Léto, podzim, zima, jaro... léto - Zima

Spolupráce se Seiriel.

Anotace: Dobré na psaní ff (aspoň částečných) je, že člověk k tomu aspoň má věrné obrázky.

- Zima -

Světlovlasý mladík ležel na studené zemi na střeše školy a kouřil už několikátou cigaretu. Slunce bylo pořád dost vysoko, bylo teprve chvíli po poledni, ovšem mladík už tu byl docela dlouho. Odešel z vyučování po první hodině, protože stejně nebyl schopný nic vnímat. Tváře mu docela mrzly, protože mu z očí dlouho tekly slzy. Ale ani na ty už pomalu neměl sílu. Sem tam se trošku zachvíval - nejspíš chladem, i když jemu samotnému to připadalo spíše kvůli tomu, co se dověděl, než kvůli zimě. V ranních zprávách byla zmínka o zatčení hledaného zloděje, který spolu se svým komplicem postřelil při krádeži člověka, co zemřel následně v nemocnici na následky zranění.

Viděl Kassima ve vězení, byla to jedna z posledních jeho vizí, než se přestali vídat. I tak doufal, že se z toho třeba nějak dostane. Nepřestával doteď věřit v to, že se brzo uvidí. Cítil se zoufalý.

Modrovlasý se schválně vrátil z domu - měl zkrácenou výuku, protože zítra byl důležitý zápas, tak aby se připravil -, kde se mu naskytly noviny, v kterých si o Kassimovi přečetl. Myslel si po tu dobu, co se mu Juumonji vyhýbal, že si rozmyslel se s ním stýkat a domnívá se, že “polovztah” mezi nimi nemá cenu. Ale teď mu to bylo jasnější. Pokud měl Kassim potíže, tak i světlovlasý musel mít.

Vyběhl na střechu, kde doufal, že jej najde. A trochu se vyděsil, když ho tam viděl. I když si nebyl jistý, jak se zachovat. Poté se otočil a vydal zase po schodech dolů.

Blonďák se po něm letmo ohlédl, ovšem nevypadal, že by hodlal na jeho příchod - a stejně rychlý odchod - jakkoliv reagovat. Začal se mu vyhýbat po tom, co se “rozešel” s Kassimem. Hlavně proto, že mu to připadalo zvláštní, být s ním, když věděl, že hnědovlasý se někde skrývá. A bylo mu to jistým způsobem nepříjemné. Necítil se s ním najednou tak dobře a opravdu si připadal, že mladíka s dredy podvádí. Nepřipadalo mu to vůči němu fér.

Když se Aome vrátil, nesl horký čaj z automatu. Myslel si, že ho bude potřeba. Přešel k němu a dřepl si. “Vstávej,” řekl mu jen. Vypadal opravdu uboze. “Vím o tom,” dodal, věděl, že druhý pochopí, na co naráží.

Juumonji se na něj dlouze zadíval a vypadalo to, že se nezvedne. Ovšem nakonec se vytáhl do sedu. Vyndal si další cigaretu a zapálil si.

Mladší mu vnutil čaj a sám si sundal bundu, aby mu ji přehodil přes ramena, i když zůstal jen v mikině. Tiše si ho prohlížel. Netušil, co by mu mohl povědět, aby ho trochu rozveselil nebo aspoň přivedl do trochu slušného stavu.

“Děkuju...” šeptl světlovlasý po chvíli, kterou strávil sledováním hladiny čaje, pak se pomalu napil. Stále se chvěl. “Nemusíš... tady se mnou být...” pokračoval potom stejně tiše a docela zhrouceně, “máte zítra důležitý zápas, ne? Slyšel jsem něco...”

“Nemusím,” kývl modrovlasý a pohladil ho po vlasech. Poté se posadil vedle něj a objal jej jednou paží okolo ramen, jak se ho snažil zahřát. “Máme zápas, ale není potřeba... se jakkoliv připravovat.”

Druhý se automaticky stočil do jeho náručí, jak jeho tělo hledalo lidské teplo a možná i proto, že opravdu potřeboval někoho, kdo by ho teď podpořil. “Snažil jsem se...” šeptl a skousl si ret a z očí se mu znova spustily slzy. “Chtěl jsem tomu... zabránit...”

Mladší si ho k sobě jen více přitiskl. Nebyl schopný najít jakákoliv slova, která by ho v tuhle chvíli mohla utěšit. “Nemůžeš za to,” řekl mu nakonec a znovu ho pohladil po světlých vlasech.

“Kdybych... kdyby se mi podařilo ho... přesvědčit...” druhý tiše vzlykl a znova se napil čaje.

Aome ho znovu pohladil a pokračoval jemně: “Ale nepodařilo a nedá se s tím nic dělat... nemůžeš si to vyčítat, děje se spousta věcí a nemůžeme si vyčítat každou z nich, které jsme mohli, ale nedokázali zabránit.”

Starší si znovu skousl ret, “nezasloužil si to...” šeptl pak a na okamžik pohlédl na druhého, nakonec se jen více stočil v jeho náruči.

Modrovlasý kývl. Neměli spolu dobrý vztah - hlavně od toho, co spolu s Juumonjim spali -, ale nikdy by jej netypoval na vraha. Ani ke světlovlasému se vždy nechoval hezky, ovšem zaslechl několik útržků jejich rozhovorů a věděl, že to neměl doma lehké a musel dělat věci, které by mladíci jejich věku rozhodně dělat neměli muset.

Nakonec se posadil tak, aby si mohl Juumonjiho stáhnout na klín. Byl opravdu hodně promrzlý.

Druhý pustil rozkouřenou cigaretu na zem kousek od nich a schoulil se jako malé dítě v jeho náručí. Obě dlaně si hřál o kelímek s čajem. Opíral se vděčně o jeho hruď a stále se trošku zachvíval, přičemž nechával novou várku slz hledat si cestičky po jeho tváři. “Není to fér...” hlesl.

