Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




čtvrtek 31. prosince 2015

[ff na V očích panenek] Deportace

zdroj

Pro Dasty/Dorian jako účastníka vánoční soutěže na mé FB-fan stránce.
Film: Dítě 44
Fandom: V očích panenek (má povídka)

Ačkoliv to tedy bylo slíbené na Štědrý den, vydávám to nakonec se zpožděním, protože mi do toho přišlo stěhování a absence internetu.
Dítě 44 mám jako film ráda (dokonce dostanu jako vánoční dárek knížku, tak uvidím, jak se mi bude líbit), ale možná je to tím, že ve filmu "čtu mezi řádky" a hodně si toho domýšlím. Když jsem k zadání tohodle filmu ještě dostala pár Alice Jasmine a Gavriilka, úplně mne ten nápad nadchnul, Takže přestože byli ještě dva další zúčastnění, tak sem dávám první tuhle povídku.
Protože zároveň s ní mám už nějaký možná i více jak půl rok rozepsanou povídku o Rusalkách v SSSR a parních mecha-strojích, jejíž prostředí jsem do téhle fanfikce trochu zahrnula.
Takže nakonec je to povídka skloubená ze tří prvků. Doufám, že se bude líbit nejen zadavatelce. A osobně nevím, zda je lepší se nejprve podívat na Dítě 44, pak si to přečíst, nebo naopak, nebo to vyzní i bez znalosti filmu. Nechám to na vás. Přeji příjemnou četbu. Za komentáře budu ráda.


Deportace.
Celou noc je mučili – a proti vší logice v tom bylo něco šťastného a uspokojujícího, že přestože to bylo druhé noční setkání s MGB, stále mučení trvalo celou noc a ráno nenásledovala poprava, i když nejméně jedno z jejich tajemství se zdálo více než delikátní a ortel smrti by jim podepsalo –, aby je ráno mohli naložit do vagónu jindy sloužícímu na přepravu dobytka a vést směr gulag. Byli mezi jinými vězni, horšími, lepšími, anebo možná i stejnými. Kolik v té době vůbec žilo mužů, kteří se dokázali postavit systému – nikoliv, aby udělali něco politického nebo chtěli změnit svět, ale pro jiného člověka? A kolik takových bylo v řadách tajné policie?
Lavrov – jménem Gavriil Michailovič – možná vždy nebyl takový, snad byla i doba, kdy by udal každého, aby si zachránil vlastní život. Ano, určitě tehdy, když při velkém ukrajinském hladomoru přišel o své rodiče a vyrůstal v sirotčinci, by obětoval všechny pro své vlastní přežití, protože to byl jediný způsob. Nebylo myslitelné na místě, jakým byl přeplněný sirotčinec, se s někým rozdělit o jídlo nebo se zastat slabšího. Utekl odtamtud a štěstěna mu byla nakloněna. Nakolik dobrým mužem se stal za války, také nešlo odhadnout, zabíjel a přispěl k porážce Hitlera… a když začal sloužit u MGB - bylo to pro status válečného hrdiny, chtěl mít vysoké postavení, měl takovou ideologii nebo jen nevěděl, co vše nakonec bude muset každý den vykonávat?
  Kdybyste se jeho samotného zeptali, proč před úřadem odmítl dokázat svou absolutní poslušnost, nejspíše by vám na to neodpověděl. Ale kdyby se před vámi podíval na svou krásnou mladou manželku, z jeho pohledu byste dokázali vyčíst vše. A možná by vám i nakonec řekl příběh o tom, jak se s ní seznámil, protože ten miloval stejně jako ji a opravdu rád se jím před všemi chlubil, než před několika dny před zakázanou cestou zpátky do Moskvy ztratilo vyprávění všechno romantické kouzlo.
