Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




sobota 19. září 2015

Nejen absinthová nejen víla - 25. část

Dvacátá pátá - "poslední" část.
Dole pod povídkou info pro čtenáře.
Děkuji všem komentujícím a přeji příjemnou četbu.

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA
Spolupráce se Seiriel

- 25. část -

Stříbrnolvasý anděl se posadil k jednomu ze stolů a pohlédl na hnědovlasého mladíka. Původně ho příliš nechtěl brát s sebou, ale nějak měl potřebu ukazovat světu, že je Date jeho, i když se tomu mladík stále bránil. “Pojď za mnou,” pobídl ho.
Mladší si ho prohlédl, poté se posadil naproti němu ke stolu.
Mou se posadil do dalšího křesílka. “Stál ti za ty problémy?” nadhodil. Všímal si, že Fuyumineho neposlouchá a dokonce většinou dělá přesný opak, než starší chce.
Stříbrnovlasý si mladíka prohlédl, “pořád mi za ně stojí...” prohodil a jemně se pousmál. Přivřel oči a chvíli si ho prohlížel. Potom se otočil na druhého anděla. “Tys z toho nakonec žádné problémy neměl, nebo ne?”
“Neměl,” kývl ten, “ale mrzí mne, že ty ano.” Chvíli se odmlčel. “Ale pusinky jsou opravdu chutné,” šeptl a chvíli si prohlížel nabídku. “Myslíš, že by mi je obsluha udělala?”
“Pojď blíž...” Kogetsu se znovu otočil na Dateho, než pokračoval k bělovlasému, “udělala ti mandlovou bílou kávu...” připomněl mu a sám se natáhl pro lístek.
Hnědovlasý pohodil hlavou. “Objednává se, co je v lístku,” utrousil.
Vysloužil si za to nepřátelský pohled od Mou. “Měl bys ho ztrestat, že je tak neposlušný a drzý,” řekl a přehodil si nohu přes nohu. “A ošklivý.”
Tadashi je několik okamžiků pozoroval, než se k nim vydal. Prohlédl si Dateho. “Jsi v pořádku, draku?” zeptal se, nehledě na přítomnost andělů a prohrábl mu vlasy.
“Není ošklivý... a nepotřebuji, aby Asheerah znovu sestoupil...” Fuyumine přivřel oči při pohledu na černovlasého muže, “je v pořádku,” odpověděl za mladíka. Nelíbilo se mu, kolik na něj Tadashi sahal.
“S prominutím, ale vás jsem se neptal,” otočil se po něm Tadashi.
Date si černovlasého prohlédl. Nikdy by neřekl, že by byl ochotný pro něj tolik riskovat - vždy se spíše škádlili. Jemně se na něj usmál. “V pořádku, jsem tu s ním... dobrovolně,” odpověděl mu.
Majitel kavárny si je chvíli prohlížel. “Dobrá,” kývl a úsměv mu oplatil. “Chika je na rybách co?” Date jen kývl. “Takže... máte už vybráno?”
Kogetsu nespokojeně přivřel oči a chvíli si Tadashiho prohlížel, stačilo mu pár slov netýkajících se objednávání, aby měl černovlasého rád mnohem méně, než když sem přišli poprvé. “Tvarohový dort s borůvkami a jahodovou kávu...” odpověděl mu nakonec pouze.
“Pusinky,” zkusil Mou. “A madlovou bílou čokoládu.”
Tadashi se na něj chvíli jen díval. “Pusinky nemáme, ale máme macarons, zkusíte je, když vám nebudou chutnat, tak vám je nebudu účtovat a do příště seženu pusinky.” Poté se obrátil na Dateho, který jen zakroutil hlavou, že nic nechce.
Stříbrnovlasý anděl si Dateho prohlédl, “nic nechceš?” zeptal se ho a naklonil hlavu mírně na stranu. Nedělalo mu problém za něj platit.
Hnědovlasý zakroutil hlavou. “Donesu ti aspoň vodu,” utrousil Tadashi, než se vydal pryč.
Stříbrnovlasý si tiše odfrkl a chvíli se díval za odcházejícím Tadashim. “Měl bys i sám vycházet mezi lidi...” otočil se na Haruku potom.
“Zprotivil se ti Tadashi?” naklonil hlavu na stranu Mou. “Jak to vůbec probíhalo s Asheerou?” zeptal se potom, protože se upřímně divil, že mu jeho mazlíka nechal.
“Ne tolik, abych tu nemohl být...” odpověděl mu Fuyumine a pohlédl na Dateho, jako by za to i ten mohl, co si teď myslel o majiteli kavárny. Rozčilovalo ho, jak se všichni ti lidé pletli do jeho vztahu k hnědovlasému chlapci. Jako by nerozuměli tomu, že pokud jim s Datem na sobě navzájem záleželo, bylo lepší, nechat to být.
“Stavil se v mém bytě,” pokračoval potom s pokývnutím, “a prohlédl si ho. Popravdě jsem si upřímně myslel, že budu odtažen zpět do království,” trochu se zamračil. “Ale asi se mu pobyt u mě nepříčí tolik, jako tvrdí...” pousmál se a pohlédl na Masamuneho.
“Naser si,” utrousil k němu Date a pohodil hlavou.