Aome ho políbil do vlasů. “Život není fér,” řekl mu na to, i když to bylo klišé a styděl se za něj. Vlastně ho to ani tolik nemohlo uklidnit. “Chtěl by... abys tady umrzl?” zeptal se po chvíli. Nevěděl moc, jak se ho dotýkat, nechtěl v něm zbytečně vyvolávat vize.

Chvíli to trvalo, než světlovlasý odpověděl. “Já... nevím...” šeptl nakonec a povzdechl si. Uvědomoval si, že by to nechtěl - nebo možná v to hlavně doufal - ale on sám teď už neměl náladu vůbec na nic jiného.

“Doprovodím tě domů, umrznutí nic nevyřeší,” rozhodl po chvíli.

Blonďák trochu zakroutil hlavou, “nechci se vracet domů...” šeptl, protože na hádání se svou matkou opravdu teď neměl ani náladu, ani sílu.

“Tak někam jinam... do cukrárny?” Chvíli se zamyslel, v tomhle stavu si nebyl jistý, jak by se po něm dívali hosté a obsluha. “K nám domů,” bylo to to poslední, co dokázal vymyslet. “Teď tam nikdo není... brácha se ještě nevrátil ze školy, otec pracuje do večera a matka je u prarodičů.”

Juumonji na něj pohlédl. “Nemůžu tě takhle otravovat...” šeptl, i když by lhal, kdyby tvrdil, že se mu v náručí druhého neudělalo ani o malinko lépe. Stále se cítil zle a netušil, co by měl dělat, ale... trochu mu to pomohlo.

“Tohle není otravování,” zakroutil hlavou. Juumonji ho potřeboval a on si to uvědomoval. “Vstávej, jde se,” rozkázal mu, protože ho nechtěl nechat se takhle odevzdaně utápět.

Druhý se pomalu zvedl a napil se znova čaje, než věnoval mladšímu pohled, jak očekával, jestli si to ještě nerozmyslí.

Aome ho znovu pohladil po vlasech, ale vzal mu svou bundu, protože si uvědomoval, jak by to vypadalo, kdyby mu ji nechal. “Jdeme,” povzbudivě se na něj usmál. Nebydlel daleko.

…

Juumonji seděl na posteli v pokoji mladšího a rozhlížel se, i když většinu pokoje už docela znal. Trošku se pousmál při pohledu na plyšového slona, pak si podal šálek s čajem, který pro něj nachystal druhý, když byl ve sprše. “Děkuju...” šeptl znovu a sklonil se nad šálkem, přičemž se zachumlal do svetru, který dostal.

Modrovlasý se na něj usmál a vstal, když se ozval zvonek u dveří. Seběhl po schodech dolů a převzal pizzu od poslíčka, poté se vydal nahoru. Položil ji na stůl. “Kdybys měl hlad,” vysvětlil, “nejsem moc dobrý ve vaření, vlastně vůbec. Tak jsem objednal.”

Světlovlasý na něj pohlédl. “Děkuju...” šeptl znovu a jemně se usmál, pak se napil čaje. Při pohledu na jídlo dostal trochu hlad, ovšem nevěděl, jestli si vzít, připadal by si už moc vtíravě.

Aome krabici otevřel a sám si jeden trojúhelníček vzal. “Doufám, že tam není nic, co by ti nechutnalo.” Spokojeně se do něj zakousl a posadil se na židli ke stolu. “Vypadá to tu naživo líp?” zeptal se, jak se snažil odvést řeč na nějaké nevážné téma.

Juumonji zaváhal a nakonec i on si podal kousek pizzy. Byla dobrá. “Vypadá...” trochu potom pokývl. “Je tu toho... tak celkově víc... detaily...”

Modrovlasý se tomu usmál. “A přibyly mi trofeje,” ukázal na výstavku. “A zítra přibude další,” řekl sebevědomě. Měl tam i nějaké fotky s týmem. Celkově bylo poznat, že celý jeho život se točí kolem basketu.

Blonďák se zadíval na výstavku. “Je to fajn, když máš něco, čemu se tolik věnuješ...” usmál se na něj, pak pomalu vstal, aby si mohl trofeje a fotografie blíže prohlédnout.

“Basket je skvělý,” řekl na to Aome. “Bratr hraje fotbal... ale ten není tak skvělý.” Pousmál se, vyprovázel staršího pohledem. Slušel mu jeho svetr. “Trochu mne ovšem mrzí, že málokdo se mnou dokáže držet krok... a někdy... je vyhrávání nudné, když je příliš snadné.” Ještě nikomu tohle neřekl, ale byl to i důvod, proč obcházel všechna hřiště, co byla v okolí, a snažil se tam najít nějakého soupeře, který by byl tak dobrý, aby se od něj mohl učit.

Juumonji na něj pohlédl a na okamžik sklopil pohled. “Dlouho jsme... spolu nehráli...” poznamenal, pak dojedl kousek pizzy a vrátil se na postel, protože měl poličku prohlédnutou. Modrovlasý vypadal, že tím doopravdy žije a na fotografiích s týmem působil opravdu šťastný.

“Teď se venku nedá,” pokrčil rameny modrovlasý. “Už je ti lépe?” zeptal se po chvíli a prohlédl si ho. Už nevypadal, že by chtěl umřít na umrznutí. Aome byl rád, že mu dokázal alespoň částečně pomoct.

“Už je mi teplo...” šeptl druhý a usmál se na něj trošku. “Děkuju...” šeptl znovu a nebylo to jen za teplo, ale přítomnost druhého mu celkově pomohla.

“Nebylo by správné, kdybys byl na to všechno sám,” pronesl Aome a vzal si další kousek pizzy.

