Nejprve teda trochu mimo mísu - už někdy v únoru jsem slíbila nový projekt, ale je to s ním všelijaké (mám trochu pocit, že je prokletý - stalo se toho příliš od toho, co jsem na něm začala pracovat -, a ten můj pocit a strach mu brání, aby uviděl světlo světa), ale plánuji se vrátit.
[Mikaru s G.L.A.M.S - 2014, 2015, 2017, 2018; Mikaru s DIO - 2016; solo Mikaru - 2016, 2018]
Přijde mi to strašně dávno, co jsme byli na Mikaru naposledy, a to i přesto, že minulý rok jsme ho viděli v celkovém počtu vlastně šestkrát (?) a naposledy v prosinci... Ale zrovna jsem v období (jaro vždycky snáším velmi špatně, ale většinou si užívám zimu, která teď ovšem byla také hodně náročná), kdy mi všechna minulost přijde strašně dávno; kdy jsem sama existovala strašně dávno. Koncert Dir en grey jako kdyby se odehrál před deseti lety, to tehdejší mé jsoucno už pohnojilo zeminu a nikdo si nevzpomene... huh, prostě jaro není dobré období.
A abych řekla pravdu, fakt, že pojedu na Mikaru jen jednou (a že já osobně moc nemám na tento rok nějaké
Před odjezdem jsem pekla bychty na cestu, abychom byli správní čeští Honzové, což mne potěšilo (i když jsem je musela péct u babičky, protože dělám
Buchty se mi povedly, dělala jsem je podle několika receptů a podle sebe od oka, a nakonec jsem je plnila povidly s rumem, borůvkovou marmeládou a tvarohem, a vydržely vláčné a dobré od úterý do čtvrtka, kdy byly bezezbytku snědeny. xD
Protože znáte to - v Německu je jídlo drahé, jeden je rád za cokoliv si vezme s sebou!
Cesta
Plán byl vyjíždět ve čtyři hodiny z Olomouce, ale měli jsme zpoždění 40 minut a mně bylo zakázáno říct jakoukoliv premisu, protože víte, jak to dopadá: "Určitě nás tu nemůžou nechat", a pak tři hodiny člověk čeká v Lichkově, protože výlukový autobus jede jinak, než má, a vlak na něj nepočká. Takže nakonec jsme dojeli do Prahy jen s těmi 40 minutami a neprotáhlo se to víc, aby to zdolalo celou naši rezervu hodiny a půl.
Z Prahy jsme vyjížděli flixbusem po osmé hodině, do Kolína jsme měli dojíždět za nějakých 12 hodin cesty, ale nakonec to o asi hodinu zkrátili... což je trochu divné, protože představa, že si nastavím budík (a nejedu na konečnou jak my) a autobus bude v městě, kde chci vysedat, o hodinu dřív, když ještě spím, je děsivá. Vážně! Protože co udělám pak? Třeba nemám rezervní peníze na německou dopravu, třeba vůbec nevím, jak po Německu jinak cestovat... Huh, pro nás to možná bylo příjemnější, že jsme jeli jen 11 hodin, ale děsivé to je.
Letiště v Kolíně má naše oblíbené zachodky (je to trochu jako JJBA - dávat do příběhu i záchodky xD), tak jsme se tam zastavili (xD), a tentokrát už bez jakýchkoliv problémů zvládli dopravu do centra Kolína.
Ke klubu, který je prostě "rovně dolů" od katedrály (kam jsme se zašli podívat, abychom si oživili vzpomínky a tentokrát jsme byli hlouběji, a neshořeli jsme pod svěcenou vodou!) jsme došli asi v devět. Koupili jsme si (ne moc dobrou) kávu u protivné Němky a vrátili se čekat ke klubu, protože co jiného dělat?
Čekání na koncert
Absolutně mimo náš charakter byla chvíle, kdy vyšlo slunce mezi budovy a začalo na nás svítit a my jsme se v něm úplně nadšeně vyhřívali... asi poprvé v našem životě. A to ani nebyla taková hrozná zima (minule v Bruselu klesla teplota o více jak deset stupňů a začalo sněžit, na což jsme nebyli připraveni; a v prosinci zase bylo opravdu zima i navlečení a v kabátu).
Dočetla jsem si knížku (vracím se ke svým kořenům a stejně jako před gymplem se zase zajímám o báje), zabavila jsem se jídlem, a spíše jsem to prostála.
Protože jsme nechtěli odcházet, i když jsme mohli, tak Nex se nakonec vydala sama zařídit hostel (jsme už staří, už se nám nechtělo čekat do osmi do rána venku; kdyby to bylo do šesti, to bychom asi ještě čekali xD a přijde mi, že v Kolíně ty hostely jsou nějaké levné a dobré a blízko katedrály... xD). Interakce s hostelem byla od začátku marná, napřed nikdo nebral telefon, pak rezervace byla na mé jméno místo jejího a oni se divili, že tam nejsem s ní... a nakonec - po koncertu - jsme si mysleli, že jsme ztratili klíčky... xD Taky tam z nás museli mít vcelku všeobecnou srandu.
