještě více překvapí je, že když jsem já poznal Koseie, tak zrovna to bylo v období, kdy byli oba bez domova a přespávali v parku, kde měl Susumu věštecký stánek a Kosei hrával basket jen na ulici,” vyprávěl mu, “docela překvapivé, že někdo, kdo i teď po deseti letech vztahu je schopný utrousit tak kousavou poznámku a udělat tak podlý naschvál bez jediného zaváhání, že vypadá, jako kdyby Susumu jen trpěl, protože ho dotěrně pronásleduje, si už v začátcích vztahu byl tolik jistý svými city, že když se měl rozhodnout mezi bohatou rodinou a kariérou hráče nebo Susumu, prostě si sbalil minimum věcí, odešel z týmu a nějaký rok, dva žil v parku a živil se bůh ví čím...” Zamyslel se. “Oba jsou opravdu hodně specifičtí,” souhlasil pak se starším.

Yukito se trochu zamračil, “nejsem si jistý, jestli se na trenéra teď budu moct podívat stejně, jako předtím...” prohodil zamyšleně. “Ale je to vážně dost drsné... neřekl bych do něj, že je to typ na spaní v parku ve stanu...”

Blonďák silněji stiskl ruku svého milence a přivřel oči, tiše si povzdechl. Vyčítal si, že nedokázal to samé a nezvládl opustit rodinu, aby mohl být s ním, tak jako to udělal Aome.

Suguri si uvědomil, co mu tím připomenul, ale nemohl udělat nic víc, než se na něj usmát, aby ho ujistil, že je vše v pořádku. “Dobře, dobře, nebudu ti vyprávět staré příběhy,” pokračoval dál k chlapci. “Nicméně to byl takový úvod, abych se tě zeptal, co ty a děvčata?” zazubil se na něj šibalsky.

Hnědovlasý mladík nepatrně pokrčil rameny. “Normálka...” prohodil možná trochu nesměle, i když se s Hisem bavil o takových věcech docela často. “Respektive... pořád stejné temno...” povzdechl si potom.

“Víš, že nejsem zrovna typ na kázání, ale... já si myslím, že určitě kolem tebe poletuje nějaká hezká dívka tvého věku a určitě je lepší, než ta - Takanashi si říkal, že se jmenuje?” tmavovlasý si ho prohlédl. “Už ti to možná říkal táta, ale on věkový rozdíl je větší tím víc, čím mladší jsi - navíc si vem, jaký by měla problém v práci...” Odmlčel se. “Určitě se na mne zašklebíš, že tomu nerozumím, ale... rozhlédni se okolo na stejně stará děvčata, stadiem, kdy jsme byli zakoukaní do našeho učitele jsme si prošli všichni.”

“Vím, že by měla problémy v práci...” chlapec si povzdechl, “ale takové věci se dají obejít... navíc... Aratovi bylo skoro tak jako mě, když si poprvé začal s mým tátou...”

Muž dlouze mrkl. “Byl přece jenom starší... a bez urážky - vyspělejší... nebyla to jeho první láska a... asi si nepamatuješ, jak Tsume z toho byl zničený.” Zamyslel se, jak mu to vysvětlit. “A uvědom si, že i oni si museli dát na nějakých skoro sedm let odstup, aby se jejich věkový rozdíl dorovnal... částečně a i teď je tam znát. A také si vem, že opravdu málokterý třicátník, obzvláště pak žena, bude po sedmi letech vypadat tak dobře jako tvůj táta.”

Upil z čaje. “A ona... to ví?” zeptal se.

“No... první láska...” Yukito si neodpustil krátký pohled na blonďatého muže. “Ví to...” kývl potom po  krátkém zaváhání. Bylo dobré moci si o tom popovídat i s někým jiným, než s jeho dvěma nejlepšími kamarády, kteří to proložili obrovským množstvím poznámek, ovšem nebyl si jistý, jestli mu to stojí za ty nekonečné přednášky. “Vždycky, když přijdu, nakonec se dostaneme k tomu samému...” prohodil se zakroucením hlavou, i když zněl trochu pobaveně.

“No, protože jsme všichni špatným příkladem, tak tě na to musíme upozorňovat slovy - i když věřím, že Arata by ti řekl, ať do toho skočíš po hlavě a nevzdáš se,” zasmál se Suguri. “Musíš si, jako naše společné dítě... vzít z nás jen to nejlepší,” mrkl na něj. “Tak dobře, aby sis nepřipadal jako při výslechu, můžeme to teď otočit. Přijde ti něco na životě starého klauna, že tě to zajímá? A nebo mne chceš z hlediska mládí kvůli něčemu kárat?”

“Nejsi zase tak starý...” chlapec naproti němu zvedl oči v sloup, “ale když už jsi to tak nakousl... můžeš mi teď ty povyprávět o své první lásce...” zazubil se.

Tmavovlasý se podíval na svého přítele a usmál se. “Toho dne pršelo,” začal, “když jsme se seznámili. A může za to tvůj táta,” otočil se na Yukita. “Protože zrovna měl v restauraci takovou akci s názvem ‘ramen osudu’, vlastně ani nevím, kdy to zrušil. Arata se bůh ví s kým a bůh ví kde flákal, tak jsem tam byl sám. A pak přišel Ryuu...”

“Potkali jsme se úplnou náhodou...” přidal se blonďák. “Hiso mi půjčil deštník, ale moc jsme se spolu tehdy ještě nebavili...” napil se svého čaje a více se na tmavovlasého natiskl, “ještě několikrát jsme se museli potkat, chvilku nám to trvalo, než jsme se dali dohromady...” usmál se.

Hnědovlasý mladík si je okamžik prohlížel, “hezké...” usmál se na ně, “taková romantika...” neodpustil si.

“Ty jeden, neposmívej se starým,” vyplázl na něj jazyk černovlasý, “náhodou se mi podařilo mým šarmem ošklivého káčete zlomit jako heterosexualitu,” sám to bral s humorem, protože nehodlal mluvit o problémech jejich vztahu a hořkém konci.

“Ani trochu ošklivého...” Ryuunosuke se tomu nepatrně pousmál.

Yukito se zasmál Hisově poznámce a pobaveně nad nimi mávl rukou, “nevím, jestli ty, Arata nebo táta byste mi měli dávat vztahová kázání...” prohodil a natáhl se pro svoji druhou sušenku.

“No, to máš asi pravdu,” kývl Hiso. “Ale nemůžeš nám upírat to potěšení,” mrkl na něj.

Hnědovlasý mladík zakroutil pobaveně hlavou. “Hrozné s vámi...” ohodnotil to.

…

Suguri vešel za svým milencem do koupelny a zavřel za sebou dveře, aby neuteklo teplo, které tam bylo nastřádané v podobě voňavé páry. Popravdě si nemyslel, že jeho koupelna se může až takhle změnit za takovou chvilku z plně užitkové na téměř lázeň. Svíčky, napuštěná horká vana s nějakým vonným olejem. A u toho všeho ta nejkrásnější dlouhonohá bytost.

Ryuunosuke k němu přešel a něžně se na okamžik vpil do jeho rtů, prsty se přitom vkradl pod lem jeho trička, aby mu ho pomalu mohl začít vyhrnovat. “Okoupeš se se mnou?” zeptal se šeptem a lehce se přitom usmíval.

“Mám?” Dlaněmi mu sklouzl na hýždě, kde prsty obkreslil lem spodního prádla.

Blonďák mu vyhrnul tričko ještě o něco více a dlaněmi se vydal něžně po jeho hrudi. “Líbilo by se ti to...” zavrněl a zadíval se mu zpod dlouhých světlých řas do tváře.

Suguri přivřel oči, bylo příjemné se nechat svádět. Stačilo by mu jen vidět druhého v tom starorůžovém krátkém županu s jeho dlouhýma nohama, všechno ostatní pouze zintenzivňovalo příjemné pocity. Ale musel se pousmát, už pochopil, proč si k němu světlovlasý přinesl tašku věcí, když hodlal jen přespat. “Hmm, tak to se k tobě v koupeli přidám,” souhlasil.

Kouri se od něj nepatrně odtáhl, aby mu mohl sundat tričko, a věnoval mu široký úsměv. “To jsem rád...” zašeptal a skousl si smyslně ret, když se prsty vydal po jeho plochém bříšku, aby ho mohl začít zbavovat i kalhot.

Ten Ryuunosukeho výraz byl úchvatný. Hiso nikdy neviděl nikoho, kdo by byl více svůdný a přece si zanechal svou eleganci v každém pohybu.

Starší něžně přejel rty po těch jeho, přičemž mu rozepínal poklopec, aby následně mohl nechat jeho kalhoty spadnout na zem. Dlaněmi vystoupal po jeho bocích a hrudi až ke krku a přitáhl si ho k hlubšímu polibku.

Tmavovlasý jej pohladil prsty po tváři a rozvázal mu župan, aby si ho k sobě mohl přitisknout a cítit jeho téměř nahé tělo na svém. Spokojeně se vpíjel do jeho rtů, než jejich polibek na okamžik ustal. “Trochu se obávám, že tímhle tempem skončíš na pračce...”

Blondýn se lehce pousmál, “neříkám, že by mi to vadilo...” otřel se nosem o ten jeho, “ale ještě mám několik věcí v plánu...” políbil ho něžně na krk, “takže pračka bude muset chvilku počkat...”

“Tak to já se budu snažit ještě chvilku odolat tvým svodům,” zašeptal, ale i tak ho zatahal za spodní prádlo. “Ale uvědom si, jak těžce zkoušený muž jsem,” dodal ještě.

Kouri přivřel oči a ještě jednou se spokojeně vpil do jeho rtů, než ho zbavil i spodního prádla a vzal ho za ruku, aby mohl začít couvat k vaně. “Budu na to myslet...” šeptl.

Mladší se nechal vést, přičemž nespouštěl z druhého oči. Byl opravdu nádherný.

Světlovlasý muž pobídl svého milence, aby si vlezl do vany a sám se jen sklonil nad ním. “Čeká tě masáž...” prozradil mu šeptem a něžně ho políbil na krk, kousek pod ouško.

Suguri přivřel oči, jak teplá voda společně s tím, co mu prováděl jeho milenec, byla příjemná. “A ty budeš tak daleko?” zeptal se.

“To jsem neřekl,” světlovlasý se narovnal, aby se také mohl svléct ze spodního prádla a županu, potom si vlezl do vody za svým milencem a klekl si za něj, aby měl přístup k jeho zádům a mohl se jim věnovat. Něžně po nich přejel dlaněmi, než začal na ramenou s masáží.

Suguri spokojeně vydechl a natočil hlavu dozadu, jak si žádal políbení. “Miluju tě,” svěřil se.

Blonďák ho něžně políbil a otřel se tváří o tu jeho. “I já tebe...” zašeptal do jeho kůže, zatímco dlaněmi postupoval níže, aby se vydal znovu nahoru, když byl zhruba v půlce zad.

“Musíme se sestěhovat do jednoho bytu,” zavrněl a na celém jeho těle bylo znát, jak si masáž užívá. Kouri pracoval s prsty a dlaněmi dokonale, věděl, kde je potřeba přitlačit a kdy jen něžně hladit. Černovlasý by spokojeně předl, kdyby to uměl.

“To by bylo skvělé...” pokývl jeho přítel a jednou rukou mu něžně zaklonil hlavu, aby se mohl znovu vpít do jeho rtů.

Mladší se do jejich polibku usmál. “A budeš mne takhle hýčkat?” zeptal se pak a jednou dlaní sáhl dozadu, aby jej mohl pohladit po tváři.

“Udělám cokoliv si budeš přát...” zavrněl Kouri a prsty ruky, kterou si ho předtím přitáhl k polibku, se vydal na jeho hruď.

Hiso byl překvapený tím, co druhý řekl. Uvědomil si, kolik Kourimu záleží na tom, aby si ho k sobě připoutal a že ani po tom čase, který již znovu byli spolu, se nezbavil strachu, že ho Suguri opustí. “Tak to se musíme sestěhovat brzo,” zašeptal a zavřel oči, pro vše příjemné.

“A kde budeme bydlet?” zeptal se spokojeně světlovlasý, aniž by ho přestával masírovat. Nevěděl, jestli by tmavovlasý raději zůstával u sebe nebo se přesunul k němu. Nebo si našli něco úplně nového. Ta myšlenka se mu zamlouvala nejvíce.

“Líbí se mi, jak je zařízený tvůj byt, úplně je na něm znát tvá elegance,” odpověděl mu.

Starší se tomu usmál, “děkuju...” zašeptal a otřel se rty o jeho ouško, “ale mohli bychom si najít něco úplně nového... a zařídit si to společně...” nadhodil.

Suguri nepatrně kývl. “Ale takové hledání a zařizování trvá dlouho,” poznamenal. “A já nevím, zda jsem se náhodou již nestal závislým na tvé masáži,” nadnesl s hravým tónem. “Stejně závislým jako na tvých rtech...”

Jeho milenec ho znovu políbil. “Tak mezitím budeme u mě...” zavrněl do jeho rtů.

Mladší s tím souhlasil, i když se mu příliš nechtělo dvakrát stěhovat. “A jsi připravený na to, že tě budu zneužívat?” zavrněl pak, přičemž se vytáhl do kleku a přetočil se tak, aby byl naproti němu. Natáhl se, aby ho mohl políbit a jednou dlaní mu přejel po boku.