Zamiloval se před dvěma lety v metru. Na jedné ze zastávek úplně všedního rána spatřil svou budoucí ženu, nikdy do té doby neviděl bytost takového půvabu. Stála v jeho zorném poli, s nevýrazně vzorovaným šátkem přes tmavě hnědé vlasy, které se i v umělém osvětlení podzemí rudě leskly, v béžovém kabátě končícím kousek pod koleny, takže jí byla vidět štíhlá lýtka v tělových nylonkách, a v nadkotníkových botách. Ani se tolik nelišila svým oblečením – vlastně byla oblečená úplně všedně –, byla to její vrozená krása, kterou na sebe možná nejen Lavrova upoutala. Předně její tvář – protože postavu neměla ani tolik kyprou a ženskou, jaké Lavrov měl u žen rád – si ho získala, byla opravdu půvabná pro vyváženou kombinaci něžných a ostrých rysů, nebyla baculatá, tváře měla nepatrně propadlé a bradu ostrou, ale její trochu kočičí tvar očí, hezký dívčí nos a plné rty zaručily, že působila přívětivě a zároveň svůdně, jak by podle Lavrova dívka na vdávání měla působit.
Možná až neslušně na ni zíral a ona si toho všimla. Ten samotný fakt dokazoval, jak moc to mezi nimi bylo jiné, protože když Lavrov nechtěl být zpozorován – a že by ona bytost nebyla ta první, kterou by potajmu sledoval – nikdo si jeho zkoumavého pohledu nevšiml. Ale nyní na ni až neslušně zíral a ona se pod jeho pohledem ošívala. Snad ze zvyku, že pracovníci MGB vždy nechávali vyslýchané svému strachu a obavám, počkal chvíli, než se k ní vydal a oslovil ji.
„Dobrý den, soudružko.“
Byla jako laň, tmavýma očima se na něj skoro nepodívala, než pohledem unikla na přijíždějící metro a celá se zachvěla nervozitou. Až když metro zastavilo, teprve mu odpověděla na pozdrav, jako kdyby se tím s ním loučila, ale on neodbytně nastoupil s ní.
„Jsem Gavriil Michailovič Lavrov,“ představil se, když se posadil vedle ní na sedadlo a natočil se jejím směrem. A když tak vedle ní seděl, bylo z něj ještě více cítit, pro jaký státní orgán pracuje. Prosakovalo to ze všeho, co dělal, jak mluvil a jakým se zdál být. Frázování, dominance a málomluvnost.
„Lena,“ zašeptala bytost a trochu se jí zadrhl hlas, lhala, ale protože k ničemu takovému neměla důvod, Lavrov si toho nevšiml. Znovu – vedle ní jako kdyby byl slepý a hluchý, i když pro své povolání měl cit. Nebyla Lena, nebyla to dívka, ba ani člověk. A to všechno mohlo být prozrazeno, z toho všeho mohl být důvod, proč by ji muž od MGB mohl udat a nechat popravit. Ale byla lepší vidina, že na ni muž od MGB vznese falešné obvinění – ve kterém se stejně nakonec zjistí nelibá pravda –, protože svým odmítavým postojem jej urazí? Mohl ji zatknout hned, kdyby mu dala důvod…
A tak mu bytost odpověděla, když se ptal, že pracuje jako učitelka na základní škole a že právě tam jede. Nevyptávala se na oplátku a jemu to nepřišlo divné. Domluvili se na schůzku po práci v parku, aby ji nechal být.
Lavrov se metrem musel vrátit několik zastávek, protože byl tolik rozrušený z její krásy, že přejel svou cílovou. Stále s dobrým pocitem dorazil na úřad a pochlubil se objevem Lenočky svému nejlepšímu příteli z války. Již tehdy se zdál jistý tím, že nakonec bude jeho.
Na jejich domluvenou schůzku nepřišla – samo sebou.
Ale nyní i tak měl položenou hlavu na jejím klíně, seděli v samém koutě vagónu a snažili si držet od ostatních odstup. Probírala se jeho vlasy, opatrně ho hladila bříšky prstů mezi pohmoždinami na tváři, co tam měl od výslechu, a úpěnlivě se modlila, aby všechna jeho zranění byla jen povrchová a on jim přes převoz ani po něm nepodlehl.
Od jejich prvního setkání se toho mezi nimi jen málo změnilo za tu dobu, co se znali, až do jejich návratu do Moskvy.