Blonďák si ho okamžik prohlížel. “Sám si říkal, že život není fér...” šeptl a napil se. “Ale... jsem opravdu rád, že tohle všechno pro mě děláš...” vděčně se na něj zadíval.

“To, že svět není fér, neznamená, že budu jen přihlížet tomu, jak se někdo trápí,” řekl mu mladší a nastražil uši. “Asi se vrátil brácha ze školy,” poznamenal, co poznal podle zvuku. A pak skutečně bylo slyšet, jak vybíhá po schodech nahoru.

První vtrhl do Aomeho pokoje. “Ho-ho, brácha, cítil jsem dobře pizzu!” začal rozjařile a přiběhl, aby si vzal jeden trojúhelník. Měl delší vlasy než Aome a byl o nejméně dva roky mladší. Juumonji - neznámý kluk v bratrově pokoji - ho asi tolik nezajímal, když se jednalo o pizzu.

Světlovlasý si mladíka chvíli prohlížel a jemně se usmál tomu, jak vypadal nadšený. Opravdu to působilo, že spolu měli dobrý vztah. Vzpomněl si při tom pohledu na dva Kassimovi mladší bratry a trochu zakroutil hlavou, jak se snažil tu myšlenku zahnat. Nevěděl, jak na tom teď jsou a i kdyby tam šel to zjišťovat, stejně jim neměl jak pomoci, kdyby na tom byli opravdu špatně. Raději se znova napil čaje a pak k němu sklonil pohled, aniž by promluvil.

“Z týmu?” zeptal se mladší z bratrů, když si ho konečně všiml a měl v puse pizzu. “Má na sobě tvůj oblíbený svetr?” všiml si. “A mě si ho nechtěl půjčit,” nafoukl tváře.

“Ze školy,” odpověděl mu modrovlasý. “Bys mi ho zahňácal.”

“Jó ták, takže spolu chodíte kouřit!” Kazuki pokýval, že už všechno chápal. Na svetr hned přestal myslet.

Starší bratr se na něj podíval a zhoupl se na židli, aby ho mohl praštit do ramene. “Co to o mně šíříš za pomluvy, drobku, hmm?” Přesto vypadal vesele. Měl opravdu Kazukiho rád. “A neříkal jsem ti, že máš klepat nebo jinak na sebe upozornit?”

“Neříkej mi drobku,” ohnal se po něm mladší a vyplázl na něj jazyk.

“Tak mi tu neoxiduj,” modrovlasý mu to oplatil.

“Myslel jsem, že mi ho představíš,” zamračil se, přičemž ovšem hodil pohled po pizze. Starší se tomu zasmál a znovu ho bouchl do ramene. Bylo mu jasné, co ho tady drží. Zaváhal, ale nakonec je představil. “Kazuki, tohle je Susumu,” řekl nakonec.  

“Ahoj...” blonďák se na něj trochu usmál, popravdě s dětmi nikdy moc neuměl jednat, tak moc nevěděl, co víc ještě by mu mohl říct.

“Vem si ještě kus a vyšum,” popohnal ho modrovlasý.

“Boha... jsi horší, než když tu máš holku,” poznamenal, přesto si druhý kousek pizzy vzal a vydal se pryč. “Mohli bychom dát turnaj na playstationu,” otočil se ještě u dveří.

Modrovlasý udělal gesto, že ho vyhání. “Nauč se, než se vrátí máma... já mám dnes tréninkové volno.” Zazubil se, když to vyvolalo u bratra kyselý škleb. Ovšem Kazuki nakonec odešel. “Měl by sis ještě vzít, kdyby se náhodou rozhodl vrátit,” pobídl Juumonjiho.

“Je to hezké, jaký máte přátelský vztah...” prohodil starší a natáhl se pro trojúhelníček pizzy. “Nenapadlo by mě, že ví, že kouříš..:” šeptl.

Mladší pokrčil rameny. “Je tu pečený vařený, tak na to přišel,” odpověděl mu na to, “ale je fajn, tak to na mne nepráskl.”  

Juumonji se znova pousmál. “Často tu míváš holky, co?”

“Už tolik ne,” zakroutil hlavou druhý. “Máma je pořád ještě ne moc ráda vidí,” poznamenal k tomu, ovšem nedodal, že on jejich počet také dosti zmenšil. Nebo spíše tomu nyní věnoval méně času, protože už v tom nenacházel to, co předtím. Myšlenky na světlovlasého se jimi nedalo vypudit z hlavy.

“Takže... nikoho teď nemáš?” nebylo to tak, že by se o něj pokoušel, po tom všem - a s tím, že je modrovlasý heterosexuál - si nemyslel, že by o něj modrovlasý ještě stál. Jen ho to napadlo.

“Nemám,” kývl druhý a prohlédl si ho, jestli v tom hledat víc. Ale chápal, že teď se toho dělo příliš, než aby si zopakovali jejich sex. “Trochu jsem jako medvěd,” prohodil pak, “má zimní aktivita se projevuje snad jen v konzumaci jídla.” Zasmál se tomu. Samozřejmě, že hrál basket, ale mnohem méně, když nemohl na ulici.

Juumonji na něj pohlédl a i on se tomu usmál. “Možná i v jiných věcech...” prohodil. Modrovlasý byl stále takový flegmatický a jistým - dobrým - způsobem takový jednoduchý a trochu jako velký huňatý medvěd k pomazlení. “Tohle je tvůj oblíbený svetr?” napadlo ho potom.

Druhý kývl. “Má skvělou barvu,” poznamenal k tomu. “A je příjemně teplý, i když už trochu vynošený.”

“Je příjemný...” šeptl druhý. Svetr po Aomem voněl a celkově byl opravdu pohodlný na nošení. Líbilo se mu v něm, i když hned, jak mu to proběhlo hlavou, si tu myšlenku vyčítal.

Mladší se na něj jen usmál. Poté se k němu se židlí blíže přisunul, aby si mohl opřít nohy o postel. “A ty máš nějaké sourozence?” napadlo ho.