Kouri se přesunul tak, aby si mohl natáhnout nohy a druhý byl mezi jeho stehny. “Třeba se mi to bude líbit...” zavrněl do jeho rtů a dlaněmi se vydal mapovat jeho tělo.

“Myslíš?” mazlivě se otřel nosem o ten jeho, a pak se polibky vydal na kůži krku světlovlasého. Místy si s ní hrál zuby. “Chceš být mnou zneužitý?” zeptal se.  

Kouri mírně zaklonil hlavu, aby mu udělal místo a pousmál se. “Můžeš si se mnou dělat cokoliv se ti zlíbí...” zašeptal a spokojeně zavřel oči.

Tmavovlasý by si nikdy nemyslel, že mu tohle Kouri kdy řekne. Ale opravdu jej to vzrušovalo. Ještě chvíli si užíval chuti jeho kůže, než se vrátil k jeho rtům. Panovačně se do nich vpil a celé je vyplenil, než se vzdálil. Dal si záležet, aby se jejich světle růžová barva změnila na rudou a celé naběhly pro dráždění zuby.

Blondýn se na svého milence přivřenýma očima zadíval a olízl si pootevřené rty napuchlé od vášnivého polibku. “Miluju tě...” připomenul mu, protože nějak měl potřebu mu to říct, a přitáhl si ho blíž k sobě.

Mladší sjel jednou dlaní po jeho hrudi až do rozkroku. Políbil ho něžně na rty a odtáhl se, aby ho mohl pozorovat, jak reaguje, když ho začal dlaní vzrušovat.

Ryuunosuke se ustálil rukama okolo jeho krku a nepatrně se vybízel jeho dlani. Přivíral oči a sem tam si lehce skousl ret, jak byl jeho dotek příjemný.

Černovlasý se tomu jemně usmíval. Líbily se mu Kouriho reakce a sám cítil sílící vzrušení ve vlastním těle jen pro to, že se díval a slyšel jeho tiché steny. “Jsi nádherný,” zašeptal, protože měl pocit, že opravdu nikdo jiný nemohl být krásnější. Všechny jeho ladné křivky, barva kůže, očí a vlasů.

Starší se v odpověď jen lehce usmál a přitáhl si svého milence znovu k vášnivějšímu polibku.

Suguri si s ním hrál prsty a dlaní, přičemž líbal jeho rty. Nevěděl, zda chce pokračovat ve vaně a zda se jím vůbec nechá zlákat. Zatím si užíval jen jeho reakcí a oplácel mu dřívější masáž.

Kouri se otřel jedním stehnem o jeho bok a prsty jedné ruky vpletl do jeho vlasů. Nechával se opečovávat a tiché steny tlumil v polibcích. Volnou rukou se vydal po jeho hrudi, aby i on se mohl začít věnovat jeho rozkroku.

Mladší ho ovšem zastavil, i když to chtělo všechno jeho zapření. “Jen si to užívej,” zašeptal a polibky klesl k jeho oušku. Zintenzivněl práci své dlaně. A vsál do úst jeho lalůček, aby ho mohl jemně žužlat.

Ryuunosuke zavřel oči a skousával si ret, jak potlačoval steny, které v něm počínání druhého vyvolávalo. Přesunul se dlaní znovu na rameno svého milence a trošku silněji ho stiskl. “Ale...” začal.

“Já si tě pak zneužiju mimo vanu,” zašeptal do jeho ouška a jemně ho pod něj kousl, jen jako příslib, že si ho užije potom.

Starší se znovu vybídl jeho dlani a zachvěl se pro tón jeho hlasu.

Mladší si dal záležet na tom, aby ho v další chvíli dovedl rukou k vrcholu. Bylo úchvatné, jak se druhý celý na okamžik napjal a prohnul v zádech. Starší vyjel rukou po jeho podbřišku přes břiško na hruď.

Starší okamžik vydýchával prožitý zážitek, než věnoval svému milenci jemný úsměv a přitáhl si ho k polibku.

Muž ho pohladil po tváři a otřel se svým nosem o ten jeho.Byl ještě půvabnější než předtím a tmavovlasý se od něj nechtěl vzdalovat, ale cítil, jak voda už chladne. Daroval mu ještě polibek na čelo, než vstal a vylezl z vany. Podal si velký huňatý župan a zabalil se do něj. Na Kouriho čekal s osuškou. Světlovlasý se nechal do osušky také zabalit a spokojeně se zachumlal, než věnoval svému milenci tázavý pohled. “Teď do ložnice?” zeptal se šeptem, přičemž si na jeho rtech ukradl něžný polibek.

“Nejspíš,” kývl druhý a něžně přejel dlaní po jeho paži. “Bude ti vadit, když si tě spoutám?” zeptal se důvěrně a přivřel přitom oči, ovšem nepřestal se dívat do těch tmavě hnědých jeho přítele.

“Už jsem říkal, že si můžeš dělat, co se ti zlíbí...” zašeptal v odpověď druhý a mazlivě se k němu přitulil, aby ho mohl něžně políbit, pak ho vzal za ruku, aby se mohli vydat do ložnice. “Nebude mi to vadit...” zavrněl potom.

Suguri se držel těsně u něj a ve dveřích ložnice ho chytl za boky. Otočil si ho k sobě čelem a líbajíc ho jej donutil couvat k posteli. Stáhl mu osušku a nechal ho se posadit na okraj postele. Poté sáhl do nočního stolku a vytáhl želízka. “Nastav ruce,” řekl mu s jemným úsměvem.

Blonďák je k němu poslušně natáhl, aby ho druhý mohl spoutat a přivřel oči, přičemž se na druhého svůdně zadíval. Líbilo se mu to, když měl pocit, že ho druhý ovládá a má nad ním plnou moc. Pro Suguriho by udělal opravdu cokoliv.

Tmavovlasý mu spoutal ruce, snažil se na něj jít pomalu a nevyrukovat hned s tím, na co byl zvyklý u Rena. Navíc chtěl vytvořit jejich vlastní vazby a zvyky, v nichž budou oba se třást roztoužeností a cítit, že je to jejich intimní tajemství, které nikdo jiný nezná. Nechtěl opakovat, co dělával s Renem.

Něžně ho políbil na hřbety obou rukou. Už v přítmí koupele si všiml, že Kourimu na kůži zůstávají známky jeho vášně mnohem déle, než tomu bylo u růžovovlasého. Naznačil mu, aby si lehl na záda hlouběji do postele.

Blonďák udělal, co se po něm chtělo, a posunul se na posteli tak, aby se mohl položit do jejího středu. Zadíval se s očekáváním na druhého, cítil se lehce vzrušený jen z čisté myšlenky na to, co všechno ho mohlo čekat. Nikdy by si nemyslel, že s ním může dělat něco takového jen představa toho, jak si ho černovlasý muž tvrdě bere.

Suguri se přesunul za ním, i když si župan nechával, protože on sám nebyl tolik horkokrevný, aby vydržel v pokoji neoblečený. Roztáhl mu nohy, aby si mezi ně mohl kleknout a nehty přejel od jeho vnitřní strany stehen až ke kolenům. Sledoval jeho krásné tělo a s pohledem dravce si vybíral místo, kde zanechá stopy tentokrát.

Starší se pod jeho doteky nepatrně chvěl a spokojeně přivíral oči. Lehce se vybízel jeho dotekům, jak si žádal víc. Želízka na jeho rukou zachrastila, jak s sebou cukl, když jeho milenec přejel po obzvláště citlivém místě.

Černovlasý si vytáhl jednu jeho nohu tak, aby mohl líbat její vnitřní kotník. Prsty ruky, kterou si ji nedržel, přejížděl od stehna až po lýtko.

Kouri zaklonil hlavu a snažil se ovládnout jemné chvění, i když měl pocit, že brzo pod doteky druhého nebude schopný ovládat nic. Natáhl si ruce za sebe, protože to byla nejpohodlnější poloha s tím, že byly spoutané.

Mladší klesal polibky níž a postupně začínal místo rtů používat hlavně zuby. Světlovlasý měl krásně hebkou pleť a dokonale hladké nohy. Suguri si říkal, že bude zábavné ho pozorovat, jak o sebe pečuje a podílet se na tom. Mezitím se dostal s polibky až k jeho kolenu. Prsty obkresloval staré jizvy na stehnech druhého.

Světlovlasý vycházel vstříc každému jeho doteku, skousával si ret, a prsty jedné ruky lehce tiskl polštář za sebou, jak se snažil udržet, aby Hisa už teď neprosil o víc.

Suguri našel to nejcitlivější místo na vnitřní straně stehen druhého, aby jej mohl škádlit zuby. Všímal si, jak rychle je druhý znovu vzrušený a připadalo mu úsměvné, že toho snese tak málo.

Ryuunosuke se nohou, kterou nedržel jeho milenec, vyzývavě otřel o jeho bok, a vzhlédl k němu očima, lesknoucíma se touhou. Nevěřil tomu, že by se někdy mohl nabažit jeho doteků a přestaly pro něj být tak vzrušující a výjimečné.

Když už byl mladší téměř u jeho rozkroku a nemohl klesat níž, tak se vzdálil a dravěji opečoval zlobivější nohu, co se ho snažila svést. Tentokrát i jizvy zkoumal zuby a dokonce se mu podařilo narušit jeden ze strupů.

Světlovlasý se třásl rozkoší a nepatrně sebou zacukal pokaždé, když se jeho milenec dostal k citlivějšímu místu. Víčka měl pevně semknutá k sobě, aby si mohl užívat jen jeho péči a nic jiného pro něj na světě v tu chvíli neexistovalo.

Mladší jej políbil pod pupík a přejel mu prsty po vnitřní straně stehen, když se od něj odtahoval. “Na břicho,” zašeptal pak a sedl si k němu z boku, aby mu udělal prostor na otočení se.

Kouri udělal, co po něm jeho milenec chtěl a položil se na postel na břicho, pak otočil hlavu, aby se očekáváním mohl na něj podívat.

Druhý jej pohladil po linii zad a sjel až na jeho hýždě. Popravdě mu tato část mužského těla připadala nejvíce ladná a zrovna světlovlasý měl překrásně rovná záda, příjemně krojené boky a tvarované hýždě. Políbil jej na kříž, pak se natáhl do šuplíku pro lubrikační gel a přesunul se tak, že byl v kleče rozkročmo nad stehny staršího.

Blonďák se opřel čelem o vlastní ruce, protože bylo příliš náročné zůstávat stále otočený na druhého. S očekáváním si skousl ret.

Mladší mu od sebe jen zkusmo roztáhl půlky, než si nanesl na prst lubrikant a začal si ho připravovat. Pousmál se, když se mu starší nedočkavě vybídl i přes pozici v jaké byl. Druhou rukou jej pohladil po boku.

Starší nenasytně vycházel vstříc jeho prstům, nepatrně se přitom nadzvedl na loktech, jak se snažil dostat víc jeho doteků.

Suguri si ho ještě chvíli připravoval, než z něj prsty vyšel. Poté jej vzal za boky a donutil jej více vyšpulit zadek, i když to nebylo moc pro polohu, v jaké byli. Až poté si rozvázal župan a shodil ho z ramen. V dalším okamžiku do něj začal pronikat svým mužstvím. Tiše sykl, jak to byl úžasný pocit.

Kouri pevně zavřel oči a zasténal hlasitě do látky pokrývky, kterou měl pod sebou, než se mu podařilo alespoň částečně ztišit vlastní hlas. Divoce se chvěl a pomalu přestával své tělo ovládat pod pocity, které v něm jeho milenec vyvolával.

Druhý přejížděl po jeho zádech dlaněmi a užíval si jejich klenutí. S ostrou linií Kouriho světlých vlasů a podlitinami po kousancích to bylo až umělecky krásné. Nemusel si jej držet, protože starší sám vycházel jeho přírazům vstříc, co mu to poloha, v které byl, dovolovala.

Blonďák zatínal prsty do polštáře a celý se prohýbal, jak mu to jen jejich poloha dovolovala, aby dostal z toho, co jeho milenec dělal, co nejvíce. Bylo to docela zvláštní, když on sám pro pouta a polohu, ve které byli, nemohl vůbec nic dělat, ale bylo těžké se na to soustředit a neztratit myšlenku v tom, co se s ním samotným dělo.

Hiso jej ještě okamžik jen hladil po zádech, než se nad něj nahnul a políbil ho na rameno. Uvědomoval si, jak vulgárně spolu často mluvili s Renem, ale pro Kouriho se něco takového nehodilo. “Líbí?” zeptal se pouze.

“Líbí...” zašeptal druhý rozechvěle a natočil se na svého milence, jak si žádal polibek, i když si nebyl vůbec jistý, jestli mu bude v téhle situaci věnován.

Suguri jej sice políbil a to docela dravě, ale neodpustil si ho při té příležitosti zatahat za vlasy. Ovšem musel uznat, že ten naprosto oddaný lesk v očích druhého ho vzrušoval a těšil.

Ryuunosuke se naprosto oddával všem dotekům druhého a nejspíš by se sebou nechal dělat naprosto cokoliv. Přivíral oči a stále se mu snažil vybízet, vlastním vzrušením se přitom lehce otíral o pokrývku pod sebou. Uvědomoval si, jak málo mu stačí i přesto, že už předtím něco dělali ve vaně.