Mou si ho prohlédl, ale nic k tomu neřekl. “Taky se divím,” poznamenal nakonec. “Moc nechápu to, proč vůbec sem přišel... když tě nepotrestal, jak měl, místo toho ti něco nabídl a nakonec nechal, aby bylo po tvém, přestože viditelně tenhle kluk neřekl, že u tebe chce být.”
Kogetsu přivřel oči, “Masamune je můj...” zašeptal a podíval se na chlapce, “patří ke mně... stejně, jako já patřím k němu... i kdyby si to stále neuvědomoval, chce se mnou být...” nepatrně se na druhého anděla usmál. “Asheerah není trestající...”
“Ale... je to bratr tvého otce, to mluví za všechno,” podotknul Mou.
“Nemluvme o mém otci,” druhý přivřel oči a nespokojeně na chvíli odklonil pohled, toho anděla neměl rád. “Asheerah není jako on...” upřímně, modrovlasého anděla měl mnohem raději, než vlastního otce, přestože k tomu stále něco cítil. Byl přece jen jeho synem. Navíc měl vlastnosti, které po něm zdědil. Nejspíš jich ani nebylo tak málo.
Date si ho prohlédl. “Musí to být parchant, syn jako otec,” poznamenal. Popravdě on svého otce také neměl rád a nechtěl být mu podobný, ale to vytahovat nehodlal.
Kogetsu si ho prohlédl, “chtěl bys vědět něco o mém otci?” zeptal se a pousmál, protože mu bylo jasné, že poslední, čeho tím chtěl chlapec dosáhnout, bylo vypadat, že projevil zájem, i kdyby tomu tak třeba bylo.
“Dokážu si ho živě představit,” odsekl. “A co jako liška - značkuješ si území?” nadhodil.
Mezitím Tadashi donesl objednávku a položil ji před každého. Mou byl nadšený z pastelově zbarvených macarons, až zapomněl na to, že je Fuyumineho mazlík skutečně až příliš drzý. Tadashi zase odešel.
Stříbrnovlasý se natáhl pro svoji kávu a několikrát na ni foukl, než se spokojeně napil. “Co myslíš?” pohlédl potom na chlapce a pozvedl obočí. “Odešel jsem někdy, za tu dobu, co jsem s tebou, dělat něco takového?” zeptal se.
“Mohl jsi to udělat už dávno,” pokrčil rameny Date.
“Nemám potřebu dělat takové věci...” pousmál se. Většina lišek věděla, když se přiblížili, že je poblíž, a držela se zkrátka. Měl potřebu značkovat si jiné věci než území. “Ale pokud si chceš myslet, že ano... můžeš se považovat, za mé území...” usmál se na něj.
Mladší na něj vycenil zuby, poté uraženě odklonil tvář a už nehodlal nic jiného říct. Mou si ho prohlížel, skutečně nechápal, co anděl Fuyumineho postavení vidí na někom takovém.
Kogetsu se tomu tiše zasmál, “Masamune...” oslovil ho, dělal to rád, nepočítal s tím, že by se na něj mladík ve své uraženosti třeba jen podíval. “Najednou se ti ta myšlenka nelíbí...?” neodpustil si a pousmál se. Natáhl se pro svůj dort a otočil se znovu na bělovlasého. “Ještě pořád se chceš brzy vrátit?” prohodil při pohledu na jeho spokojenou tvář.
“No, představa, že budu zase jíst to naše jídlo, mne trochu děsí, ale jinak... co je tu jinak? Všechno čpí po démonech.” Povzdechl si. “Zatracený je tenhle svět, jen jídlo tu mají dobré. A v království je určitě špatné jen proto, že u Satana se dobře vaří. Na truc. A může za to tvůj otec.”
“Můj otec je asketický, zaslepený šílenec...” stříbrnovlasý se trochu zamračil. “Byl by toho schopný...” povzdechl si. “A možná proto, i přese všechno to démonské se tady cítím lépe, než tam. Nedivím se Asheerovi, že nevychází ze svého paláce.”
“Spousta věcí se o něm povídá,” poznamenal Mou na to konto. “A viděl jsi, jak se bavil se Satanem a Asmondeem... bylo to zvláštní.” Pokrčil rameny. “Ale máš pravdu, není tak hrozný a děsivý, jak by ve svém věku mohl být.”
Mladší z andělů jen pokrčil rameny. “Znal se s nimi tisíce let před tím, než ty nebo já jsme byli na světě...” prohodil, “a je to poslední soucitný anděl... je mi docela jedno, jak se s nimi bavil, respekt tím u mě neztratil. Jsem rád, že sestoupil on a ne můj otec.” Jeho otec možná dělával to samé, co on dělal teď, ale jeho by za to ztrestal, čistě protože by mohl.
“No, já nevím, víš, že co se padnutí pětice týče, tak Asheerovo jméno se někdy zmiňuje jako šestého z nich,” poznamenal druhý anděl, ale nakonec mávl rukou. “Vlastně je to jedno, ty nejsi vzorný anděl a já jsem tvůj přítel, který tu podléhá obžerství,” trochu se pousmál, protože si nemyslel, že je tak daleko, “a kdyby přišel tvůj otec, byli bychom bez křídel oba. Docela zvažuji, že až se budu vracet, tak vezmu jako dárek tohle Asheerovi za doporučení pusinek.” Ukousl si z světle růžového macarons.