Druhý zakroutil hlavou, “jsem jedináček...” odpověděl. “Asi... i kdyby moje matka chtěla další dítě, myslím, že po mně si to rozmyslela...” trochu pokrčil rameny.

“A ty... tu schopnost... máš od narození?” zeptal se ho mladší. “Pokud se o tom nechceš bavit...” poznamenal pak, když si uvědomil, že to možná nebylo nejlepší téma rozhovoru.

“Stávalo se mi to, co si pamatuju, i když zezačátku jsem si moc neuvědomoval, co to je...” bylo to docela osvobozující, moct o tom mluvit s někým, kdo mu věřil. “Ale na konci základky se to zhoršilo... a začal jsem o tom mluvit... i předtím jsem se o tom párkrát zmínil... ale před tebou mě nikdy nikdo nebral vážně... ani Kassim, i když se s ním znám odjakživa...” odmlčel se, jak se snažil, aby se mu do očí znova nehrnuly slzy.

“A musíš se dotknout toho člověka, že? A nemůžeš to ovládat?” zeptal se urychleně, aby ho dlouho nenechal u myšlenek na Kassima.

“Většinou...” pokývl, “abych přímo viděl, co se stane, potřebuju dotek...” pokračoval, “a pořád doufám... že jednou se to třeba naučím ovládat, nebo to alespoň potlačit...” povzdechl si.

Mladší mu položil ruku na rameno. “Třeba jo,” pousmál se na něj povzbudivě. Poté se zase opřel. “A přes oblečení to je v pohodě?” ujistil se. Nechtěl mu zbytečně způsobovat vidiny a nepříjemné pocity.

Juumonji kývl, “musí to být holá kůže...” odmlčel se, protože kdyby pokračoval, nejspíš by se zase dostal ke Kassimovi. A to nebylo příjemné ani pro jednoho z nich. Stále více si uvědomoval, že hnědovlasý - přestože ani jeho city k blonďákovi nebyly nijak speciální - pro něj byl nejdůležitější ze všech lidí, se kterými se znal. Okolo něj se točila celá jeho existence, protože bez Kassima byl úplně ztracený.

Mladší si ho prohlédl. Ten svetr mu slušel. “Napíšeš mi příště, až budeš potřebovat s někým být?” zeptal se. Protože si uvědomoval, že druhému skutečně jeho přítomnost prospěla. Ani nevypadal, že by se skutečně nachladil.

Druhý po krátkém zaváhání pokývl. “Asi... už bych měl jít...” šeptl potom.

“Když chceš,” kývl druhý - nehodlal ho u sebe držet, pokud nechtěl tam být. “Ten svetr si nech zatím, někdy mi ho vrátíš,” řekl mu pak, aby se nemusel převlékat - třeba by mu to nebylo příjemné v jednom pokoji s ním (nehledě na to, že spolu už měli sex).  

“Je to... tvůj oblíbený svetr...” prohodil druhý, jako kdyby to Aome sám nevěděl, a zvedl se z postele. “Můžeš... si jít se mnou ještě zapálit,” zarazil se hned, jak to dořekl, “vlastně, máš zítra zápas...”

“Můžu tě jít doprovodit,” usmál se na něj Aome a také vstal, aby si vyndal ze skříně rukavice. Pořád si je zapomínal a to mu ruce mrzly opravdu hodně. “Cestou zpátky si můžu zaběhat, abych se trochu před zápasově protáhl.”

“To...” blonďák se mu chtěl znovu vzpírat, ovšem to asi nebylo nutné. Bude stačit, když se od něj odpojí dřív - neplánoval se vracet domů. Nebyl si jistý, kam půjde, nejspíš na místo, kde se scházíval s Kassimem. Chtěl o tom ještě popřemýšlet. Potřeboval nějak zjistit, v jaké věznici hnědovlasý je a jak se tam dostane, aby ho mohl jít alespoň navštívit. Chtěl ho vidět.

Kývl v odpověď modrovlasému a usmál se.

Mladší si uvědomil, že je to on, kdo se příliš vnucuje. “Nebo teda jen dolů ke dveřím,” pochopil, že druhému se ta myšlenka nelíbí. Vzal krabici se zbytkem pizzy a vydal se z pokoje, aby zaklepal na bratra, jehož dveře byly hned naproti přes chodbu. “Ale ne, že budeš u večeře frflat, že jsi najezený,” napomenul ho, “chceš si jít zaběhat?”

Kazuki si došel pro pizzu. “Mrzne tam,” zakroutil hlavou. Měl rozehranou hru na plastationu.

Aome pokrčil rameny. On běhal v každou roční dobu. Pobídl Juumonjiho, aby šel a zavřel za ním svůj pokoj.

Druhý se nechal dovést do předsíně a posadil se, aby si obul boty. “Děkuju za čaj a pizzu,” usmál se na druhého. “Nevadí mi, když půjdeš kousek se mnou... “šeptl.

Mladší na to nic neodpověděl a sám obul pevnější tenisky, které chvíli musel hledat. A vzal si na sebe jen teplejší mikinu, kterou měl u vchodu pověšenou, protože si byl jistý, že se u běhu zahřeje. Jakmile se Juumonji obul, pustil ho ven a sám vyšel před dům.  

Světlovlasý mladík si vytáhl cigaretu a zapálil si, přičemž pohlédl na modrovlasého mladíka, který seděl vedle něj na lavičce. Párkrát se viděli - a několikrát z toho mu dokonce starší sám napsal - ovšem teď v zimě už nebylo moc, kde se scházet. Stále nepřišel na to, kde Kassim je a pomalu ztrácel naději, že se s ním setká, než ho pustí. A s tím, na kolik let byl hnědovlasý odsouzen... možná už ho neuvidí nikdy, bůh ví, co vše se mohlo stát. Povzdechl si a po krátkém zaváhání se opřel bokem o ten Aomeho. Potřeboval lidské teplo, přítomnost někoho, o koho se mohl opřít - nejen v doslovném smyslu.