Mladší ho jemně kousl do ramene, než se odtáhl, aby se prudkými přírazy dovedl k orgasmu. Vyvrcholil do jeho tělo se spokojeně zavřenýma očima.

To světlovlasému naprosto stačilo, aby i on se přehoupl přes okraj a divoce vyvrcholil na postel druhého. Vysíleně se položil na břicho a snažil se vzpamatovat z prožitého zážitku.

Suguri z něj vyšel a lehl si vedle něj. Jednou dlaní ho líně hladil po linii zad, která se mu tolik líbila. Přitulil se k němu. Měl rád vůni jeho těla po sexu. Nechtělo se mu natahovat pro klíče od pout, doufal, že to může řešit až za chvíli.

Starší ho i s pouty objal okolo krku a spokojeně si ho k sobě přitáhl, přičemž se mazlivě otřel tváří o jeho. Něžně ho líbl na rty a věnoval mu příjemně unavený úsměv.

Druhý se boky vměstnal mezi jeho stehna, jak se snažil mu být co nejblíž a vyhřívat se v teple jeho těla. Oplatil mu úsměv. Byl s ním šťastný.

Fujikawa zaparkoval auto před domem a vystoupil z něj. Zarazil se, když uviděl u dveří stát ženu, kterou poznával, i když se více jak deset let neviděli. Docela jej to šokovalo. Byla drobná, působila mile a měla stejné velké světlehnědé oči jako jeho syn. Jen na její tváři již bylo poznat, že má přes třicet.

Arata vystoupil chvíli po něm a prohlédl si ženu u dveří. “Znáš ji?” zeptal se, protože žena se k nim pomalým krokem vydala, a vydal se k zadním dveřím auta, aby je mohl otevřít a začít nosit věci ven.

“Znal jsem,” odpověděl muž na jeho otázku a konečně byl schopen se také pohnout. Vydal se k ní. “Co... tady děláš?” zeptal se. “Po tolika letech.”

“Zdravím...” žena věnovala Fujikawovi nesmělý úsměv. “Chtěla jsem se jen... zastavit. Podívat se, jak se máte,” působila trochu nesvá.

Stříbrnovlasý si ženu podezřívavě prohlédl, ovšem nijak to nekomentoval a dal se do vynášení věci. Ve dveřích potkal Yukita, který šel pomoct. “Kdo je to?” zeptal se stříbrnovlasého, když se míjeli.

“Netuším...” zakroutil jen Arata hlavou, i když podle toho, co říkala, měl teorii, kdo by mohla být.

Tsume se ohlédl po svém synovi. “Nečekal jsem, že se ještě někdy objevíš,” řekl popravdě ženě. “Vůbec nevím, jak... tě... jak mu říct, že tu jsi,” zašeptal tak, aby to chlapec neslyšel. “Nicméně... pojď dovnitř,” navrhl.

Stříbrnovlasý přešel za nimi, když měl odnesou první várku, a něžně pohladil blonďáka po boku. “Kam mám dát tu zeleninu?” zeptal se protože i když to nebylo poprvé, co s ním jel, pořád v rozdělování nákupů nebyl moc zběhlý. “Představíš nás?” zeptal se a tázavě se na ženu podíval, stále se přitom svého milence lehce dotýkal.

Starší muž se ošil pod jeho dotykem. Počkal, až Yukito zajde do domu. “Saya, moje bývalá žena,” řekl pak. “Arata.” Představil je a rozhlédl se. “Nechci se tady bavit sousedům na očích, prosím, zamkni auto,” podal klíče Hachidorimu. “A my půjdeme dovnitř.” Pobídl ženu a vydal se tím směrem.

Stříbrnovlasý muž zůstal chvíli stát na místě s klíči v ruce a sledoval dvojici, který šla do domu. Připadal si odstrčený. Nakonec se s povzdechem vydal k autu a vyndal posledních několik věcí, co tam bylo, než ho zamkl a sám se vydal dovnitř. Chápal, že to pro Tsumeho asi není lehké.

Žena se ohlédla po Hachidorim a trošku hořce se pousmála. “Hodně věcí to vysvětluje...” neodpustila si a nechala se vést do domu svým bývalým mužem.

Světlovlasý na to nic neřekl. Pouze přivřel oči - nemyslel si, že je jeho chyba, jak jejich manželství dopadlo, on se skutečně snažil, aby byla šťastná a toleroval jí naprosto všechno. Zavedl ji do kuchyně, nechtěl po ní, aby se vyzula, v přízemí se často chodilo v botech kvůli restauraci a Tsume tam stejně každý večer umýval podlahu.

“Chceš si... asi... promluvit s Yukitem,” nepředpokládal, že přišla za ním.

Otočila se na něj a pokývala hlavou, “ráda bych se s ním znovu viděla...” usmála se nepatrně. “Zajímalo by mě, co teď dělá...”

I Hachidori mezitím vešel do místnosti. Nebyl si popravdě jistý, kam by měl jít nebo jak se zachovat, popravdě si nemyslel, že by ho Tsume u něčeho takového chtěl. i když on sám mu chtěl být nablízku.

Starší muž vykoukl z kuchyně. “Yuki, pojď sem,” zavolal na svého syna a počkal, až dojde. Podíval se na ženu, protože nevěděl, jak ji představit. “Asi... si na ni moc nepamatuješ,” zašeptal pak, “ale tvoje máma si s tebou chce popovídat.” Když byli v jedné místnosti, byla podoba jejich očí patrná.

Hnědovlasý mladík si ženu chvíli mlčky prohlížel, “já ale nemám mámu...” poznamenal potom klidným hlasem a trochu se ušklíbl. “Nevím, kdo jste, ale myslím, že si s vámi nemám co říct...” promluvil potom k ženě a otočil se k odchodu.

“Po... počkej,” vypadala zaskočeně a velké oči se jí trochu zaleskly. Natáhla se po chlapci, ale následovala ho jen pár kroků, nejspíš neměla dost sebejistoty na další krok. “Yuki...” skousla si spodní ret a bezradně se podívala na Tsumeho.

Ten zastavil chlapce tím, že mu položil dlaň na rameno. “Yuki, prosím,” zašeptal a otočil si ho čelem k sobě. “Já vím, že... to bylo těžké bez ní a máš právo být uražený, ale... přece jen je tvá matka, měl bys jí chvíli věnovat, když za tebou přišla.”

“Je to cizí ženská, která se na nás kdysi vykašlala, tebe nechala se dřít s dědou v restauraci a já jsem jí byl x let naprosto ukradený...” opravil ho. “Jsi příliš hodný, kdyžs ji dovedl až sem...” odmlčel se a zamračeně se podíval na ženu, které se na tváři tvořil docela zoufalý výraz. “Nemám mámu...” zopakoval, “mám tebe a jsem za to rád, protože jsi nejlepší táta, jakého jsem kdy mohl mít, a za rodinu, kterou mám teď... a bohatě mi to stačí... a s nikým jako je ona se bavit nechci...”

Muž pustil jeho rameno a jemně se na něj usmál - byl opravdu rád, že ho jeho syn vidí jako nejlepšího tátu, sám si připadal, že má spoustu chyb. “Ani kvůli mně si s ní nepromluvíš?” zkusil naposledy.

Chlapec se svému otci okamžik díval do tváře, pak znovu nevrle pohlédl na ženu. “Nemáme si co říct...” zakroutil hlavou a vydal se pryč z pokoje.

“Půjdu za ním,” promluvil Arata, který stále stál v chodbě a nemohl se rozhodnout, kam by se měl vlastně uklidit.

Tsume kývl. Počkal až druhý odejde a zavřel za nimi dveře. “Je mi to líto,” zašeptal pak k ženě, která vypadala, že se rozpláče. “Možná... když tomu dáš týden, tak se mu pokusím vysvětlit, že tohle chování nebylo správné. A on to pochopí, určitě, je to hodný kluk... jen asi, když ses objevila z ničeho nic, to na něj bylo příliš.”

Saya lehce pokývla hlavou a zavřela na okamžik oči, aby se jí nespustily slzy. “Je to... pochopitelné...” zašeptala a lehce pokývala hlavou.

“Nechceš třeba kávu nebo čaj? Nemůžu tě nechat takhle odejít,” podíval se na ni smutně, opravdu ho to mrzelo. Na tom, jak dopadlo jejich manželství neměl vinu jako jediný, ale přece jen měl také.

“Možná kafe...” lehce se na něj usmála a pokývla. “Děkuju...” zašeptala. Opravdu se po tom, co se právě stalo, necítila dobře. Zaskočilo ji to, i když chápala, jak se musel chlapec cítit, Nebyla tu pro něj, když měla, a až teď si sobecky přišla žádat jeho pozornost.

Muž se vydal k lince, aby mohl dát vařit vodu na kávu. Několik okamžiků bylo ticho, které mu přišlo skutečně tísnivé. Nevěděl,co více by jí mohl říct a jak utěšit. “A...” začal, když už zaléval hrníček s kávou. Položil jej na stůl před ni. “Jinak se máš jak?”

“No...” přitáhla si k sobě šálek a několikrát do něj foukla, “popravdě... nic moc poslední dobou...” přiznala. “Potratila jsem...”

Tsume se na ni trochu vyděšeně podíval. “To je... hrozné, mrzí mne to,” zašeptal pak. Sice, když jí ještě nebylo ani dvacet, nebyla dobrá matka, ale to neznamenalo, že by nyní nebyla také. “A máš teď... novou rodinu?” zeptal se pak opatrně.

Lehce kývla. “Jsem vdaná...” odpověděla mu. “Co vy?” převedla rozhovor na blonďatého muže.

“Doufám, že je to lepší muž, než jsem byl já,” řekl upřímně. “Myslím, že se máme dobře. Yukito začal hrát basket, sice mu moc nejde učení, ale ve sportu je dobrý, občas se uvolním z práce, abych se mohl jít podívat, jak hraje,” odpověděl jí s jemným úsměvem, “restaurace nás uživí vcelku dobře, i když jsem byl po otcově smrti nucen najmout výpomoc, protože v jednom je to dost náročné.” Shrnul.

“Je mi... líto, že tvůj táta umřel...” myslela to vážně, věděla, že ji ten muž měl rád, i když byl přísný. “Ale jsem ráda, že se vám daří...” pokývla lehce a naposledy foukla do kávy, než se trochu napila. “Někdy bych taky ráda viděla, jak Yuki hraje...”

“Když mi dáš na sebe kontakt, až bude nějaký větší zápas, tak ti napíšu,” odpověděl jí na to.

…

Světlovlasý vyprovodil svou bývalou manželku, a poté se vyzul, aby mohl jít do prvního patra. Otevřel dveře od synova pokoje a pousmál se, když viděl, jak Arata s Yukitem hrají na playstationu. Klekl si vedle chlapce a pohladil ho po vlasech.

Mladík pozastavil hru a otočil se na něj. “Už odjela?” zeptal se napřímo.

Tsume kývl. “Neměl jsi na ni být takový, má teď... to těžké,” řekl tiše.

“A my jsme to těžké neměli?” hnědovlasý se tomu jenom ušklíbl. “Nechci se s ní bavit, je to pro mě cizí potvora...” znovu se otočil k obrazovce.

Stříbrnovlasý muž ho smířlivě pohladil po zádech. “Mohl by sis s ní alespoň popovídat...” pokusil se, “i když naprosto chápu tvůj postoj...” neodpustil si. Skoro celou dobu, než přišel Tsume, strávili společně hraním a nadáváním na to, co si ta ženská o sobě myslí, takhle se tu z ničeho nic objevit. Ale nechtěl, aby na něj kvůli tomu byl blonďák naštvaný.

“Nebyla to jen její vina, že naše manželství... nevyšlo,” obhajoval ji starší. Poté ovšem se na chlapce podíval. “Můžu... si obejmout svého syna?” zeptal se, i on z té návštěv vypadal vyčerpaně a zničeně. “Mám tě moc rád, Yuki, a... bylo moc hezké, že jsi řekl, že jsem dobrý táta.”

“Jsi nejlepší táta...” Yukito se na něj otočil a objal ho. Popravdě to sám také potřeboval, vůbec se mu dnešní zážitek nelíbil.

Arata si je okamžik s jemným úsměvem prohlížel, “můžu taky?” neodpustil si nakonec, možná i aby tím ulehčil situaci.

Tsume na okamžik zavřel oči a užíval si jen blízkost svého dítěte. I kdyby celý život měl pocit, že nežil a bylo to jen utrpení, tak by stejně byl rád, že mohl žít, právě pro Yukita. Pohladil ho něžně po vlasech, poté otevřel oči a usmál se na Aratu. “Jsi jak malé dítě,” řekl mu, ovšem zvedl jednu ruku, aby ho pozval za nimi do objetí. Doufal, že to jeho synovi vadit nebude - přece ho bral jako rodinu, jak dnes řekl své biologické matce.

“Proto mě máš tak rád...” Hachidori se na něj zazubil a přitulil se k nim. Hnědovlasý chlapec se jim tiše zasmál. “Mám vás oba rád...” zašeptal a spokojeně se více natiskl na svého tátu. Bylo to jednou za čas opravdu příjemné.

Arata položil na malý stolek dva šálky s čajem a posadil se naproti černovlasému muži, který ho přišel navštívit. Na klín si vzal velikého kocoura, který se k němu přišel lísat a spokojeně začal vrnět, když ho muž začal drbat na břiše. “Tak co nového?” nadhodil, “Yuki se mě ptal, s kým teď jsi, když se od tebe naposledy vrátil...”