Sora se vysíleně posadil do trávy v parku a plácl sebou na záda. “Je to deprimující...” prohodil a zadíval se na bělovlasého, “nejsi skoro ani zadýchaný...” ušklíbl se. On sám měl pocit, že brzo vypustí duši. A to se zase za tak špatného v běhu nepovažoval. I když fakt, že na Hiyoru mít nebude ani v nejmenším, mu byl jasný už než vyšli z doupěte.
“Chvíle běhání a budeš na tom lépe,” prohodil druhý a napil se. Byla pravda, že zkrátil trasu na ani ne polovinu, ale to mu nemusel předhazovat. “Dvacet minut a budeme pokračovat?”
Zrzek se nadzvedl na loktech a pohlédl na něj, “huh...” dostal ze sebe, než si znova lehl. “Mám pocit, že už jsem dnes uběhl víc, než za posledních několik let předtím,” svěřil mu. “Ale pokud se mi podaří zvednout...” pousmál se. Měl také žízeň, ale čekal, až se jeho tělo pořádně uklidní, než se napije.
Hiyoru mu podal ruku. “Pojď to raději rozchodit,” řekl. “Dál budeme pokračovat v doupěti, tak se tam musíme vrátit.”
“Už se nikdy nechci hýbat...” zaúpěl starší, ovšem nechal se zvednout. Propletl s ním prsty a přitáhl si ho k polibku. “Zítra budu brečet...” prohodil.
“Naopak... budeš cítit každý svůj sval a bude to příjemné,” líbl ho do vlasů, i když byly zpocené. Pomalu se vydal i s ním cestou v parku a podal mu vodu. “Možná by i Hibiki měl mít nějakou průpravu sportovní.”
“Bude to taaak bolet...” Sora vypadal, že se spíše nechává táhnout, než že by sám nadšeně šel. “To asi jo...” souhlasil potom s kývnutím. “A asi i bude lepší, když s tím začne tak brzo...”
“I když si moc nejsem jistý, jak v jeho věku postupovat u normálního dítěte,” poznamenal mladší a přitáhl si k sobě Soru blíž, objal ho jednou paží kolem pasu. “Netvař se jako kdybych tě mučil,” šeptl, “byl to tvůj nápad.”
Zrzek se tomu pousmál. “Šak já to nesvádím na tebe...” spokojeně se k němu přitiskl a trochu se tak o něj opíral. “Plně si uvědomuju, že si za to můžu sám...” pokývl hlavou, pak se zamyslel. “No... nevím, třeba by ho bavilo trénovat nějaké bojové umění nebo tak...” nadhodil.
Mladší ho znovu políbil do vlasů. Čerstvě zpocený Sora voněl naprosto úžasně. Raději se od něj trošku odklonil, protože jinak by se na něj místo dalšího tréninku spíše vrhl a navíc jej po tom, co dělali včera, chtěl nechat nějaký den si odpočinout.
Zrzek se položil na matraci a vysíleně rozhodil ruce okolo sebe. Měl pocit, že brzy neucítí žádnou svou končetinu. “Šílené...” šeptl a zadíval se na svého milence. Trochu se přitom usmíval.
Hiyoru si ho chvíli prohlížel, než se položil vedle něj. “Ale držel ses dost dlouho,” řekl mu mile a propletl s jednou jeho rukou prsty.
“Hehee...” Sora se na něj zazubil a natáhl se, aby ho políbil na rty. “Trochu se bojím, jestli se zítra probudím...” prohodil s humorem a spokojeně se ke druhému přesunul. Necítil se na vstávání.
“Měl by ses jít osprchovat,” utrousil Hiyru, přestože mu jeho zpocené tělo vůbec nevadilo.
“Hmm...” zrzek kývl, ale nevypadalo to, že by se chtěl hýbat. Trošku se od mladšího odtáhl, “vadím ti takhle?” zeptal se pobaveně.
“Ne,” zakroutil mladší jemně hlavou a zase si ho k sobě přitáhl. “Ale po sprše ti bude líp,” políbil ho na rty a usmál se. “Náhodou mi fakt voníš,” utrousil pak a otočil se na bok, aby si ho mohl prohlížet.
Zrzek trochu pokývl hlavou, “všiml jsem si, že ke mně rád čicháš...” pousmál se a natáhl pro jemný polibek. Nevadilo mu to. “dej mi chvilku, než budu schopný se zvednout, pokud mě tam neodneseš...” prohodil a zavřel na chvíli oči. Stulil se k němu spokojeně, “ty mi taky voníš...” šeptl do jeho trička.
Mladší chvíli počkal, než se zvedl a hodil si ho přes rameno. “Někdy bych si zašel zaplavat,” utrousil, protože přemýšlel, že v tomhle stavu by pro Soru byla lepší vana. Plácl ho po zadku a vydal se s ním do sprchy.
“Hmm...” zrzek se nechal bez protestů nést, “nikam na otevřené vodní prostranství, tam bych se s tebou utopil...” prohodil, i když jako plavec si věřil asi nejvíc. Chodívali hodně plavat s trojčaty a měli to v krvi.
“Jsi Leviathanův potomek, ty bys utopil mne,” usmál se Hiyoru.
“No... já nevím... ale Haku třeba už říkal něco o žábrech... nějak se mu to Leviathanování zalíbilo...” pousmál se nad tím. Měl oba své bratry rád, těšilo ho, že si to prostřední z nich tolik užívá.
“Oho...” ozval se Baku, který vyšel ze svého pokoje zrovna, když procházeli okolo. “Nepřehnali jsme to s Koťátkem trochu?”
“Je v pohodě,” odpověděl mu Hiyoru.
Blonďák se na zrzka zazubil, když ten k němu vzhlédl, pak dohnal Hiyoru, aby mohl jít chvíli vedle něj. “Nevím, jestli ti to věřit... po tom včerejším kňučení...” dloubl ho do boku.
Sora jen zvedl oči v sloup.
“Karasu by měl pracovat jako válečný zpravodaj,” utrousil Hiyoru a zdálo se, že se nehodlá nechat vyvést z míry, i když v duchu se za ně trochu styděl, že je všichni slyšeli a nebo se o tom dozvěděli zprostředkovaně. “Pokud se plánuješ jít sprchovat s námi, tak hned říkám, že nejdeš.”