Modrovlasý se pousmál a pohladil ho po vlasech. Bylo docela pozdě, málokdo v tuhle dobu tudy chodil, ale přece jen se snažil na jejich orientaci neupozorňovat. Protože stále se necítil být takto orientován. Líbil se mu Juumonji a dívky. “Mohl bys... třeba někdy pobýt u nás přes noc, když nechceš být doma... vysedávat takhle venku není zdravé,” staral se. Možná by více mluvil o jeho citech, kdyby to uměl, tak se bavil jen v obecné rovině, která mu nečinila až takové problémy.

Blonďák k němu vzhlédl, pak si potáhl. “Nevím, jestli by to bylo vhodné...” šeptl pak a skousl si ret. Od toho, co zavřeli Kassima, se mezi nimi téměř nic nestalo a nepředpokládal, že by to spaní u Aomeho přes noc moc změnilo. I tak mu to přišlo zvláštní.

“Nevím, jestli je nevhodné, aby u kluka přespal jeho kamarád,” přiznal modrovlasý a pokrčil rameny. Když byl mladší, nebyl v tom problém a teď prostě nevěděl. “Nic bychom nedělali... jestli ti jde o tohle.”

Juumonji se odmlčel - popravdě si nebyl jistý, jestli to od něj tak napřímo chtěl slyšet: Nic bychom nedělali... I tak, bylo to celé zvláštní. “Asi ne...” potvrdil nakonec.

“Kdybys... toho někdy měl dost,” řekl a zadíval se před sebe, poté si protřel ruce a foukl si do dlaní.

“Asi už jsem si zvykl...” odpověděl mu druhý tiše. “Mám toho dost... už několik let...” přiznal a zavřel na chvíli oči.

Aome kývl. Byly věci, do kterých ho mohl nutit - třeba, aby odešel ze střechy, když byl promrzlý - a ty, které mohl jen nabízet. Věděl, že Juumonjiho matka ho podle jeho slov nesnáší a jeho otec byl hodně “pod pantoflem”. Nemyslel si, že jednou odejít na noc někam jinam by to vyřešilo, ale i tak... nebyl to podle něj špatný nápad.

Druhý na něj po chvíli znova pohlédl a trošku se pousmál. “I tak, děkuju...” šeptl, “budu na to myslet...” dodal pak. Ještě chvíli se o něj opíral, než se zase narovnal, “je tě pro mě... docela škoda...” neodpustil si.

“Pro tebe?” Aome se na něj podíval. “Jak to myslíš?”

“Měl by sis najít někoho... pro koho bude mít cenu tohle všechno dělat...” odpověděl mu krátké odmlce.

Modrovlasý si ho chvíli prohlížel. Nedokázal mu vysvětlit, proč si nemyslí, že by to takhle měl udělat. “Nebylo by to správné,” řekl jen a podíval se před sebe. Skousl si ret, když se mu nepatrně bezradně zachvěl. “Asi ti nedokážu vysvětlit proč,” zašeptal nakonec.

“Ani ti z toho nic neplyne...” pokračoval světlovlasý, jako by se ho sám snažil přesvědčit, že by měl být někde jinde a s někým jiným a s Juumonjim jen ztrácí čas. “Jsi na holky, teď ani hrát nemůžeme a se mnou nikdy nikdo jen tak dlouho nevydrží...” možná se sám trochu bál, že pokud si na něj příliš zvykne, už nezvládne další ztrátu, až to modrovlasého přestane bavit.

“Vadím ti?” zeptal se místo jakékoliv odpovědi Aome.

“Ne... já...” blonďák si povzdechl. “Bojím se, že až to přestane bavit i tebe... už tu ztrátu nevydržím...” přiznal nakonec tiše.

Mladší ho pohladil po rameni. “Budu s tebou, dokud mne budeš potřebovat,” řekl mu na to. O tom to celé bylo - cítil se potřebován, vždy právě po tom nejvíce toužil.

Druhý se o něj znova opřel a trochu více se k němu schoulil.

Modrovlasý ho nejistě políbil do vlasů, než se na dlouho odmlčel. “A je mi jedno, že nejsi holka,” dodal. Bylo to tak. Jemu samotnému to bylo jedno, jen měl problém s tím smířit se se vším, co to přinášelo do společnosti - věděl, že není gay, necítil se tak.

“Vážně je tě pro mě škoda...” šeptl Juumonji, ale tentokrát k němu vzhlédl a nejistě se usmál. Zaváhal, pak se sám natáhl pro polibek.

Aome se zdržel dole s matkou, která chtěla vysvětlení, proč ten divný světlovlasý chlapec u nich bude spát. Bylo to ráz na ráz. Modrovlasý si vymyslel něco o vytopení bytu a snažil se, aby to znělo pravdivě. Matka sice nevypadala nadšená, ale nakonec to vzala. Doplnil, že by Juumonji šel spát k prarodičům jako jeho rodiče, ale že by pak nemohl další den do školy, takže ho požádal o přenocování, dokud se to nějak nezařídí nebo nebude byt uklizený. Trochu to komplikovala podlitina, co měl na tváři, ale Aomeho matka o ní ze slušnosti nemluvila, tak na její původ nemusel modrovlasý odpovídat.

Vzal z velké skříně v chodbě čistou osušku, poté se vydal do svého pokoje, aby mu vytáhl nějaké pyžamo na spaní. Vzal to a zaklepal na dveře do své vlastní koupelny. Poté vešel. “Nesu ti ručník a pyžamo,” pronesl s klidem jemu vlastním a ani se nedíval po sprchovém koutu, kde se starší sprchoval.

