[aokise] Klepy klep, vpusť ďábla - IX.

Přeji příjemnou četbu.

Sice nic neříkáte, ale já si myslím, že takhle povídka je skvělá. Symbióza Běsa s Aominem má potenciál na dlouhé fanfikce.

KLEPY KLEP, VPUSŤ ĎÁBLA

[předchozí část | další část] 

 
IX.
 

Když se Aomine probudil, byl připojený na kapačky a ležel v pokoji, který sice neznal, ale rozhodně nemohl být nemocniční. Posadil se a rozhlédl kolem sebe. Cítil se dobře, až na to, že mu za dobu spánku ztuhlo celé tělo. Všiml si, že místnost má nejvíce osmnáct stupňů, ale jinak v ní bylo všechno kromě nemocničních přístrojů běžné. Asi to byl pokoj pro hosty, ať už Imayoshi žil kdekoliv. Nakonec to nejspíše odpovídalo jeho postavení.
„Dobré ráno, ospalče!“ zahlaholil jeho symbiont s jistým potěšením, že mu vezme veškeré iluze, že byl pouze horečnatý výplod jeho představivosti, do kterých se mohl probudit. „Už je tělu lépe. Čtyřočko se o nás postaralo lépe než Kise Ryouta.“
Tmavovlasý si jen povzdechl a vylezl z postele. Měl na sobě cizí tílko a trenýrky, což mu nebylo úplně příjemné, když si představil, že ho musel převlékat právě Imayoshi. Přesto si od sebe odpojil přístroje a vydal se s kapačkou na pojízdném stojanu ven z místnosti. Hned za dveřmi už bylo tepleji a slyšel z dálky televizi.
Našel svého hostitele, jak sedí u stolu nad nějakými papíry a společnost mu dělá mladý muž s platinovými vlasy, který se rozvaluje na pohovce před televizí. Ten vzhlédl jako první, ale kupodivu k situaci mu věnoval dost nezaujatý pohled, než se vrátil k pořadu a popkornu na klíně. Imayoshi si ho prohlédl přes brýle a odložil štos papíru, kterým listoval. Vstal, přešel k pohovce a přes její okraj podal mladšímu nějaké bankovky. „Můžeš jít,“ řekl mu klidně, a jako kdyby už v místnosti nebyl, věnoval plnou pozornost Aominemu. „Dovolil jsem si odebrat nějaké vzorky, a právě mi přišly výsledky. Je to velmi zajímavé čtení.“
Platinovlasý se zvedl z pohovky a oba muže si prohlédl. „Zítra…?“
„Samozřejmě,“ odbyl ho Imayoshi.
„Myslel jsem, že když máš hosta…“
„Nic se nezměnilo,“ přerušil ho muž s brýlemi a mávl na něj, aby už šel. Poté ukázal Aominemu, aby se posadil, a sám si přešel pro listiny. Nejmladší z mužů mezitím posbíral své věci a vydal se ke dveřím. „Selhávalo ti několik orgánů,“ začal, jakmile se za třetím zavřely dveře, „ale už je všechno v normálu. Podal jsem ti léky na snížení imunity a uložil tě do chladna, a zdá se, že to pomohlo. Jakmile ustoupila horečka, všechny hodnoty se začaly zlepšovat. Ten symbiont asi moc dobře nesnáší vysoké teploty.“
„A hlad.“
Aomine to po něm zopakoval, protože mu to přišlo důležité.
„Všechnu potřebnou výživu dostáváš v kapačce… zatím,“ upozornil ho Imayoshi.
„O to nejde – má rád syrové maso a vnitřnosti,“ pokusil se vysvětlit Aomine, co vlastně měli za problém. „Živé maso a tepající vnitřnosti, rádi lovíme.“ Mladší zakroutil hlavou. „Říká, že rád loví.“
Muž s brýlemi si ho důkladně prohlédl, jako by studoval, zda se mu nevrací teplota, než pomalu a rozvážně pokývl. „Takže mi chceš říct, že ten mimozemský symbiont s tebou nějakým způsobem komunikuje?“ ověřil si obezřetně, protože si nebyl jistý, jestli má věřit svým závěrům. Ale proč vlastně ne? Už to, že tak brzy byly využity jeho inkubátory na mimozemský život, bylo dostatečný důkaz, že je všechno, co člověk vymyslí, možné. Budoucnost byla zde!