“A já jsem se tak těšil, že se pokochám unaveným a povolným Koťátkem...” Baku našpulil rty, “měli byste mě taky někdy zapojit...” zabručel hraně dotčeně. “Obzvlášť, když jste takoví divocí...” mrkl na Hiyoru.
Zrzek si nad ním jen povzdechl. Začínal si na jeho dorážení zvykat a popravdě mu Bakuova společnost hned po jeho milenci připadala nejméně nepříjemná. Na Karasu bylo něco divného a opravdu vyvádějícího z míry, u Roo stále nevěděl, jak na něj reagovat. “Nemáš Dryády, aby se s tebou sprchovali?”
Blonďák našpulil dotčeně rty, “není to můj harém,” bránil se.
“Na to, aby to byl jeho harém, je málo strom,” poznamenal Hiyoru. Poté otevřel dveře do sprchy a zarazil se, když tam uviděl vysokého černovlasého hlídače, jak se umývá. “Promiň,” řekl k němu a vycouval. “Tak... Baku, vidím, že se půjdeš první sprchovat. S parťákem.”
“Mohli jsme jít všichni čtyři...” blonďák na nejmladšího z hlídačů mrkl a zazubil se, než se on přesunul ke dveřím, “aspoň by Koťátko vidělo, o co přichází...” zavrněl.
Hiyoru postavil Soru na nohy. “No, pokud tam za vámi bude chtít jít se osprchovat,” pokrčil rameny a podíval se na svého milence, zda náhodou nemá o něm mylné mínění, že by se s nimi nerad sprchoval.
“To je dobré...” zrzek se spokojeně opřel o Hiyoru a něžně ho políbil na krk, “já si taky počkám, až tam bude pro nás volno...”
“Jak chceš...” blonďák na něj vyplázl jazyk, než zmizel za dveřmi.
“Určitě nám na truc vypustí všechnu teplou vodu,” utrousil Hiyoru pobaveně a pohladil ho po vlasech, přičemž ho nechal, aby se opíral o stěnu za sebou.
“Hibiki...” Sora se na zrzavého chlapce široce usmál, když vešel do pokoje, který sdíleli chlapci, a pomalu se vydal k němu. Potřeboval si na chvíli zdřímnout a rozhodl se to spáchat v jejich pokoji.
Ten se na něj podíval. Zrzavého muže měl rád, protože se k němu vždycky choval dobře, ale s bělovlasým, který ho následoval, takový vztah neměl. Suzume se mezitím více nakrčil na své posteli a vypadal, že se nehodlá pohnout, dokud neodejdou.
“Máš už všechno hotové?” podíval se Hiyoru na zrzavé dítě, poté na seznam, co mu každý den psal na tabulku u postele.
Starší z příchozích se na svého milence podíval, pak se posadil na Hibikiho postel a počechral chlapce ve vlasech. “Přišel jsem se za váma podívat...” podíval se z jednoho chlapce na druhého a zívl.
Bělovlasý hlídač smazal, co bylo napsané na tabulce, když mu dítě na to kývlo a začal tam psát nové věci na příští den. Psal to spíše pro sebe a ostatní dospělé, protože děti neuměly číst, vždy je to ráno naučil nazpaměť a pak večer kontroloval. Nestávalo se, že by chlapci nesplnili, co měli.
Hibiki se přitulil blíž k zrzavému muži, i když mu na jeho slova nijak neodpověděl.
Sora se natáhl k Hiyoru pro polibek, “příjdu za tebou, až se budu moc víc hýbat...” usmál se na něj, potom si lehl na postel. “A my bychom se mohli zase učit večer,” podíval se nejdřív na Hibikiho, potom na tmavovlasé dítě. Snažil se zapojovat i jeho, i když Karasuovo dítě vypadalo stále ze všeho o něco vyděšenější než zrzek.
Hiyoru kývl. “Pokud ho budete rušit ve spaní, tak si mě nepřejte,” podíval se na obě děti, než se vydal z pokoje.
Zrzek pohlédl i na druhé dítě, “chceš jít za námi?” nabídl mu. Nemyslel si, že by to vadilo, neměl pocit, že by chlapci spolu měli špatný vztah.
Tmavovlasý chlapec zakroutil hlavou a přelezl si na posteli tak, aby byl od nich ještě o něco dál.
Sora si ho prohlédl, potom se otočil na Hibikiho a spokojeně si ho přitáhl k sobě. “Děje se něco, o čem nevím?” zeptal se šeptem.
“Co?” podívalo se na něj dítě, protože nevědělo, na co se ho ptá.
“Nevím...” zrzek pokrčil rameny, “Suzume mě nemá rád?” zajímal se.
Hibiki jen pokrčil rameny. Druhý chlapec býval často takový, že se nerad ke komukoliv přibližoval. A zrzavý chlapec nedokázal popsat a pojmenovat, co cítil - i když mu rozuměl, že všechno okolo je příliš děsivé a někdy může mít pocit, že není nikdo, v jehož přítomnosti by byl v bezpečí.
Starší se na něj znovu na chvíli otočil. Bylo mu ho upřímně líto, protože Hibiki měl alespoň jeho a Sora doufal, že se k němu chová dost dobře na to, aby se necítil tak zle, jak by mohl, ale Suzume opravdu neměl nikoho. A zrzek si nebyl moc jistý tím, jak se k němu Karasu choval. “Bojíš se mě?” otočil se nakonec znova na tmavovlasého.
Ten si ho tiše chvíli prohlížel, než zakroutil hlavou. Bál se všeobecně, na Sorovi nic děsivého nebylo - už jen proto, že připomínal Hibikiho.
Zrzek se usmál. “Tak kdybys chtěl, tak poď za náma...” znovu hlasitě zívl. “Nevadí to, ne?” stočil pohled na Hibikiho.
Chlapec zakroutil hlavou.
Sora se usmál a políbil ho do vlasů. “Vidíš...” prohodil potom k Suzumemu, “tak kdybys chtěl...” dokončil to a stulil se se zrzavým dítětem, než spokojeně zavřel oči.
Hibiki také zavřel oči a opětoval mu objetí.