“Všiml jsem si, že byl překvapený, kam zmizel Ren,” kývl na to tmavovlasý a povzdechl si. Samotného ho na jednu stranu mrzelo, jak jejich vztah skončil a to o to víc, že s ním nebyl v kontaktu a nevěděl, jak se má. Ale na tu druhou se cítil opravdu šťastný - jen z přítomnosti Kouriho. “Rozhodli jsme se, že budeme s Ryuu bydlet spolu,” odpověděl mu pak na otázky. “Jen... nechtěl bys mi dát kontakt na Jira? Myslím, že pokud budeme žít s Ryuuem spolu, tak umřeme hlady - mé schopnosti vařit končí u čaje, jeho... nevím ani zda někde začínají.” Vesele se tomu zasmál.

“Klidně ti ho dám...” kývl druhý, “pokud ho ještě někde najdu... Chceš si začít nechávat dávat hodiny vaření?” vypadal tím pobavený. On sám sice taky nebyl nijak extrémně kulinárně zdatný, ale dokázal si uvařit, když bylo nejhůře.

“Lepší od Jira, než té copaté mršky, na tu by myslím Ryuu žárlil,” mávl rukou a přitáhl si čaj, aby mohl upít. “Ale nejsem si jistý, zda se chci začít učit vařit zrovna já,” zamyslel se.

Hachidori se tomu zasmál. “Můžeš mu dát k něčemu hodiny vaření,které vám bude Jirou určitě dávat zdarma, on je takové hodné dítě...” pousmál, “Všichni potom budete spokojení...” mrkl na něj.

“A to já zase nevím, zda vystavovat Ryuu pokušení, Jirou je kus, i když ne můj typ,” žertoval mladší. “A jak ty a Tsume? Už u něj hodláš zůstat navždy?” zeptal se a tentokrát to myslel docela vážně, protože Arata nepůsobil, že by se chystal vrátit do svého bytu.

“Nevím, podle toho, co říkal Yuki, se mu nechce od tebe odlepovat...” poznamenal starší. “Líbí se mi tady...” zazubil se potom. “Ale měl bych se vrátit... aspoň pro svoje věci...” pokýval hlavou. “Čekám, až mě Tsu vyhodí, už mi s tím několikrát vyhrožoval...” zatvářil se dotčeně. “A to jsem si po sobě i začal uklízet...” nadhodil žertovně.

“Vidím, že jste s Yukitem měli dlouhý rozhovor a mém novém vztahu,” zazubil se černovlasý a upil čaje. “Jestli tě zajímá můj názor, tak si myslím, že Tsume je příliš hodný, než aby tě vyhodil... ale... pokud tu teda bydlíš, měl bys dělat i víc, než jen si po sobě uklízet.”

“No... docela jo, jste takové vděčné téma...” zazubil se Arata. “Pomáhám nosit nákupy...” našpulil potom rty. “A někdy uklízet v restauraci... ale mám pocit, že když se pokouším Tsu s něčím pomáhat, přidělávám mu ještě víc práce...” pokrčil rameny. “Pracuju... náhodou jsem toho tady za tu chvíli napsal víc, než doma za pětkrát tak dlouhý čas... nějako dobrý vliv to tu na mě má...” mrkl na druhého.

“Budu ti věřit, že se snažíš být dobrým manželem,” kývl mladší.

Otevřely se dveře, jak dovnitř vešel světlovlasý muž s občerstvením. Popravdě Hisa měl nutkání stále vykrmovat, protože byl tolik hubený. “Vaše spiknutí jménem Tsume je dobrá máma a manželka se mi vůbec nelíbí,” poznamenal a položil tác na stůl. “Ty sušenky byly skvělé, děkuju,” vzpomněl si pak. I když chtěl hned zase odejít a nerušit je v rozhovoru.

“Jsi úžasné všechno, co bys kdy mohl být, ne jen máma nebo manželka...” zazubil se na něj žertovně Arata a natáhl se, aby ho hned na to smířlivě pohladil po hřbetu ruky, protože věděl, jak starší nemá rád, když se o něm takto mluví. “Pobudeš tu s námi?” zeptal se potom.

“Rád, pokud to nebude vadit,” řekl nejstarší z nich a podíval se na Suguriho, který ovšem nevypadal, že by hodlal proti tomu protestovat. Tak se tedy Fujikawa posadil vedle stříbrnovlasého.

Hachidori zůstával jednou rukou šimrat kocoura, který se mu mezitím na klíně pohodlně usadil, druhou objal blonďatého muže okolo pasu a přitáhl si ho k sobě blíž. Věnoval mu něžný polibek přes látku trička na rameno. Bylo na něm vidět, jak je šťastný.

“Je hezké, že jste zase spolu,” zazubil se na ně černovlasý a vzal si jeden trojúhelníček sendviče, který byl sice docela jednoduchý, ale podle Tsumeho tajného receptu opravdu chutný. Spokojeně přivřel oči. “Jsou moc dobré,” pochválil.

“Taky si myslím...” stříbrnovlasý se široce usmál. “Všechno, co udělá Tsu, je nejlepší,” poznamenal pak a napil se čaje, než se také natáhl pro jeden trojúhelníček.

Fujikawa se tomu jen pousmál. “Yuki říkal, že ses dal znovu dohromady s Kourim,” vzpomněl si. “Všechno je jistým způsobem jako před sedmi lety,” poznamenal. “Ani Aratovi se nepodařilo za ten čas zmoudřet,” zakroutil pak hlavou a založil si ruce v klíně. “Musíte někdy přijít s Kourim do restaurace - nikdy jsem nemyslel, že nám tam budou chodit dvě hvězdy,” i přes všechny pomluvy, které o světlovlasém herci byly, přece jen byl docela slavný pro své role.

Stříbrnovlasý se tomu pousmál, “můžeš si z nich udělat maskoty...” nadhodil, “a začít zase s ramenem osudu... něco jako: přijďte si pro svoji budoucnost od svého oblíbeného herce...”

“No nevím, já jsem klaun a Ryuu... má dosti zajímavou pověst, nejen v bulváru, ale mezi samotnými herci,” povzdechl si černovlasý. “Nevím, zda by někdo chtěl od nás budoucnost,” zakroutil hlavou, že si to nemyslí, “nicméně ramen osudu byl skvělý! Proč už není?”

Tsume se pousmál. “Pravda - moudro pro dnešní den, které by dostal Arata: Nejez jídlo, co bylo připraveno pro návštěvu, nebo tě někdo přetáhne polštářem.”

Stříbrnovlasý našpulil rty, “myslím, že tohle by byla mnohem lepší snídaně, než cereálie...” poznamenal a dojedl toust, který si ukradl, pak se smutně zadíval na zbytek. “Taky si myslím,” nadhodil potom, “že to byla dobrá věc... i když jsem byl osudově šikanován...” neodpustil si laškovně.

“No, osud jen nechtěl, aby z tebe vyrostl děvkař a opilec,” Tsume naklonil hlavu na stranu, když to dořekl, “možná osud měl být důslednější.” Poté mu raději podal ještě jeden sendvič, Suguri by je stejně všechny nesnědl.

Černovlasý se tomu potichu zasmál a také si vzal další. “Nemůže se ti dařit z každého vychovat takové slušné dítě jako je Yukito,” poznamenal pak.

“Náhodou já se cítím jako relativně slušné dítě!” prohlásil Arata a zakousl se spokojeně do sendviče. Nabídl ho i kocourovi, kterého měl na klíně, ale tomu se očividně nelíbil tolik, aby mu stálo za to se o něj pokoušet. “Mohlo to dopadnout hůř...” zabručel.

Tsume si ho prohlédl, jako kdyby zkoumal, zda skutečně mohlo, ale nakonec na to nic neřekl. Popravdě mu na Aratovi nic zásadního nevadilo, když nestřídal své milence a nechodil mu sem opilý.

Stříbrnovlasý se na něj široce usmál, jako by mu tím dokazoval svoji nevinnost, a natáhl se pro něžný polibek. “Ale jsem rád, že na mě byl osud nakonec tak hodný...” zavrněl.

“Neměl být, kdyby nebyl, tak by teď neměl problémy s tím, jak synovi vysvětlit, že velký věkový rozdíl je problém,” povzdechl si Tsume, přesto mu počechral vlasy. “Volala mi ta učitelka, abych si s ním promluvil - pozval ji na večeři, kuráž mu nechybí - , ale nechci na něj tlačit, když tu byla jeho matka.”

“Cože? Jeho matka?” zamračil se černovlasý.

“No... asi to myslí docela vážně...” pokrčil stříbrnovlasý rameny. On sám moc neměl co Yukitovi vymlouvat s tím, kolik bylo jemu, když se o Tsumeho začal poprvé pokoušet. Potom pokývl, “nedávno tady byla, v neděli, já jsem se s ní moc nebavil...” stále objímal blonďatého muže okolo pasu. “Ale co jsem pochopil, Yukito se s ní taky moc bavit nechtěl...”

Tsume se zamračil. “Jenže ono... je to nepřípustné, aby to myslel vážně,” povzdechl si, k návštěvě své bývalé ženy se nevyjadřoval.

“No, je pravda, že teď je to komplikovanější, ale pokud to ještě ty dva roky a něco vydrží a pak to bude cítit stejně, myslím, že nebude jiná možnost, než abychom to připustili...” okomentoval to Arata.

Fujikawa zakroutil hlavou. “To si nemyslím,” řekl a vypadal dost nepřístupně oproti jeho normálnímu výrazu. “Otec mi vždycky říkal, že svým chováním to dítě zkazím,” vstal a podíval se na Suguriho. “Promiň, ale zapomněl jsem, že musím ještě projít účty. Rád jsem tě viděl a přijď někdy s Kourim.”

“Myslím, že zrovna věk někoho, s kým chce být, neovlivníš tím, jak se sám chováš...” poznamenal k tomu Hachidori a povzdechl si. Smířlivě ho pohladil po boku a vzhlédl k němu.

Tsume se i přesto vydal pryč.

Suguri počkal, až za sebou zavře a potom ještě chvíli, byl si vědom, jak v domě jde všechno slyšet, hlavně v prvním patře. “To je snad poprvé, co ho vidím... naštvaného, pokud se to tak dá popsat. Ale chápu, že toho teď na něj je asi povíc.”

Stříbrnovlasý si znovu povzdechl a zakroutil lehce hlavou. “Já třeba taky nechápu, co na tom bude tak zlého, až nebudou učitelka a žák...” poznamenal tiše. “Ale jo... navíc... zajímalo by mě, co všechno mu jeho táta říkal...” zatvářil se na chvíli docela bezradně.

“Nevím proč přesně, ale taky se mi ten vztah nelíbí,” odpověděl mu popravdě Suguri. “A chápu, že není rád, že už jeho rodina nevypadá normálně, hlavně, když přišla jeho bývalá. Popravdě pokud tě viděla a došlo jí, co mezi vámi je, myslím, že Tsume se cítil hrozně a ještě si určitě dává za vinu, že jeho bývalá nemůže být se svým synem, protože sám nebyl schopný jí dát dost lásky, aby s nimi zůstala.” Zamyslel se. “O to víc, pokud ta žena má teď novou rodinu.”

Arata ho okamžik sledoval. “Trochu se v tom ztrácím...” přiznal pak a zamračil se, jak se snažil to pořádně setřídit. “Ale... nemyslím si, že to, že jeho bývalá - na kterou má Yuki mimochodem docela zajímavý názor - není schopná navštěvovat jeho syna alespoň někdy, je chyba kohokoliv jiného, než její... pokud je to její dítě a chce s ním být... tak si snad najde způsob... ne?” povytáhl jedno obočí. V jeho očích to byla jen žena, která se probudila příliš pozdě na to, aby mohla zpravit, co se jí podařilo před lety pokazit. “Tsu s tím nemá nic společného...” povzdechl si. Nelíbilo se mu, kolik si toho už jeho milenec sám dával za vinu, i když to nijak ovlivnit nemohl, nebo na tom nakonec ani nic špatného nebylo, natož, aby se k tomu přidávaly                                                                                                                          takovéhle věci .      

“Neříkám, že to, jak to cítí Tsume je správné a že přesně vím, jak se cítí, jen... mluvil si o tom s ním?” Podíval se na dveře a více se k Hachidorimu naklonil. “Myslím, že i když je jeho otec mrtvý, tak... stále je to pro něj jistý mravokárný strašák.” Odmlčel se. “Vem si, jak dlouho se snažil žít podle jeho přání, i když tím šel proti sobě... a pochop, že on to nemůže brát s takovou lehkostí jako ty - pro něj to není jen: zamiloval jsem se do staršího chlapa, no a? Jemu ten samotný fakt, že jsi mladší a ještě muž jde proti všemu, co po něm otec chtěl. A pokud i Yukito se nechová, jak by si jeho otec - společnost - přál, tak vidí problém, který způsobil.”

Stříbrnovlasý si znovu odevzdaně povzdechl. “Měl bych si o tom s ním promluvit...” pokýval hlavou a znovu se natáhl pro svůj čaj.

Stříbrnovlasý muž sešel schody a na okamžik zaváhal, když došel až do kuchyně. Nebyl si vůbec jistý, jak začít o tom, o čem se se svým milencem chtěl bavit. “Možná... bychom si měli promluvit...” řekl nakonec, protože ho nenapadlo, jak to lépe zaobalit, a zadíval se na blonďáka.