Blonďák ztlumil vodu, “děkuju...” ozval se, “jsem moc rád, že jsem nakonec mohl zůstat přes noc...” prohodil vděčně a vysíleně se opřel o vykachličkovanou stěnu. Pohádal se s matkou a tentokrát to zašlo tak daleko, že ho uhodila. Ani nevěděl, co to do něj vjelo, když nesklapl a nezalezl do svého pokoje a místo toho se sebral a vydal se ven. Nevěděl, jak by se tam s takovou měl vrátit.

Aome odložil věci na umyvadlo a podíval se jeho směrem. “Však jsem ti říkal, že když budeš chtít, můžeš tu přespat,” řekl pak. “Budeš potřebovat ještě něco? Kartáček můžeš použít můj.”

“To je dobré...” Juumonji jen trochu zakroutil hlavou. “I tak je to tak narychlo a způsobuju ti takové problémy... musíš kvůli mně lhát mámě...” šeptl.

“V pohodě,” řekl mu na to, “nepotřebuje znát pravdu, nepochopila by to.” Vydal se zpátky ke dveřím. “Nachystám ti futon.”

“Počkej...” světlovlasý úplně zastavil vodu. Pootevřel dveře koutu a natáhl se pro ručník, do kterého se zabalil, než vyšel. Zase začínal mít vize, ve kterých se mezi nimi něco dělo - připadalo mu to nesprávné, protože se tím nechával příliš ovlivňovat; přemýšlel o tom a nemohl jejich vztahu nechat volný průběh. Skousl si ret a pohlédl na něj. “Opravdu... moc děkuju...” šeptl a přešel k němu, aby se natáhl pro polibek. Nedělal to jen z vděčnosti.

Mladší se pousmál do polibku a pohladil ho po tváři. Přitáhl si ho blíž k sobě, když měl tu možnost a užíval si jeho rty.

Blonďák si jednou rukou držel ručník, druhou sám vjel do jeho vlasů a spokojeně si užíval Aomeho rty. Najednou si až bolestně uvědomoval, jak moc by s ním chtěl být, i když se svojí kariérou baseballisty, heterosexualitou a celkovou normálností pro něj byl dlouhodoběji modrovlasý naprosto nedosažitelný. Přerušil polibek a trošku uklonil hlavu stranou.

Modrovlasý ho políbil na čelo a na chvíli si jej stáhnul do náručí, než ho pustil. “Měl bys pokračovat ve sprše nebo se obléct,” řekl mu tiše, poté přivřel oči a daroval mu další polibek na rty. Bylo těžké jim odolat.

Světlovlasý na okamžik zaváhal, potom, co se jejich rty od sebe znovu vzdálily. Sklonil pohled a přivřel oči. “Chceš... jít se mnou...?” navrhl mu potom tiše.

Mladší zaváhal, ale nakonec kývl. Odtáhl se od něj, aby mohl zamknout dveře do koupelny - i když bude těžko vysvětlovat, pokud je někdo společně nachytá, jak jsou v zamčené koupelně - a svlékl si tričko. Líbila se mu ta představa, že se bude s druhým sprchovat.

Blonďák hodil ručník zpět na umyvadlo - pokud se spolu budou koupat, bylo už jedno, jestli bude před druhým nahý, a vrátil se k němu. Znova se vpil do jeho rtů a dlaněmi sjel k zapínání jeho kalhot. Lhal by, kdyby tvrdil, že po něm ani trošku netouží.

Aome se mu nepatrně vybídl, ale nepomáhal mu, protože nechtěl zavazet při jejich rozepínání. Nechal ho to udělat, pak si je i se spodním prádlem stáhl. Znovu se k němu více přitiskl a opatrně s ním začal couvat k sprchovému koutu.

Juumonji se znovu natáhl ke kohoutku, když byli oba uvnitř, a pustil vodu, když druhý za nimi zavřel. Vášnivěji se vpil do jeho rtů a spokojeně si užíval blízkost horkého vypracovaného těla, po kterém dlaněmi bloudil a bříšky prstů obtahoval linie svalů. Snažil se nepřemýšlet nad tím, že se stále cítil trochu, jako by zrazoval Kassima.

Mladší ho hladil po bocích a vpíjel se do jeho rtů. Nebylo to poprvé, co by se s někým mazlil ve sprše, ale s Juumonjim cítil potřebu být mnohem opatrnější a něžnější.

Světlovlasý ještě chvíli jen mapoval jeho tělo, jako by se ho dotýkal poprvé a toužil si každičký kousek vrýt do paměti. Jen jednou se kvůli tomu zachvěl pro vizi, kterou to v něm vyvolalo. Pak sjel jednou dlaní do jeho rozkroku.

Aome se ujistil, zda je v pořádku. Nelíbilo se mu, že ho ty vize bolí, ale chápal, že se s nimi nedá nic udělat. Zachvěl se, když se druhý dotkl jeho penisu a trochu zaváhal, než jeho ruku odvedl z toho místa. Nepřišlo mu to správné. “Nemusíš... se mi tahle... odvděčovat.” Přesně tak mu to přišlo, jakoby to dělal jen proto, že mu zde dovolil přespat.

“Nedělám to, abych se ti odvděčil... jen...” byla pravda, že mu chtěl dát za to i něco příjemného a nevěděl o ničem jiném, co by mohl zrovna jemu - princi, jak ho rád nazýval Kassím, který měl všechno - nabídnout. “Chci to udělat...” šeptl. “Ale pokud bych neměl,” zastavil se dlaněmi na jeho bocích.

Mladší spojil jejich rty a pustil ruce, aby si dělaly, co chtěly. Sám se jednou vydal na jeho tvář, aby ho po ní mohl hladit bříšky prstů. Na někoho, kdo se prezentoval jako děvkař, byl nevídaně pozorný a něžný.