Němci došli až o hodně později, a to jsme se už dokonce báli, že budeme na koncertu bez Julie! xD Což by byla určitě chyba v Matrixu, protože ona je na každém koncertu Mikaru, dokonce i v Japonsku! (Ne, že zrovna v Japonsku by jich měl moc. Ale teď jeden bude!)
A Mikaru samozřejmě musel zrovna projíždět v autě kolem, když Nex si dělala make-up, a já se zrovna snažila v předklonu učesat své čerstvě nabarvené vlasy, co od uschnutí byly v drdolu, které se rozhodly, že začnou neskutečným způsobem elektrizovat. Takže Nexie měla půl makeupu a já jsem vypadala, že jsem ježibaba... Ale nevím, jak moc si Mikaru všiml, protože v tom autu se zdál takový smutný a otrávený.
(Celkově jsme se dívali na nějaké jeho fotky, kde nemá ten hloupý filtr, a vypadá ztrhaně... asi ho vzalo úmrtí jeho králíka, nebo mu také chybělo koncertování, nebo je to prostě náročné takhle na otočku jet na tour v dalekém časovém pásmu a ještě tolik cestovat v autě.)
Takže jsme věděli, kdy se Mikaru objeví, ale nakonec přišel z druhého směru, než jsme mysleli. Narozdíl od sedění v autě se úplně celý rozzářil, jak viděl své fanoušky.
Samozřejmě, že jsme s Nex napůl úst žertovali, že byl určitě smutný, že si myslel, že nás neuvidí. Jako pamatovat si nás pamatuje a dokonce si pamatuje i odkud jsme (aby si nepamatoval balíček "ochutnej Česko" a jako kdybychom mu pokaždé od první Vídně neříkali, aby do Česka přijel!), ale asi neřeší, jestli se ukážeme nebo ne... co on po nocích řeší - to jsou nové pózy na cheki s Julií! xD
Takže nás nadšeně pozdravil, poznal, ale jelikož si sám musel tahat bednu s merchem, tak zaplul dovnitř, a jal se zkoušet.
Což mu zprvu nešlo, ale i to stačilo, aby člověk najednou měl krev v žilách a srdce mu ji rozhánělo po těle. Už bylo teplo, už bylo veselo, už jsme oživli... xD
Koncert
V tomhle klubu je vážně nízké pódium, přes které se chodí do asi dost malého pokojíku v zákulisí. Pódium je vyvýšené asi o nějakých patnáct čísel, a v tak obyčejné pokojové výšce je tam strop, takže osvětlení otravuje člověka v první řadě (=Durcenwe, co se snaží pařepěnkovat), když natáhne ruku... No prostě, pokud by Mikaru koncertoval v průměrném obyváku, bylo by to úplně stejné!
Na VIP focení byl strašně milý, jako on je vlastně vždycky. S námi s Nexie (a i jinými, ale ne všemi) se hned na přivítanou objímá. Mám stále hluboko v paměti, jak po koncertu ve Varšavě mi věnoval takový nejistý pohled, když se sám od sebe chtěl loučit objetím... a teď se to trochu opakovalo, protože jsem nešla rovnou s napřaženými rukama a on trochu zaváhal, když je pro objetí roztahoval první. Ale samozřejmě, že jsme se velmi přátelsky objali, vyfotili jsme nějaké VIP fotky, které doufám, že budou lepší než druhá z mých cheki. Celý se na mne mačkal, a po focení se znovu chtěl vřela objímat. Zajímalo by mne, zda postřehl, že mám ruky studené jak mrtvola, protože já jsem se o jeho horké tělo málem popálila. xD
 |
| Mohlo to být horší... |
Abych pravdu řekla, úplně stále moc nemám ráda Aurelii; není špatná, jsem ji vděčná, že je jediná, kdo tu někoho vozí, ale místy je mi nesympatická, a trochu se nemůžu před ní uvolnit. Takže její přítomnost za malinkým pultíkem po mé pravici mne trochu iritovala a ze začátku bránila, abych byla pořádná pařepěnka.
Ono to vlastně bylo velmi špatné místo na pořádnou pařepěnku, protože člověk stál před Mikaru jako v obyváku a neměl vůbec žádnou koncertovou anonymitu. Ne, že bych si to neužila, protože Mikaru je skvělý, ale - i když jsem nebyla úplně nepohyblivá jako poleno - zvládla jsem se nezapotit, i když jsem byla ve svetru. Tolik k úrovni pařepěnkování...
