Vepíšu v tvou krev - kapitola šestá

Tentokrát kratší kapitola (málem tento týden nebyla), ale zase je tam v ní toho celkem dost. Chci tam už hodně dlouho něco dát, ale stále se to odsouvá, takže pořád říkám: "od příští kapitoly už to bude drsnější", ale zatím stále ještě není. Možná od příští.

Přejí příjemnou četbu.
Děkuji za komentáře k předchozí kapitole Vlarise a Kroketovi.

[úvod|předchozí kapitola]

-I-

Zrůdný chlapec

6. kapitola

Jelizaveta Jevgeněvna otevřela vysoké štíhlé bílé dveře od Andrejovi ložnice a potichu vešla dovnitř. Znovu za sebou zavřela a vydala se k oknu, aby mohla roztáhnout závěsy. Už byl dávno den, přestože za oknem vládla nepřívětivá šedá obloha a ulice se tak zdála špinavější a nuznější. Upravila záclonu a otočila se k posteli, kde mladík spal. Nechtěla jej budit, když jeho tvář vypadala tolik uvolněně.

Všimla si, že několik posledních dnů chodí jako tělo bez duše, zabrán do myšlenek, do nichž jen těžko mohla nahlédnout. Znala esenci, která se proplétala mezi nebem, zemí a peklem, ale vlákno cizích osudů jí bylo zastřeno. O tom svém věděla dost, proto nemohla být lhostejná k chlapci, co ji potřeboval – byl tu, protože ona nemohla vychovat toho svého.

Posadila se na okraj postele a jemně prohrábla prsty vlasy spícího Andreje. Byl čas snídaně, Ivan Ivanovič také zanedlouho přijde. Musela Andreje probudit, i když mu toužila dopřát delší spánek a více oddychu od myšlenek, co ho trápily. Byl znovu pobledlý a ona se bála, aby se mu jeho nemoc nevrátila. V tak těžké a nakloněné době se v něm svářel jeho původ společně s vojsky cara a císaře, co proti sobě stály.

Hnědovlasý otevřel oči a zamžoural na ni. Už chvíli podvědomě její přítomnost vnímal ve spánku, ale nebyl zvyklý, aby jej někdo chodil budit, navíc vůbec ne tímto způsobem. Mateřským, důvěrným a pro něj jako sirotka tolik zvláštním. Jelizaveta Jevgeněvna si na rozdíl od staré služebné od něj nedržela odstup. Skutečně vůbec nedala na Canetovy zákazy.

Nepatrně se na ni usmál, ale do sedu se nevytahoval. Nechtělo se mu z tepla peřin, hlavně když v domě začalo bývat po nocích a z rána chladno. Žena mu úsměv neoplatila, alespoň ne rty ani očima, jen z ní vyzařovala přívětivost a přístupnost.

„Máš mi co říct,“ promluvila potichu, nebyla to otázka, ani konstatování, spíše rozkaz, „a můžeš mi to vše říct,“ jiným způsobem se nemohla dozvědět o tom, co jej trápí a znovu krade těžce nabyté zdraví.

Andrejovo sklopení očí a odvrácení tváře prozradilo, že opravdu má skryté tajemství a dokonce se za něj stydí. Jelizaveta Jevgeněvna se k němu naklonila a znovu mu prsty mateřsky prohrábla jemné vlasy. Poté udělala křížek palcem na jeho čele a vstala.

Hnědovlasý se celý otřásl, jak jej zaplavilo zděšení, že ona o všem ví. V její tváře se nedalo nic vyčíst, ale samotné to gesto mluvilo a možná vyslovilo i odpuštění k jeho hříchům. Posadil se a natáhl k ženě ruku, jak se zatoužil dotknout její dlaně.

Neudělal to, přesto žena zůstala stát u jeho postele a shlížela na něj. Zaslechl – spíše si přečetl –, že existují archandělé. Ona byla jedním z nich, přestože nebyla mužem, nesvírala meč. V jejím pohledu se skrývala prastará pravda, něco nadpřirozeného a absolutního.

Nepatrně vzdálila dlaň od svého boku, čím mu ji nabídla. Andrej polkl – chápal, že pokud touží být utěšen a přijme to právě od ní, bude se muset vyzpovídat. Říct ženě vše, co mu leželo na mysli a on sám se s tím nedokázal srovnat.