Stříbrnovlasý anděl si přitáhl hnědovlasého mladíka do klína, když se Date přiblížil ke křeslu, ve kterém seděl, “Masamune...” oslovil ho a pohladil ho něžně po tváři, “pořád jsem tě nepotrestal za tvoji drzost...” šeptl a trošku si povzdechl.
“Už jsem si začínal myslet, že nejsi takový kretén,” utrousil hnědovlasý mladík a odstrčil jeho ruku. Stále se necítil jako zvíře a ani neměl rád sado-maso praktiky.
Druhý se mu zadíval do tváře. “Pořád ti to opakuji... nechci ti dělat nic... bolestivého...” povzdechl si, “kdybys chvíli nebyl tak drzý...” nechal to vyznít a přivřel oči. “Alespoň před ním...” Mou měl na výchovu mazlíčka trochu jiný názor než Kogetsu.
“Můžu si před kýmkoliv říkat, co chci,” zamračil se Date a protestně si sundal obojek.
Starší si ho prohlédl. Opravdu mu nechtěl ubližovat a samotného ho rozčilovalo, že je to v době, kdy už mu začínal Date trochu věřit. “Neměl bys...” přivřel oči a natáhl se, aby ho políbil na čelo. “Neřekl jsem, že tě potrestám...” šeptl pak, “jen, že jsem to ještě neudělal...”
Masamune si ho chvíli prohlížel. Nemyslel si, že by trest čemukoliv pomohl, protože bez toho i s tím se bude chovat i příště stejně: když bude potrestán na truc, když nebude, protože nebyl.
“Možná by ti prospělo domácí vězení...” druhý se pousmál a znovu ho pohladil po tváři. “Na chvíli...” přivřel oči a prsty sjel na jeho krk. Potom na okamžik odklonil pohled. “Víš, že bych ti dal všechno, po čem bys toužil...” zašeptal a políbil ho na čelo. “Kdyby ses mi přestal tolik vzpírat.”
“Dělám, co musím, aby se ze mne nestala cvičená opička,” zamračil se.
“Oh...” druhý naklonil hlavu na stranu, “máš pocit, že z tebe dělám cvičenou opičku?” zeptal se ho.
“A co jiného? Svého pejska?” zavrčel Date, nelíbil se mu pobavený výraz ve tváři Fuyumineho. Ten chlap ho jen svou existencí vytáčel.
“Masamune...” znovu ho pohladil po tváři, “vím, že jsi člověk...” znova ho políbil na čelo. “A líbí se mi, jaký jsi člověk... ale chci, aby sis plně uvědomoval, že i tak jsi můj...” sjel po jeho zádech druhou rukou a vydal se pod látku trička.
Mladší se odmlčel, protože jeho tělo reagovalo na ten dotek. Skousl si ret a odklonil tvář. “Nemám jediný důvod, abych tvůj chtěl být,” řekl a do jeho hlasu se nedostala ani špetka nenávisti či odporu - byl klidný.
Kogetsu mu trošku zaklonil hlavu a políbil ho něžně pod bradu, “všechno...” zašeptal, “udělal bych pro tebe všechno...” zopakoval, “neuvědomuješ si, kolik je v tom toho zahrnuto...” mluvil tiše do jeho kůže. “Chci po tobě za to jen, abys byl můj... a z vlastní vůle.” Na okamžik se odmlčel. “A nemám pocit, že by se ti v mojí náruči nelíbilo...” poznamenal.
Date by musel lhát, kdyby mu v tomhle odporoval. Líbilo se mu všechno okolo být jeho, jen ne ten samotný fakt, že byl jeho.
“Neměl by ses tomu dál pokoušet bránit...” anděl přivřel oči a dál polibky pokrýval jeho krk. Jemně kousal, nelíbilo se mu, že si mladší sundal obojek.
“Měl bys to vzdát,” šeptl Date, přestože už ho zase doteky Fuyumineho připravovaly o rozum. Ke svému zděšení si začínal uvědomovat, že to nejsou jen doteky, ale začíná už na něj působit celá andělova přítomnost. Když mu byl blízko, chvěl se jen pro to, co očekával.
Stříbrnovlasý si ještě okamžik užíval jeho kůži, potom se narovnal a zadíval se mu do tváře. “Vážně?” pousmál se a dlaní vyjel po jeho boku, čímž mu lehce vyhrnul tričko.
“Netvrdím, že dokážu vzdorovat tomu tvému zatracenému kouzlu,” řekl popravdě Date, “ale jinak... jsi mi úplně volný. Kdyby ses mne nedotýkal jako... anděl... tak bych s tebou nic mít nechtěl.”
Starší se krátce tiše zasmál a natáhl se pro polibek, “kdo říká, že se tě celou dobu dotýkám jen s tím svým zatraceným kouzlem?” pozvedl obočí, když se znovu rty vydal na jeho kůži.
“Poznám, kdy se mne tak dotýkáš,” odpověděl mu druhý sebejistě, i když si tak jistý nebyl.
Anděl se usmál do jeho kůže. “Toužíš po každém mém doteku...” zašeptal a dlaní se přesunul na jeho hruď, palcem přejel po piercingu v bradavce. Potom se vpil do jeho úst a vsál na chvíli jazyk mezi vlastní rty.
“Není pravda,” odporoval mu mladší, i když se mu vybízel.
