Kolibřík a rybíz - část V.

Část V.

zdroj: http://www.zerochan.net/1134023

Stříbrnovlasý muž si svlékl černé sako, aby ho mohl odhodit na stolek v místnosti. Následovaly ho ještě kalhoty a košile, než se v tílku a spodním prádla vydal k rozestlanému futonu. Zahrabal se do pokrývky a přetáhl si ji přes hlavu, jako by mu to mohlo pomoct schovat se před celým světem. Oči měl opuchlé od pláče a měl pocit, že bude brečet zase. Při představě, že už nikdy neuvidí svého nejlepšího přítele.

Fujikawa za ním po chvíli přišel, nechtěl ho nechávat dlouho samotného, i když měl své povinnosti ohledně restaurace a syna. Sedl si na futon vedle něj, měl na sobě stále kalhoty a košili z pohřbu. Od chvíle, co Hiso umřel, bylo těžké se třeba jen trochu usmát pro všechny v domě. I když Aratu to zasáhlo nejvíc. Tsume si nakonec lehl za ním a objal ho přes pokrývku. “Jsem tu pro tebe,” zašeptal.

Mladší na okamžik vykoukl zpod pokrývky, než ho k sobě pustil a vděčně se k němu přitulil. Byl rád, že je druhý s ním, i když ani tak se dobře necítil. Schoval tvář v jeho vlasech, když se mu z očí znovu spustily slzy. “Není to fér...” hlesl.

“Chtěl, abychom se všichni usmívali, když na něj budeme vzpomínat,” zašeptal a pohladil mladšího po vlasech. “Vím, že je to těžké a ani si nedokáži představit, jak ti musí chybět, ale... on sám by nechtěl, abys plakal,” dokončil, co chtěl říct, i když sám měl slzy v očích. Ať si vybavil, jak chtěl veselou příhodu se Sugurim, nedokázal udržet slzy - bral ho za přítele a možná až druhého syna. “Chtěl by, aby sis vzpomněl na nějakou z vašich historek a...” zlomil se mu hlas, “smál se sobě i jemu.”

“Já vím...” Aratovi se chvěl hlas, když promluvil, i když se mu stále dařilo potlačovat vzlyky. “Ale...” více se natiskl na tělo svého milence, jako by hledal útěchu v jeho obětí, “měl... tady být s náma a bavit a smát se s náma... nechci na to myslet a... uvědomovat si, že nic takového už nikdy... nebude..” na okamžik se odmlčel, “tak hrozně moc mi chybí...” vzlykl. “Není to fér...” zopakoval zničeně.

Tsume ho pevně objal. Nevěděl, co by na to měl říct. Vymlouvat se na čas jej ani nenapadlo, protože sám nechtěl, aby to přestalo bolet, protože to, že to bolelo bylo to jediné, co jim po něm zbylo. Nechtěl zapomenout. Chtěl se i s Aratou probudit do světa, v kterém tohle vše byla jen noční můra a Hiso je stále s nimi. A i bude. Do světa, v němž smrt blízkých neexistuje.

Nadechl se, že se ho pokusí nějak utěšit, ale nešlo to. Nechtěl mu říct, že svět spravedlivý není. A vůbec používat další hloupé fráze. Nedalo se k tomu nic říct. Jen ho znovu pohladil po zádech.

Stříbrnovlasý ho jen pevněji objal.

Nejen jeho, všechny to zasáhlo. Kouri, který se ještě na pohřbu téměř zhroutil, k sobě pouštěl snad jen svoji asistentku, která se nejspíš starala hlavně o to, aby si sám nic neudělal.

I Yukito ztratil úsměv a pár dní po pohřbu ani nebyl ve škole, stejně by to bylo zbytečné. Ve svém pokoji mohl alespoň plakat v klidu.

Dokonce i Aome, který se vždy tvářil lhostejně a byl svým milencem částečně připravován, že jinak než takhle to nemůže skončit, na pohřbu jen těžko potlačoval slzy, co se mu hrnuly do očí. Několikrát se pokusil jít na trénink, ale nebyl toho vůbec schopen, a když den před pohřbem už do tělocvičny došel, všechny po minutě rozpustil a zůstal sám sedět dvě hodiny na lavičce, jen dribloval a vzpomínal na to, jak ho učil jezdit na skatu a jak byl Hiso roztomilý, když mu to nešlo a zároveň i tolik odhodlaný, jak se nechtěl vzdát. A že - i když měl svého vlastního mladšího bratra rád - tak to byl Hiso, kdo mu byl blíž než on a svou povahou mu byl mladším bratrem, který jej dokázal podržet, i když by se Aome nepřiznal, že to potřebuje. Až když jej přišel Juumonji vyzvednout, mladší byl schopen začít vnímat svět kolem. I tak na pohřbu nedokázal říct ani slovo a na nikoho se podívat, přestože věděl, že on netrpí nejvíc a ani na to nemá právo.

Tsume zůstal hladit Hachidoriho po zádech, přestože plánoval, až usne, jít se podívat za svým synem. Také na to nemohl být sám. Popravdě se docela bál o Kouriho, protože byl z nich všech na tom nejvíc zle. Cítil zodpovědnost i za Ryuunosukeho, i když Suguri Tsumeho žádal, aby se hlavně postaral o Aratu a vzal si ho.

Hodlal to udělat, až nebude tolik nevhodné mluvit o svatbě. Věděl, že tím by Hisovi udělal největší radost.