„Jak jste poznala, že milujete Ivana Ivanoviče?“ svou otázkou se postavil mezi odpuštění a jeho odmítnutí – zůstával mu utajený hřích a přece získával vědomosti, s jimiž jej snad mohl ospravedlnit či odčinit.

Jelizaveta Jevgeněvna opět nechala své paže, aby visely volně podél jejího těla a několika kroky přešla k oknu. Čekala s odpovědí, volila správná slova, aby nakonec nic neřekla. „Myslíš si, že miluješ?“

Andreje to neuspokojilo, spíše rozzlobilo – tušil, přímo cítil, že by její odpověď mohla spoustu změnit, ale nedostalo se mu jí. Prudce vydechl a znovu od ní odklonil pohled. Přesto mu horkost zalila tváře. Nevěděl, zda miluje – přestože co jiného to mohlo být, když s Raoulem se chovali jako milenci, jako muž a žena – a nebyl si jistý, zda to bylo možné, když ani jeden z nich nebyl dívkou. Ztratil se na moři a jediný maják v dohledu pro něj nechtěl svítit.

Žena si povzdechla a nakonec se vrátila k němu, posadila se na postel a v tichosti si jej prohlížela. „Muži by se neměli učit lásce od žen, způsob, jakým milují ženy, se od toho mužského liší,“ řekla nakonec, ovšem přece jen se nadechla k dalším slovům. „Vzpomínáš si, co řekl Ivan, když si u nás byl, o knihách, co by měly popisovat dnešní dobu? Stejné je to s láskou, těžce se hodnotí a poznává, když ji prožíváš.“

Proč z toho měl pocit, jako kdyby mu tím říkala, že svého manžela nemiluje nebo přinejmenším neví, zda vůbec miluje? Byl zmatený a cítil chlad, kterému nezabrání ani vyhřátá peřina.

„A protože vím, že se Ivana nikdy nezeptáš, odpovím ti jako muž na otázku, na níž ses měl ve skutečnosti ptát,“ pokračovala, přičemž se do něj vpíjela pohledem, „tvé tělo začíná toužit a nemusíš milovat, abys tento chtíč ukojil, u mužů se nemluví o počestnosti a nemusí zůstat – snad dokonce by neměli – nevinní do svatby.“

Pohladila ho znovu po vlasech, než definitivně vstala z postele. „Teď se obleč, je čas snídat a Ivan zde také bude velmi brzy,“ rozkázala a vydala se ke dveřím, aby mohla místnost opustit. Trvalo jen okamžik, než Andrej Alexejevič osaměl.

Stále se nemohl zbavit pocitu, že mu žena jasně řekla, že svého manžela nemiluje – nevěděl, proč tak učinila – a on najednou pocítil hlubokou lítost ke svému vychovateli, protože s tím, jak opatrně a mnohdy až poslušně se k ní choval, ji musel přímo zbožňovat, přestože mu nedala dítě. Nyní se Jelizaveta Jevgeněvna zdála ještě nedosažitelnější, téměř nereálná.

Opláchl si obličej v lavoru s vodou, poté se oblékl a náležitě upravil. Přešla ho ta touha vypadat stejně světácky jako Raoul, když jej Ivan Ivanovič nejednou napomenul, aby si zakasal košili nebo učesal vlasy.

Když scházel schodiště, již v domě jeho vychovatel byl. Vítal se zrovna se svou ženou. Políbil ji něžně na tvář a usmál se. Andrej si byl jistý, že kdyby se jej zeptal na lásku, jejich odpovědi by se neslučitelně lišily a to ne protože byli muž a žena.

Pozdravil ho a šel se do jídelny nasnídat. Seděl tam jako vždy sám a za dveřmi se vedl tichý, neslyšný rozhovor. Něco se změnilo, přesto mnoho zůstalo při starém. Alespoň měl chvíli, aby se znovu zamyslel nad svým vztahem s druhým mladíkem.