Tsume vzhlédl od notebooku a prohlédl si ho. “O čem?” zeptal se pak.

Mladší okamžik mlčel, jako by rozmýšlel, jak mu na to má odpovědět, než nakonec pokrčil rameny. “Tak celkově... myslím, že si toho na sebe bereš moc... a jsi na sebe moc přísný... ještě víc od návštěvy tvé... bývalé ženy...”

“Sedni si,” řekl k tomu jen starší a sáhl na notebook, že ho zaklapne, ovšem na okamžik zaváhal, než to udělal, jako kdyby se nechtěl připravit o obranou zeď. “Omlouvám se, že jsem působil... nevyrovnaně před návštěvou, samotného mne to netěší, ale nehodlám diskutovat o tom, zda je ta Yukitova láska správná nebo ne.”

Arata lehce zakroutil hlavou. “Nechci diskutovat o Yukitovi ale o tobě... neměl by sis zbytečně přidělávat problémy... dávat si za vinu věci, které nemůžeš ovlivnit...” tiše si povzdechl.

“Nerozumím, co tím přesně myslíš,” přiznal se starší.

“Není to tvoje chyba, jestli si Yukito nevybral úplně nejlépe... ani to, jak to dopadlo mezi tebou a ní... alespoň ne jen tvoje... a spousta dalších věcí, které si vyčítáš, protože... já vlastně moc nerozumím tomu, proč si je vyčítáš...” tiše si povzdechl.

Tsume si protřel kořen nosu. “Nevidíš spojitost,” řekl mu pak a přivřel oči, zadíval se na své ruce a ztišil hlas, “jak jsem se bavil s tou učitelkou, sama říkala, že neví, co si má počít a že chápe, že se Yukitovi líbí starší ženy, když vyrůstal bez matky, že se to stává. A tohle moje chyba je, že neměl matku, protože jak jsem se Sayou mluvil, tak na ní bylo vidět, že rodinu chce, ale nedokázala se přenést přes to, jak jsem jako manžel zklamal.” Odmlčel se. “A kvůli tomu, že jsem se nechal pobláznit - neber to jako urážku, nechci na tebe útočit - o třináct let mladším tehdy ještě klukem, nejen, že můžu za to, že se Yukitovi líbí jeho učitelka, ale nemůžu mu vůbec nic říct a nijak se pokusit vysvětlit, jak je to nesprávné.” Skousl si ret. “Je to všechno v tom, že jsem příliš slabý a sobecký.”

“Nemyslím si, že by byl Yukito tak šťastný, jako je, kdyby jste byli stále manželé...” odporoval mu.

“Kdybych byl schopný ji udělat šťastnou, tak by Yuki byl šťastnější,” řekl mu na to jen Tsume.

“Ale to, že jsi nebyl schopný... nemohl jsi... vůbec... není to tvoje chyba...” nepatrně se mračil, nelíbilo se mu ani malinko, kolik si toho dával Tsume za vinu, i když to podle něj nemohl ovlivnit vůbec nijak.

“Opravdu?” zeptal se pochybovačně, ale tiše. “Otec vždy říkával, že pokud se člověk chce stát lepším, nezáleží na tom, jak to je náročné nebo nemožné, ale i tak to dokáže.”

Stříbrnovlasý si povzdechl při zmínce o otci jeho milence. “Nepotřebuješ se stávat lepším...” pronesl přesvědčeně. “Jsi hodný, obětavý... děláš toho až příliš... možná bys mohl trochu víc myslet na to, co cítíš sám a ne na to, co cítil on...” věděl, že se to druhému nebude líbit, ale on potřeboval alespoň lehce upozornit na to, že sám si nemyslí, že každé slovo toho muže bylo zákonem.

“Myslím, že můj věk není o tom, co člověk cítí, ale co musí dělat,” zakroutil Tsume hlavou.

“Ale pro tebe byl takový věk každý...” neodpustil si Hachidori.

Světlovlasý k němu vzhlédl. “To protože pro mě nikdy nebylo ‘přirozené’ chtít, co bych měl chtít,” odpověděl mu na to pak. “Ani si nedokážeš představit, kolik věcí ve svém životě bych chtěl udělat jinak, lépe... nesnažit se rebelovat proti řádu věcí.”

“Nechci, aby si nerebeloval...” Arata na okamžik nakrčil čelo. “Mrzí mě na tom to, že stále ještě žiješ v představě, že je špatné, že cítíš právě to, co cítíš...”

Starší se odmlčel. “Možná... by ses měl vrátit k sobě do bytu,” zašeptal pak.

Stříbrnovlasý mu věnoval překvapený pohled. “Záleží mi na tobě...” zašeptal trošku ztraceně, protože si nebyl jistý, jak na tohle zareagovat, aby to ještě nezhoršil. “O nic jiného mi nejde, jen... chci, aby si byl šťastný...”

Fujikawa se na něj podíval a chvíli si ho prohlížel. Poté vstal a překonal vzdálenost mezi nimi, aby mu mohl položit dlaně na ramena a počechrat ho ve vlasech. Nejtěžší ze všeho bylo, když měl vzdorovat touze být s ním. “S tebou jsem,” ujistil ho, i když to pro něj bylo štěstí, které je zakázané, protože bylo docíleno špatným způsobem.  

Mladší se usmál a pohladil ho něžně po hřbetu dlaně, kterou měl na rameni. Podal si ji, aby do ní mohl vtisknout něžný polibek, a vzhlédl k němu. Chtěl mu říct, že i on je, kolik toho k němu cítí, a že se toho nemusí vzdávat jen proto, že někdo kdysi řekl, že to tak není správné, ale bál se, že by byl zase odstrčen.

“Vidíš, už se skoro hádám i s tebou,” povzdechl si unaveně a jeho tón byl omluvný.

“Omlouvám se...” stříbrnovlasý nepatrně zakroutil hlavou. Uvědomoval si, že by měl jeho názory více tolerovat, ale nedokázal si nechat pro sebe, co mu na nich vadí.

Tsume se sklonil, aby ho mohl políbit na čelo. Uvědomoval si, že i Yukito ho má rád a že skutečně Arata není někdo, kdo by překážel. Jen neměl rád, když někdo měl jiný názor než on - hlavně ve věcech, v nichž si byl jistý, jak jsou. A rozhodně nehodlal trpět, aby se pletl do Yukitovy výchovy, protože Tsume nechtěl, aby skončil u dělání těch věcí, kterými se bavil Arata v Yukitově věku.

Aome stál na zastávce a pozoroval přijíždějící městskou dopravu. Popravdě docela nerad čekal, ale nemohl to vyčítat nikomu jinému než sobě, protože to byl jeho nápad.  

Ještě několik okamžiků to trvalo, než z jednoho z vozů vyšel jeho milenec, tvářil se docela nespokojeně, nejspíš proto, že místa plná lidí, jako byla městská doprava, neměl vůbec rád. Usmál se, když spatřil modrovlasého, a rychlým krokem se vydal k němu.

Mladší úsměv decentně oplatil a čekal, až k němu druhý dojde.

“Kam teď?” zeptal se světlovlasý, když k němu došel, i když měl svá tušení, ostatně jako u všeho.

“Pan věštec neví?” Nabídl mu ruku, aby se nechal vést, přestože se často na veřejnosti nechlubili svým vztahem, podle Aomeho dnes mohli. Políbil ho do vlasů a propletl jejich prsty.

Blonďák se na něj znovu lehce usmál. “A já se tak snažím se netvářit tak věštecky...” prohodil trošku žertovně a více se k němu přiblížil.

“Myslím, že po deseti letech našeho vztahu se nemusíš už snažit netvářit, já ti stejně nevěřím, že jsi věštec,” řekl mu na to a zdůraznil slovo deset. Vedl ho ulicí, i když on byl ten, kdo se musel opírat o hůl a nedokázal jít rychle za svým cílem.

Starší se natáhl pro letmé líbnutí, venku už stejně moc lidí nebylo, nebyli v příliš frekventované ulici. “Deset?” pozastavil se potom kvůli způsobu, jakým to druhý zdůraznil.

“Že by byl věštec tak zaujatý budoucnosti, že mu uniklo, že už deset...?” pozlobil ho a přimhouřil oči. “Ale když si věštec nepamatuje, že je to právě deset let, tak to nemá cenu jít tam, kam chci.” Pokrčil rameny.

Juumonji se zarazil a přivřel oči. Úplně zapomněl na to, že dnes měli výročí, i když si několikrá opakoval, že musí něco připravit. Možná to neměl pořád odkládat. Tiše si povzdechl. “Omlouvám se...”

Aome znovu pokrčil rameny. “Vidím, jak na mne myslíš dnem i nocí,” zažertoval, “určitě máš někoho jiného.” Mezitím došli ke škole, kam chodili na střední.

“Na každém prstu pět...” oplatil mu druhý stejně a mrkl na něj, pak se natáhl pro něžný polibek. Myslel na příliš věcí najednou. “Takže?” nadhodil po chvíli a zadíval se na budovu, u které stáli.

“Jdeme se tam vloupat,” oznámil mu druhý a podíval se na plot, “bude to ještě vtipné,” poznamenal, když se z plotu podíval na hůl, o které chodil.

Juumonji se zazubil a přešel k plotu, “takový mrzáček snad ještě nejsi, ne?” zavrněl a natáhl k němu ruku, aby druhý přešel také k němu.

Modrovlasý k němu přešel a plácl ho po zadku. “Tak lez, dám ti hůl, až budeš na druhé straně,” řekl mu, přičemž si prohlížel, co ho čeká. Bylo to vcelku vysoko, ale on se necítil zase tak málo ve formě.

Světlovlasý se pousmál a něžně ho líbl, než se rozhlédl, aby zjistil, jestli jim náhodou nehrozí z nějaké strany nebezpečí. Potom vyskočil na zídku, která pod plotem byla a vyšvihl se nahoru, aby ho mohl přelézt. Na knihovníka byl v podobných věcech překvapivě zdatný.

Mladší mu podal svou hůl a přidal i batoh, potom se sám rozhlédl. Popravdě by se divil, kdyby tu někdo byl mimo školu, byl to tu několikrát obhlédnout - v rámci přípravy - a nikdy tu nikoho nepotkal. Asi se všichni škole vyhýbali.

Docela svižně se dostal na zídku, snažil se co nejméně zatěžovat nezdravou nohu. Na plot se vyhoupl pomocí rukou hlavně, ale na něm chvíli zůstal, protože nevěděl, kterou nohu je lepší přehodit jako první.

Dopad byl o něco méně ladný, ale nepodařilo se mu se ještě více zmrzačit.  

Blonďák si ho k sobě přitáhl a vpil se do jeho rtů, “zatím to vypadá, že nás nikdo nepronásleduje,” prohodil pobaveně, vypadal, že si to užívá.

“Až začne, tak já na něj počkám a přetáhnu ho holí, pokud mi bude navrácena,” pousmál se modrovlasý a vzal si od druhého batoh.

Susumu mu hůl podal a pousmál se, “tak to nám už nic nehrozí...”

Modrovlasý kývl a vydal se k zadnímu vchodu do školy, který za jejich mládí měl porouchaný zámek a nevěřil, že by to škola zpravila.

Světlovlasý ho následoval. Popravdě sám už si skoro nepamatoval, jak to ve škole vypadalo, sám se do ní nevrátil tak, jak to udělal jeho milenec.

Aome zkusil dveře, které se zdály stejně chabé a pousmál se. Stačilo jen několik věrně známých pohybů, než se mu je podařilo otevřít. “Doufám, že tam někoho nepotkáme,” zašeptal. Přemýšlel, zda stále mají náctiletí zvyk si chodit přemýšlet na střechu v noci, když to bylo zakázané. On tam chodíval po tréninzích.

“Myslím, že pokud nepotkáme někoho, kdo to tady hlídá, pokud to tu někdo hlídá, pořád to ještě nebude tak hrozné...” odpověděl mu na to Juumonji a natáhl se, aby ho mohl vzít za ruku a proplést s ním prsty. Pořád se mu stávalo, že i při takových dotecích něco viděl, ale naučil se to nedávat najevo. Široce se usmíval, připadal si nostalgicky, ale měl zároveň chuť se chovat rozverně.

“No, asi bychom se dostali do novin, pokud by nás přistihli v tom pravém okamžiku,” poznamenal druhý a vešel dovnitř. Nechal dveře, aby se za nimi zavřely a stoupal po tmavém schodišti po paměti. Ovšem brzy to vzdal a vytáhl mobil, aby ho podal Susumu, ať jim svítí na cestu. Sám už neměl volnou ruku, kterou by to mohl dělat.

Starší se pousmál jeho poznámce. Zasvítil na cestu a rozhlédl se, “no, v tomhle věku už tam asi moc lidí nechodí dělat nekalosti...” prohodil.

Aome opravdu nerad chodil se svou nohou po schodech, protože to zvládal jen v pomalém tempu, jak musel na každý schod došlápnout oběma nohama. “A v tomhle počasí jsme, myslím, i tenkrát byli docela výjimeční,” doplnil ho.

Blonďák se tomu tiše zasmál, i když v tiché budově se to i tak docela rozléhalo. “Naše hvězda, aby v něčem nebyla,” poškádlil druhého hravě, i když bylo v jeho hlase znát, že tím nic špatného nemyslí.