Aomine jen kývl. Nechtěl mu přímo popisovat, že slyší jeho hlas.
„Pokud dokáže komunikovat, je to inteligentní bytost a mohla by nám poskytnout informace o vesmíru,“ mladšího vyděsilo, že asi poprvé za celou dobu, co Imayoshiho znal, ho slyšel mluvit s nadšením. „Co už si od něj zjistil?“
„Nenapadlo mne se na nic takového ptát,“ přiznal Aomine. Zjištění, že sdílí své tělo s nějakou neznámou entitou a nemá na vybranou, i když kvůli tomu pravděpodobně umírá, ho tak pohltilo, že skutečně neměl náladu se vzdělávat o vesmíru. A i teď ho zajímalo všechno jiné než vědomosti pro lidstvo. „Jak se ho můžu zbavit?“
„Jsi náš, tělo se nás nemůže zbavit!“ Aomine se chytil za hlavu a přeslechl cokoliv mu Imayoshi odpovídal. I když ten samozřejmě neměl způsob, a ani o nalezení takového způsobu nestál. I kdyby Aomine kdysi byl důležitý pro jeho tým, teď byla přednější jediná mimozemská bytost na Zemi před řadovým člověkem. „Ukousneme mu hlavu?“
„Cože?“
„Říkali jsme si, jestli mu neukousneme hlavu, když se s ním tělo nechce bavit. A taky teď o nás ví, a tělo mu nevěří. Jednoduché… jako facka. Takové ukousnutí hlavy. “
Aomine se začal smát, i když věděl, že to nebyl vtip. „Jediné, co mi řekl, je, že se jmenuje Běs a říká ti Čtyřočko,“ prozradil Imayoshimu. A pak mu přetlumočil všechno, co chtěl parazit říct: „Zotročujeme planety, lovíme a krmíme se. Musíme najít všechny mého druhu na této planetě, abychom právě my ji mohli předat Celku.“
Muž s brýlemi se tím nezdál vůbec otřesený, spíše měl stále nadšený lesk v očích. „Na Zemi je víc jako ty?“
„Spadli jsme na zem se satelitem, některé odvezli, některým se podařilo najít hostitele. Je na téhle planetě nějaké zařízení, odkud se létá do vesmíru? Protože právě tam budou všichni mého druhu směřovat. Celek je ve vesmíru připraven na milionovou invazi.“
Imayoshi pozvedl obočí a pousmál se. Sešli se jako dva cynici, a oběma ta situace přišla nejprve směšná, než ji začali soudit podle svých morálních hodnot. Když se dostali do kontaktu s mimozemskou bytostí a ta chtěla uspořádat invazi – bylo to jak děj prvoplánového sci-fi filmu; tak moc klišé, až se to zdálo jako nejvtipnější varianta reality. Ne, skutečně – proč se nikdo v takových filmech nejprve nezasmál tak zřejmému vyústění objevení mimozemšťanů? Až poté Aomineho mozek přešel do pocitu nevyhnutelnosti, jako když si uvědomil, že zatímco by se lidé mohli chovat k sobě navzájem dobře a pomáhat si, aby nakonec všichni žili slušné životy, stejně vždy volili své profitování na úkor druhých; do smutného smíření se s nezářivou skutečností. A ten Imayoshiho zase překypoval vědeckým nadšením, protože mladší měl pravdu, když by za něj nevsadil ruku do ohně, že není součástí nějaké zločinecké organizace; Imayoshiho morálka stála na domněle božské a odlidštěné straně, možná by nakonec nějaký bůh označil tuhle vynucenou symbiózu za lepší než obyčejnou lidskou existenci.
„Takže Senuma-san má v laboratoři určitě více takových symbiontů, zakoupil si celkově pět inkubátorů,“ poznamenal muž s brýlemi, aby dal najevo, že spolupracuje.
Aomine zakroutil hlavou. „Rozhodně nepřistoupím na žádnou invazi Celku. Pokud ten parazit ze mě nejde vyndat, tak zemře se mnou.“ A společně s tím si vytrhl jehlu od kapačky z ruky a rázně vstal.