Tenkrát před lety si ji našel, i když se nedostavila na domluvenou schůzku. Počkal si stejný den a stejný čas na stanici metra, aby ji tam znovu potkal. Zdála se mu snad ještě krásnější, jako kdyby ty dny, co čekal, vzpomínka na ni vybledla, protože v ni nevěřil, jakoby až tolik krásná bytost snad nemohla existovat. Mezi tou masou lidí, co každý den před ranní směnou proudila metrem, mnohokrát zahlédl ten nevýrazný šátek, nejspíše byl v módě, i když jemu se vlastně vůbec nelíbil a ještě více se mu zprotivil, když ho pokaždé lživě potěšil, že ji vidí a nakonec hleděl na jinou ženu. Ale toho rána si na ni počkal, aby ji znovu oslovil.
Snad se tentokrát bála tolik, že nakonec na jejich schůzku přišla.
Bylo ještě světlo, když se procházeli mezi stromovím. Nebyli úplně sami, ale měli soukromí. Vždy chvíli šli, než se posadili na lavičku. Lavrov z ní nemohl spustit oči, naopak ona se až příliš úpěnlivě dívala na staveniště v dálce před nimi. Moskva se stále obnovovala po náletech bombardérů – mnoho domů bylo srovnáno se zemí a teď na jejich místech rostly nové, s přílivem pracovní síly do města byl nedostatek bytů a mnoho rodin muselo žít v komunálních. Ale Lavrov ve svém postavení měl nádherný velký a prostorný byt sám pro sebe – na to jí zatím ovšem nelákal.
Bavili se hlavně o dětech – mluvila o své práci, jako kdyby to bylo jediné téma, o kterém mu směla něco říct. Ale jemu to nevadilo. Měl děti rád. Vždy to bylo nejhorší, když zradil otec rodiny a vyšetřování se dotklo i dětí, trpěly tím, ale ani Lavrov neměl moc jim pomoci. Otec zradil spíše je než svůj národ – Lavrov nikdy nechápal, proč v prvé řadě nemyslel na ně, když se rozhodl zradit!
Tak poslouchal, co mu o dětech vyprávěla a zamilovával se do ní jen víc a víc. Něco ho rozesmálo na tom vyprávění, cítil se tak dobře, že snad lépe nemohl. Vzal ji v tom rozjařilém rozpoložení za ruce, ani si nevšiml, jak celá ztuhla, jako když srna uslyší kroky lovcovy chvíli předtím, než se dá na útěk. „Lenočko, já bych vás tak rád políbil,“ zašeptal k ní, horce a bláznivě jako jinoch mnohem mladší jeho věku.
Zakroutila hlavou, odmítla ho. „Nejmenuji se Lena, soudruhu Lavrove, jsem Alice,“ udala nakonec jméno, které měla ve svých jediných – i když jen stěží pravých – dokumentech.
Nedalo se soudit, pro koho to byla dobrá vlastnost, ale Lavrov ze všeho nejvíce byl tvrdohlavý a vytrvalý, až by ho někdo snad označil za umanutého. Když si něco vzal do hlavy, těžko se toho zbavoval. A teď v tom vlaku za to Alice byla ráda, věděla, že i kdyby ho při výslechu psychicky zlomili, nakonec by se z toho vykřesal; věděla, že s ním i ve vyhnanství nebo ve vězení, to bude k přežití – protože on si vybral, rozhodl se, že jí nenechá ublížit a paličatě si za tím bude stát. Jen se nesměli rozdělit a musela ho opatrovat tak dlouho, dokud mu nebude lépe.
Přece jen byl její manžel, i když si ho nikdy nechtěla vzít…
Plakala týden v kuse, nejedla a nespala, všechno proto, že ji po měsíci občasných schůzek požádal o ruku. Na nic nečekal, překvapil ji a vlastně jí nikdy nedal dostatek času, aby si k němu vůbec získala nějaký osobní vztah. Byl pro ni jen tajný policista z MGB, ani ne válečný hrdina a muž s dobrým místem a poctami, jen někdo, koho se skutečně už ze své podstaty musela bát. Neměla k němu důvěru, ale jeho práce jí zcela svázala ruce. Ač volila jakoukoliv odpověď, podepisovala si ortel smrti.
Nemohla odmítnout, protože zhrzená mužská touha zajistila nejednu smrt milované; ale ani přijmout, protože on o ní nepoznal pravdu a ta byla stejně těžká a smrtící jako odmítnutí.