“Takže můžu...?” světlovlasý se chtěl raději ujistit. I tak mu přišlo zvláštní, že se s ním modrovlasý šel sprchovat, pokud neplánoval sex.

Aome kývl a trochu se pousmál, jakoby jim oběma chtěl dodat jistotu. Znovu ho políbil.

Druhý se spokojeně vpíjel do polibku a vrátil se k jeho mužství. Stále ho trochu znervózňovalo, jak se mladší vyhýbal jeho mužství - celkově jako by hodlal úplně ignorovat fakt, že je Juumonji chlapcem. Ovšem nevyčítal mu to.

Mladší se otřel hravě o jeho nos svým, než polibky začal pokrývat jeho tvář a krk. Dlaněmi se vydal po jeho těle. Bylo mnohem tvrdší a pevnější než dívek, s nimiž byl před ním.

Světlovlasý ukláněl hlavu na stranu, jak mu uvolňoval místo a vybízel se jeho doteků a polibkům. Natáhl se k mýdlu, aby si namydlil prsty a mohl se sám začít připravovat, přičemž se druhou rukou nepřestával věnovat jeho chloubě.

Modrovlasého napadlo, jestli skutečně je tenhle způsob sexu pro Juumonjiho příjemný. Věděl, že anální sex je normální praktika i mezi heterosexuálními páry, ale vůbec si nedokázal představit, jak se cítí pasiv. Muselo to být zvláštní... A o to víc byl překvapen, že to s takovou samozřejmostí pro něj světlovlasý dělá.

Blonďák přidal druhý prst a přivřel oči, přičemž mu unikl do rtů modrovlasého tichý sten. Byla to už docela chvíle, co naposledy s někým byl, na něco takového neměl doteď vůbec náladu. Trošku zpomalil práci rukou na jeho mužství, jak se více soustředil na to, co dělala ta druhá.

Mladší ho dál rozmazloval svými rty a jazykem. Přičemž v něm rostlo vzrušení. Užíval si jeho tiché steny a svůdné reakce na to, co si dělal. Bylo to zvláštní, ale i neuvěřitelně erotické - když nezapojoval představivost do detailů.

Blonďák se sám připravil na tři prsty a okamžik se ještě roztahoval. Trošku se přitom prohýbal v zádech, aby měl lepší přístup. Užíval si jeho jemnou péči i té se nepatrně vybízel. “Můžeš...” šeptl do jeho rtů, když vlastními prsty vyšel ze svého těla. Hodlal nechávat na druhém, v jaké poloze to chtěl dělat.

Aome si to ve stoje nedokázal představit v jiné poloze, než tak, že byl Juumonji k němu zády. Ještě chvíli se vpíjel do jeho rtů než si ho znovu k sobě takhle otočil. Přejel po vodou kluzké linii jeho zad a i přes hýždě, přičemž si ho prohlížel. Přitahovalo ho jeho tělo, i když bylo chlapecké.

Několikrát si dlaní přejel po vzrušení, než ho navedl opatrně do jeho těla. Tentokrát pronikání bylo o něco těžší.

Druhý se mu i tak vybídl, jak po něm toužil. Skousl si ret, jak tlumil vlastní rozechvělé steny - kdyby je tady někdo slyšel, asi by to nedopadlo dobře ani pro jednoho z nich.

Mladší do něj pomalu pronikl a chvíli si nechal na uklidnění, než začal s zprvu jemnými a procítěnými přírazy.

Druhý se na něj natočil, jak toužil po polibku, přičemž mu nepřestával vycházet nenasytně vstříc. I když to procítěné tempo, v jakém si ho druhý bral, se mu jistým způsobem líbilo. Užíval si každý pohyb a dlaní sjel k vlastnímu vzrušení.

Modrovlasý se mu více přitiskl na záda, aby mohl spojit jejich rty. Přejížděl dlaněmi po bříšku a hrudi druhého. Líbilo se mu, jak jsou cítit jeho svaly při každém pohybu.

Blonďák zavřel oči. “Víc...” hlesl rozechvěle do jeho rtů, jak toužil nevnímat nic jiné, než tělo druhého a to, co mezi nimi probíhalo.

Aome zrychlil, protože i on to potřeboval. Přesunul se jednou dlaní na jeho rameno, aby si ho k sobě mohl více přitahovat. Jejich těla se o sebe kluzce třela pod vodou a bylo to skutečně něco úžasně vzrušujícího.

Blonďák pevně semkl víčka k sobě a zatajil dech, jak se snažil nezasténat, když vyvrcholil do vlastní dlaně a na kachličky sprchového koutu. Stačilo mu jen málo toho divokého tempa.

Mladší ho zanedlouho následoval. Vyšel z něho, aby si ho mohl otočit na sebe a s doznívající slastí v těle líně políbit. Pohladil ho po tváři a pousmál se, když se mu podíval do očí. Přistihl se, že v tu chvíli věřil, že je mezi nimi něco víc, než jen přátelství a sex.

Světlovlasý se trošku zachvěl, jak to pohlazení v něm vyvolalo další vizi, ale tentokrát nebyla tak silná. Oplatil mu úsměv a sám si ho stáhl k polibku. Objal ho jednou paží okolo pasu a přitiskl se spokojeně na něj. Cítil se v jeho přítomnosti opravdu lépe.

…

Aome nachystal hned vedle své postele futon pro druhého. Měl na sobě už kalhoty od pyžama, v kterých spával a vtipně mu ladily se záclonou - byly stejně kárované a modré. “Bude ti to stačit?” Měl tam přikrývku a malý polštář, který vzal modrovlasý ze své postele.

“Určitě, děkuju...” druhý se na něj usmál a natáhl se pro rychlý jemný polibek, potom se přesunul na futon a posadil se tam. Popravdě byl už dost unavený - celý den pro něj byl vyčerpávající.

