O morálce, politice a knihách

aneb Co má D v hlavě

Už nějakou chvíli přemýšlím, co v dnešním světě lidem chybí.
Samozřejmě, nezažila jsem předchozí doby, ale jednoduše v té naší vidím rozpor, který se mi osobně příčí, je proti mému svědomí a úsudku.



Začíná to u toho, jak se lidé chovají k sobě navzájem (možná i k sobě samotným), nekončí u toho, co dělají politici a celkově svět. Nejsem zastánce míru, lásky a bratrství. Popravdě si nemyslím, že se všichni musíme milovat, chovat se k sobě dobře a podobně. Bohužel tu prakticky panují horší zákony, než ten džungle. (Popravdě mne dost "láká" post-apokalyptický svět, ale to jen z mé pozice ztracence, co by se mu do žil dostala nová krev, když by "přežíval", protože by jinak skutečně nepřežil.) Ale na druhou stranu se mi opravdu příčí, že lidé naprosto přišli o některé pilíře chování, které by - dle mého- měli mít.

Nejvíce to jde vidět v politice.
Ano, málokdy se našel nějaký politik, který by to nedělal pro vlastní blaho a vlastní kapsu - to zase takové utopické představy nemám -, ale dříve se to alespoň snažili utajit. Dnes se nám dívají do očí a viditelně lžou, a když lži prohlédneme, tak na nás vytáhnou mnohem méně důvěryhodnou lež, kterou se nám vlastně jen vysmívají... a nebo přímo přiznají: krademe, podvádíme, no a?
Nevím, zda je to chyba demokracie, nebo chyba demokracie aplikované na naši zemi... či to má jiný důvod. Nejsem zastáncem demokracie. Myslím si, že jakmile je moc v rukou lidu, lid musí v zásadě volit špatně, protože jen málokdo z lidu skutečně ví, co je dobrého pro chod státu (každý by chtěl jen pro sebe, a pak se handrkují různé strany.)
Někdo mi namítne, že přece, když má moc v rukou jeden člověk, tak také myslí jen na sebe. Ano, je to tak. Ale funguje to na trochu jiném principu - když opustím to, že místo celé vlády tyranů, budeme mít jen jednoho a ten bude tyranit jen za jednoho, nikoliv jako několik stovek lidí - je tu ještě podstata takových systémů: moci se chopí ten (rod), co má vizi, a když se po jeho smrti v dalších potomcích nenajde nikdo takový, tak je svržen... a moci se znovu chopí ten kdosi s vizí.
Někdy to trvá dlouhá staletí, ale pak je nahrazena vláda znovu novou krví. Můžete mi oponovat, kolik bylo zlých panovníků, ale mezi nimi vždy po nějaké době vyvstal někdo, kdo udělal toho spoustu za svůj život. Nikoliv jako teď, kdy se v demokracii plácáme od jedné strany (kdy uvolníme něco jedněm) k druhé (kdy teda poslechneme druhou skupinu lidí), nebo rovnou nikam (politici hrabou jen pro sebe, rozkrádají stát a všechno jde do úplného háje.)

Nejsem příliš politicky aktivní, protože nejsem v tomhle oboru vůbec zdatná. Jsem informovaná do jisté míry, a když mám možnost, tak se informuji víc a přemýšlím o tom (i vedu diskuze s různými lidmi). Ovšem sama se vidím příliš naivní na politiku, ale stejně tak, jako neuznávám svou kompetenci (to neznamená, že nemůžu mít svůj názor), neuznávám ji ani u spousty jiných.
Ovšem získat čistou informaci je hodně složité, protože všechen tisk i televize jsou ovládány nějakou stranou. Proto čtu Okamuru.
Možná to někomu přijde směšné, že tedy beru informace rovnou od politika, místo abych si alespoň hrála na nějakou "objektivnost" ve sledování/čtení médií. Ale dělám to z prostého faktu, že s každým dalším Okamurovým slovem si myslím, že nemá důvod nás ovlivňovat pro své vlastní dobro - ovlivňuje nás pro věc, které skutečně věřím, což je něco na hony vzdáleného politice.
Vlastně... Okamura není dobrý politik a nemá dobré politické názor. Podle některých tíhne k populismu, podle jiných rovnou říká nesmysly...
Ovšem já ho beru jako člověka, co mnohým prošel, zajistil napřed sebe a teď, když už má svůj život zajištěný, si řekl, že udělá pro sebe víc tím, že zlepší svou rodnou zem.
Trochu jsem na vážkách, zda si z Okamurova původu vzít japonskou "lživost" nebo "vlastenectví", ale protože jsem naivní a chci věřit v lidi... a sama na sobě poznávám, že ještě vlastenectví existuje (jiné, než to hokejové), tak věřím, že skutečně je pro něj vrozené, aby se snažil "pro stát".
A tak sice s jeho politickými názory mnohdy nesouhlasím, ale beru ho za rozhodně dobrého informátora. Už jen proto, že sám spolupracuje s lidmi napříč stranami, baví se s odborníky a lidmi. Přijdou mi správné jeho motivace a způsob, jakým se snaží - o samotných cílech se nebavím.