Po tom dni, co mu řekla své ano, již nikdy žádná z romantických historek, které Lavrov tak rád o sobě a své ženě druhým vyprávěl, nebyla zcela pravdivá (ta první byla alespoň v jeho očích). Snad proto měl tolik rád tu, jak se seznámili. Proto miloval, když zveličoval „Leno, Lenočko, Leno, Leno, rád bych vás políbil…“ a její odpověď, že není Lenou, ale Alicí, pro kterou se mu v práci smáli, že jednou miluje Lenu a chce si ji vzít, ale podruhé je poblázněný nějakou Alicí. A tak když jim tvrdil, že předtím, než mu Alice řekla své ano, mu uvařila tu nejlepší zelňačku, jakou kdy jedl, samozřejmě přeháněl, protože Alice rozhodně dobrá kuchařka nikdy nebyla.
Přišla k němu do jeho prostorného bytu, který sám nemohl v žádném případě využít, ale že byl válečný hrdina pracující pro MGB, tak ho dostal, ani o něj nežádal. Až po jídle si sedli ke stolu se samovarem a Alice se konečně rozhodla vložit svůj život do Lavrovových rukou.
„Gavriile Michailoviči,“ oslovila ho vážně a na krátký okamžik se zadívala do jeho tváře. Dříve se nikdy na něj nedívala tak dlouho, aby si ho skutečně prohlédla. Lavrov byl konec konců také pohledný. Měl ořechově hnědé vlasy vojenského střihu, což zdůrazňovalo jeho vysoké čelo. Obočí nebylo řídké ani husté, ale mělo stejnou ořechovou barvu. Delší nos, vystouplé lícní kosti a pohublejší tváře mu dodávaly na přísném vzhledu, ale svými úzkými rty se dokázal usmát tak podmanivě, že mu nechyběl ani vrozený šarm. Byla škoda, že se mu pro jeho auru tajné policie málokdo odvážil podívat do očí, protože nejkrásnější na něm byly jeho modré oči do zelena, jejichž barva se vyjasňovala nebo kalila podle jeho nálady.
Alice se nadechla, že začne mluvit, ale nakonec toho nebyla schopná. Natáhla se do své kabelky, aby z ní vytáhla dokumenty a položila je na stůl před Lavrova, ten si je vzal, aby je zběžně prohlédl, i když nerozuměl, proč mu je dává. „Když byla ofenzíva,“ začala, ale zlomil se jí hlas, jak byla nejistá, jak to celé poddat, „když jste před sebou hnali Fritze, když jste táhli na Berlín… potkal jsi nebo slyšel o Rusalkách?“
Lavrov se zamračil. Nechtělo se mu tomu věřit. Znovu si prohlédl dokumenty a zakroutil hlavou. Alice stejně jako on měla trochu ukrajinský přízvuk, mezi všemi z Moskvy to bylo znát, ale napsané rodiště na východ od Moskvy tomu neodpovídalo. Protože on sám byl z Ukrajiny a přežil tamní Hladomor, o Rusalkách toho věděl dost i bez služby v rudé armádě. „Chceš mi říct…“
„Je to mnohem horší, co ti chci říct,“ přerušila ho a zahleděla se na desku stolu. „Říkal jsi mi, jak jsi utekl ze sirotčince a díky tomu, žes potkal vojáky, stal ses tím, kým jsi. Já… muž, co mi vystavil tyhle papíry, měl dobré úmysly. Nejsem člověk, ale to tam nemohlo stát, protože to bylo dávno předtím, než se prohlásilo, že i Rusalky mohou budovat socialismus…“ Skousla si ret a na okamžik zavřela oči, jako kdyby ji strach, co cítila, žral zaživa. „Vydávám se do tvých rukou, když ti to říkám. Já… ten muž tam napsal Alice, žena… nejsem. Jsem jako ty, pro mou rasu jsem muž.“
Lavrov se rozesmál, jak tomu nemohl uvěřit a myslel si, že jeho nádherná Alice jen žertuje. Třeba celé ty dokumenty pořídila, aby ho nachytala… (i když to bylo neskutečně nebezpečné a málokdo z úřadu by to pochopil, ocenil by takový žert.)