„PARAZIT?!“
„Aomine,“ oslovil ho klidně starší, „podle testů jste dosáhli symbiózy. Už tě jeho přítomnost v tvém těle na životě neohrožuje.“ Běs se výsměšně zasmál a donutil ho, aby se posadil. Aomine znovu vstal, aby ho vzápětí zradily nohy a on se rozplácl zpátky na pohovku. „Navíc si myslím, že se vaše zájmy tolik neliší,“ pokračoval Imayoshi, „chce nejprve zabít všechny svého druhu na této planetě. A to je i v tvém zájmu, nebo ne?“
Nevěřil, že by mu tím muž s brýlemi naznačoval, že jakmile se zbaví ostatních parazitů na planetě, tak se pokusí z jeho těla dostat Běsa. Protože mu nevěřil, že něco takového skutečně chce. Ale na druhé straně chápal logiku téhle spolupráce. Bez parazita nebyl schopný odhalit v ostatních lidech jejich mimozemské parazity; a zatímco by se litoval jako nezaměstnaný mrzák, ve světě by se rozehrála hra, která končila Soudným dnem. To by alespoň byl příběh do filmu, jak úplně neschopný muž si žije svůj mizerný život, a někde jinde napadají mimozemští vetřelci kosmonauty, aby se dostali do vesmíru a přivedli invazi… a on by o tom věděl a nic by proti tomu nezmohl. „Kolik jich je na zemi celkově?“
„Bylo nás dvanáct,“ odpověděl mu Běs, i když se smál jeho představám o filmovém námětu. „Ale je těžké pro nás přežít bez hostitele, a také velmi obtížné, abychom našli takovou dokonalou shodu, jako máme my s tělem. Řekli bychom, že se počty zregulovaly na polovinu samy.“
Aomine zakýval hlavou a prohlédl si Imayoshiho, který čekal, až mu rozhovor s parazitem přetlumočí. Ale mladší to neudělal. O počtech skutečně nepotřeboval mít informace, aby ho náhodou nenapadlo, že si získá vlastního mimozemšťana. I když čí tělo by mu chtěl propůjčit? Obětoval by sám sebe s takovým nadšením, jak se díval na symbiózu, kterou si prožíval Aomine? „Začneme u Senumovy laboratoře,“ rozhodl. Předpokládal, že podruhé se tam rozhodně stejným způsobem nedostane, takže to chtělo lepší plán a přípravu. A od toho přece mluvil se svým bývalým basketbalovým kapitánem – ten by měl být plánovaní schopný. „Mám nějaké materiály v bytě, na kterých bychom mohli začít.“
Uvědomil si, že tohle bylo ono. I když se stal tělem pro parazita – a to muselo velmi negativně ovlivnit celý jeho život –, konečně získal nějaký cíl, za kterým se mohl hnát. Záleželo na něm, aby vyhladil všechny ostatní mimozemské parazity; nikdo jiný to nemohl udělat a Aomine se musel přestat plácat v mizérii, aby tomu mohl dát všechno. Vstal ze dna propasti, a bylo úžasné, jak hned začala jeho mysl fungovat úplně jinak.
„Co získám, když Aominemu pomůžu?“
„Běs ti zodpoví tvé otázky ohledně vesmíru.“ Parazit se tomu smál, a Aomine se nemohl dočkat, až odpozoruje, jakým způsobem odstraní ostatní parazity, aby to mohl nakonec použít i na sebe, nebo až si ho sám vystřelí z hlavy. „Haha, v Celku jsem válečník, ne vědec. Ale proč by to Čtyřočko mělo vědět, co? Haha. Teď se pojďme konečně najíst.“
 
Muž s kaštanovými vlasy se jako každý den od začátku týdne i tentokrát po práci vrátil do Aomineho bytu, aby zjistil, zda se tam muž nevytočil. Místo toho si hned po příchodu všiml, že je něco špatně. Možná za to mohl jakýsi jeho přirozený instinkt, nebo prostě ten dům byl o něco tišší než obvykle. A zlou předtuchu potvrdily dveře do bytu, které kvůli rozbitému zámku zůstaly nedovřené. Kagami litoval, že u sebe nemá zbraň, protože v té chvíli by v ní hledal jistotu a bezpečí. A tak jen obezřetně strčil do dveří a nakoukl dovnitř. V bytě byla spoušť. Někdo tam něco hledal a neobtěžoval se uvést místo do stavu, v jakém bez sebedestruktivní přítomnosti Aomineho a poté, co mu tam Kise uklidil, bylo.
