Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




pátek 24. května 2013

Odevzdáno marnosti


červenec 2011

Anotace: Není to jen počasím, je to příliš rozněžnělou náladou a v stejně něžném zabarvení hlasu jemné bytosti, jež nebudu jmenovat, protože on se raději prezentuje zcela jiným a zpívá ve svém světě, o němž nikdo nemůže říct, že mu dokonale rozumí. Jen náčrtek pocitů a příběh rýsující se v úmyslné mlze. Protože nemohu poskvrnit píseň, u níž neznám text, svými myšlenkami.

Odevzdáno marnosti


Stíny ztratily svou děsivost a vybledly. Co dříve bylo cílem, zmarnělo s posledními paprsky slunce. Z otevřeného okna sálala pouze zima. Něha vánku utichla, čechrající prsty se ztratily v korunách stromů a vlhkost vyhladila bezútěšné kresby na tmavozelených listech. Ulice osiřely a pozorovatel oslepl, když zavřel oči.
Marnost v touze pohlédnout do světa a ožít.
Hladké hedvábí vykreslilo šíji a stékalo po nahé hrudi s tichou prosbou za poslední odpuštění. Kůže zbledla a rty ztratily růžový půvab. Jen nečinnost dala spočinout rudým pramenům a svaly líně ochably.
Duše ve vězení z bílých kostí nešeptá, nekřičí.
Mramor se nerozezněl kroky, okno nebylo zavřeno. Jen vůně kůže nesčetněkrát krášlené medem a mlékem prostupovala závěsy. Nábytek mlčel o tmavých kresbách na těle. Vášeň do pokoje nepatřila. Jen doteky křídel motýlů dokázaly ochránit křehkost přesahující hranici přirozeného. A písek v hodinách vypovídal o ztrátě lidskosti.
Přání dotknout se, držet, nepustit a chránit.
Listy stromů šuměly hlazeny deštěm. A nebyl nikdo, kdo by vyslovil sbohem. Marnost citů se nechala smývat proudem vody na cestě. Nikdo neodpověděl, kam ctnosti doplují a zda dokáží soužít s hříchy. Nebylo proč se ptát.
Jen kdyby slepé oči mohly vidět, kdyby hluchý uslyšel a kůže pohlazena chladem procitla, ulici by potěšila přítomnost nespoutané duše, které patřil svobodný tanec v dešti. Kapky by byly nakrmeny vůní splněných přání a tmavé nebe by plakalo štěstím.
Domy s melancholickými tvářemi lhostejně přivřely oči, když okvětní lístky květin byly trhány a upadaly do kalných vod. Uvidět krásu se zdálo nemožné, mizela dříve v úzkostné pravdivosti pomíjivého a nestálého. Nikdo nežádal, aby se vrátila, protože nebyla poznána.
Divoké bušení v nitru podlehlo tichu. Nehněvalo se. Neznesvěcovalo.
Nežilo.
A duše slepá, hluchá a sevřená v bílém mramoru prosila o jediný tanec - ten poslední.
Nebe nesnášelo ruce, které se k němu vzpínaly. Nerozumělo prosbám. Nechtělo pozorovat výrazy lidských tváří.
Chlad konejšil tělo, duši byla nabízena nicotnosti a žádný z pokladů vědomostí ji nemohl vykoupit.
Po dešti ticho a chlad slibovali nové paprsky lesknoucí se zlatem, ale vyprchané se navrátit nemohlo.

Žádné komentáře:

Okomentovat