Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




středa 2. ledna 2019

Novoročně mlčenlivěji

... aneb Minulý rok jsem vynechala novoroční projev a ničemu to nepomohlo, tak to zase zkusíme, také to ničemu nepomůže

Čas odejít od Landy zase není úplně ponurý začátek.



Vlastně už to není mlčenlivost, jako spíše nemluvnost nebo neschopnost mluvit. Mám, co bych chtěla říct... někomu... ale myšlenky, vzpomínky ani pocity se neformulují ve slova: nechci, aby to bylo vysloveno, ale zároveň toužím po pochopení, které všeobecná formulace přinést nemůže.

Z kterého konce začít? A co říct?



Zkusíme to od písničky a blogu, třeba mne to rozmluví. Není to smyčka, začneš tady a skončíš tady znovu, je to hmota, všechno je vsáknuté do všeho - ucelené jsoucno.

Ten Čas odejít byl dávno, můj čas odejít před maturitou v roce 2012, zánik starého blogu v roce 2013, měla zůstat jen ta existence, která tehdy byla. Bylo to jedinečné, že se mé psaní a tehdejší trefilo do doby, touhy a věku čtenářů: vznikla jakási legenda v malém měřítku velmi okrajového českého fandomu. A ta měla vzniknout a zaniknout a třeba by si na ni někdo vzpomněl, někdy.
Zpívá to Kryl, ne? "Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat."
Jenže to se asi trochu vylučuje s mou povahou. Bohužel nemám jen sezónní zájmy, ta doba starého blogu se zažrala hluboko a nešlo ji opustit (pokud jsem žila), dokud nepřišlo něco místo ní, a ono nepřišlo. Což zní strašně losersky, ano.
A ten konec v Času, o novém vykročení, není tolik o tom, že nakonec člověk nalezne síly, které použije, aby se znovu postavil. Ale čistě o lidské přirozenosti, že se vždy znovu postaví - poleží a nakonec se stejně postaví.
Je jedno, že je to dno propasti, že možná začínal ležet někde na kameni, a že když se postavil a zkusil šplhat, dostal se k zemině, kde znovu ležel... a když se znovu postavil a pokusil se šplhat, tak začalo pršet a tentokrát si lehl do bláta... a tak dále, bažina, nějaká výduť, boření se stále hlouběji. A možná stoupá síla, stoupá snaha, ale každý pokus dostat se nahoru jen zaboří dotyčného více dolů.
Takže i když byl "čas odejít" tehdy, kdykoliv přišel impulz to "znovu zkusit".
A tak je tu tohle opuštěné místo - blog bez významu a budoucnosti; tohle místo, kde žiju, takhle životní situace, a tohle já. A stavění se na nohy, i když už ani nevidím, že by bylo kam šplhat.


Rok 2018 
Událo se toho hodně. A nebyl to špatný rok.
A když řeknu, že nebyl a pokusím se vám co nejvíce říct, jaký byl, možná bude vidět, že nejsem "hrouda depresivních sraček", že jsem jen... bojovník, co prohrál, nebo jen člověk s chorou myslí?
Mluví se mi o tom těžko - vlastně o všem. Přestože si ze svého zhroucení v roce 2013 příliš nepamatuju, vím, že jsem nebyla nutnou dobu schopna vyjít ven a mluvit s lidmi. Z toho důvodu, že jsem se styděla, nemohla jsem lidem na oči a nemohla jsem jim říkat své názory, protože jsem se svými názory a životem dostala na dno, neměla jsem obhajobu, nic pevného... a přiznávat to můžu až teď po letech.
A tenhle rok je podobný. Stydím se, takže o tom nedokážu mluvit, i když tady si to pravděpodobně nikdo nepřečte. A "nemám žádné zlato za svou měnou", nic co by obhájilo způsob mého života.
Nebudu nazývat hnilobou celý proces mého formování - jen prostě nějaké "vyhnívání" postupně bralo možnosti, charakterová vlastnost vyhnívání.
Byly to nějaké rodinné problémy a vlastní hniloba, co vedlo k opuštění strojárny. Zhroucené vybírání další vysoké. A postupné stávání a snaha šplhat. Třeba tenhle nový blog. A hniloba, která stejně zůstávala pod kůži, i když se zdálo, že se podaří nabrat síly a skutečně vyšplhat.
Když jsem 2016 školně neuspěla "na první pokus", po vážně těžkém podzimu nakonec to byl čas růstu. Když jsem přemohla stud a začala se věnovat všemu, abych byla silnějším, zdravějším, lepším člověkem. To, že jsem neuspěla na první pokus, nakonec přineslo krásné dva roky.
Že jsem letos "na třetí pokus" neuspěla, byl projev hniloby, co zůstala pod kůží (a chce se znovu rozšířit), a vzal mi vítr z plachet. Skončila jsem nakonec hůř, než jsem se bála, že skončím, když jsem se poprvé zhroutila před maturitou a "neviděla jsem cestu". Skončila jsem v bažině, ale jako silnější, lepší a zdravější člověk, a prostě nevidím, kde je ten okraj propasti, kam se mám pokusit vylézt.
Zkouška naslepo vylézt vedla k jedné práci, která i s cestou zabírala 15 hodin denně, při které jsem ovšem ještě stíhala druhou práci, obdobím, kdy se mi změnil charakter k horšímu kvůli únavě a trvalé frustraci, kdy matka byla celou tu dobu v lihu, protože jsem tu pro ni nebyla, a odrovnalo mi to ruku tak, že se rozpadá... a teď jsem nezaměstnaný (a připomínám si vlastního otce, který ožralý lehával na gauči a byl nezaměstnaný), ze všeho studu (i přes to, že mám stále jednu práci) jsem opustila všechny dobré zvyky. Napřed nebyl čas na jógu, sport a zdravé jídlo, pak už se hniloba rozšířila. Stydím se a nedonutím se vyjít z domu, pokud skutečně nemusím. A nevidím okraj propasti, takže jen se snažím stát a nešplhat, protože co mne čeká? Znovu se opakující katastrofa s prací, nějaké smíření se a šedesát let takového života? Šedesát let, když o ty zbytky "svého" přijdu v rámci několika dalších roků?
A přesto beru rok 2018 jako dobrý. Protože mi Dýma přežila, když kvůli  hnilobě málem umřela, když kvůli té zatracené hnilově nebyla kastrovaná a měla zánět dělohy a málem umřela. Tak mi přežila. Ve svých devíti letech všechno vybojovala!
Přestože se ráda tvářím, že mám nějakou víru v něco nadpřirozeného, protože bez toho mi přijde život takový pustý... tak asi nemám. Kdykoliv se modlím, skončí to špatně, protože je to to nejzažší řešení - situace je tak špatná, že je předem dáno, že skončí špatně, a mé modlení je jen příznak. A když jsem při školních neúspěších nedokázala najít nic, co bych nabídla v modlitbě za úspěch, byl to příznak toho, že mi o ty školní věci vůbec nešlo.
I tak jsem ráda. Pokud bych měla diplom a Dýmu ne, tak by mi to za to nestálo. I když diplom by byl navždy a zlepšil by mi pracovní příležitosti, a Dýma má svůj věk a jednou mne opustí. Je moje všechno, stvoření o které se starám od malička už skoro deset let. Raison d'etre.
Takže rok 2018 byl dobrý, protože jsme vybojovali tu hlavní bitvu. Tu, na které skutečně záleželo!
A pak tu byly koncerty Mikaru a neuvěřitelný koncert Dir en grey.
Ten rok byl těžký, ale dobrý. A nehledě na to, jak reálně se topím v bahně, tak jsem vděčná, že byl takový. Vlastně ráda budu stát a zatínat zuby, protože mne bolí samotná existence, když můžu být s Dýmou. Všechny těžkosti stojí za ten pocit, když jsem s ní.