Kagami sáhl po telefonu, ale nakonec si to rozmyslel. Měl by zavolat policii a nahlásit Aomineho jako pohřešovaného, říct všechno, co ví o tom, že se pustil sám do vyšetřování doktora Senumy a Sato mu v tom pomáhal. Ale bylo to správné? Mohl skutečně tím svému bývalému parťákovi pomoc?
Problém byl v tom, že jestli skutečně za jeho zmizením stojí Senuma Yuzo, tak je i pravda, že ho nechal přejet autem. A pak – zcela logicky – se Kagami dostával do pozice, kdy neměl vůbec žádné důkazy (a on nevěřil, že by kdokoliv v bytě zanechal své otisky), a tudíž by z nahlášení vloupání a zmizení nevyplynulo nic, co by mu pomohlo. Kromě toho, že by se sám zachoval podle práva a jako policista. A při tom zradil svého kolegu Sata, a nechal jakékoliv oddělení, aby se pitvalo v Aomineho osobním životě (s Kisem).
Tak pokračoval do bytu sám, aniž by někoho zavolal, a začal hledat nějaké indicie, co zmizelo nebo pachatel hledal. Netrvalo mu to dlouho. Aomineho notebook byl pryč. Ten samý, který si chtěl on sám prohlédnout, zda neposkytne informace o tom, kde by teď mohl tmavovlasý být, nebo alespoň mu nezodpoví otázky, které Sato nechtěl.
Takže o to jim šlo!
A teď bylo důležité proč? Byli dvě možnosti. Buď skutečně Aomineho měli, a chtěli zahladit stopy, které by vedli k nim. Nebo stejně jako Kagami nevěděli, kde se ukrývá a hledali ho. Kagami se nedokázal rozhodnout, a určitě doufal v tu druhou možnost, protože v takovém případě by byl tmavovlasý ještě naživu.
Nepřišlo mu, že by něco jiného chybělo, i když jistý si nemohl být. Skoro úplně všechno vyházeli z poliček a skříní, jak byli skutečně důkladní a toužili odhalit jakoukoliv tajnou skrýš. V takovém nepořádku se těžko poznávalo, zda něco chybí. A i kdyby nebylo nic kromě notebooku dostatečně důležité, aby si to vzali s sebou; tak viděli všechno, co v bytě bylo.
Kagami zkontroloval, zda nakonec nešlo o obyčejnou loupež a nepropadl jen paranoi. Věděl, že to nejcennější v Aomineho bytě je zásnubní prsten, a i viděl, kam ho Kise zpátky schoval. Proto ho začal hledat – pokud si ho nevzali, neloupili. Nakonec krabičku s ním našel pod postelí.
Asi z nějaké vlastní melancholie ji vzal a schoval si do kapsy. Strážil ho měsíce, a teď v tom chtěl pokračovat. Byla to hloupost, že? Aomine nemusel být ani naživu, a Kise o prsten nestál. Přesto to potřeboval udělat. Možná ho celá ta tragédie jen utvrdila v tom, že jim chtěl jít za svědka.
Přešel z ložnice zpátky do kuchyně a znovu se podíval na rozbité dveře. Musel se rozhodnout, co bude dál dělat, protože v téhle chvíli hrozilo, že někdo ze sousedů přece jen zavolá policii. A Kagami bude těžko vysvětlovat, co tam dělal a proč je nevolal sám. Nakonec by to vypadalo, že on se tam vloupal, a i kdyby jim ukázal, že nepotřeboval rozbíjet zámek, protože má klíče; mohli by si myslet, že v bytě jen našel náhradní. Mohlo by se to celé otočit tak, že to on se nejen vloupal do Aomineho bytu, ale zároveň může za jeho zmizení. Kdyby náhodou se stal ten nejhorší scénář pravdivý a tělo jeho bývalého parťáka se našlo, tak – kdyby teď o vloupání zamlčel, nebo by dokonce pozval zámečníka, aby zámek opravil – by se stal prvním podezřelým…
Takže nakonec vytočil číslo policie a nahlásil vloupání. Až poté vydoloval z mobilu číslo, které mu dal Kise před několika dny, když si Kagami myslel, že to nejhorší, co musí řešit, jsou Aomineho sebedestruktivní sklony (a ne úplně bláznivé vyšetřování na vlastní pěst).