Rusalka se postavila a rychlým pohybem si rozepnula knoflíčky u krku na blůze, aby si ji mohla svléci. Pod bílou košilkou měla malou všední podprsenku naplněnou divnými váčky, které pod oblečením zastíraly chlapeckou rovnou hruď. „Mám pokračovat?“ zeptala se bytost roztřeseně, a když muž neodpověděl, jen se přestal smát, rozepla si sukni a nechala ji sklouznout až na zem, aby si mohla vyhrnout spodničku a ukázat tak kalhotky s neženskou boulí v nich.
Nastalo nepříjemné ticho. Rusalka se posadila stále tak, jak byla jen v košilce a spodničce, zpátky na židli a po chvíli se upřímně rozvzlykala, protože věděla, že její život skončil.
Lavrov vstal ze židle a přešel k oknu. Vyhlédl ven a nakonec na něm zatáhl závěsy, než se vrátil ke stolu. Zaváhal a pohladil Alici po hezky tvarovaném – ostatně jako všechno na jejím těle – rameni. Celá sebou cukla pro ten dotek. „A tvá odpověď na mou nabídku?“
Vzhlédla k němu uslzenýma očima a nevěřila jeho otázce. Nepochopil snad?!
Ale Lavrov byl mnohem chápavější, než se na první pohled mohlo zdát. Alici miloval. Zkušenosti v sexuální interakci mezi chlapci měl jak ze sirotčince, tak z vojny – i když to v obou případech bylo velmi razantně zakázané – jen si myslel, že není ten typ, co by v tom našel zalíbení i v dospělosti. Ale pokud Alici miloval, pokud ho jeho tělo o to víc přitahovalo, co nyní spatřil, nemohl se tomu bránit. Mladické tělo v ženském spodním prádle bylo něčím neskutečně rozkošné a svůdné! Nikdy by jej nenapadlo, že ho něco takového okouzlí, ale stejně jako se do Alice zamiloval i tohle se stalo po jediném pohledu.
A i když opustil své sobecké důvody, proč by si Alici i přesto všechno chtěl vzít, bláhově se domníval, že pokud bude jeho manželka, navždy již bude v bezpečí a pod ochranou. Nemýlil se ovšem v tom hlavním – nikdo nikdy doposud se nedovtípil, že Alice není člověk ani žena.
Dveře vagónu na dobytek se otevřely a dovnitř vešel strážný. Alice by si toho snad vůbec nevšimla, protože z výslechu, který trval celou noc, byla unavená a s Gavriilem v náručí pospávala, ale nějaký šestý smysl ji varoval, nebo jen vyrušilo zavrzání dveří v jejím ostražitém odpočinku. Strážný dloubl nohou do nějakého hromotluka a něco mu podal, snažil se to udělat nepozorovaně, ale Alici to neuniklo.
Pochopila.
Začala s Lavrovem třást, oslovovat ho a dělat všechno, aby se probudil. Před třemi robustními muži, kteří se zvedli, jej jedna Rusalka neuchrání.
A proč se vůbec o to chtěla snažit? Když ho tak dlouho nesnášela…
Lavrov to v posteli nikdy příliš neuměl a ani se nezlepšoval, ne že by zrovna Alice měla nějaké zkušenosti, ale pokud ji to přímo nebolelo, což u ní vyvolalo tělesný odpor i přesto, kolik se Lavrova bála, tak si to nejméně vůbec neužívala. Na rozdíl od svého manžela ona k němu zprvu vůbec nic necítila, svolila s jejich sňatkem, protože se bála, a kupodivu jí z toho vyplynulo pohodlí, o jakém jako učitelka ani snít nemohla. Ale svého manžela jen trpěla z povinnosti, stejně jako ty všechny něžnosti, kterými se ji snažil neumně zahrnovat.
Naopak Lavrov byl svou Rusalkou naprosto okouzlen a zbožňoval ji každý den víc. Užíval si, když se ráno probouzel vedle ní a mohl několik okamžiků, než i ona se probudí, pozorovat její klidnou tvář – protože nikdy jindy tolik uvolněný a spokojený výraz neměla –, rád ji polaskal již po ránu; i tak se celý den v práci nemohl dočkat, až se navečer vrátí, odpustí jí její špatně uvařenou večeři a v nocí jí poskytne tolik něhy, kolik ji miluje.