Mikaru na nás s Nex místy laškovně pomrkával, nebo se na nás díval jako vždycky - to znamená, na Nex jestli zpívá japonsky a na mě, když je potřeba dělat nějakou choreografii, abych ji ukázala zbytku. xD
Byl strašně blízko, takže jsme ještě o krok ustoupili dozadu, aby měl prostor. Je to vlastně strašně vtipné, protože kdybych někdy na začátku svých j-rock koncertů viděla sebe teď, jak stojím v první řadě a i když ani skoro nemusím natahovat ruku, abych se Mikaru dotkla, tak místo dotýkání prostě ustoupím a udělám mu prostor (a to i když vím, že Mikaru nemá nic proti dotýkání, když je to ten první j-rocker, u kterého jsem viděla, že ho publikum ošahává), tak by se tehdejší mé já určitě s nynějším mým já nesneslo a nadávalo by na mne.
Jenže s Mikaru už je to takový fanouškovsko-přátelský vztah; jak to bývá ve ff, prostě nechceš projevit jakýkoliv chlípný zájem být něco víc (ve ff přiznat, že svého kamaráda miluješ; tady přiznat, že prostě všeobecně máš chlípné myšlenky na j-rockery a rád je ošaháváš xD), protože se bojíš, že kvůli takovému projevu bys o přátelství přišel. Prostě nechci o tohle přátelství přijít. I když vím, že i kdybych Mikaru osahala stehna a zadek a hruď (a všechno, co jsem mu stejně už osahala, když jsem si ještě nemyslela, že si mne pamatuje a skrývala jsem se za svou anonymitu), tak by mu to nevadilo.
Takže i když mi Mikaru začal twerkovat do obličeje svým sexy zadkem ve Varšavě, tak jsem mu dala prostor, místo abych ho za něj chytla. (Dokonce teď při focení fotek s ním jsem měla ruku tak volně ve vzduchu, jak moc jsem se snažila, aby se zase celý nenastavil tak, že mi ruka omylem sklouzne na jeho zadek. V Bruselu mi vyloženě dal jednu půlku svého krásného kulatého zadku do dlaně. xD)
No, je vidět, jak moc nesahám, když znám jakost bezmála celého jeho těla. xD
Byli jsme vážně blízko. Jakože někde hned ze začátku mi myslí prošly dvě myšlenky: z téhle vzdálenosti bych mu mohla spočítat chlupy v podpaží xD; a že mi přijde strašně hanbaté, že mu přes tu lehkou látku roláčku bez rukávu jasně stojí bradavky. (Zajímalo by mne, zda se mu roláček sepral za turné... a teď je průhlednější.)
A teda taky vypadal lidsky; jak byl tak blízko, že vlastně jsme byli celou tu dobu v obyváku, tak nevím, zda měl jen méně makeupu než obvykle, nebo vážně tahle zima (a úmrtí králíka) se na něm podepsala jako na mně, ale byl lidský a zestárnul. Asi už jsem vážně dlouho nepsala Těžkopádné, protože mám potřebu přímo tady začít s podobným popisem jeho živelné krásy, jaký jsem měla u Jefima a Zinečky. Prostě to nebylo zestárnutí, které by jej dělalo ošklivějším (víte, jak nám to nutí reklamy - bojování proti vráskám, protože všichni chtějí vypadat jako večně mladé plastové figuríny), udělalo jej reálnějším a cenějším, pokud chápete.
A samozřejmě vypadal skvěle jako vždy. A lidsky jen v předchozím významu, protože je to přece upírský raptor a s člověkem ho zaměnit nelze.
Mikaru tyhle své solo koncerty hodně využívá, aby si popovídal. Vždycky valí nějaké zcestnosti, aby připomněl, že je vlastně stejný marný tydýt jako my. Začalo to už před koncertem, když odcházel z VIP focení, Nexie mu něco řekla (asi, že vypadá šťastně) a on to potvrdil, že opravdu je šťastný, že je tady. Takže pak i na pódiu to zopakoval. Říkal, jak strašně rád tam jezdí, a že se celé měsíce těšil, až bude moct zase přijet.
Pak někdy v průběhu začal nové fráze, co se německy naučil. A u toho se nám svěřil, že když byl ve Finsku, že ho tam učili nějaké fráze (myslím, že to bylo "svlékni se" nebo něco takového), ale že je to strašně těžký jazyk, jako zaříkávání, a že si už nic nepamatuje. A že teda nejtěžší je finština, po ní polština, a pak němčina; a že i když neumí mluvit korejsky nebo čínsky, že je to pro něj mnohem snažší na výslovnost... a tak ukázal, co z těch jazyků umí.
Ale teda hlavní průpovídka celého tohodle koncertu byla: "Doufám, že jste si včera odpočinuli, najedli jste se a že jste se osprchovali." Pak totiž mohl použít svou novou německou frázi, že nás sní.