Muž na něj vyplázl jazyk. “No jistě,” kývl pak. “Ale nezapomínej, že to já jsem nebyl ten, komu mrzl zadek a měl protestovat,” jakmile to poznamenal, naklonil se k druhému, aby jej políbil do vlasů.

Starší se tomu tiše zasmál. “Je to docela kupodivu, že jsem z toho neonemocněl,” pokývl, “Ale dneska není taková zima, jako byla tehdy,” dodal potom. Pamatoval si ten den stále docela živě.

Konečně se jim podařilo vyjít do nejvyššího patra. “Už dlouho se jim nikdo nepokusil o sebevraždu,” ohodnotil, že dveře nebyli vůbec zabezpečené. Otevřel na střechu. Bylo tam příjemně chladno a krásně svítili hvězdy. “Tak...” řekl spokojeně.

Světlovlasý muž spokojeně roztáhl ruce a zadíval se na nebe. “Je tu hezky...” poznamenal a zadíval se s úsměvem na druhého.

“Vždycky bylo,” souhlasil druhý. “Vzpomínáš, jak jsme se tu úplně poprvé potkali?” zeptal se a došel k zábradlí.

“Samozřejmě...” Susumu k němu došel a opřel se vedle něho, “kuřáku jeden...” dloubl do něj loktem. Usmíval se při té vzpomínce.

Modrovlasý zakroutil hlavou. “Ani nevíš, jak tehdy ve mně zatrnulo, nejen proto, že jsem si dokázal živě představit, jak by mne seřval trenér, ale měl si v očích něco, čemu jsem nerozuměl a nedokázal vůbec odhadnout, jak se zachováš,” řekl a pak se zasmál.

“A přesně proto si sem za mnou chodil i potom...” pousmál se jeho milenec a natáhl se, aby ho mohl něžně líbnout na tvář. “Co bych z toho potom měl, kdybych to na tebe řekl a tys mi přestal dělat společnost,” mrkl na něj.

Aome se na něj otočil a položil mu dlaň na tvář, přičemž se mu podíval do očí. “Litovali bychom toho oba,” řekl pak a otřel se o jeho nos svým. “Chtěl jsi mne od začátku? Nebo si věděl, jak to dopadne?” zeptal se pak.

“Vždycky vím, jak to dopadne,” neodpustil si starší a objal ho spokojeně okolo pasu. “Ale to neznamená, že bych tě nechtěl... možná ještě dřív, než jsme se tu potkali...” přitáhl si ho blíž k sobě a hravě ho kousl do brady.

“Byl jsem přitažlivý?” Sjel dlaní na jeho krk, a poté k zapínání bundy, aby ji rozepnul. Dlaní se pak vetřel na jeho bok a více si ho k sobě přitáhl.

“Vždycky...” zavrněl spokojeně druhý a vpil se do jeho rtů. Přesunul se pažemi okolo jeho krku a spokojeně si užíval jeho přítomnost a nostalgii místa, na kterém se octli.

Mladší si několik okamžiků užíval spojení jejich rtů, než ho na okamžik přerušil. “I teď jako mrzák?”

“Pořád stejně, i když si trochu bručoun...” odpověděl mu Juumonji a prsty jedné ruky se začal něžně probírat krátkými modrými vlasy.

“Trochu?” podivil se s úsměvem. “Já myslím, že dost a divím se, že ses s někým takovým rozhodl utéct z domu,” líbl ho na čelo. Bylo to hodně zvláštní období i pro něj samotného.

“Předtím si ještě takový bručoun nebyl...” mrkl na něj světlovlasý a otřel se něžně rty o ty jeho. “Miluju tě...” zašeptal potom a více se k němu přitiskl, “i když si takový bručoun...”

Modrovlasý spokojeně přivřel oči. “Já tebe taky, i když si... raději ani nebudu vyjmenovávat, co všechno mě naštvalo za ty roky,” zavrněl s hravým úsměvem a políbil ho na rty. Dlaní se vkradl po jeho oblečení na kůži beder.

“Raději ne, musíme toho do rána ještě hodně stihnout...” odpověděl mu na to pobaveně starší a sám mu rozepnul bundu, aby se dostal dlaněmi na jeho holé bříško a mohl si je spokojeně hřát.

“Hodně stihnout?” zeptal se druhý a naklonil hlavu na stranu. “Co všechno máš v plánu?”

“Myslel jsem, že ty máš velký výroční plán...” starší se vydal dlaněmi po jeho hrudi výše.

Modrovlasý našpulil na okamžik rty. “No, popravdě jsem si tě tady chtěl jen přehnout,” řekl se svou obvyklou dávkou necitlivosti v řeči, i když i po těch letech bral spojení jejich těl za něco jedinečného a plně dokazující, kolik lásky k sobě cítí. “Ale... můžeme si udělat piknik a po návratu domů dát teplou sprchu, aby ses mi, prdelko, nenachladila.” Přejel mu dlaní přes hýždě.

Blonďák přivřel oči, “mám se otočit, abych vám nepřekážel ve vaší lásce?” pozvedl jedno obočí, i když se tomu škádlení pořád lehce usmíval.

Aome ho políbil na nos. “Pokud ti to nebude vadit, že se nezúčastníš výročí,” zavrněl mu odpověď a pohladil ho po boku, než se odtáhl, aby si mohl sundat batoh. “Mám tu deku, jídlo, pití... říkal jsem si, že už jsme přece jen starší a nemůžeme riskovat revma, stačí, že nebudeme mít co dělat, až se nám nepostaví.”

Blonďák se rozesmál, “už je to s námi zlé...” ohodnotil to a počkal, až druhý nachystá, co donesl.

Mladší nachystal deku a sedl si na ni. Trochu i přes ni táhlo od země, ale ne moc. “Stejně se nám vymstí nocování ve stanu,” poznamenal, “málo si mne zahříval.” Natáhl ruku k blonďákovi, aby si sedl k němu. “Živě si pamatuji první opravdu chladnou noc, jak jsme se oba k sobě mačkali, klepali se zimou a čekali na ráno. Bylo to snad poprvé, co ses mě vidiny nevidiny držel opravdu pevně... a já si připadal, že je konečně někdo, kdo mne potřebuje.”

Susumu se posadil vedle něj a natáhl se, aby ho něžně políbil na tvář. “Potřebuju tě pořád...” zašeptal. “Taky si to pamatuju,” kývl potom, “měli jsme si pořídit více dek a pod nimi provozovat více tulení...” pousmál se.

“Ani si nedokážeš představit, jak je těžké se tulit s věštcem v dny příliš silného měsíce,” poznamenal a přitáhl si ho k sobě.

Starší se něžně vpil do jeho rtů a chvíli si jen užíval jejich horkost, než se přesunul na jeho klín a spokojeně se ke druhému přitiskl. “Ale už to není tak hrozné, ne?”

“Je to nejméně hrozné za celou dobu, co jsme spolu,” souhlasil. “Ale to i tím, že mám jistotu,” podotkl.

“Bojíš se, že bych ti někam zmizel?” zeptal se druhý a něžně ho pohladil po tváři, než sjel níž na jeho hruď, i když se ho stále mohl dotýkat jen přes oblečení.

“Bál jsem se, že spolu nemáme být. Že si mě schválně držíš od těla... A že... jen já se ponižuji tím, že tě miluju, když to není opětované,” zašeptal a zajel mu oběma dlaněmi pod oblečení.

Starší na okamžik sklopil pohled. “Omlouvám se...” zašeptal a otřel se tváří o tu jeho. Věděl, jak se jeho milenec cítí, ale nebylo nic, co by tou dobou s tím mohl dělat, protože Aome sám se od něj odtahoval, když viděl jeho reakce na jejich doteky. “Miluju tě...” zopakoval do jeho kůže a objal ho.

“Je paradoxní, že se to začalo měnit až ve chvíli, kdy jsem tě podvedl,” zašeptal mladší a podíval se do jeho očí. “A stejně je to něco, za co bych se měl omlouvat zase já,” pohladil jej po tváři. “Ani jeden nepotřebujeme omluvy toho druhého... stačí, že jsme spolu,” políbil ho na rty a vetřel se dlaněmi pod jeho kalhoty na hýždě.

Juumonji se jemně pousmál a vpil se do jeho rtů. “Pravda...” zavrněl do nich a otřel se o něj lehce, přičemž jednou dlaní se vydal pod jeho oblečení na záda.

“A že přesně víme, jak to druhý má rád,” dodal modrovlasý a přesunul se jednou dlaní k zapínání jeho kalhot.

Starší se tomu tiše zasmál a něžnými polibky se vydal po linii jeho spodní čelisti přičemž se vybídl jeho dlani.

Aomemu se podařilo je rozepnout, aby mohl vklouznout dlaní pod jeho spodní prádlo. “Některá místa jsou pořád stejně hřejivá,” okomentoval to a spojil jejich rty.

Jeho přítel si několik okamžiků užíval spokojeně rty modrovlasého a vybízel se nepatrně jeho neposedným dlaním. Chvíli to trvalo, než se vydal rty a jazykem po jeho kůži, prsty mezitím sám začal rozepínat jeho poklopec.

Mladší si s ním hrál, ale oddaloval tu chvíli, kdy jej položí na záda, aby se ho skutečně začal zmocňovat. Uvědomoval si, že opravdu ještě stále je chladno na sex venku.

Blondýn vklouzl jednou dlaní do jeho kalhot a přejel přes látku spodního rádla dlaní po jeho mužství. Usmál se nepatrně do jeho kůže a otřel se nosem o jeho spodní čelist. Bylo docela chladno, ovšem líbil se mu ten klukovský nádech rebelství, který byl v tom, co a kde dělali.

Aome si příliš na jejich první sex nevzpomínal - nebyl opilý, ani pod vlivem něčeho silnějšího, jen to bylo dávno a takové všelijaké. Škádlili se, a pak se na sebe vrhli a byl to právě modrovlasý, kdo předtím nikdy ani nepomyslel, že by něco mohl mít s klukem. Pamatoval si, že v některých chvílích vůbec nevěděl, co dělat, ale Susumu se všemi jeho půvaby si ho navedl, kam chtěl (a to doslova).

Znovu se vpil do jeho rtů a dlaněmi si lačně hrál s jeho tělem. Ještě několik okamžiků v tom pokračoval, než jej stáhl po sebe a začal mu stahovat kalhoty. “Chceš jinou polohu, aby ti neprochladla kolena?” zeptal se laškovně.

“Nevím...” světlovlasý našpulil provokativně rty, “možná za chvíli, ještě by mě z toho potom bolelo v kříži...” oplatil mu a stiskl ho lehce mezi koleny, než ho jednou paží objal okolo krku, aby si ho mohl stáhnout k dalšímu polibku.

Aome se od něj - ač nerad - odtáhl, aby mohl dokončit stahování jeho kalhot, poté mu nestydatě vjel dlaní do spodního prádla a prstem přejel přes vstup do jeho těla. Sklonil se pro další polibek.

Starší se zachvěl, když byl zbaven kusu oblečení, a automaticky se stehny pokusil na druhého více natisknout. “Teď mě budeš muset pořádně zahřívat...” poznamenal do jeho rtů.

“Před deseti lety jsi taková cíťa nebyl,” utrousil a kousl ho laškovně do brady. Ještě chvíli počkal, než si naslinil prsty a začal si ho připravovat.

Juumonji tiše zasténal, když do něj začal jeho milenec pronikat, a vybídl se jeho prstům. “Mám pocit, že před lety tu taková zima nebyla...” neodpustil si a táhl si ho k dalšímu polibku, přičemž se volnou rukou vrátil do jeho rozkroku, tentokrát pod lem spodního prádla.

“No, ale k tvému blahu musím poznamenat, že před lety jsem tohle neuměl,” vyslovil a dal si pozor, aby druhého poškádlil tím správným způsobem, když přejel prstem po jeho prostatě.

Starší přivřel oči a na okamžik si skousl ret, než svému milenci odpověděl. “Zlepšil ses...” pousmál se potom a natáhl se, aby ho mohl hravě kousnout do brady.

“No, pokud něco neumím, můžeš za to jen a jen ty,” zavrněl mu na odpověď a dál se věnoval jeho přípravě. Popravdě sám byl dost vzrušený, vždy mu stačila jen blízkost druhého a vědomí, co se mezi nimi bude dít společně s polibky. Když spolu začínali chodit měl trochu problém to kontrolovat.

“Neřekl jsem, že něco neumíš...” šeptl druhý do jeho kůže a znovu se polibky přesunul k jeho rtům. Vzal ten spodní lehce mezi zuby a hrál si s ním, užíval si každý okamžik toho, co dělali. “Nemusíš si dávat tolik na čas...” poznamenal potom.

“Jak myslíš, mě se bude sedět vždy dobře,” usmál se Aome a vyndal z něj prsty. Pak mu stáhl spodní prádlo a sebe svlékl jen, co bylo potřeba. Chytnul jej jednou rukou za bok a začal do něj pronikat. Oproti tomu, jak bylo chladno, Susumu byl překrásně horký.

Starší přivřel oči a skousl si na okamžik ret. Objal modrovlasého oběma pažemi okolo krku a přitiskl se k němu. “Chladno...” poznamenal tiše a objal ho stehny.