Nikdy svým přátelům nelhal o tom, co k ní cítí, jen zamlčoval nebezpečné detaily.
Jako každý lepší člověk než jiný – kdyby svou morálkou nebo naopak postavením – nakonec udělal tu chybu, že věřil lidem, kterým neměl. Z válečného zbabělce Vasilije se v MGB stal šplhoun, ale Lavrov jej stále měl pod svými ochrannými křídly, proto jej trochu protěžoval a i po velkých chybách mu přece jen dával úkoly.
Rozzlobil se na něj až při incidentu s děvčátky – Vasilij zastřelil rodiče před očima jejich dvou dcerek a Lavrova s jeho láskou k dětem a s odporem k sirotčinci to neskutečně rozčílilo… avšak i to mu nakonec odpustil a dal mu za úkol vyslechnout vězně.
Okolnosti se sešly. Vražda dítěte jeho nejlepšího přítele Alexeje, která nemohla být vraždou, protože v „ráji vraždy nejsou“ – a Lavrov, který na jednu stranu přesvědčil rodinu svého přítele, že nemohou se dovolávat spravedlnosti, ale na druhou se pokusil zjistit o případu víc – a touha jeho podřízeného postoupit a získat si lepší místo, možná i zášť pro urážky, které na něj Lavrov sypal, když zastřelil rodiče těch děvčátek, nebo krása Lavrovovy mladé ženy. Všechny ty události vedly k jedinému – k vymyšlenému udání na jeho Alici.
A to byl konec…
Lavrov skutečně celou tu dobu od toho, co se oženil, žil v ráji, akorát v něm byl sám. Bez Alice, protože ona sama byla daleka ráje. Ale do pekla s ním šla.
Nejprve se vydal pro radu za mužem, kterého bral jako otce, a jeho ženou. Nevěděl, jak se zachovat, také příliš na výběr neměl, jako tehdy Alice, když ji požádal o ruku – ale tu spojitost si sám neuvědomoval, protože ho nikdy nenapadlo, že by mu Rusalka sdělila to vše o sobě a řekla ano z jiného důvodu, než že ho také milovala. Byl opravdu oslepený láskou.
Nemohl Alici udat, i kdyby toho byl schopný, tak by se při zatýkání a výsleších přišlo na pravdu nejméně o jeho pohlaví. Ale tím, že ji neudá, tím se z něj také stává mrtvý muž. Měl ji oficiálně vyslechnout, ale to byla ta jediná činnost, kterou ve skutečnosti dělat nemusel.
Vysvětlil svému nevlastnímu otci situaci jen tolik, co mohl, aby Alice v jeho očích si zachovala alespoň to kouzlo, co jako krásná žena měla. Oba jeho nevlastní rodiče Alici měli rádi, ale na Rusalku by reagovali ještě méně citlivě, než v té chvíli: „A co jsi čekal, že ti řekneme? Že ti schválíme, abychom všichni tři pro ni zemřeli?“
V tom všem, co se dělo, Lavrov zapomněl, že s nimi každou středu Alice večeří. A tak přišla… a on pochopil, že celý jejich rozhovor slyšela a ze všech sil se snaží přežít, když jim oznámila, že čeká dítě.
Ani mladík z rasy Rusalek nemohl s mužem čekat dítě. Lavrovova neochota s ním hrát divadlo se zdála jako zaraženost tou novinkou ve světle informací, které rodina měla.
Lavrov byl stále ještě nadrogovaný z výslechu, kdy na něm jeho bývalí podřízení celou noc hodovali. Nedařilo se mu plně přijít k sobě, ale pochopil, že musí. Pokusil se postavit, ale neudržel se na nohách. V ten moment už útočníci byli u nich.
Proč se ho Alice vrhla bránit?
Vytáhli je z postele – noční zatýkání byla osvědčená praktika MGB – už tehdy málem se prozradilo, kým vlastně Alice je – nebo spíše není. Avšak naštěstí u zatýkání byl Lavrovův Alexej a u něj si vyprosil, aby jim dali chvíli soukromí, aby se oblékli.