Rok 2019
Jsou lidé, kteří stoupají, a já jim to přeji. Začínali třeba s málem, měli méně než já a postupně se vypracovali, a jejich snaha je může vynést vysoko, protože jejich cíl jsou hvězdy a oni za ním jdou.
U mě už vůbec nezáleží na tom, co jsem dostala do vínku (a bylo toho hodně), protože každý z mých talentů uhnil. Vystoupala jsem na uvádějící školní besídky a Sněhurku na prvním stupni, na známého blogera a spisovatele v pubertě a na studenta, který býval dvojkař bez učení, a na vysoké všechny předměty až do státnic dal na první zápis nejhůře na druhý pokus také více méně bez učení. To je výška mé hvězdy. Nízká. A možná že to byl snadný a rychlý let, už zbývá jen se snést dolů.
Všechno jsem si způsobila svou hnilobou. A budu stát, zatínat zuby a žít dál. Tenhle rok, ten další...
Nevím, jak si pomoct. Nevidím cestu. Už si nepříjdu vůbec chytrá, protože jedno kolik přemýšlím, vidím, že jediná reálná možnost je smířit se s neuspokojivou prací, která mi dá jen tolik volného času, abych přežívala na hloupých seriálech místo jakékoliv tvoření, a těch dalších šedesát let nakonec budu prožívat v naprostém osamění, setrvačně.
Tak se asi omlouvám, že občas naslepo začnu šplhat. Protože to, co vidím, je očistec. Jedno, jestli si ho zasloužím, nechci v něm přetrvávat, i když nevím, jak z něj. Tak občas šplhám.

Takže ať uzavřeme tu původní smyčku s blogem.
Dopsání a vydání Těžkopádných už nemá cenu. Nevěřím, že po těch odmlkách by je ještě někdo dočetl. Ale i tak to plánuji, protože jsem to slíbila. Jen to zdržela jakási snaha "upravit a vydat" Daéovu krev - jedno z lezení naslepo. Všichni víme, že je to jen blud. Skutečný spisovatel ze mě nebude. I kdyby člověk opomenul tuhle dobu, v které se knihy už téměř nečtou a co se vydává, a chtěl žít v bublině třeba slasharek; ani do téhle komunity se nejsem schopna začlenit.
Občas přemýšlím, jak - když už nebudu spisovatel, nebudu znovu žářit a nebudu mít za sebou dílo, na které bych mohla být hrdá a obhájilo by mou existenci - tomuhle místu/blogu vdechnout alespoň tolik života, aby mi přinášelo radost.
Vymýšlím inovace, že bych mohla začít dělat youtube předčítání, protože čtené příběhy jsou více stravitelné v dnešní uspěchanosti...
Ale nemám čas ani psát, po neúspěchu ve škole už nemám a nebudu mít ten čas, co ma gymplu a vysoké. A nemám publikum, bývalí zestárli a odešli, noví nepřišli, protože jsou někde jinde. A já si přece nerozumím ani s komunitou kolem slashe.

Takže se omlouvám, někdy budu mluvit o projektech, které nepřijdou. Ale nejspíše (a to také neříkám s úplnou jistotou) tu budu, než dopíšu celé Těžkopádné.
Což může trvat roky.



Děkuji za přízeň, v kterémkoliv uplynulém roce. A doufám, že vám to žití jde lépe a budete mít úspěšný rok 2019!

1 komentář:

  1. Rozumím. Úplně ... a jsem za Dýmu ráda, že tu je, protože někdy jsou to jen oni, kdo nás drží při smyslech a vlastně i životě.

    I tobě lepší úspěšnější rok 2019.

    OdpovědětVymazat