Aome z jeho boku přejel na stehno a několikrát po něm přejel, než začal s přírazy. Popravdě pro jeho úraz už nebyl tak výkonný, ale snažil se to vy nahradit vším líbáním a mazlením okolo. Dal si záležet, aby polaskal jeho rty a kůži krku.

Blonďák si spokojeně užíval jeho doteky a tiskl se k němu, přičemž vycházel vstříc jeho přírazům. Okamžik se jen nechal opečovávat, než jednou dlaní zatlačil na jeho hruď a naznačil mu, aby on se položil na záda.

Druhý to udělal a dlaněmi se staral o to, aby aspoň trochu prohřál jeho stehna a hýždě, když nemohly být v teple.

Juumonji k němu shlédl a pousmál se, potom si olízl rty a sklonil se pro další hluboký polibek. Jednou dlaní se pevně opíral o jeho hruď, aby se mohl pravidelně nadzvedávat a řídit tak tempo, v jakém ho nechá pronikat do vlastního těla.

Mladší si užíval, jak se druhý snaží a připadalo mu to trochu úsměvné, protože v tom byla i touha se zahřát. Jednu dlaň přesunul z jeho stehna do rozkroku, který začal opečovávat.

Susumu se prohnul nad jeho tělem a skousl si ret, přičemž dál smyslně přivíral víčka. Lehce zrychlil, i když cítil, že takovým tempem už nebude potřebovat příliš času.

Modrovlasý měl rád způsob, jakým se starší neochvějně blížil k vrcholu. Přitáhl si ho k polibku, přičemž mu stačilo jen několik dalších přírazů do jeho těla, aby vyvrcholil.

Jeho milence zalila vlna orgasmu téměř ve stejnou chvíli. Byl rád za rty, ve kterých mohl utopit vlastní sten. Nechal ho vystoupit z vlastního těla a na okamžik se k němu ještě přitiskl, aby mohl vydýchat prožitý zážitek, potom se od něj odtáhl, aby se oblékl.

Arata vešel do restaurace jako první, následován synem majitele, a široce se usmíval. Zasmál se, když mu mladík něco nadšeně pověděl a hlasitě s ním souhlasil. Působili, že se společně dobře bavili.

Černovlasý chlapec, který seděl u pultu a dojídal už druhý ramen ve snaze se donutit zeptat světlovlasého muže na Yukita, zda je doma, si nabral nudlí a ve svém zamyšlení a upřeném pohledu na Fujikawu se ani neohlédl, co za hlučné hosty to přišlo.

Zato Tsume se jejich směrem pousmál - vypadali, že se bavili.

Oba došli až k pultu a posadili se kousek od černovlasého. “Bylo to skvělé,” oznámil stříbrnovlasý svému milenci, “ale šíleně dojemné...” dodal potom a pokýval vážně hlavou, i když se široce usmíval.

“Brečel...” popíchl ho hnědovlasý chlapec a dloubl ho loktem přátelsky do boku.

“Když ta scéna s tím psem...” bránil se Arata.

Fujikawa starší nad nimi zakroutil hlavou. “Chcete něco k jídlu?” zeptal se pak, v restauraci už téměř nikdo nebyl, mohl si dovolit věnovat se rodině.

Černovlasý mladík se na ně podíval, ale pak hned sklopil pohled do své misky, jako kdyby nechtěl být poznán.

“Vždycky chceme něco k jídlu,” odpověděl mu na to se zazubením Hachidori.

Yukito se ještě chvíli popichoval s přítelem svého táty, než se rozhlédl po místnosti a konečně si všiml vysokého mladíka, který seděl u pultu. “Zdravím,” věnoval mu letmý úsměv, aby mu dal najevo, že zaregistroval jeho přítomnost. Možná v tom bylo omluvného, že ho poznal až teď.

Černovlasý se pousmál a pozdrav mu oplatil, i přesto se snažil vypadat, že on nic, že je jen strávník.

“Obavám se, že ztloustneš dřív než já,” poznamenal Tsume a začal připravovat jídlo pro Aratu a svého syna, přičemž po očku sledoval tmavovlasého, kterého neznal, ale připadal mu od začátku, že na něco nebo někoho čeká - jen by si nemyslel, že zrovna na Yukita.

I stříbrnovlasý si všiml mladíka, když na něj Yukito upozornil, a naklonil se, aby na něj viděl. Nelíbilo se mu, jaký pohled vrhl na blonďatého muže, připravujícího jídlo. “Kamarád?” vložil se do rozhovoru chlapců, který v podstatě ani nezačal.

“Máme stejného trenéra basketu,” řekl mladík, jako kdyby se bránil. Nebyl si jistý, jaký má stříbrnovlasý s Yukitem vztah, tak nechtěl vypadat, že za ním přišel, i když přišel. Dokonce donesl nějaké nahrávky Aomeho.

“Koseie?” Arata pozvedl jedno obočí, popravdě se s ním v poslední době skoro neviděl, ale slyšel toho dost od Yukita a Hisa. “Říkal jsi, že se tam s nikým moc nebavíš...” neodpustil si pak provokativně nejmladšího dloubnout do žeber.

Yukito se po něm nespokojeně ohnal a promnul si dlaní napadené místo, “známe se chvíli...” odpověděl mu potom.

Tsume je jen poočku pozoroval a nepletl se do jejich rozhovoru, nevěděl moc, co si o chlapci myslet.

Černovlasý kývl, jak souhlasil s tím, co říkal Yukito. Nehledě na to, že on jej již chvíli pozoroval.

“Musí to s ním být těžký...” Hachidori lehce mávl rukou a pokýval hlavou, aby tím potvrdil své tvrzení.

“Aome je nejlepší trenér,” ujelo černovlasému nadšeně, poté se znovu vrátil jen ke své misce s ramenem. Snažil se ji dojíst rychle, aby mohl odejít, ale protože již byla druhá, tak lehké to nebylo.

“O tom nepochybuju, ale už zamlada to byl docela bručoun, věřím, že to nemáte lehké, kluci...” pokrčil rameny a podepřel si bradu dlaněmi, aby se mohl zadívat na svého milence, otočeného k jídlu, které připravoval. Jemně se usmál, byl šťastný, když mohl být s ním, i když se třeba na něj mohl jen dívat.

“Se máš, že všichni v tvém okolí se znají s Aomem,” povzdechl si černovlasý a přemýšlel, zda stříbrnovlasý je přítel Yukitova otce, když jej svléká pohledem.

“No, k ničemu mi to moc nepomáhá, k Aomemu pochopení už vůbec ne...” pokrčil jen hnědovlasý chlapec rameny.

Tsume položil před svého syna a Aratu misky s jídlem. Poté se podíval na černovlasého, zda ještě bude dojídat jeho porci. Ten se vehementně do toho pustil, jak nechtěl udělat špatný dojem, že mu to nechutná. “Ani tady jedlík nedá dvě celé misky naráz,” poznamenal pak k chlapci, aby se netrápil.

“Je to moc dobré,” hájil se černovlasý.

“Je to nejlepší na světě...” zazubil se stříbrnovlasý a neodpustil si něžně pohladit blonďáka po dlani, když mu dával jeho jídlo. “Jen jestli tady jedlík neskrývá něco za tím, že tu tak dlouho sedí...” neodpustil si, protože ho stále neopustilo - ač to často nemyslel dvakrát vážně - podezřívat každého z toho, že si dělá zálusk na Tsumeho.

Yukito na to jen zvedl oči v sloup a dal se do svého jídla.

Černovlasý se na něj trochu vyděšeně podíval, ale místo toho, aby cokoliv řekl, vypil poslední zbytky ramenu. “No... půjdu,” řekl a vytáhl peněženku, aby mohl zaplatit. Tsumemu se zdál roztomile plachý, až se na něj musel usmát jako na ptáče, které chce drobky, ale bojí se přiletět blíž.

Vyřídil platbu a podíval se na svého přítele. “Nezačínej s tím zase,” utrousil starší k Hachidorimu.

“Bojím se o tebe,” stříbrnovlasý omluvně našpulil rty, “bůh ví, kdo si na tebe všechno brousí zuby...” přivřel podezřívavě oči.

“Tak akorát tím děsíš moje známe,” dloubl do něj hnědovlasý mladík, i když částečně vypadal pobaveně, loktem a omluvně se otočil na černovlasého chlapce.

Mladík si je ještě všechny jednou prohlédl, poté na sebe hodil bundu. “Tak ahoj,” řekl a vydal se pryč z restaurace. Tsume se na jeho záda jemně smál, ale počkal, než projde dveřmi. “Vypadá jako hromotluk, ale přitom bych se ho bál nechávat s tvým trenérem, Yuki, pokud je pravda, že je takový drsný... když tohle bylo takové kuře,” zakroutil hlavou.

I nejmladší se po něm otočil. “No... vypadá překvapivě stydlivě...” pokývl, než se vrátil ke svému jídlu. “Vyděsili jste ho...” povzdechl si potom, i když jeho vztah k tmavovlasému nebyl natolik vřelý, aby si z toho dělal něco víc. Nejspíš si chtěl povídat o basketu, což Yukitovi nijak nevadilo, ale mohlo se to klidně odložit na později.

“I já?” zatvářil se Tsume hraně ublíženě - zdálo, že má dobrou náladu. Nejspíš byl rád, že si Arata s jeho synem užili kino a že je zítra volný den.

“Nebo jsme prokoukli jeho plán a raději utekl...” neodpustil si Arata pobaveně a Yukito nad ním jen zakroutil hlavou.

“No... ty ne...” otočil se pak mladík na svého tátu.

Tsume se s úsměvem opřel dlaněmi o desku pultu a naklonil se k nim. “Co zítra spácháme?” zeptal se pak. “Jsem ochotný obětovat i ranní nákup, pokud někdo vymyslí něco zajímavého...” zamyslel se, “pokud nevymyslí, myslím, že je čas udělat jarní úklid.”

Stříbrnovlasý se při zmínce o úklidu zatvářil dost nejistě, “mohli bychom si někam rodinně vyrazit,” pokývl potom hlavou, “něco dobrého vymyslíme, že jo?” dloubl do Yukita.

“Samozřejmě...” chlapec se široce zazubil, “dlouho jsme nikde nebyli...”

Světlovlasý muž kývl. “Nechávám to na vás,” mrkl na ně a vydal se za posledním zákazníkem, aby mohl vyřídit platbu. Poté hodlal již restauraci zavřít a začít uklízet.

Blonďatý muž se sklonil ke svému milenci se starostlivým výrazem ve tváři. “Je ti zle? Mám ti donést sklenici vody?” zeptal se opatrně a dřepl si ke křeslu, na které se mladší posadil.

Černovlasý zakroutil hlavou a zavřel na několik okamžiků oči. Chabě rozevřel dlaň. “Ruku...” šeptl tiše. Potřeboval si odpočinou, již druhé stěhování v tomto měsíci na jeho zdravotní stav nepůsobilo dobře. Ale byl rád, že tak rychle našli byt, který byl podle jejich představ - čas byl drahocenný a nebyl ho dostatek.

Ryuunosuke stiskl jeho dlaň a natáhl se, aby mu mohl vtisknout něžný polibek. Všímal si, že se v poslední době jeho stav o něco zhoršil, ale věřil svému milenci, když ho uklidňoval, že je to jen stresem ze stěhování.

Suguri chvíli jen seděl a odolával mdlobám. Cítil se slabý a ospalý, nejraději by se stočil do klubíčka a zapomenul úplně na vše. Byly okamžiky, kdy už nechtěl vůbec nic.

Jakmile toho byl schopný, natáhl se, aby mohl pohladit Kouriho po vlasech a pokusil se na něj usmát. Nechtěl, aby se strachoval a trápil.

Starší se opřel hlavou o jeho koleno a oplatil mu úsměv. Políbil ho letmo na hřbet ruky, kterou stále svíral ve své. “Už je to skoro u konce,” šeptl. “Jsem rád, že bydlíme spolu... a v našem vlastním...”

“Je to tu krásné,” potvrdil Hiso, přičemž se prsty probíral jeho vlasy.

“Líbí se ti to?” světlovlasý se usmál a pohodlněji se usídlil na koberci u jeho křesla.

Druhý kývl. “Má to tvou eleganci,” odpověděl mu tiše. Sám by nikdy nedovedl tak sladit barvy a volit je měkké a příjemné. Nepotřeboval si prohlížet pokoj, v němž byli, stačilo se mu dívat na Kouriho u jeho nohou, aby přesně věděl, co krásného na bytě je. Chtěl, aby se v celém jejich novém hnízdu odrážel, proto se do zařizování pletl jen v několika málo požadavcích. Měl rád velké koupelny a postele, k jejichž čelu se dalo přivazovat.

Blonďák se posunul více do jeho klína a objal ho pažemi okolo pasu. “Děkuji...” šeptl a zavřel oči, když se k němu spokojeně přitulil.

Mladší jej několik okamžiků jen hladil a užíval si teplo jeho těla. Nemohl to vzdát, dokud s ním byl Kouri, i když byl nesnesitelně unavený. “Něčeho jsem si všiml,” zašeptal pak, jak již byl schopen mluvit plynule a cítil se lépe.

“No...?” jeho milenec k němu vzhlédl a věnoval mu lehce tázavý pohled. Dlaněmi přitom vklouzl pod lem jeho svetru, aby se dostal na holou kůži a mohl si užívat jeho blízkost.

“Přestal si nosit podpatky,” odpověděl mu druhý.