To bylo tak marné a tak moc Mikaru!
A na to konto - nevím, jestli to teda vymyslel speciálně pro Kolín nebo na to navazoval i na jiných koncertech, jak má ty upíské písně - pak vytvořil o den později fotomontáž se speciálním Mikaru-sprchovým gelem, kterým se máme umývat, abychom mu chutnali.
Mikaru! xD
Ne fakt, je to náš upírsko-raptoří polobůh všech tydýtů a my jsme jeho osobní debilkové-uctívači.
Tímhle mne zase tak odrovnal, že už vlastně nevím, co více z toho koncertu popsat. Raptoří namlouvací tance, jeho jinou choreografii, nebo jak úžasně vypadá vlastně u všeho, co dělá - to už jsem popisovala mnohokrát. Tak jen jeho konečné loučení, že si dal záležet, aby s hlasitým "Ňňň-" si plácl se všemi, co tam byli.
A že při tom špulil zadek a jeden se nemohl dívat, protože to bylo příliš sexy a on u takového šmíráctví nechtěl být v tom německém obyváku zachycen. xD
Focení cheki bylo stejně v přátelském tónu jako VIP focení, sice mi druhá cheki moc dobře nedopadla, ale co... moc se na mne mačkal, to je ten důvod, a z takového důvodu nebudu smutná. xD Úplně jsem pak cítila na sobě jeho parfém, jak moc se na mne mačkal.
A objímání také bylo a to stylem: "boha, my se zase několik měsíců neuvidíme, to je hrozné, musíme se pořádně obejmout, aby nám to na ty měsíce vystačilo".
U podpisovky jsem s ním zase nemluvila, a přitom on se vždycky dívá, že by si rád promluvil... protože strašně rád mluví s fanoušky, a kdykoliv mu člověk dá příležitost, tak se jí chytí, pokud má čas. Ale já prostě nemluvím, nevím co, (a cítím se, že) nevím jak. Takže si vždy jen vyměníme velmi vřelé poděkování a on se na mne podívá vždycky strašně mile a přístupně, jako kdyby se mne snažil ujistit, že mu můžu říct snad úplně cokoliv a on se toho chytne, a konečně si promluvíme.
(Jen v Bruselu jsem s ním mluvila déle, když jsem se ho ptala, jak se má, a on se toho chytl a začal se mi svěřovat s tím, jak je nervózní z toho conu.)
Takže jsme se rozloučili.
Přestože jsme měli ubytování, ještě jsme si počkali, jestli Mikaru zase nebude mít povídavou, až bude odcházet (dělali jsme si srandu, že tentokrát jdeme na kebab s ním). Ale Aurelie hnala a Mikaru nesl tu bedýnku, takže i když se s námi loučil a ještě se ohlížel, přičemž vypadal, že by nás na ten kebab poznal... jen jsme se slovy a zámáváním (Mikaru mával ramenem xD) rozloučili.
Cesta zpátky
Až když teda zašel a my se mohli vydat do hostelu, aniž bychom vypadali, že ho sledujeme; jsme zjistili, že nemáme klíče. Takže mezitím, co já jsem prohledávala věci Nex, ona šla zkusit klub, jestli ještě není otevřený a nemůžeme se tam po nich podívat... ale nic z toho nebylo.
Volala do hostelu, tam si zažertovali, že teda budeme spát na ulici, když jsme je ztratili. No, tak jsme došli na recepci ve spěchu. Naštěstí jsme se rozhodli, že se ještě podíváme, než zaplatíme dalších 20 euro zálohy za další klíček, protože jsme klíče našli. Ha! Představa, že bychom je našli až doma a 20 euro by bylo nenávratně pryč, je velmi nasírací!
Pak jsme ještě měli problém s odemykáním výtahu. Ale nakonec jsme dorazili do postelí a zase spali dosti jako zabití.
Možná důvod, proč nespáváme v hostelech, je ten, že to s nimi příliš neumíme. xD
Cesta domů byla velmi zdlouhavá, a ještě nám nedovolili si vzít do autobusu jídlo, co jsme si koupili při zastávce ve Franfurktu. Ale nakonec jsme to přežili... a dojeli do Prahy.
Na hlavním nádraží jsem se asi pohádala s bezďákem. Já se nehádala, ale on mi říkal, že budu mít špatnou karmu. Nepochopil, že když se ho ptám jestli bere drobné a chci mu vykládat svůj příběh o tom, jak mi jednou nechtěl žebrák brát drobné (když to byly poslední drobné hladovějícího studenta), že je to test, jaký je žebrák... a že když mne přesvědčí, že dobrý, tak mu nějaké drobné dám.
Nakonec na mne nepoštval svou bezdomoveckou partu a já si vypila fakt dobrý matcha-nápoj, než jsme vyrazili vlakem do Olomouce.
Žádné komentáře:
Okomentovat