Fuyumine se od něj po chvíli odtáhl, “zábavné...” neodpustil si tiše a spokojeně si ho prohlížel, přičemž prsty laskal jeho tělo. “Jsi krásný...” zašeptal potom a donutil ho, aby si svlékl tričko.
“A ty nemáš potřebu dělat nic jiného než se mnou spát a nebo si číst?” zeptal se ho mladší, i když se mu nebránil.
“Dělám i jiné věci...” odpověděl mu na to starší. “I já mám povinnosti vůči království...” prohodil nespokojeně. “Ale tobě se věnuji zdaleka nejraději...”
“Království je nebe?” napadlo mladšího. Přišlo mu to příliš komplikované, protože se dozvídal jen střípky a ty často ovlivněné názorem toho, kdo mu to říkal. “Jaké příšery vlastně tu běhají?” zeptal se náhle. Chousokabe ho sám nemohl plně zasvětit, protože toho věděl také jen omezeně.
Stříbrnovlasý se pohodlněji opřel do křesla a stáhl si mladíka více do klína. “Všemožné příšery...” odpověděl nejdříve a trošku se u toho ušklíbl. “Dalo by se říct, že království je nebe... Andělé moc nesestupují, těch tu není mnoho... démonů je tu mnohem více. Ti, pokud nejsou tady, pohybují se v pekle. Dlaci mají své vlastní sféry, které ale také nejsou na zemi, i když tady mají celé své vesnice... a jsou i bytosti, které se rodí na zemi a je to tady pro ně domovem...” lehce pokrčil rameny. “Možná by ses divil, kolik už si jich potkal, aniž bys o tom věděl...” nepřestával se ho dlaněmi dotýkat.
“Raději to nechci vědět... stačí mi ty, co o nich vím,” do Dateho hlasu se vetřela nespokojenost.
“Příčí se ti ta myšlenka?” druhý trochu pozvedl obočí.
Mladší se odmlčel. “Jediný Haku z těch divných je můj přítel, ostatní jsou mi protivní...” zamračil se. “A Tadashi, ale ten... moc není, je člověk, jen nějaká kněžka...”
“Je víc v Asmondeově moci - to je démon, jehož je kněžkou -, než je tvůj kamarád v Leviathanově - to je jeho otec...” trochu pokrčil rameny. Dlaněmi sklouzl na jeho stehna. “A některá z těch... existencí, se kterými jsi něco měl, jistě byla víc, než jen člověk...”
“Možná proto nebyli víc než na jednu noc... na kousek noci,” odsekl mu druhý. Ani nechtěl přemýšlet, s kým měl to dočinění. Třeba kdyby spal s prasedlakem, nadšený by nebyl.
“Nikdy tě nikdo z nich neokouzlil...?” stříbrnovlasý naklonil hlavu na stranu, i když popravdě moc nevěděl, proč nahazuje takové téma. Nechtěl vědět o takových, kteří by pro jeho Dateho mohli něco znamenat.
Hnědovlasý se ani nezamýšlel. “K okouzlování jsem je neměl,” odpověděl. “Šlo mi o sex.” Popravdě se necítil ani jednou za svých devatenáct let zamilovaný. Měl nejlepšího přítele - Chousokabeho - a ten mu nahrazoval jakýkoliv vztah: od rodičovského, přes bratrský i po manželství (možná proto si příliš neseděl s Morim, žárlil na něj). K němu pak stačil Papouch a okrajově mravokárný Tadashi. Jiných vztahů a citů mu nebylo třeba.
Starší se lehce pousmál, určitým způsobem ho to těšilo. Hlavně fakt, že nikoho dalšího takového už mít mladík nebude - tím si byl jistý a připravený se o to postarat. Nikdo už mu ho nevezme. “Chtěl bys navždy vypadat na devatenáct?” napadlo ho.
Dateho ta otázka překvapila. “Nevím,” odpověděl popravdě. Bral to jako samozřejmost, že zestárne a nezáleželo mu tolik na tom, jak vypadá, aby se stárnutí bál. Ale mít tu možnost nezestárnout byla otázka na něco jiného - otázka jestli chce zestárnout. “Když zestárnu, už se ti nebudu líbit a odvrhneš mne?” nakrčil čelo a zatvářil se tak, aby měl co nejvíce vrásčitou tvář. “Můžu jít?”
Druhý ho pohladil po tváři a tiše se tomu krátce zasmál. “Neplánuju tě odvrhnout. A nikdy příliš nezestárneš, když budeš se mnou...” na chvíli se odmlčel. “Lidé se s věkem a stárnutím mění... ovšem neodvrhl bych tě, pokud bys zůstal takový, jako jsi teď...” natáhl se pro polibek. “A vím, že ty se jen tak nezměníš...”
“Myslím, že ti jde hodně o to, jak vypadám,” utrousil Date, “protože ze mně nic neznáš. A ty to pokládáš za lásku.” Netvrdil, že on by lásce rozuměl, ale tohle byla jen sexuální touha, kterou si Fuyumine špatně vykládal.
“Přiznávám, že jsi mě zaujal hodně svým vzhledem...” anděl se pousmál a natáhl se pro polibek. “Ale miluji toho na tobě mnohem víc než jen to, jak vypadáš... “