První noc plná výslechů, první uniknutí popravě.
Lavrov byl politicky ukliděn ze scény tím, že jej přeložili – nemohli přece popravit hrdinu – i když oba dva s Alicí prakticky už byli mrtví. Na jejich nový život by si možná i zvykli, kdyby i v tom malém městečku se neobjevil případ zavraždění dítěte. Lavrov to nedokázal přehlížet.
A Rusalka zůstávala po jeho boku. Proč? Když ho nemilovala, když se ho bála a cítila k němu odpor… a stoupající hvězdy toho muže, co zinscenoval její udání, jí bez Lavrova nabízela původní život a postavení? Věřila již tehdy Lavrovovi víc než komukoliv jinému?
Bylo to tu noc před odjezdem do Moskvy, poté co mu řekla pravdu o jejich prvním setkání a nabídce k sňatku, kdy vedle sebe leželi v nuzném přiděleném pokoji ve špinavém hostinci a oba nemohli usnout. Už předtím jí slíbil, že pokud pojede s ním zpátky do Moskvy, aby získali informace o vraždě, tak ji poté nechá odejít kamkoliv bude chtít. A ona začala pochybovat, že ho kdy opustí…
Když ho viděla tak zničeného z těch případů úmrtí chlapců, kteří nejen byli zabiti, ale jejich těla zohavena, tak ho litovala. Přes ten tvrdý zevnějšek v sobě měl tolik citu.
Neuvědomovala si to, ale chybělo jí, že se k ní v noci netulí a nevyhledává její náruč.
Nakonec to bylo jejich nevydařené a naprosto k ničemu pátrání v Moskvě, proč se teď vrhla na jednoho z útočníků a bylo jí jedno, že ve své křehkosti Rusalky proti němu nemá šanci, jen o tu zoufalost byla zuřivější. V Moskvě zjistila, že její kolega učitel, kterého vždy měla ráda, snad i snila, že by si vyměnil místo s jejím manželem, byl udavač a měl na svědomí její kolegyně. Na rozdíl od jejího Gavriila byl podlý a zákeřný. Málem na to s Lavrovem doplatili. Ale on ji jako vždy ochránil.
Až v Moskvě pochopila, že to nebyl Lavrovův strach, co by se stalo, kdyby úřad přišel na to, že on věděl o její rase a pohlaví – že by se určitě našel způsob, jak to obejít, protože kdyby ji udal, mohl získat povýšení, takže si ho úřad cenil –, ale opravdu zájem o ni, láska. Rusalka by musela být naprosto bezduchá, kdyby nezačala sympatizovat s někým, kdo jí byl tak naprosto – a snad i nerozumně – oddán.
Ani nevěděla jak, jednoho z útočníků se jí podařilo bodnout nožem do břicha. Další se ovšem na ni vrhli a ona proti nim nic nemohla zmoci. Rány, bolest, výkřiky.
Lavrov byl ovšem stále příliš malátný, aby se dokázal pořádně bránit. Byla to Rusalka, která se rvala jako lvice, kousala, škrábala.
A nikdo z těch možná i dobrých lidí, co byli neprávem odsouzeni, jim nepomohl…
Nakonec společnými silami s Lavrovem útočníky zvládli. Neměli vyhráno, vůbec nic nebylo jisté, ale když útočníci byli mrtví a Rusalka k sobě Lavrova starostlivě přitiskla, bylo jí jasné, že ho po tom všem – když konečně pochopila jaký je – miluje stejně jako on ji.  

6 komentářů:

  1. Děkuji mnohokráte Dé, za povídku :)
    Bylo to hodně jako film, tím nic ve zlém, ale možná bych byla raději jen za scénu - (nebo tedy myslím, že by v celém kontextu vyzněla lépe), než popisovat to až do scény ve vagónu. Ale na druhou stranu vím, že mnoho lidí film nevidělo a nebo nedej Bože, nečetlo V očích panenek, tak chápu, že vysvětlit "Rusalku" bylo potřeba.