Mladší zapnul jen lampičku u postele a vydal se zhasnout. Poté si šel lehnout na svou postel. “Dobrou noc,” usmál se na něj, když se položil částečně na břicho a na bok. Spustil k němu ruku, aby ho mohl pohladit po vlhkých vlasech.

“Dobrou noc...” starší se jemně usmál a podal si jeho ruku, aby mu do ní vtiskl polibek. Na chvíli s ním propletl prsty, pak si i on lehl. Trošku mu chyběla blízkost jeho těla, po tom co dělali i celkově, ovšem chápal, že by to byl pro Aomeho problém, kdyby sem třeba vběhl Kazuki.

Modrovlasý mu nechal svou ruku. Více si skutečně u sebe doma nedovolil, i když by ho rád objímal. Začínal si uvědomovat, že by s ním rád měl skutečný vztah - aby spolu mohli být víc, mohli se líbat, objímat a samozřejmě i mít sex. Juumonji byl pro něj, čím déle ho znal, tím víc přitažlivý, což Aomeho částečně děsilo, protože tímhle tempem se brzy jím stane posedlý.

Blonďák ho políbil na hřbet ruky a jemně se usmál do jeho kůže. “Děkuju...” šeptl do ní, bylo v tom mnohem víc, než jen vděk za to, že ho nechal u sebe přespat. Nepouštěl jeho ruku, když Aome vypadal, že držet se mu nevadí, a spokojeněji zavřel oči.

Aome si sundal rukavice, schoval si je do kapsy a vytáhl krabičku cigaret, aby si mohl zapálit. Už docela dlouho nekouřil. Spokojeně popotáhl a vydechl. Chybělo mu to. Zaklonil hlavu, opíral se zády o zeď, ale stál. Obloha byla modrá, a přestože ráno sněžilo, teď byl klid.

Blonďatý mladík vyšel na střechu chvíli po něm a trošku se zachvěl pro chlad, který ho obklopil. Přešel k modrovlasému a postavil se vedle něj, přičemž si opřel hlavu o jeho rameno a sám si zapálil. Docela to potřeboval.

Mladší ho políbil do vlasů a volnou rukou objal kolem pasu. Když se potřeboval tulit, rozhodně ho nechal. Tady na střechu - kupodivu - chodili skutečně jen oni dva.

Starší si na okamžik jen vychutnával jeho příjemné obětí. Skousl si ret, jak zaváhal, nakonec ovšem promluvil: “Včera... jsem byl ve vězení...” šeptl.

“A?” Aome vycítil, že o tom druhý potřebuje mluvit. Jinak by o ničem souvisejícím s Kassimem ani nezačínal. Bylo to stále téma, které dosti kazilo všechno, co mezi nimi bylo.

Světlovlasý ještě okamžik váhal. “Nechce se se mnou ani vidět...” šeptl nakonec tiše, “Kassim...” bylo jasné, kdo. I tak měl potřebu na to upozornit.

Mladší ho pohladil po boku přes oblečení a více si ho k sobě přitáhl. Nevěděl, co by mu na to měl říct. Kassim se asi na to necítil. Nebo měl zrovna období, kdy všechnu vinnu za svůj osud svaloval na ty kolem sebe.

Pro ani ne dvacetiletého vězně to nemohlo být ve vězení zrovna příjemné.

“Já... opravdu bych mu chtěl pomoct...” pokračoval Juumonji tiše. “Pořád mi na něm záleží...” přiznal. Sem tam nechtěně srovnával v hlavě Aomeho s Kassimem a opravdu neměl tušení, se kterým z nich by chtěl být víc, kdyby měl možnost volby. Záleželo mu na obou, i když modrovlasý jemu samotnému více pomáhal. Možná by si sobecky vybral jeho. Vyčítal si takové myšlenky po tom, co se s Kassimem stalo. Povzdechl si a automaticky se na mladšího více natiskl, jak hledal teplo a nejspíš i útěchu.

“Můžeš tam zkusit zajít někdy později,” navrhl modrovlasý. “Třeba teď... zrovna... nechce. Ale někdy později názor změní.”

Blonďák pomalu kývl. “Asi máš pravdu...” šeptl pak a vzhlédl k němu. Pokusil se o úsměv, kterým se nejspíš snažil podpořit sám sebe.

Druhý ho znovu políbil do vlasů, a poté pokračoval v kouření, dokud cigaretu netípl o zeď a nehodil ji tam, kam vždycky. Více si ho k sobě přitáhl a spokojeně přivřel oči. “Chodíme spolu?” zeptal se pak, doufal, že nechal dost dlouhou pauzu mezi tímhle a tím předchozím tématem.

Juumonji mu věnoval překvapený pohled. Nehledě na pauzu by takovou otázku jako první téma po tom, o čem se právě bavili, nečekal. Zaváhal, právě kvůli tomu, že to byl Kassim, o kom se před chvílí bavili. “Asi chodíme...” šeptl nakonec a jemně se na něj usmál. “Teda pokud ty chceš.”

“Rád bych... ale... nejde to... veřejně,” nelíbilo se mu to, ovšem nedovolil si takhle pobuřovat. Navíc si myslel, že by to na něj vrhalo špatné světlo - jemu se líbil jen Juumonji, stále se jako homosexuál necítil. “Ale... mám tě... moc... rád.”

Starší se na něj usmál, “chápu, že si nemůžeš dovolit s něčím takovým přijít veřejně...” šeptl a natáhl se pro polibek. “I já tebe...” šeptl pak do jeho rtů. Pořád si nebyl úplně jistý, co to bylo, co k Aomemu cítil.

Druhý ho pohladil po vlasech a usmál se. Potom jej nechal dokouřit jeho cigaretu, než si ho k sobě přitáhl a pevně ho objal.
Blonďák se vděčně do toho obětí položil a zavřel oči, jak si ho vychutnával. Opravdu potřeboval někoho, kdo se k němu choval jako Aome.