„Kuroko Satsuki u telefonu,“ ozval se melodický hlas ženy, s níž se už roky neviděl, protože ho neměla ráda kvůli tomu, jak silný vztah měl s jejím nynějším manželem.
Odkašlal si. „Kagami,“ představil se. Vlastně nevěděl, proč první ze všeho nezkusil, jestli staré číslo na Kuroka nebylo stále v provozu. Možná by s ním bylo snadnější mluvit? I když veškerá komunikace mezi nimi utichla, když odjel do Ameriky hrát basketbal, protože ho chtěli do profesionálního týmu; ale nakonec nebyl tak dobrý, aby se mezi konkurencí prosadil, a nechtěl hrát žádnou přidruženou ligu. A když se vrátil, našel útěchu v Aominem – ať to znělo všelijak a hlavně nereálně. Protože jeho bývalý parťák se také rozhodl nehrát basket na profesionální úrovni, když to nemohla být úplná špička (a protože měl Kiseho, ale tomu Kagami úplně nerozuměl), protože tomu nechtěl obětovat všechno ostatní; a tak se navzájem chápali a sblížili. Kagami došel dál, zkusil hrát profesionálně, ale proti dětskému snu tomu něco chybělo: neposkytovalo mu to naplnění. A Aomine tohle znal, Aomine mu ukázal, jak zkrotit zvíře v sobě a žít mezi lidmi. A Kagami se nedokázal postavit před Kuroka, protože Kuroko mu pomohl na (středoškolský basketbalový) vrchol a on ho zklamal…
„Stalo se něco?“ žena byla netrpělivá, asi se zamyslel na příliš dlouho.
Znovu si odkašlal. „Jde o Daikiho,“ určitě musela vědět, že spolu pracovali. Aomine s ní i s Kurokem byl v kontaktu, stejně jako Kise. „Slyšela jsi o něm od neděle?“
„Ne,“ odpověděla mu jistě, ale uštěpačněji, než bylo slušné. „Proč?“
Pokud byli v Aomineho bytu, mohli zjistit všechny jeho sociální vazby. A stejně jako Kagami chtěl věřit, že ho nemají; tak se musel ujistit, že nikomu nebude ublíženo, kdyby se ho pokoušeli vypátrat. „Pustil se do vyšetřování na vlastní pěst, nemůžu se s ním od neděle spojit. A obávám se, že by ti, po kterých jde, mohli předpokládat, že budete vy dva vědět, kde je. Takže, prosím, zůstaňte v bezpečí, ano? Ty, malá a Tetsu, ano? Držte se doma, nebavte se s lidmi, co neznáte. Nejsem schopen vám zajistit žádnou ochranu, protože nemám žádné důkazy… a s největší pravděpodobností je to jen planý poplach. Sakra, tak moc bych chtěl, aby se Aho objevil a řekl, že nic z toho není pravda!“
Satsuki ho nechala domluvit, a vlastně ani potom plynule nenavázala, protože nevěděla, co říct. Nikdo Aominemu nevěřil, že pokud usvědčili z nehody tu ženu, auto mohl řídit někdo jiný; protože všichni se jednoduše chtěli držet představy, že takové případy jsou jen v knihách a filmech. Myslela si, že i když Aomine vyšetřuje prodej drog a mafii, ona je v bezpečí. Přesvědčovala se, že i on vlastně je, protože žijí v právním státě. Ale teď jí zavolal policista, aby jí řekl, že nemůže nic dělat proto, aby ji a její rodinu uchránil, i když má podezření, že by jim někdo mohl chtít ublížit.
„Můžu za vámi přijet,“ nabídl se Kagami.
„Znovu vyšetřoval toho Senumu?“ došlo jí.