Nemusel ho milovat, aby s ním ukojil svůj chtíč. Ale Andrej Alexejevič nepil plný pohár, tudíž nevěděl, zda ta kapka vlastní touhy, co slízl ze dna, skutečně chutnala jako ten chtíč, pro něž ho nemusel milovat, ale potřeboval být ukojen. Věděl, že dal Raoulovi, že si od něj něco druhý mladík vzal, ale kde v tom měl naleznout souvislost s tím, co mu Jelizaveta Jevgeněvna řekla? Cítil se okraden po jejích slovech a zlodějem byl Raoul, proto možná ten večer plakal a cítil se tolik mizerně, snad že ztratil část obdivu a nahradil ho cynismus pramenící z uvědomění, že stačilo několik pohybů jazykem na těch zapovězených místech a z heroického vůdce zlodějů se stal obyčejný mladík, co se ponižoval svým sténáním.

Andrej Alexejevič se cítil rozpolcený. Nesnášel Raoula za to, že se mu ukázal bez pozlátka románového hrdiny, a přece s ním chtěl být, protože si jej černovlasý všímal, viděl jej a věnoval mu svou pozornost.

Jelizaveta Jevgeněvna vešla do jídelny jako první, po ní hned její manžel, čímž narušili tok chlapcových myšlenek. Jen mohl hádat, že jedl příliš dlouho a je už nebavilo čekat. Žena začala sklízet ze stolu, protože on již stejně nic nechtěl a dávala všechno nádobí na servírovací vozík.

„Andreji,“ upoutal na sebe pozornost vychovatel. „Měl byste vědět, že paní Leavitt včera podlehla nemoci,“ oznámil opatrně, i když předtím neposkytl ani náznak, jakou informaci mu přináší.
Hnědovlasý kývl. Služebná, kterou znal celou dobu, co žil ve Francii, zemřela na nemoc, jíž ji nakazil. Nebylo mu to líto. Přestože tu ženu měl rád a nikdy mu neudělala nic vyloženě zlého, necítil lítost nad její smrtí. Věděl, že již ji nikdy neuvidí, přesto i muže, co jej měl vychovávat na přání otce, také nikdy více nespatřil, i ženy z panoptika a s tím vším se smířil.
Znovu kolem něj prošla smrt a nezanechala za sebou sebemenší emoci, stejně jako když upír zabíjel a jeho oběti jen vyhasly jako svíce. Nad sfouknutým plamenem se přece nepláče, nebo ano?
Ivan Ivanovič si vyložil jeho výraz podle svého – myslel si, že je chlapec tolik zaražený z té špatné zprávy, že nedokáže na to nic odpovědět. Přikročil k němu, vzal ho jednou paží kolem ramen a poplácal po zádech. „Dnes vás nebudu učit, vidím, že se s tím potřebujete srovnat.“