Světlovlasý muž se probíral věcmi svého milence - stále si nebyl úplně schopný přiznat, že to doopravdy všechno skončilo, třeba jen tím, že by o něm začal mluvit v minulém čase. Jen ta představa ho tak neuvěřitelně bolela. Rozechvělými prsty si utíral slzy, které se mu do nich draly pro vzpomínky, co v něm Hisovy věci vyvolávaly. Většinu z předmětů znal, i když některé nikdy předtím neviděl. Možná to byly pozůstatky po rodičích, po bývalých milencích... věci, jejichž čas už se naplnil... nebo který měl naopak ještě přijít. Chvílemi se usmíval, když to bylo něco milého nebo veselého, i když to byl až bolestivě smutný úsměv, stejně schovaný za závějem slz. Nedokázal si představit jít dál bez něj.

Celý byt po něm stále ještě voněl, byl plný jeho osobních věcí. Vypadalo to, jako by jen ráno odešel... do práce... k Aratovi... ke Koseiovi... jako by se měl večer zase vrátit, aby bylo všechno jako dřív.

Ryuunosuke se zhluboka nadechl a na okamžik se v sedě na zemi narovnal. Skryl si tvář jednou dlaní a rozechvělými prsty si stiskl spánky. Potom se přisunul blíž ke skříni, aby mohl vytáhnout ven krabici s papíry, která byla na jejím dně.

Všiml si staré obálky - co vypadala, že byla často brána do rukou a žmoulána mezi prsty - , která vypadla z vrstvy složek, když je vyndával, a natáhl se pro ni, aby ji vrátil zpět. Nebyla zavřená a dopis v ní vyklouzl ven, když ji zvedl. Vybavoval si, že kdysi mu ji Suguri ukazoval. Byl to dopis od jeho otce. Mezi listy psaní byla zastrčená fotka černovlasého chlapce s jeho otcem. Okamžik si ji prohlížel a na tváři se mu formoval nevěřícný výraz, nakonec shlédl k dopisu, i když ho původně číst nechtěl - nebyl si jistý, jestli by ho Hiso nechal.

Teď ho ovšem vzal do ještě více se třesoucích prstů a pomalu začal:

Neplač,

je to – bylo to – těžké i pro mne. Svět skončil. Ano. Ale... krásné ještě příjde, mně můžeš věřit, já to vím.

Nikdy tenhle dopis neotevře - neotevřel - , nepsal jsem ho pro něj – co bych měl našemu synu říct?

Tohle není něco, co se dá vysvětlit dítěti a ani ty - tedy já - to nemůžeme pochopit, i když to zažiješ – zažil jsem. Je to osud. Ano, tak – slyšíš dobře. Všechno tohle je osud, který Juumonji přečetl z naší dlaně a po kapkách nás na něj připravoval.

(Nos u sebe papírek s moudrem, aby se dostal k Tsumemu, a tak jsi zařídil "ramen osudu"!)

Myslel jsem si, že vydržím... ale nedá se to vydržet. A stejně se bojím, že kdybych tě – sebe – potkal, jeho existence by se zhroutila. A to nechci, ty také ne. Je – byl – jediným světlem našeho života, tvým i mým osudem. Navíc se musí nastěhovat k Hachidorimu, nesmí zůstat doma, musí se osvobodit. I proto si já volím – a ty vyvolíš – tento konec.

On... tak krásný jako dítě, dokud nebudeš mít mé vzpomínky, nepochopíš, jak krásný se narodil a jak šťastné a zároveň bolestivé pro mne bylo ho milovat jako vlastní dítě, když jsem měl tvé vzpomínky a znal jsem ho jako svého – tvého, tedy našeho – milence.

Jeho matku... měj ji rád, jen tak se může narodit tolik nádherné dítě, jen z lásky... i já mám, ačkoliv ona mne nenávidí, za ten dvojí pohled na něj. Jako dítěti bych mu nikdy neublížil, ale – víš, jak se vždy cítil opuštěně, že jsme jej neměli rádi? Oba – já tedy ty i jeho matka – ho milujeme, ovšem její překážkou jsem já a mou všechny mé – tvé – vzpomínky.

Nesnaž se ho zachránit – jeho smrt... musí být, aby se vůbec kdy narodil. A my ho měli. Ty ho měl a udělal ho šťastným. Pochopíš to. Pochopit osud vede k šílenství, ale... ty tu budeš pro něj. I já jsem byl tu jen pro něj. V minulosti i budoucnosti. On byl, je a bude naším vším.

Hodně síly! Teď je to na tobě. Ačkoliv se ti o tom nikdy nezmínil, tak mne – tedy tebe – měl jako otce rád – tebe bude mít také a užiješ si všechny jeho dětské vylomeniny a hry. Poznáš, že pro něj stojí – stálo – za to obětovat život. I když i teď jsi si tím jistý, věřím tomu a vím to.

Naše láska k němu nemá hranice a konce. Jen její jedinou chybou bylo, že jsme jej nechali samotného – ale to ani ty ani já už nemůžeme napravit... a ten poprvé skutečně zamilovaný chlapec v budoucnosti se nemá jak dozvědět, že když ho opustil, udělal největší chybu svého života.

Už si to nevyčítej. Udělej pro něj vše teď... jako jeho otec. (A nezapomeň si napsat tento dopis, až budeš odhodlaný udělat to co já, aby se čas dostal do smyčky. Neboj, on tyhle slova nikdy číst nebude.)

Ryuunosuke Kouri / Tooru Suguri

Když dočetl, znovu se podíval na fotku, kde se poznával. Tak byla potvrzena slova Hisa, že je podobný jeho otci. Byl jím. A bude.

V dalším okamžiku osud roztočil své kolo a on zmizel z přítomnosti, aby stvořil minulost.

Konec.