    Hodně se přestakovaly scény, což mi strašně ubíralo na dojmu... viz: Alexej, Vasilij, udání - zpět k vagónu... V hlavě jsem se neustále vracela k filmu, co jak bylo a dávala jsem si souvislosti dohromady, že mi chvílemí úplně unikal hlavní pár a smysl povídky. Nejsem si úplně jistá, zda někdo, kdo neviděl, si vše spojí...
    Nicméně (nevím, v kterém z mých několika mizerných nepsacích období se ze mne stal takový kritik a ještě k tomu Tebe, kterou... však víš) se mi líbilo, jak jsi dokázala po malých kouscích pospojovat jejich vztah - od bojácného a vyplašeného Alice, do bodu, kdy bránil Gavriila jako divoká kočka. Šlo to hezky přirozeně, se zápory v jejich milování, i klady, že Lavrov Rusalku miloval tolik, že by ji neudal a tak vlastně celé tohle utrpení postupoval pro ně oba, děj se co děj. To se mi i ve filmu líbilo... Krásná byla ta scéna v jejich přiděleném pokoji, kdy se mu svěřila, že sama by si jej nikdy nevzala; tak ze strachu. Ale už tehdy věděla...
    A byla jsem i ráda za poznámku "V Ráji se nevraždí," která podtrhovala tehdejší ideje a vucovala názor společosti.
    Gavriila i Alici bylo úžasné si připomenout a jejich seznámení v metru se mi velmi líbilo, i když na schůzku nepřišla, ale on si počkal. Nevím proč, ale přišlo mi to takové laškovné, i když Alice by se mnou nesouhlasil. A jak Lavrov přejel vlastní konečnou, a jel dále s Rusalkou. Bylo to opravdu svým způsoběm až zamilovaně rozkošné od něho, který sám takový "být neměl" :) Usmívala jsem se nad "Lenočko, Leno, Leno..., rád bych vás políbil" Oh, to bylo.. :D měla jsem z toho tak dobrý pocit :D Protože mi to připomínalo hodně samotného Gavriilku.
    Ještě jenou moc moc děkuji :) Potěšilo mne i že se ti líbilo zařazení páru do filmu :)
    Snad jsem kritikou moc nepohoršila. Bylo to pro mne snazší, že jsem film viděla, ale nevím, jak kdo jiný.
    Těším se teď ještě na Bonus, ale myslím, že budu mít příležitost se vyjádřit až zítra :) Komentář ale stejně nechám ;)
    Dorian

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kritiku přijímám, sama vím, že to bylo dost uspěchané a zmatené - jednoduše bych potřebovala větší prostor, abych tam mohla dát všechno, ale na druhou stranu, kdybych se do toho vrhla jako do delší povídky, s mou rychlostí psaní by jste se toho nedočkali... Tak jsem zvolila podle mne takovou dosti zlomovou scénu z jejich vztahu a trochu vysvětlila, co mi přišlo, že lidé třeba v recenzích na film neviděli, když říkali, že postavy jsou citově ploché. Samozřejmě s Gavriilkou a Alicí v hlavních rolích - stojím si za tím, že se tam naprosto hodili! (Pohrávám si s myšlenkou, že možná z "nich" udělám i vedlejší pár v tom paro-mecha-rusalčím...) Akorát taky jsem si říkala, že kdo film neviděl, nebude z toho mít téměř nic...
      Sama jsem teď v polovině knížky... ale skutečně jsem tomu příběhu nemohla věnovat knížkovou délku, mám toho tolik rozepsaného, až to bolí. :/ I tak jsem ráda, že se ti to alespoň v rámci možností líbilo. :)

      Vymazat
  2. Tak já jsem jen ráda že jsem si přečetla první bonus a tím pádem jsem bez újmy přežila i jejich velké trable děkuji moc

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A dovysvětlilo se ti tak, co se vůbec mezi nimi předtím stalo a kdo jsou... :)

      Vymazat
  3. I když jsem neviděla film, myslím že je to hezký příběh x) (film určitě v budoucnu shlédnu ) hodně tam je podle mě z originální povídky hlavně po uši zamilovaný Gavriilko :3 a hurá do bonusu :P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Gavriil je prostě takový... ale osobně jsem tedy čekala, že budou nějaké reakce na Alici, který byl podle mého chladnější než v originále.

      Vymazat