Laurent pustil Andreje do hlavního pokoje jejich zlodějského doupěte a vrátil se ke křeslu, na kterém předtím seděl. Hnědovlasý zajistil dveře, aby se nikdo nepovolaný dovnitř nedostal a rozhlédl se. „Raoul tady není?“ Nikdy, když tam šel – a to se naučil již sám zvládnout temnou chodbu pro služebnictvo –, neměl jistotu, že tam černovlasý mladík bude, i když většinu času – pokud zrovna nebyl na loupežné výpravě – skutečně byl. Jak se zdálo, zdržovat se v domě, kde žil jeho otec, macecha a další rodina, příliš nechtěl.
Druhý mladík pokrčil rameny: „Jsme tu hodinku, dvě, a neukázal se, buď je někde zalezlý nebo tu není.“
Andrej Alexejevič kývl, že ho slyšel a nevědouce, co by měl dělat, se znovu rozhlédl po místnosti. Byla ještě nuznější než předtím, protože ji připravili o obložení a tím pádem vybydleli. Zbývalo jen málo tapet, které by nepoužili na zátop a na stěnách byla přinejlepším hrubá omítka, pokud nestihla odpadnout.
„Docela nechápu, co tu děláš,“ utrousil Laurent a zadíval se na něj modrýma očima. Když na to Andrej nijak neodpověděl, pokračoval: „Žiješ v hezkým domě, nosíš hezký šaty, dávají ti najíst a nemáš sebemenší důvod, proč krást. A ani se k tomu příliš nehrneš, že by tě to – z nějakého důvodu – bavilo. Ale i tak tu s námi jsi.“ Podrbal se na bradě. „Ostatní tě kvůli tomu nemají rádi.“
Věděl o tom. „Ostatní?“ Jediné, co ho na tom zaráželo, bylo, proč Laurent měl jiný názor. Také patřil k chudině, cítil zášť k bohatým a musel krást.
„Nemám důvod tě nemít rád, dokud nevím důvod, proč tu jsi,“ pokrčil rameny druhý, „a proč tě tu Raoul nechává být.“ Vstal z křesla. „Něčeho jsem si všiml.“ Přiblížil se k němu a chytil ho za ramena. „Jsi tu jen kvůli němu, proč?“
Hnědovlasý se mu podíval do očí a nervózně si olízl rty. Byl to okamžik, v kterém se mu připomenula slova Jelizavety Jevgeněvny a on zatoužil. Políbil Laurenta, snad si ani neuvědomil, co všechno dal v sázku. Naštěstí pro něj druhý mladík jeho rty přijal a probojoval se mezi ně svým jazykem. Nebyl tolik dravý jako Raoul, přesto neměl sebemenší zájem polibek ukončit. Ale byl o mnoho důslednější, když si přitáhl Andreje za boky proti sobě a nechal je se o sebe třít, jak se mladší musel k vyššímu chlapci natahovat.
Pohár se začal naplňovat touhou a po chvíli si hnědovlasý ani nebyl jistý, jak se vlastně dostali zpátky do křesla. Seděl Laurentovi rozkročmo na stehnech a starší ho učil, jakým pohybem se o něj otře tak, aby to u obou vyvolalo odezvu. Andrej rozuměl, že tohle je společné, s čímž se Raoulova sobeckost nikdy nezdržovala.
Nenasytně si žádal další polibky a bez hlubšího zamyšlení, proč to vlastně dělá, si začal svlékat kabát, co měl stále na sobě. Možná by se to dalo svést na horkost, která se rozlévala celým jeho tělem, ale on rozhodně neplánoval přestat, jakmile se ho zbaví.
Vyrušilo je téměř současně otevření dveří a zabouchání na ty druhé.
Raoul na oba pohlédl s tvrdým úšklebkem na tváři a ohrnul horní ret. Přestože je nezastihl přímo líbající se – při tom zvuku se od sebe odtrhli –, jejich pozice mluvila za vše. „Laurente, běž otevřít,“ řekl klidně.
Andrej Alexejevič se postavil, kabát si přece jen svlékl a přehodil si jej přes ruku. Ucukl, když k němu černovlasý přišel, aby mu uhladil rozcuchané vlasy, protože chápal, že tohle jej muselo rozzlobit, i když to dával najevo jen chladem. Čekal ránu, nedostal ji.
Mezitím třetí mladík došel k dveřím a uvolnil zástrčku, aby dovnitř pustil tři další zloděje. Raoul se mezitím posadil do svého křesla a beze slova si všechny prohlížel. Fabrice – na tváři měl bledé pihy, které ovšem s letními měsíci museli být dosti výrazné – byl zbitý tak, že ho dva druzí podpírali, aby se udržel na nohách. Andreje ten pohled vyděsil – tohle bylo násilí, co zažil a rozhodně k němu nedokázal být lhostejný jako ke smrti.
„Byli to oni?“ zeptal se černovlasý.
„Počkali si na něj.“
Raoul na okamžik zavřel oči, než ukázal ke dveřím. „Laurente dones z mého pokoje džbán s vodou a vem i nějakou z košílí ze skříně,“ rozkázal, poté vstal a přešel k Fabricemu, aby si prohlédl, jak jsou jeho zranění vážná.