Ale to jsem se dostala daleko od jádra pudla.
Podle mne je důležité, aby se lidé navrátili k "hrdosti" - a nebo pokud je to jen románová smyšlenka, tak si ji uměle přivlastnili -, protože být hrdý na svou rodnou zemi a být hrdý na sebe vede k tomu správnému základu. Když jsem hrdý na sebe, nedělám věci, kterými bych se ponížil (popravdě nechápu, jak se někteří politici mohou na sebe podívat do zrcadla), a když jsem hrdý na svou zemi, snažím se i pro stát, protože vím, že když bude vzkvétávat jako celek, budu se mít lépe.

F. Nietzsche prohlásil, že máme zapomenout na morálku, že je mrtvá (nebo něco podobného). Ale mluvil o staré křesťanské morálce, která se k novému světu nehodila. Zatímco my jsme zapomenuli na morálku úplně, místo abychom stvořili morálku pro tento svět plný ateistů a vědeckých oběvů.

Myslím si, že křesťanská morálka je špatná. A její pozůstatky a střípky tím nejhorším, co máme jako dědictví.
Třeba se zastavme u pomoci potřebným. Nebudu upírat nikomu, aby pomáhal, komu se mu za chce (a také si nemyslím, že třeba peníze pro postižené povodněmi nejsou na místě, pokud se na místo dostanou). Ale jsou dva typy pomoci, které mne doslova rozčilují:

První jsou ty nadosobní, kdy nějaká firma či stát například posílá peníze, oblečení, vodu do Afriky pro ty chudé, co potřebují pomoci. I kdyby se to k nim všechno dostalo - což každý o tom musí pochybovat (spoustu se toho vrátí do Evropy, například oblečení do "sekáčů") - tak k čemu to vlastně vede v té Africe? Nikdo se nesnaží, protože když jim bude hrozně (nebo dokonce s pravidelností) jim někdo něco dá bez jediné jejich snahy.
Nebo například sociální dávky. Málokdy se dostanou skutečně k lidem, co je potřebují a největší jejich část berou ti, co je mají, aby nemuseli pracovat a mohli žít na úkor druhých (třeba můj otec, ať to nevypadá, že mám něco proti cikánům a nezaměstnaným).
Tyhle "nadosobní" dávky devastují celou společnost, protože hnojí její plevel.

Druhý typ pomoci se váže do role společenského soužití. Podle křesťanské morálky je nemorální, když nepomůžete bližnímu svému a necháte ho uhynout.
Můj otec je svou vlastní vinou pro alkohol dementní a při opilství si také způsobil vážný úraz, přestat pít nechce, nic nedělá a jen se přiživuje na společnosti - myslí si, že jsou všichni povinováni mu "pomáhat" - a co hůř, ještě ke všemu ničí rodinu (po psychické stránce ponejvíce) - je to typický případ člověka, kterého se nehodí nic jiného než nechat zdechnout. Ale v jinak nemorálních lidech je kupodivu stále zakořeněné něco, že mu musejí pomoc a nemohou ho nechat ladem, jak si zaslouží, když si vybral svou cestu.

A křesťanská morálka toho má v sobě víc takového. Už aby umřela úplně!

Ovšem morální by člověk měl být - chápu, že se těžko stanovují hranice pro "morálnost". A výše jsem to psala - když nic jiného morální z hlediska toho, že je hrdý na sebe a na svou zem. Stačí jen takový začátek... a mnohé se z něho může vyvinout.

Ale původně jsem chtěla mluvit o knihách - a to dříve jsem se jen zapovídala -, myslím si, že je opravdu důležité, aby lidé četli. A je dle mého důvodem úpadku po stránce duševní, že lidé nečtou. Ano, mohou se dozvědět o "svobodě a demokracii" z médií, ale když nečtou a pouze o tom slyší, dle mého nic nemůže pak pevně zakořenit.
Skutečně podle mne nestačí, když člověk vidí filmy, anime... nebo čte mangu (beru to ze svého okolí). Protože pravé knize se to nevyrovná. U čtení knih nejde jen o příběh nebo popisy, ale o myšlenky provázející každou stránku, o způsob, jakým je to napsané, o to všechno, co je jen v knize.
To, jestli je kniha dobrá, se nesoudí podle toho, zda člověk dokáže zodpovědět otázku "o čem byla?", ale podle toho, jaký z ní má konečný pocit a kolik si toho odnesl, kolik ho naučila a nakolik donutila přemýšlet.
Protože při čtení knih se člověk učí hloubce každého pocitu a okamžiku. Vzdělává se takto duševně, je to jako cvičení.
Když se při jógových cvičení správně dýchá, tak se dech prohlubuje (což napomáhá celému tělu) - když se čte, tak se prohlubuje duše (což napomáhá celé existenci).
A také se člověk učí ze životů postav, které jsou v knihách ucelenější, než v jakékoliv jiné umělecké činnosti - jako kdyby dotyčná postava stála vedle vás a například byla tak hrdá, že si vás získala a vy budete chtít být jako ona.
Čtení je o pocitech, které má autor a které máte vy. Nikde jinde než při knize nemáte tolik prostoru, abyste je vstřebali.
Podle mne není těžká kniha ta, která je napsaná složitým jazykem a má spoustu stran, ale ta, kde autor jen stručně naznačí pocity a nechá vás samotné, abyste si je našli mezi řádky.

Myslím, že chybějící morálka je i z toho, že se málo čte, a pokud se čte, honíme se při četbě za něčím jiným (třeba dějem), než abychom měli (protože jsme zvyklí všechno vstřebávat ze "zpracování" - filmů apod. -) potěšení ze samotné četby a nechávali se duševně "krášlit".