Konec.
___
Info:
A teď snad radostná zpráva pro "milovníky" téhle povídky!
Jakýsi původní cca-260-stránkový příběh skončil, ale jak už jsem psala v úvodu, i přesto má tento "epos" daleko k úplnému konci. Jen se trochu mění způsob, jakým je psaný, a proto další pokračování budeme spíše brát jako speciály.
Přesněji - další jednotlivé celky jsou vždy zaměřeny na nějakou skupinu postav nebo na nějaký příběh. Vypadá to asi tak, že se tam objeví nová postava nebo postavy a věnujeme se hlavně jim, přičemž se tam některé už známé postavy objevují mnohem méně nebo vůbec. Dokud zase v dalším speciálu nepřijde na ně řada, protože se jich nový příběh dalšího speciálu týká (a nám se po nich stýskalo).
Postupně se odkrývá více o démonských sférách, přicházejí nové rasy a tak...
Proč vám to vůbec říkám. Necháme vás - čtenáře - rozhodnout, co byste si chtěli přečíst dál. Jsme totiž na rozcestí - buď v téhle chvíli si odpočineme a nebudeme příběh hnát v čase dál a podíváme se do minulosti; nebo budeme jednoduše pokračovat a nynější hlavní postavy budou postupně ustupovat do pozadí a stárnout.