Andrej tam stál na jednom místě celou dobu, co se o pihatého mladíka ostatní starali. Trochu jej překvapilo, že se toho vůbec Raoul účastnil, i když jeho zájem byl odměřený a ve tváři mu zůstával jakýsi vztek a hnědovlasý dobře tušil, že na něj. Přestože udělal mnohem méně než ti, co napadli jednoho z party.
Jen se líbal...
Vymyli mu rány, pořezání na ruce dokonce stáhli provizorním obvazem z látky košile. Avšak i přesto, jak byl domlácený, nemohl sedět v křesle, které si od první chvíle nárokoval Raoul. Místo toho byl na zemi na dekách.
Gilbert odněkud přitáhl pálenku a všichni kromě Andreje si přihnuli. Ten stále stál na tom samém místě a čekal, kdy jej Raoul přestane ignorovat. Mohl být tohle konec jeho všímání si? Choval se, jako kdyby hnědovlasý neexistoval – nikdo se na něj nedíval kromě Laurenta, který to ovšem prováděl potajmu. Zdálo se, že všichni mají z vůdce jejich bandy respekt.
„Pánové,“ porušil ticho Raoul. Celkově se spolu jen málo bavili, řekli si vždy několik slov a jinak mlčeli. Jako kdyby neexistovalo téma, co by je mohlo spojovat. Nebo jen jejich život byl příliš reálný, než aby bylo potřeba nad ním spekulovat – co přišlo, tomu se postavili, aniž by předtím rozebírali, zda to přijde a jak se tomu případně postaví. „Musíme si zlepšit náladu,“ natáhl se pro lahev a přihnul si z ní. Nebyl opilý, ani se tomu neblížil, o to horší bylo pro Andreje, co vzápětí řekl: „Tady naše malá šikmooká děvka má ráda chuť cizích ptáků v puse, velmi ráda nám všem tu náladu zlepší.“
Pohled, který věnoval Andrejovi, řekl naprosto vše. Nejenže se mstil, ale ani nepřipouštěl odpor či odpuštění.
„Zraněný první.“ Založil si ruce na hrudi a dvakrát poklepal nohou o podlahu, jak jasně dával najevo, že dlouho čekat nebude. Nejen Andrej z toho všeho byl překvapený, hlavně trojice, co nevěděla, že ho přistihl s Laurentem. Ten jediný vypadal, že rozumí. „Tak... rozepni mu kalhoty a dělej!“
Gilbert se konečně vzpamatoval a uchechtl – líbilo se mu, že ten bohatý kříženec konečně bude pořádně pokořen. Vzal Andrejovi jeho kabát a trochu do něj strčil, čímž donutil hnědovlasého, aby konečně pochopil. Pokud Raoul chtěl, nemohl mu vzdorovat, protože tu byli další čtyři, kteří ho k tomu donutí, aniž by jejich vůdce jen hnul prstem. A z nich Gilbert velmi rád Andreje nutil.
Hnědovlasý si nakonec klekl k pihovatému a raději se ani nepodíval do jeho tváře, když mu skutečně kalhoty začal rozepínat. Bylo mu o to hůř, že se ho Laurent nezastal a nepokusil se tohle zastavit. Nechal ho napospas, i když v tom byli oba.
Ale Andrej Alexejevič ho políbil... možná si za to skutečně mohl sám.
Narozdíl od Raoulovy vůně, tu Fabriceho těžko dokázal vystát. A chuť mu přišla ještě odpornější. Chtěl, aby to rychle skončilo, ale povzbuzování a hlasitý posměch ze strany Gilberta z každé sekundy dělali hodinu. Trvalo to nekonečně, než mu ústa zaplavila tekutina, kterou nebyl schopen polknout. Vyplivl ji, zakuckal se a věděl, že má v očích slzy, přestože ukázat před ostatními slabost byla neodpustitelná chyba.
To už ovšem měl u tváře Gilbertovu chloubu. Ten se jen rychlým pohledem ujistil, zda to Raoul schvaluje, a když černovlasý kývl, Andrejovi ji vnutil. „Tak dělej, ty čubko!“
Pokud to s Fabricem bylo peklo, Gilbert se nedal popsat slovy. Ukázal Andrejovi, co znamená být skutečně využit a pokořen, nejenže se hnědovlasému tělesně příčil, ale ještě jej tahal za vlasy a do úst mu přirážel. Andrej skutečně několikrát měl namále, aby nezvracel a byl si jistý, že až tohle všechno skončí, zajisté bude.
Po Gilbertovi už nemohlo přijít nic horšího. Vincent a Laurent.
Vedle Raoulova křesla ležela prázdná láhev od pálenky, ale nevypil ji sám. Všichni byli v náladě, uvolnění, pobavení. Andrej se přesunul v kleku vedle ní a podíval se vzdorem do Raoulovi tváře. Tak teď ty. Byl smířený, znechucený, ponížený, zneužitý, a přesto nemohl před černovlasým poraženě sklopit hlavu a tak lehce přijmout jeho trest.
Avšak černovlasý nestál o to, aby i jemu udělal dobře. Odstrčil ho nohou a vstal. Bez jediného slova z místnosti odešel.

Andreje Alexejeviče tam už nic nedrželo. Zvracel až před domem a skutečný pláč si dovolil teprve ve svém pokoji.

[další kapitola]