Muž s kaštanovými vlasy si byl jistý, že nemělo důvod, aby jí to zamlčel. „Vypadá to tak.“
„A od neděle ho nemůžeš sehnat, Kagami? Byl si u něj v bytě, někdy prostě neotevírá a…“
„Jsem právě teď v jeho bytě,“ rozhlédl se kolem sebe na tu spoušť a doufal, že se do jeho hlasu neprojektuje, co právě vidí. „Byl jsem tu s Kisem v pondělí, dal mi klíče. Neukázal se tu. Nevíme, kde je a telefon má vypnutý.“ Podařilo se mu zaslechnout policejní sirény. „Musím končit. Něco si vyřídím,“ o vloupání jí teď nechtěl říkat, „a přijedu za vámi.“
 
Světlovlasý vyšel z budovy a směřoval ke svému autu. Porada se protáhla až do večera a on vždy v dny jako tyhle, kdy si musel vzít přesčas, si kladl otázku, proč vlastně skončil s modelingem, když ani normální práce mu nenabízela stálou pracovní dobu. Odpovědí byl Aomine. Na spoustu otázek v jeho životě byla ta samá odpověď. Třeba nejvíce aktuální byla, jak moc unavený se cítil, protože nemohl spát. Zmizení jeho bývalého přítele a ten zásnubní prsten mu pulzovaly hlavou a ona pak tepala bolestí. Dal si prášky na spaní i proti bolesti, ale nic nepomáhalo a jen to vyřazovalo jeho zdravý úsudek a bylo mu z toho špatně od žaludku. Ráno si dokonce nebyl jistý, jestli by měl řídit do práce; ale nakonec si auto vzal.
Všiml si toho muže hned, protože na parkovišti už nebylo příliš aut a on tam bezprizorně postával, jako kdyby ani neměl důvod tam být. Kise zrychlil krok, i když kolem něj musel projít ke svému autu, ale muž ho – jak se zdálo – nechal bez povšimnutí projít. A Kise svůj náhlý nával strachu přisoudil jen nevyspání.
Nasedl do auta a promnul si obličej. Po celém dnu a hlavně bezesné noci se cítil úplně bez energie. I když se vymluvil na schůzi, byl to důvod, proč zrušil večeři u Mari, i když to nyní mohlo vypadat, že od ní získal, co chtěl, a už ztratil zájem. Ale on přece od ní chtěl šťastné manželství, dokud je smrt nerozdělí!
Mohli tohle mít s Daikim? Věděl, že kdyby ho před nehodou požádal o ruku, ani by nemrkl a souhlasil. A byl si jistý, že kdyby jejich život byl takový jako tehdy po zbytek jejich životů, nikdy by si na něj doopravdy nestěžoval (možná jen tak lidsky, nepohodlně ze stojatosti a neměnnosti, ale ne vážně). Ale nejvíce ho děsila myšlenka, že nejen po nehodě, když ještě byli spolu, ale i teď – po rozchodu, po tom, co byli od sebe, a po všem, co mu Aomine provedl – by možná jednou mrkl, ale nakonec by ano řekl.
Protože toho muže miloval tak moc, až to nebylo reálné.
Cítil, že mu vlhnou dlaně, v kterých měl položenou hlavu. Ano, nevyspání z něj dělalo uzlíček nervů. Přesto to byl důvod, proč se v tomhle stavu neměl ukazovat před Mari. Třeba by ho dohnalo, že byla jen nedokonalá náhrada za bytost, kterou skutečně chtěl celým svým srdcem už více než patnáct let.
Protřel si oči a chtěl ještě předtím, než vyjede z parkoviště, zkontrolovat mobil, jestli mu někdo něco důležitého nepsal. Protože po celou dobu schůze ho měl vypnutý, a tak spěchal pryč ze zasedačky, že si na jeho zapnutí vzpomněl až teď.
Ale vyrušilo ho zaklepání na okýnko, které ho naprosto vylekalo, protože něco takového nečekal.
U auta mu stál ten podezřelý muž a přes sklo ukazoval fotku. Kisemu tak rychle bušilo srdce, že měl problém se soustředit, a tudíž mu chvíli trvalo, než si uvědomil, co na ní je.
Byl to on.