“Nevadlo ti, že jsem tak vysoký?” zeptal se starší.

Hiso jej pohladil po tváři. “Mám rád tvé dlouhé nohy,” zašeptal a jemně se usmál. “Nemluvě o tom jemném špulení hýždí, když máš podpatky,” dodal.

Kouri se tomu lehce pousmál, “takže je mám nosit dál?” zeptal se.

“Líbíš se mi v nich,” řekl mu na to, “navíc jsem si zvykl, že se mi nepodařilo dorůst do dospělácké výšky,” zasmál se potichu, jako by se bál, že probudí šelmu své nemoci.

Ryuunosuke se natáhl, aby ho něžně políbil a otřel se nosem o ten jeho. “Už je ti líp?” zeptal se potom opatrně.

“Je,” odpověděl mu druhý a spojil na okamžik jejich rty. “Ale myslím, že si půjdu i tak lehnout,” rozhodl se. Už se cítil natolik schopný, aby tam došel. “Nevím, zda se mi tě podaří nalákat k sobě, když žádné vzrůšo nebude... ale mohl bys mi vyprávět o své nové roli.”

Starší se zvedl a věnoval mu široký úsměv, “budu rád kdykoliv budu moci být s tebou...” ujistil ho. “Něco pro tebe mám, až ti bude lépe...” prozradil mu potom, když i druhý vstal.

“A copak to je? Abych věděl, jak rychle se dát do pucu a lesku zdravého člověka,” zeptal se a vzal ho za ruku, přičemž se loudavě vydal do jejich nové ložnice s krásnou kovovou postelí.

“Tajemství...” odpověděl mu druhý, když ho následoval, “ale doufám, že se ti bude líbit...” dodal tiše. Propletl s ním prsty a znovu si přitáhl jeho dlaň k něžnému polibku.

Hiso se spokojeně usmál. Došel až do ložnice a rozhlédl se, kam si dal pyžamo. Popravdě si nemyslel, že ještě ten večer mu bude lépe, takže ho plánoval strávit v posteli, i když stejně kolem osmé musel vstát, aby si vzal prášky. Pustil Kouriho ruku, až když našel pyžamo a vyndal jej z pod polštáře.

Světlovlasý se posadil na okraj postele a sám se svlékl do spodního prádla, aby neležel v tom, v čem chodil po domě. Sledoval druhého a nepatrně se na něj usmíval, byl rád, že může s ním. Čekal, až i druhý se převlékne, aby se s ním mohl zavrtat do pokrývek.

Černovlasý si dopnul poslední knoflík. “Zababuš se, přibabuším se k tobě,” řekl mu s jemným úsměvem a neodolal si prohlédnout ladné linie jako těla.

Starší se spokojeně schoval pod pokrývku a lehce ji nadzvedl, aby tak druhého pozval dál.

Suguri si za ním vlezl a přitulil se k němu. Potřeboval ho cítit blízko u sebe. Políbil ho pod ouško a položil si hlavu na jeho rameno. Jednou rukou jej objal, přičemž ho hladil po boku. “Krásně voníš,” šeptl a zavřel oči.

“Děkuju...” pousmál se druhý a natáhl se, aby mu vtiskl něžný polibek na krk, pak se k němu více přitiskl. Objal ho a užíval si jeho přítomnost vedle sebe.

“Kámo, ty máš v sobě nějaké kouzlo,” řekl vážně rudovlasý Yukitovi. “Magnet na gaye bych to pojmenoval...” dodal a přestal pozorovat vzdalujícího se mladíka.

“Co...? Proč?” hnědovlasý mladík se na něj překvapeně otočil, protože mu nedocházelo, o čem to jeho kamarád mluví.

Třetí z nich vzal Fujikawu mladšího jednou paží okolo rameny a pobaveně pokýval hlavou. “Měl by sis taky začít dávat pozor na to, kudy po večerech chodíš...” prohodil. “Jestli ty to nemáš po tatínkovi,” neodpustil si.

“Eh...?” tentokrát se Yukito otočil na něj. “O čem to mluvíte?”

“Nakamori je jasný...” vysvětlil mu rudovlasý.

“Jakože...” hnědovlasý pozvedl trochu nechápavě jedno obočí a zadíval se směrem, kterým odešel vysoký chlapec. “jak?” zaptal se nakonec raději ještě.

“No jak asi?” zakroutil nad ním hlavou starší mladík.

“Vážně...?” Yukito mu věnoval nechápavý pohled.

“Jo...” zelenovlasý se široce zazubil  naklonil se mezi ně, “a úplně by tě nejraději sežral...”

Druhý se na něj podíval. “No... jen některé části,” přičemž vyplázl jazyk a olízl si vulgárně rty, poté se rozesmál. “Ne, aby ses ho začal bát, ty náš magnete na buzny, je takový roztomilý, jak se snaží být nenápadný a přitom úplně po tobě slintá...”

“Slintá?” hnědovlasý chlapec lehce zakroutil hlavou. “Chová se ke mně úplně normálně...” odporoval jim přesvědčeně. “Navíc se známe teprve chvilku... a vůbec, nemůžete ve všech vidět takové věci...” zamračil se.

“Nevidíme ve všech...” pokrčil rameny zelenovlasý.

Rudovlasý kývl. “Jo, třeba tenhle chlap je hetero a nechce tě,” ukázal na libovolného chlápka na ulici. “Ale Nakamori je jasný, tak mu hlavně nezlom srdce,” dodal.

Yukito mu na to odpověděl jen dalším lehce nechápavým pohledem.

Černovlasý zavřel za svým přítelem dveře do jejich společného bytu a pomohl mu svléci se z kabátu, poté i on si sundal svůj. Zůstal ve volném černém ponču, které bylo pletené hezkým huňatým vzorem, pod nímž měl ještě tenký rolák. Zul si vysoké boty a urovnal je. Nebyl si moc jistý tím, zda je nejlepší chodit na večeři zrovna, když se mu zlepšil zdravotní stav a zbytečně se unavovat. Ale byl to opravdu hezký večer.

Blonďatý muž mu věnoval úsměv a také se zul, než se sklonil pro něžný polibek. Pohladil ho mazlivě po tváři. “Jsi moc unavený?” zeptal se lehce starostlivě, “něco pro tebe mám...” svěřil mu potom tiše.

“Ani ne,” odpověděl mu a naklonil hlavu na stranu. “Copak? Týká se to odložené oslavy našeho nového bydlení?”

Kouri kývl a pousmál se, “mohli bychom si ji udělat dnes...” zavrněl.

Mladší si ho k sobě přitáhl, aby mu mohl  obě ruce položit na hýždě. “Mohli,” souhlasil. Bylo moc hezké se mazlit, ale za ty dny, které odpočíval, mu něco erotičtějšího jeho stylem chybělo.

Starší se tomu usmál a znovu se vpil do jeho rtů. “Doufám, že se ti to bude líbit...” šeptl potom a pomalu i s druhým začal couvat do obývacího pokoje.

“No, jestli se nenahradíš někým jiným, tak bude,” řekl mu na to s docela vážným výrazem, “protože ty se mi líbíš moc,” dodal a prsty přejížděl po spodním lemu kraťásků. “Občas přemýšlím, jak jsem si něco tak krásného zasloužil,” šeptal mezi polibky, “je tě pro mě úplná škoda.”

“Přeháníš...” světlovlasý se usmál a spokojeně si ho k sobě přitiskl, pak jejich polibek o něco prohloubil. “Počkáš na mě chvíli?” zeptal se, když se dostali do obýváku. “chci, aby to bylo překvapení...”

“To se neptej hlavy,” zazubil se a pohladil ho po hýždích. “Počkám,” kývl pak a rozhlédl se po místnosti, jak se zabaví při čekání.

Blondýn mezitím zmizel do ložnice, aby se mohl nachystat.

Chvíli to trvalo, než znovu pootevřel dveře, aby svého milence pozval dál. Na sobě měl bledě starorůžový korzet jen lehce zdobený na okrajích hnědou krajkou a dámské spodní prádlo stejné barvy. Punčochy, také zdobené jen střídmě, měl připnuté na podvazcích a na nohou semišové lodičky.

Hiso si ho prohlédl. “Měl si říct, že v čase, co jsem byl sám, mám vymýšlet nějaké umělecké přirovnání tvé krásy, abych byl připraven,” zašeptal a znovu přejel pohledem po liniích jeho těla.

“Děkuju...” starší k němu natáhl ruku a mírně naklonil hlavu, jako by se ho ptal, jestli půjde za ním. Lehce se usmíval.

Suguri přivřel oči a překonal vzdálenost mezi nimi. Pohladil ho po vlasech a sjel dál na krk, hrudník, až se zastavil u spodního lemu korzetu. Natáhl se pro polibek a společně s ním dovedl couvajícího Kouriho k posteli. Nechal ho, aby se posadil. “Máš nějaké speciální přání?” zeptal se pak.

Ryuunosuke k němu vzhlédl a jednou dlaní pomalu vklouzl pod lem jeho roláku. “Chci jenom tebe...” zašeptal.

Mladší projel něžně prsty jeho vlasy a pousmál se. Společně s dlaní druhého ta odpověď vyvolala šimrání v jeho podbřišku. Shodil ze sebe pončo, pod nímž skrýval, jak hubený je. A palcem přejel po tváři staršího. “Dnes se asi budu svlékat já, protože tebe by bylo škoda zbavit něčeho tak slušivého.”

Starší se tomu lehce pousmál a přitáhl si ho trochu blíž druhou rukou, kterou položil na jeho bok. “Jsem rád, že se ti to líbí...” šeptl a posunul se dlaní, kterou měl na jeho kůži, výš po bříšku svého milence, druhou se přesunul k zipu jeho kalhot, aby ho mohl začít rozepínat.

Hiso se ohlédl po jeho ruce a přivřel oči. Popravdě jen ta představa byla při nejmenším vzrušující. Moc často se světlovlasý nedostával do pozice, v které ho mohl takto obdarovat.

Blonďák mu stáhl kalhoty ke kolenům a přejel jednou dlaní po jeho mužství, než se naklonil, aby ten samý pohyb mohl zopakovat rty. Jednou rukou ho chytil za bok, druhou mu stáhl i spodní prádlo jen tak, jak bylo třeba, než se přesunul prsty k jeho penisu.

Mladší se něžně probíral jeho vlasy a pozoroval ho přivřenými víčky. Popravdě už pro všechno visuální byl vzrušený jako chlapec, který se poprvé dívá na pornografické fotografie. Když se ho Kouri dotkl, musel si skousnout ret, aby nezasténal.

Světlovlasý si spokojeně olízl rty a na okamžik k němu vzhlédl, než si s ním začal hrát jazykem. Byl rád, že jeho počínání vyvolávalo takovou odezvu. Jednou dlaní si pomáhal s jeho vzrušením.

Suguri sjel jednou dlaní na jeho rameno a trochu jej stiskl, jak to bylo příjemné. Zavřel na okamžik oči a zaklonil hlavu. Když ho starší vzal do úst, měl nutkání mu vyjít vstříc, ale ovládl se. Přesunul se dlaní z jeho ramene na tu Kouriho, která byla na jeho boku.

Starší s nim propletl prsty, zatímco ho nepřestával v plynulých pohybech brát do úst. Zatím se pohyboval jen pomalu a užíval si každý okamžik, přičemž se snažil druhému vlastními rty a jazykem způsobit co nejvíce slasti.

Tmavovlasý zaklonil hlavu a silněji si skousl ret. Bylo to úžasné, co jeho přítel dokázal s jazykem.

Kouri vzal do úst téměř celou jeho délku, než zrychlil tempo, v jakém se mu věnoval. Sám se cítil neuvěřitelně vzrušený jen pro to, co dělal.

Hiso takovou péči nevydržel dlouho, Ryuunosukeho ústa byla tolik příjemná a horká, že se jeho blížící se orgasmus nedal zastavit, ať by si sebevíc je chtěl užívat do nekonečna. Automaticky si ho přidržel, když vyvrcholil a nechal jej všechno jeho sperma spolykat.

Blonďák se od něj po chvíli lehce odtáhl a mazlivě se naposledy otřel o jeho rozkrok rty, než k němu vzhlédl, oči se mu leskly vzrušením.

Suguri se k němu sklonil a v několika něžných polibcích vydýchával, co právě zažil, i když se tak ochutnal. Přesunul se s Kourim hloub do postele a dokončil své svlékání. Nechal se obejmout stehny staršího a přitulil se k němu. “Přivážeme tě?” zeptal se do jeho rtů a otřel se o jeho rozkrok svým.

Kouri přivřel oči a automaticky se nedočkavě vybídl tomu doteku. “Prosím,” šeptl oddaným hlasem a otřel se stehnem o jeho bok.

“Musíme ti koupit hedvábné šátky,” zašeptal tiše mladší a přejel prsty po jeho zápěstí, “zasloužíš si hedvábí jako královna.” Políbl ho něžně na čelo a odtáhl se, aby mohl z nočního stolku vyndat želízka.

Světlovlasý ho přivřenýma očima s očekáváním sledoval. “Cítím se jako královna pořád, když jsem s tebou...” zašeptal. “A stejně si to ani nezasloužím...” nepatrně zakroutil hlavou. Přijal by cokoliv, co by s ním chtěl jeho milenec provádět, pokud by to Suguriho udělalo šťastným.