Tedy mám představu, že se jako čtenáři vyjádříte v komentáři, co byste chtěli.
Jsou tyhle možnosti:
- pokračovat dál v příběhu:
  • speciál, kde Morimu přijede do města na návštěvu "liščí" bratránek

- podívat se do minulosti:
  • seznámení Tadashiho a Kohaku (cca 3 roky zpátky)
  • příběh v téhle fázi neznámých postav odehrávající se v Asmondeově sféře
  • seznámení Xanxuse se Setsunou (cca 10 let zpátky)

Až se vyjádříte (dostáváte na to čas do konce měsíce) a my nějak zpracujeme vaše názory, tak vydávání bude pokračovat úplně stejně - jednou za týden.
A nejspíše jak dokončíme vydávání speciálu, co si teď vyberete, znovu ty, které ještě čtení bude bavit, požádáme, aby si zvolili, co chtějí číst dál - takže o nic nepřijdete. (A aby to bylo ještě jasnější - pokračování dál v příběhu na sebe chronologicky navazují, proto vám nedávám celkový výčet, kolik jich je, ale jen to navazující.)

A aby toho nebylo málo - chceme si užít zpětnou vazbu, tak někdy v průběhu týdne vám sem dáme dotazník o příběhu a postavách. Který samozřejmě nikdo nemusí vyplňovat, ale může...

Těším se na vaše komentáře. (V případně nějakých nejasností se nebojte zeptat.)

9 komentářů:

  1. Já mám jasno podívat se do minulosti: Tadashi a Kohaku strašně moc mě zajímá jejich seznámení tak jako Setsumy a Xanxuse takže pro mě je cesta do minulostí jasná volba děkuji za skvělou povídku a výběr

    OdpovědětVymazat
  2. Já zas rozvíjející příběh i minulost. Prostě beru vše, jak minulost i přítomnost. Počkám na anketu. Date je rebel do morku kostí a nepřipouští si ani krapánek sympatií k lišce, ač jsou očividné. Doufám, že se Suzume, přestane tak bát. Obchod s dětmi je pro mě nepředstavitelný ale v téhle povídce ho prostě ignoruju, protože tohle je svět fantasie. Moc mě baví špičkování mezi Baku a koťátkem, mám podezření , že hlídač nebude takový zloun a magor jak se zdálo :)

    OdpovědětVymazat
  3. Předně - děkuji moc za povídku :) Zdá se mi, že vztah Dateho a Fuyumineho se dostal do jisté lepší fáze, to mě těší.
    Co se týče toho, jak byste měly pokračovat - mně by nejvíc vyhovovalo podívání se do minulost, hlavně seznámení Xanxuse a Setsuny. Ale budu rád za cokoli...
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
  4. Ja by som si dala pohlad do minulosti zoznamenie Xanxuse se Setsunou a Tadashiho a Kohaku, aj ked velmi ma teraz bavia Fuyumine a Date. Kebyze si mam vybrat uplne tak tu minulost.
    Dakujem za dalsiu kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  5. Xanxus a Setsuna! nadherná představa

    OdpovědětVymazat
  6. hh Date svym chovanim nezklame, pobavil jak je vzpurny x) a pak to jeho " kdyz zestarnu odkopnes me" me dostalo :D jak hleda nejaky smer/duvod i kdyz stejnak tou cestou nepujde, takove protireceni.
    Pekne info o nasem krizenci, takze liska byla matka.. hmmm... x)

    Vtipne jak se Sora snazi cvicit, trochu se v nem vidim :D nemam rada behani. Myslim ze Suzume ma nejake psychicke/dusevni sramy (mym odhadem je nejaky druh zneuzivani, ale muze to byt i neco jineho) Je roztomile si predstavit Soru se spicimi chlapci x)

    hlasuji pro seznameni Xanxe a Setsuny, pak Tadshiho s Haku a pak to s Asmodeem, A nakonec pritomnost s liscim bratrancem :)

    OdpovědětVymazat
  7. tak nějak jsem navykla na celkem pravidelný příděl skvělých povídek , budou zas brzy ?

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za vaše názory a chválu :)
    Už je na světě otazník, který jsem říkala, že bude http://draco-non-fiet.blogspot.cz/2015/10/dotaznik-k-nejen-absinthove-nejen-vile.html a příští neděli už znovu vydáváme.

    OdpovědětVymazat