Poznával se a dokonce věděl, kdy tuhle fotku vyfotil. Tvořila součást jednoho z „erotických“ narozeninových přání, jaké si vyměňovali s Aominem. Byl na ní velmi nahý a v poloze, jaká byla ponižující, když ji viděl kdokoliv jiný než právě jeho bývalý přítel. S vibrátorem hluboko v sobě.
Pokusil se o vyrovnaný výraz, ale nebyl jistý, že se mu to podařilo. O to víc, kolik měl uslzené oči a tváře. Stáhl okýnko jen tolik, aby se slyšeli, ale ujistil se, že dveře jsou zamknuté. „Co chcete?“
„I kdyby noviny už neměli zájem o bývalého modela, Kise-san, určitě by se takové fotky a záznamy nelíbily vašemu zaměstnavateli. Pracujete v seriózní firmě.“ S výsměchem se podíval k budově, než schoval mobil, na kterém mu fotografii přes sklo ukazoval, a sklonil se blíž k pootevřenému oknu.
„Co chcete?!“
Muž se krátce zasmál. „Chceme vědět, kde je váš přítel. Hmm?“
„Nevím, kde je můj bývalý přítel,“ odpověděl mu Kise tvrdě a byl na sebe hrdý, že se mu podařilo navrátit do své mimiky a řeči těla sebeovládání. „Proč bych měl vědět, kde je můj bývalý přítel? Rozešli jsme se před měsíci a nestýkáme se.“
Muž vytáhl vizitku a prostrčil ji pootevřeným okýnkem. „Řeknu to takhle – zítra v poledne pošlu ty nejlepší fotografie do novin a vašemu zaměstnavateli, jestli mi vy do té doby nezavoláte, kde je váš… třeba už bývalý … přítel.“ Poté se narovnal a vydal se pryč od Kiseho auta.
Světlovlasý hodil vizitku na sedadlo vedle sebe a nastartoval, aby se mohl rozjet a co nejrychleji zmizet. Kdyby se ten muž rozmyslel, že strategie „chci informace“ je k ničemu, pokud Kise ty informace nemá; a že by pak bylo lepší, kdyby dali Aominemu vědět, že oni mají jeho bývalého přítele a Aomine by se kvůli tomu určitě našel sám.
Kise se zařadil do provozu a rozhodl se, že nehledě na jeho únavu a nevyspání, vyjede z města. Nemyslel si, že by jeho byt byl bezpečný; to nejspíše auto, dokud mělo benzín, bylo bezpečnější, a proto hodlal zůstat v něm, dokud se nepřestane třást a srdce se nezklidní.
Ale až na to, že byl vyděšený, protože ten muž mu nahnal hrůzu už ve chvíli, kdy ho poprvé spatřil, protože za jeho nevýraznou tváří a oblečením viděl vraha, který nikdy nebude identifikován; z toho, čím ho vydírali, neprosakoval ani hněv, ani strach, ale radost. Možná později se dokáže pozastavit nad tím, jak si Aomine mohl nechat takové materiály – a hlavně, jak se k nim dostali – a cítit na něj zlost; nebo se hroutit z toho, jak ho roznese bulvár a vyhodí z práce, protože jim nemůže dát žádné informace; ale cítil úlevu, protože – ať už po Aominem šel kdokoliv – nebyl v jejich rukou. Někde se ukryl a byl v bezpečí! Nemohli na něj, i když rozešlou Kiseho nahé fotky po celém světě…
Zapnul svůj mobil a nehledě na to, že by se měl věnovat řízení, začal vytáčet Kagamiho číslo. Bylo to důležité a musel mu o tom říct, i když se předtím nepohodli a on mu tvrdil, že už s Aominem nemá nic společného.
Viděl svůj odraz v zrcátku, měl uslzené oči, ale na tváři nepatrný úsměv. Aomineho někdo hledal, takže se skrýval; nikdo mu neublížil a pravděpodobně ani on neublížil sám sobě. Ač to hraničilo s šílenstvím, když si Kise něco takového myslel, byla to dobrá zpráva.
Až se přes Kiseho přežene bulvár a vyhodí ho z práce, možná své nadšení přehodnotí. Ale teď se upřímně usmíval.